Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Budoucnost církve (Joseph kardinál Ratzinger)

Budoucnost církve (Joseph kardinál Ratzinger)

Nyní se zdá, že se katolická církev brzy bude moci srovnat s proslulými černými dírami ve vesmíru, s rozpadající se hvězdou, jejíž střed je už dávno neviditelný, a která se postupně scvrkává do trpasličí velikosti. Ještě si uvědomujeme její existenci, avšak jen díky udivujícím pohybům v okruhu její kdysi obrovské hmoty. Kousky starých úlomků, které nejsou schopny uniknout přitažlivé síle mateřského tělesa, bezmocně létají kolem v malých nových jednotkách, narážejí na sebe nebo se samy ničí.

Obraz černých děr, rozpadávajících se hvězd, považuji za velmi zajímavý. Z empirického hlediska se to tak může jevit. Jisté je, že právě popsaný proces přítomného dějinného období nebude vystřídán masovým hnutím k víře. Dějinná hodina se neobrátí, tato hvězda se nestane opět kompaktní, ani se nevrátí ke své bývalé velikosti a světelnosti. Nepochybně by bylo falešné očekávat, že by mohlo dojít k jakési změně dějinného trendu, že by se víra opět stala masovým fenoménem, který by ovládal dějiny.

Stále stejně však věřím, že existují nenápadné nové rozkvěty, že se církev, abych tak řekl, znovu shromáždí z pohanů a že se v tomto smyslu zopakuje zkušenost, kterou učinili učedníci i Ježíš sám. Jestliže říká: "Takovou víru jsem v Izraeli nenalezl," plně důvěřuje v rozkvět živé víry v pohanském světě, jakou u dnešních křesťanů nevidíme. Ti jsou často svou vírou omrzelí, považují ji za těžké břemeno, které prostě musejí vláčet dál, ale z něhož vlastně nemají radost. V tomto smyslu je pak také obraz hvězdy nedostatečný, protože křesťanství, jak už jsem řekl, se stále znovu podobá hořčičnému zrnu. Právě proto se však také vždy znovu omlazuje. Bude-li ještě kdy utvářet dějiny tak jako ve středověku, kdy všechno stálo ve znamení křesťanství, nikdo předpovědět nedokáže. Jsem si však naprosto jist, že tu bude i nadále, a nově, novými způsoby existovat jako životní síla v dějinách, že bude nově vytvářet místa, kde lidstvo přežije.

Ovšem pouhá zkušenost negativního poznání, že bez víry to jde špatně, že se ocitáme v ohromné prázdnotě, víru ještě nevyvolá. Může vést k prosté rezignaci, k totální skepsi nebo cynismu - nebo ještě dál, ke zničení člověka.


Tolerance křesťanství (Joseph kardinál Ratzinger)

Roste také nové nebezpečí: vytváří se určitý druh ideologie, která považuje křesťanství nebo katolickou víru za netolerantní a zastaralou záležitost, neslučitelnou s moderním světem, a tím ji vystavuje nátlaku. Podle mého názoru je toto nebezpečí už značně velké, i když se teď neprojevuje úplně zblízka. Avšak už existuje společenský tlak, aby se církev v podstatě přizpůsobila standardu, který dnes platí.

Je toto však pronásledováni křesťanů? Je přece rozdíl, jsou-li křesťané v diktátorských či islámských státech zavíráni nebo mučeni, nebo dostanou-li se na Západě na okraj společnosti.
Ovšemže to ještě není pronásledování; bylo by nesmyslné užívat zde tento výraz. Avšak existují životní oblasti, a nemalé, kde musí mít člověk opět odvahu vyznat se, že je křesťanem. Vzrůstá především nebezpečí přizpůsobeného křesťanství, které by pak společnost ochotně přijala jako lidumilný způsob křesťanské existence a postavila by je proti domnělému fundamentalismu těch, kteří nechtějí být přizpůsobiví. Roste nebezpečí diktatury určitého názoru; a kdo nepůjde s sebou, bude vydělen, takže ani dobří lidé se už neodvažují přiznat k těm nekonformním. Eventuální budoucí protikřesťanská diktatura bude asi mnohem subtilnější než to, co jsme dosud znali. Bude zdánlivě náboženství nakloněná, ale pod podmínkou, že nebudou dotčeny vzory jejího chování a myšlení.


Právo na spravedlnost (Joseph kardinál Ratzinger)

Kristus a jeho soud přece není vítězstvím zla, On je vítězstvím dobra. Proto také skutečnost, že Bůh je spravedlivý, že je soudce, je poselstvím nanejvýš radostným. Toto radostné poselství mě ovšem zavazuje. Chápu-li však radostné poselství pouze jako sebepotvrzení, pak nakonec není důležité, pak je to jen obluzení. Proto se musíme znovu smířit s úlohou soudu právě při pohledu na trpící a na ty, kterým se žádné spravedlnosti nedostává, kteří však mají na spravedlnost právo. A pak je také třeba počítat s tím, že i my sami spadáme pod toto měřítko, a proto se snažíme, abychom nepatřili k pachatelům bezpráví.

Jistě, v poselství o soudu je znepokojující prvek - a dobře, že to tak je. Vidíme třeba, jak středověcí vládci činili bezpráví, ale později, když se přibližoval soud, se pokoušeli vyrovnat je dobrými díly, dobrými činy. Vědomí, že existuje soud, bylo tedy také politickým a sociálním faktorem. Vědomí, že takto nesmím odejít ze světa, že to musím nějak urovnat- tedy že i nad těmi nejmocnějšími stojí ještě nějaká vyšší hrozba - bylo nanejvýš blahodárné. Prospívá to každému člověku. Od Krista ovšem víme, že tento soudce není chladný vykonavatel paragrafů; víme, že je milosrdný a že mu nakonec můžeme jít beze strachu vstříc. Myslím si, že si každý musí najít vnitřní rovnováhu, cítit, že podléhá soudu, a přitom poznávat: Nemohu si prostě dělat, co chci, podléhám vyššímu soudu - a na druhé straně nepropadat skrupulím a ustrašenosti.

Zdá se mi, že tím je také naznačen směr pro hlásání i pro pastoraci. Musí dokázat ve jménu práva a dobra pohrozit jak mocným, tak těm, kdo svůj život „pustoší“, promarňují a ničí. Pastorace se však nesmí stát zastrašující mocí, musí také vědět, s kým mluví. Existují citlivé, téměř nemocné duše, které se dají rychle zastrašit. Ty musíme vyvádět ze zóny strachu, musíme jim hlásat mocná slova o milosti. A pak jsou zde tlustokožci, na které se musí i udeřit. Myslím si, že to všechno patří k sobě, ale tak, že i soud je radostné poselství, protože nás ujišťuje: Svět je v pořádku, dobro vítězí. (130-31)

Pojem "lid Boží" je biblický pojem. Biblické použití pak také stanoví normu, jak tento pojem používat. Je to původně a zásadně pojem starozákonní, přičemž pojem "lid" je na hony vzdálen věku nacionalismu, souvisí spíše s kmenem, s rodinou.

Především je to výraz vztahu, což novější exegeze zřetelně ukázala. Izrael není lidem Božím, pokud se projevuje jako čistě politický národ. Božím lidem se stává tím, že se obrací k Bohu. Je lidem Božím pouze ve vztahu, v obrácení k Bohu, a to v Izraeli znamená podrobení se tóře. Ve Starém zákoně tedy pojem "Boží lid" nejdříve znamená, že Bůh si vyvolil Izrael; ten je tedy vyvolen bez vlastních zásluh, i když to není žádný významný národ, ale jeden z nejmenších. Je vyvolen z lásky. Tento pojem v sobě dále zahrnuje přijetí této lásky, což konkrétně znamená podrobit se tóře. A právě v tomto podrobení, které ho uvádí do vztahu s Bohem, je Božím lidem.

V Novém zákoně se pojem "Boží lid" (možná až na jednu dvě výjimky) vztahuje pouze na Izrael, tedy na lid Starého zákona, není to přímo církevní pojem. Církev je ovšem chápána jako pokračování Izraele, i když křesťané nepocházejí od Abrahama, a tudíž vlastně nepatří k jeho lidu. Stávají se jím, jak říká Nový zákon, protože pocházejí od Krista, a tím se stávají i Abrahamovými dětmi. K lidu Božímu patří tedy ten. kdo patří Kristu. Dalo by se říci, že pojem "tóra" je nahrazen osobou Krista; potud je "Boží lid" kategorie, které se neužívá přímo pro nový lid, ale jež se váže právě na Kristovo společenství a na život podle Krista a s Kristem, nebo jak říká Pavel: "Nechť' je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši" (Fp 2,5). "Kristovo smýšlení" pak líčí slovy: V poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Pouze chápeme-li pojem "Boží lid" v biblickém pojetí, používáme ho v křesťanském duchu. Všechno ostatní jsou mimokřesťanské konstrukce, které se míjejí s podstatou. Podle mého názoru jsou to také produkty pýchy. Kdo může o sobě říkat, my jsme Božím lidem, a ostatní ne? (131-32)(...)

Církev žije z identity všech generací, z identity přesahující čas, a její vlastní většinu tvoří světci. Každá generace se pokouší přiřadit se ke světcům a přispět svým podílem. Podaří se jí to jen tak, že přijme tuto velkou kontinuitu a bude v ní žít. (132)


Zpřítomňovat něco, co nepochází z pouhého člověka (Joseph kardinál Ratzinger)

Nejdříve ke slovu hierarchie. Správný překlad není pravděpodobně „svatá vláda“, ale „svatý původ“. Slovo „arché“ může znamenat obojí, původ nebo vládu. Pravděpodobnější význam je však "svatý původ“. Dále tedy zprostředkovává sílu počátku. Původní síla, která je svatá, je vždy znovu novým začátkem každé generace v církvi. Nežije z pouhé kontinuity generací, nýbrž ze stále nově přítomného samého zdroje, který se prostřednictvím svátostí vždy znovu sděluje. Podle mého názoru je důležité, abychom se dívali jinou optikou - že totiž kategorie, která odpovídá kněžství, není kategorie vlády. Naopak, umožňuje a zpřítomňuje počátek, k tomu se dává k dispozici. Je-li ovšem kněžství, biskupský úřad, papežský úřad chápán hlavně jako vláda, znamená to skutečně pokroucení a znetvoření.

Z evangelií víme, že mezi učedníky došlo ke sporu o prvenství, že pokušení udělat z učednictví vládu tu bylo od prvopočátku a vždycky také bude. Nedá se tedy popřít, že toto pokušení existuje v každé generaci, i v té dnešní. Současně však máme před sebou gesto našeho Pána, který myje učedníkům nohy, a tím je uschopňuje ke sdílení stolu s ním, s Bohem. Tímto jednáním jakoby říká: Tak to s kněžstvím myslím. Jestli se vám to nelíbí, kněžími nebudete. Nebo také, jak říká matce Zebedeových synů: Základní podmínkou je pít kalich, tedy trpět s Kristem. Budou-li pak sedět napravo či nalevo nebo někde jinde, zůstává otevřeno. Tím je nám opět řečeno, že být učedníkem znamená pít kalich, spojit svůj osud s Pánem, mýt nohy, spolu s ním nést utrpení. To je první bod: Původ, vlastní smysl hierarchie není vybudovat strukturu vlády, ale zpřítomňovat něco, co nepochází z pouhého člověka. Žádný z nás nemůže sám ze sebe odpouštět hříchy, sám ze sebe zprostředkovat Ducha svatého, ani sám ze sebe proměňovat chléb v Boží přítomnost. Je to tedy služba, ve které není církev nějaký samosprávný podnik, ale něčím, co vždy znovu žije ze svého původce.


Nesmím tě nechat spát (Joseph kardinál Ratzinger)

Možná, že se v církvi opravdu příliš rozhoduje a vládne. Úřad by měl v podstatě vlastně sloužit tomu, aby se slavily svátosti, aby do nich mohl vstupovat Kristus a aby se hlásalo Boží slovo. Všechno ostatní je k tomu pouze přiřazeno. Neměla by to být nějaká stálá řídící funkce. Musí opět navazovat na poslušnost k původci a na život s ním. Nositel úřadu by měl uznat, že nehlásá a neprodukuje sám sebe, ale že je tu pro druhé, a tím sám ustupuje do pozadí - už jsme o tom mluvili. Proto by měl být v první řadě tím, kdo naslouchá, kdo neříká "rád bych teď něco řekl", nýbrž se ptá, co říká Kristus a co je naše víra, a tomu se podřizuje. V druhé řadě by měl být úřad tím, kdo slouží, kdo se dává k dispozici lidem a kdo je právě v následování Krista připraven k mytí nohou. Krásně to můžeme vidět u svatého Augustina. Už jsme zde mluvili o tom, že se neustále zabýval malými věcmi, mytím nohou, a ochotně rozdrobil svůj velký život na malé věci, chcete-li, ovšem s vědomím, že ho tím nepromarňuje. To je vlastní podoba kněžství. Je-li správně prožíváno, neznamená to, že se člověk konečně dostává k mocenským pákám, nýbrž že se vzdává vlastních životních projektů a staví se do služby.

K tomu ovšem patří - a opět cituji Augustina - napomínat, kárat, a tak si třeba způsobit i mrzutosti. V jednom kázání to Augustin líčí takto: Víš, že žiješ špatně, chceš se zničit. Já to však nesmím chtít, odpovídá. Proto tě musím kárat, i když je ti to nevhod. Jako příklad používá obraz otce se spavou nemocí, kterého syn vždy znovu budí, protože je to jediná šance, jak se uzdravit. Otec namítá: Nech mě spát, jsem k smrti unavený. A syn odpovídá: Ne, nesmím tě nechat spát. A právě to je funkce biskupa, říká Augustin. Nesmím vás nechat spát. Vím, že byste rádi spali, ale právě to nesmím připustit. A v tomto smyslu musí i církev zdvihat prst a být na obtíž. Musí však dávat najevo, že nechce člověka malicherně trápit, ale že je sama prodchnuta neklidem dobra. Nesmím vás nechat spát, protože spánek by znamenal smrt. Při výkonu své autority musí na sebe biskup brát i Kristovo utrpení. Kristus to ověřil, řekneme-li to čistě lidsky, tím, že trpěl. A to je také ověření církve. Nejvěrohodnější je tam, kde má mučedníky a vyznavače. Tam, kde je pohodlí, na své hodnověrnosti ztrácí.

...
Demokracie bez náboženského základu neexistuje (Joseph kardinál Ratzinger)

Dnes víme, že se demokratický model vyvinul z mnišských pravidel, která svými kapitulami a hlasováním takový vzor poskytla. Myšlenka stejného práva všech tak nalezla svou politickou formu. Jistě, už předtím existovala řecká demokracie, ze které vzešly rozhodující podněty, která však po odstranění božstev musela být nově interpretována. Je obecně známým faktem, že obě prvotní demokracie, americká a anglická, spočívají na konsensu hodnot vycházejících z křesťanské víry a mohly a mohou fungovat jen proto, že tu existovala základní shoda o těchto hodnotách. Potud můžeme také historicky učinit pozitivní bilanci křesťanství, ze kterého se zrodil nový vztah člověka k sobě samému i nová lidskost. Antická řecká demokracie se zakládala na posvátném občanství božstev. Křesťanská demokracie novověku spočívá na posvátnosti hodnot zaručených vírou, které se vymykají libovůli většiny. Právě to, co jste řekl o bilanci 20. století, přece také ukazuje, jak při popření křesťanství náhle opět vyrážejí archaické moci zla, které byly křesťanstvím zažehnány. Čistě historicky se dá říci: Demokracie bez náboženského, "sakrálního" základu neexistuje.

O poslání církve ve světě poznamenal jednou kardinál Newman: „Jen proto, že existujeme my křesťané, že existuje mezinárodní síť obcí rozšířená po celé zemi, nezaniká svět. Trvání světa je spojeno s trváním církve. Onemocní-li církev, nezhostí se nářek světa nad sebou samým.“

Možná, že někomu bude připadat tato formulace příliš drastická, ale řekl bych, že právě dějiny velkých ateistických diktatur našeho století, nacionálního socialismu a komunismu ukazují, že pád církve, rozpad a nepřítomnost víry jako utvářející síly skutečně strhuje svět do propasti. A jestliže předkřesťanské pohanství v sobě mělo ještě určitou nevinnost a vazba na božstva zosobňovala základní hodnoty, které určovaly hranice zlu, je teď, kdy odpadly protilátky proti zlu, toto zhroucení skutečně nesmírné.
S empiricky podloženou jistotou můžeme říci: Je-li mravní síla, kterou představuje křesťanská víra, náhle z lidstva vytržena, potácí se lidstvo jako loď uvězněná v ledovci a je ohroženo jeho přežití.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 159-60)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...