Nesmíš mít strach ze strachu. Musíš ho svěřit Pánu - archiv citátů

Navigace: Tematické textyDDuchovní život Úvod do duchovního života / P. Tomáš Roule 09. Svátost smíření a duchovní vedení

Tomáš Roule

09. Svátost smíření a duchovní vedení

POKUŠENÍ

Pro naše uklidnění je užitečné dobře od sebe oddělit pokušení a hřích. Někdy člověk zvažuje, zda se zpovídat z toho, že má pokušení. Pokušení ale ještě není hřích. Někdy jsou lidé v této oblasti příliš úzkostliví - skrupulózní. Za myšlenky a pocity v nás vynořené nejsme odpovědní. Záleží na tom, jak s nimi nakládáme. Těžko zabráním, aby mě napadla nenávist, ale záleží, jestli se jí nechám ovlivnit. Anselm Grün uvádí starou mnišskou moudrost: "strom pevně zakořeňuje v okamžiku, kdy s ním klátí vítr sem a tam". V tom smyslu pokušení člověka posilují, aby pevněji vrůstal do Boha. Proto prosbu Otčenáše "Neuveď nás v pokušení" máme chápat spíše: "Nenech nás upadnout do pokušení". Bůh nás nevede v pokušení, ale mohl by nás do něj nechat upadnout.. Pokušení je pro nás ohrožení. (Anselm Grün - Blízký o vzdálený, Jan Paulas a Jan Šebek, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002, s. 116-117.) Už staří mniši vyzkoušeli, že přímý frontální boj s vášněmi nemá smysl.

Čím zarputileji budu bojovat se svým hněvem, žárlivostí nebo sexualitou, tím větší odpor budou vášně klást. Spotřebuji tak všechnu svou energii a veškerá má pozornost bude tímto zápasem zcela blokována. Takto vynaložené síly mně ovšem budou scházet při plnění úkolů a povinností. Je škoda, že mnoha křesťanů se obírá jen svými hříchy. Místo toho by měli své síly věnovat Bohu a člověku. (Otcové pouště s Anselmem Grünem, Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002, s. 56.)

Sv. Augustin upozorňuje: "Pro tebe je vyhlášena válka nejen proti tomu, co vnuká ďábel, ale proti tobě samému. Je vyhlášena válka proti tvým špatným zvykům, proti starobě špatného života, která tě táhne k životu navyklému a nepouští k novému… S tebou je ten, který všechno přemůže". (Miluj a dělej, co chceš. Rozjímáme se svatým Augustinem, Paulínky Praha, 2002, s. 173.) Ježíš o tomtéž říká: "K čemu je ti, že získáš celý svět, ale svou duši ztratíš"(Jan 15, 20). Hlavní metodou ďáblovou je působit, aby nám hřích připadal jako dobrý. Nikdo nehřeší proto, že mu to přijde špatné, ale že v tom shledává nějaká alespoň okamžité, alespoň krátkodobé, subjektivní dobro ("Dělá mi to dobře"). Problémem na hříchu je, že krátkodobé dobro zaměníme za dobro z dlouhodobého hlediska. Např. z krátkodobého hlediska je dobré nečistit si zuby, protože jsem líný a nechce se mi. Z dlouhodobého hlediska si ubližuji a připravuji se o dobro zdravých zubů, které je jistě větší, než že budu mít 2 minuty pohody bez čištění chrupu. Autor knihy Bůh píše na křivých řádcích v kapitole o Ježíšově pokušení na poušti líčí pokušitele s trochou nadsázky: "Jeho společník byl neobyčejně pohledný. Sebejistý. Přesvědčivý. Dokonale vyrovnaný. A jeho slova zněla nejen rozumně ale i vlídně: Když máš hlad, proč se nenajíš? Jsi-li spasitel světa, proč nevyužiješ svou moc? Jsou-li tu kameny, proč je neproměníš v chleby?" (Bůh píše na křivých řádcích, Bob Hartman, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002, s. 84.)





HŘÍCH

Řecké slovo (hamartía) - hřích, znamená chybu, kvůli které minu cíl. Znamená ztrátu svobody, když život určují vášně. Je možné minout cíl svého lidského bytí. Je možné ztratit směr, nebo se z něj vychýlit. Duchovní život znamená stálé korigování tohoto našeho směru.
KATEGORIE HŘÍCHŮ. Vždy, když zhřešíme nejdeme ke zpovědi, jsou jiné způsoby, jak Bůh odpouští hříchy, vždy ovšem na stejném základě - lítosti. Lítost má dva stupně tzv. nedokonalá - lituji např. že jsem se ztrapnil, klesnul v očích druhých nebo svých vlastních a dokonalá - litují, že jsem urazil a opovrhl láskou Boží, mám dluh v lásce. V latině se modlíme v Otčenáši: Dimitte nobis debita nostra - Odpusť nám naše viny. Debita se dají přeložit buď jako hříchy, nebo spíše dluhy (Nekonám, co mám konat, je to má vina, má veliká vina). Samozřejmě, každý prohřešek je urážkou nekonečného Božího majestátu, a tak vlastně i on je nekonečný. Z praktického hlediska ovšem katolická morálka rozlišuje dvě kategorie hříchů:

1. LEHKÉ HŘÍCHY
Jsou odpouštěny i jinak než ve zpovědi. Neničí v nás božský život a nejsou závažnou roztržkou s Bohem a církví. Úplně neničí náš život v milosti Boží.

2. SMRTELNÉ HŘÍCHY
Jsou závažné, připravují nás o božskou milost a vylučují nás ze společenství církve. Aby byl hřích smrtelný/těžký, je potřeba, aby splňoval zároveň dohromady 3 náležitosti:
a. Jedná se o závažnou věc (zakázaný nebo předepsaný objekt)
b. Jasné vědomí závažnosti přestoupení
c. Svobodná vůle při rozhodování
Jestliže jeden z těchto prvků chybí trochu nebo úplně, není to hřích smrtelný, ale lehký.





SVÁTOST SMÍŘENÍ/VYZNÁNÍ/ZPOVĚĎ

Je zaběhlým zvykem svátosti smíření nebo také svátosti pokání (tatáž věc) říkat zpověď. Abychom byli přesní, zpověď nebo také vyznání je pouze jednou z částí celé svátosti. Nikomu se moc nechce ke zpovědi právě kvůli této části svátosti, protože je nejméně příjemná a nejcitlivější. Podobně se nikomu moc nechce k lékaři, i když i on je tady od toho, aby mi svým způsobem pomohl. Sv. Augustin napsal:

Bojíš se vyznat, aby tě Bůh pro vyznání neodsoudil. Neboj se - toto přiznání k odsouzení nevede. Budeš odsouzen, kdybys mlčel, zatímco kdyby ses přiznal a vyznal, mohl bys být osvobozen. Bůh vyžaduje vyznání proto, aby osvobodil pokorného, a toho, kdo se mu nevyzná, odsuzuje proto, aby potrestal pyšného. Před vyznáním buď smutný, ale jakmile se vyznáš, buď veselý, protože už budeš uzdraven. (Miluj a dělej, co chceš. Rozjímáme se svatým Augustinem, Paulínky Praha, 2002, s. 167.)

Sv. Augustin také rád hovoří o RADOSTI Z DOBRÉHO SVĚDOMÍ. Představa lidí zvenčí o zpovědi bývá dost zkreslená. Kněz z lidí ždímá intimní informace. Věřící jsou zase ohroženi, že upadnou do prosté rutiny.





SKRUPULOZITA

Hrozí jednak rutina a laxnost svědomí, člověk si z ničeho moc nedělá, a to čím dál více. Jiným problémem, který věřícím lidem ztrpčuje život je přehnaná úzkostlivost - skrupulozita. Jedná se o vtíravé strachy z neodpuštění viny a obsedantní myšlenky. Člověk se podvědomě odsuzuje a trestá, má potřebu odpykat vinu. Prožívá stálé pochybnosti. Potřebuje být stále zvenčí ujišťován. Člověk skrupulant se nestává vinným, ale stále se tak cítí. "Vyzpovídal jsem se dobře?" "Budu se muset z toho vyzpovídat ještě jednou?" Ani u nás se nejedná o ojedinělou záležitost, týkající se pouze starších lidí. Skrupulanti se vyskytují mezi lidmi z věřících rodin i mezi konvertity. Skrupule mohou být výrazem psychické poruchy vyžadující léčbu, proto se také používá název nemoc pochybování. Je zde otázka vztahu víry a psychické poruchy. Evangelium, které přináší lásku, odpuštění a milosrdenství, se u skrupulanta mění v náboženství zákona, příkazů a soudu, v zákonictví až farizejství. Člověk si může vypěstovat celý systém složitých rituálů. Skrupulozita je něco jiného než případ člověka, který je duchovně pokročilý a má jemnější svědomí. Skrupulozita má většinou v sobě obsaženy egocentrismus, tvrdohlavost a odsuzování druhých. Je omylem myslet si, že opravdový věřící nemůže trpět úzkostí, strachem a už vůbec ne psychickou poruchou. Moderní psychiatrie odkrývá více biologické příčiny, spolupříčiny a dispozice vůbec.

Ani skrupulozita není překážka, která by člověka nutně musela vyřadit z duchovního života. Je známou věcí, že se skrupulozitou bojovali i známí světci např. sv. Ignác. Píše o své zkušenosti: "Když například šlápnu na kříž utvořený dvěma stébly trávy nebo když si pomyslím, řeknu nebo udělám něco jiného, tu mě napadne zvenčí myšlenka, že jsem zhřešil, a na druhou stranu mi připadá, že jsem nezhřešil. Nicméně mě to zneklidňuje, protože pochybuji, a přece nepochybuji." Ignác postupně pochopil a také uvěřil, že skrupule jsou pokušení. Poznal to jedině díky tomu, že chodil jen k jednomu zpovědníkovi a naučil se mu důvěřovat. Úplně se osvobodil od skrupulí toho dne, kdy se rozhodl nevracet se ke starým hříchům. Svatý Alfons Maria z Liguori (18. st. Itálie), biskup a zakladatel redemptoristů také bojoval se skrupulemi a navíc se skrupulóznosti nikdy docela nezbavil. Působila mu až do smrti utrpení, to se stalo osou jeho teologie a významně ovlivnilo jeho vztah s Bohem. Tlak a úzkost jeho svědomí se draly navenek i v nesčetných tělesných obtížích a utrpení. Sv. Alfons se se skrupulemi naučil žít a stal se svatým, taková je síla milosti Boží.

TERAPIE
Skrupulozita se dá léčit, u poloviny pacientů je psychiatrická léčba úspěšná úplně, u dalších se dosáhne výrazného zlepšení. Skutečně skrupulózní člověk potřebuje doprovod, ke kterému má důvěru. Potřebuje se nechat vést a opravdu důvěřovat. (Život v usmíření, Amedeo Fenčini, Paulínky Praha 1998, s. 11-16.) Je veden k osobnímu vztahu k Bohu, k důvěře v jeho nezaslouženou lásku. Velmi důležitá je zde poslušnost jednomu zpovědníkovi, jinak by si člověk skrupulózní mohl vytvořit celý seznam zpovědníků, které stále obchází, aby nikomu z nich na něm nepřišlo nic divného. (Srov. Porozumět úzkostlivým, Thomas M. Santa, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2001.)






SCHÉMA ZPOVĚDI

V "neosekané" podobě může svátost smíření vypadat takto:
1. přijetí kajícníka
2. znamení kříže
3. četba z Písma - pomáhá se disponovat
4. vyznání
5. krátká promluva (poučení) kněze - není nutné
6. uložení skutku pokání
7. výzva ke vzbuzení lítosti, krátká modlitba kajícníka
8. rozhřešení (absoluce)
9. díkůčinění
10. propuštění kajícníka



Kristus ve zpovědi vystupuje vzhledem ke kajícníkovi ve třech úlohách:

1. Soudce - je potřeba říci, co je dobro a co zlo. Pojmenovat je.
2. Lékař duše - ukazujeme mu své rány na duše, aby je mohl hojit. Proto je potřeba mu "ukázat".
3. Přítel mé duše

POKÁNÍ
Pokání, které nám bývá uloženo, není cena, kterou za odpuštění platíme. Je výrazem našeho odhodlání "se sebou něco dělat", pracovat na sobě, ukázat dobrou vůli. Je možné si být jist tím, že to, co knězi řeknu, neslyší prvně. Je v podstatě nemožné vymyslet hřích, který by se ještě nestal. Kněz dobře ví, že má být "na kazatelně jako lev, ve zpovědnici jako beránek". Je si vědom, že ve zpovědnici je člověk velmi citlivý a zranitelný a nechce toho zneužít. Navíc je zde nesmírně přísná povinnost kněze chránit ZPOVĚDNÍ TAJEMSTVÍ. Je něco jiného dopředu stanovit morální zásady chování a postoj k tomu, který je porušil a teď to s lítostí vyznává. Už to je vlastně soud. Jde o setkání s Ježíšem, a to velmi intimní, který mění můj život. Setkání s týmž Ježíšem, který změnil život Máří Magdaléně, Zacheovi, Samařance u studně atd. je škoda, že řada lidí chápe tuto svátost jako nepříjemnou povinnost. Zapomíná se na to, že má životodárný přínos, dokonce i v tělesné rovině. Člověku se uleví i po tělesné stránce. Dává totiž do pořádku to nejdůležitější, svoje nitro. Záleží na mně, jak hluboko půjdu. Jen to, co je přiznáno, odhaleno, může být uzdraveno, podobně jako tomu bývá u lékaře. Tomu se samozřejmě člověk učí a v tom POMÁHÁ PRAVIDELNOST.

VYZNÁNÍ
znamená přiznat svůj hřích a pak na něj přestat myslet a obrátit svůj pohled na Boha. Vyjít z hříchu a zanechat jej.

MILOST
Nejde jen o to, že se člověku uleví. Jde o pohled z Boží strany. Bůh neodpouští proto, že je to pro nás užitečné, ale že jeho srdce přetéká milosrdenstvím a láskou. Nemusí, je to zdarma. Abychom se stali více jeho dětmi. Vidíme, že Ježíš hříšníky (nemocné) sám vyhledával. Smíření dělá Bohu radost, víc mu patříme. (Odpuštění, pramen života. Proč a jak se zpovídat, Henri Caldélari, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1998, s. 11-16.)






PROSTŘEDKY ZKVALITNĚNÍ DUCHOVNÍHO ŽIVOTA



DUCHOVNÍ VEDENÍ

Svátost smíření prošla dlouhým vývojem. Na počátku ji směli přijmout jen ti, kteří se nějak závažně prohřešili např. veřejně odpadli od křesťanství. Směli přistoupit jen jednou v životě. Postupem doby se začaly vyznávat i drobnější prohřešky a zpověď se stala místem zjemňování svědomí a jedním z prostředků duchovního vedení. Každý věřící má možnost se nechat duchovně vést (není to ovšem nutnost, všichni tuto potřebu nemají). Má plné právo o tuto službu požádat např. kněze ve své farnosti. Je důležité, aby si vzájemně "sedli", kněz má právo odmítnout. V jakékoli fázi vedení má vedený naprostou svobodu vedení přerušit nebo ukončit, rovněž tak duchovní vůdce. Je zde také podstatné dodržování hranic mezi úlohami vedeného a vůdce, stejně tak i to, aby byla respektována svoboda svěřence. Duchovní vůdce bývá zároveň zpovědník, ale duchovní vedení se nemusí odehrávat v rámci zpovědi. Je člověku velkou pomocí, mít možnost někomu rozestřít své nitro. Je tolik věcí, které nám unikají, pohled z jiného úhlu bývá přínosem. Józef Augustyn dodává, že křesťanské duchovní vedení není poradenství, povzbuzování nebo mravní kárání, ale spíše pomoc při rozlišování osobní vnitřní situace. Rozhodně také nejde o to, aby vůdce řídil život svého svěřence. Z toho důvodu se někdy spíše používá méně zavádějící termín DUCHOVNÍ DOPROVÁZENÍ nebo také DUCHOVNÍ OTCOVSTVÍ. Hledáme spolu, kde je Bůh v mém životě, co mi chce sdělit. Jedná se o spolupráci s Bohem, aby se naplnil jeho úradek o daném člověku. Hlavním cílem není udílet dobré rady nebo vytyčovat směrnice, "řídit" všechny duchovní kroky vedeného. Thomas Merton to vyjádřil takto: "duchovní vůdce se zajímá o naše skutečné já v celé jeho jedinečnosti, politováníhodné ubohosti i ohromující velikosti. Opravdový vůdce nikdy nepřestane cítit posvátnou úctu v přítomnosti osoby, nesmrtelné duše milované Kristem, omyté jeho svatou krví a živené svátostí jeho lásky". (Duchovní vedení a rozjímání, Thomas Merton, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1997, s. 21) To by jinak tato služba byla jen pro zmatené a nejisté lidi, kteří si nedovedou poradit sami se svým životem. Potřeba duchovního vedení je naléhavá, říká J. Augustyn, tehdy, když se má člověk ujmout náročnějších úkolů a větší zodpovědnosti, jak v církvi tak i ve světě. Ani zde ovšem nejde o to, že by pak duchovní vůdce radil, jak má dotyčný jednat a rozhodovat. Duchovní vůdci veřejných činitelů si musí dávat velký pozor, aby nepodléhali pokušení ovlivňovat společenské a politické rozhodování těch, kterým pomáhají v jejich duchovním životě.





ČASTÁ ZPOVĚĎ

Snad pomůže příměr. Nečekám, až onemocním, abych až pak šel k lékaři. Něco jako pravidelná kontrola u zubaře. Zůstávat otevřený Boží milosti. Kněz je také hříšník, není zde od toho, aby nás soudil. Pomáhá si vybrat jednoho kněze, protože nás už zná, nebudeme mu muset pokaždé vysvětlovat svou problematiku, to samozřejmě předpokládá, že chceme svou problematiku nějak řešit. Dříve než začneme zpytovat svědomí, je dobré pomodlit se k Duchu svatému, není totiž nejdůležitější složit Bohu k nohám naše hříchy, ale vyjít vstříc milujícímu Otci.





ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ

V něm odhalujeme, kdo vlastně jsem. Není hlavní rychle na sobě najít něco špatného. Někdo se domnívá, že o sobě všechno dobře ví, že se zná. Ten to prostě "neřeší". Jiný důvod se moc nezpytovat je, že člověk nemá chuť se v sobě "rýpat" a něco se sebou zkoušet dělat. Nejde jen o to pozorovat své jednání, ale také POZNÁVAT SVÉ MOTIVACE A ÚMYSLY. "Proč dělám to, co dělám?" není potřeba hledat omluvy nebo výmluvy. "Co se pomalu stává pánem mého srdce?" ZVLAŽNĚNÍ je velmi snadné. Neignorujeme ani své vnitřní zážitky, city, to je také naše já. Není dost shledat: "Nic špatného jsem neudělal". Dobře je vědět také, co mně dělá radost, co mně trápí. "Nemám třeba přehnanou potřebu úcty od druhých?" UDRŽOVÁNÍ POZORNOSTI k tomu, co se děje uvnitř - v srdci. Pravidelnost nás nutí k pravdivosti k sobě.Ve zpytování svědomí bychom měli zaměřit pozornost na tyto prvky:

· NEVYKONANÉ DOBRO. Někdy je člověk zahleděn do sebe, že nevnímá Boží podněty, potřebu pomoci.

· POZORNOST K TOMU, CO MI ŘÍKAJÍ DRUZÍ třeba i žertem. Zvlášť když se na tom shodne více lidí. Přinejmenším to stojí za zamyšlení.

· CHVÁLA. Kde všude byl Bůh? Co pro mě udělal? Dík.





EXERCICIE

Člověk si při nich dopřává možnost izolovat se, aby mohl přemýšlet a modlit se. Angličané je nazývají retreat - stažení se. Definitivně se vžil tento název se sv. Ignácem. Už ve Starém Zákoně Bůh "přemlouval a uváděl na poušť, aby tam promlouval k srdci" Je potřeba k tomu vytvořit určité podmínka. Ježíš byl přitahován samotou, tehdy na poušti přijal otcův plán pro svůj život, byl to jeden z nejintenzivnějších momentů jeho života. Člověk se při exerciciích má tázat. "Kdo jsem?", v člověku se probouzí křesťanské smýšlení, nezdůrazňují se tolik mravní předpisy. Většinou se odehrávají v tichu formou rozšířeného rozjímání pod vedením exercitátora a to jak ve skupině, tak individuálně. Člověk se po zhruba 5 dnech pouště vrací jako nový. Zkrácenou formou většinou na víkend jsou REKOLEKCE, z latinského slova znovu posbírat.

Prostředkem pro všední den je DUCHOVNÍ ČETBA, kterou může být to, co sytí naši duši ve vztahu k Pánu Bohu.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Sobota 29.4. svátek sv. Kateřiny Sienské

1 Jan 1,5 – 2,2; Mt 11,25-30

Komentář k 1 Jan 1,5 – 2,2: Spolupatronka Evropy, žijící v bouřlivém 14. století s jeho temnými i světlými stránkami. Dokázala nežít ve tmě, ale ve světle. Usmiřovala, obnovovala. Dovedu popsat evropské hodnoty a něco pro ně udělat? Nebo jen přijímám výhody?