Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Církev a církve - pluralita - ekumenismus - církev a svět (KGI)

Církev a církve - pluralita - ekumenismus - církev a svět (KGI)


Jednota a pluralismus
Kolik je církví?
Ekumenismus
Církev a svět

„V nutnosti jednota, v pochybnosti svoboda, ve všem ale láska.“ (Augustin)

Text k titulní fotografii:
Sedí ve stejném člunu. Společné je jim to, co je nese. A také cíl, nést vysvobození Krista dál skrze časy. Trvale se mohou udržet nad vodou jen společně. Když budou pádlovat každý jinak, žádný z nich se nepohne kupředu.

Jednota a pluralismus

Všichni křesťané ve „Velkém vyznání víry“ vyznávají jednu, svatou, katolickou (tj. všeobecnou, celosvětovou) a apoštolskou církev. O svaté církvi jsme mluvili. Pro naše další úvahy jsou důležité pojmy „jedna“ a „katolická“.

Kristus chtěl jednu, ale ne jednotvárnou církev

Všechny církve jsou přesvědčeny, že Kristus chtěl jen jednu církev. Mluvil jen o jedné církvi. Ve skutečnosti ale existuje mnoho církví. Jen ve Světové radě církví je spojeno asi 300 „církví“. A zde ta největší, katolická církev, není vůbec zastoupena.

„V Indii působí asi 229 misijních společností, v Japonsku 179, v Jihoafrické unii 71, v Kongu 44 a v Tanganice 41. Dokonce i když vezmeme v úvahu dobré porozumění mezi misionáři..., zůstává rozdělení mezi křesťany přesto velkou překážkou a mrzutostí pro samotné křesťany“ (...kardinál Bea, dřívější papežův zmocněnec pro jednotu, ve své knize „Jednota ve svobodě“).

Má-li se církev Ježíše Krista rozšířit „po celé Zemi“ (to je doslovný překlad pojmu „katolická“), je-li církev Kristovým tělem, pak může být jen jedna jediná. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech,“ (Ef4,4-5). Proto chce Kristus, aby byl jeden pastýř a jedno stádo (J10,16) a modlí se vroucně za tuto jednotu, aby všichni byli jedno, jako on je jedno s Otcem. Roztříštěnost, jakou můžeme sledovat na dnešním křesťanstvu, nemůžeme považovat za uskutečnění této tak naléhavé a vroucí Ježíšovy modlitby.

Nový zákon sice v Pavlových listech a Skutcích apoštolů hovoří o církvích v množném čísle, tím jsou zde ale myšleny místní církve (např. v Korintu, v Efesu, v Římě atd.). Slovo „církve“ není ale nikdy chápáno ve smyslu konfesí, jako je tomu dnes. Taková místní společenství se sice v průběhu dějin vyznačovala určitými zvláštnostmi, které si uchovávala, např. vlastní tradice, vlastní obřady, vlastní jazyk atd., přesto však byla všechna spojena v jedné a téže víře a považovala se za dílčí církve jedné společné církve. Tak vznikly např. staré tzv. patriarcháty východu (v Konstantinopoli, Jeruzalémě, Antiochii), které ale byly navzájem a prostřednictvím nástupce Petra, papeže, v nejužším spojení. Všechny se právem nazývaly „církvemi“, ve smyslu regionálních církví v rámci jedné církve.

V tomto smyslu smí a musí i dnes existovat pluralismus, různorodost v jednotě církve: mnohost vyplývající z národů, ras a kultur; mnohost úřadů a služeb; mnohost obřadů a zvyků; mnohost místních církví a biskupství. To všechno je známkou univerzality, celosvětovosti, katoličnosti církve.

Pluralismus ale nutně vede k roztříštěnosti, neexistuje-li zároveň základní jednota. Neboť kde začíná rozkol, přestává univerzalita; kde se z mnohotvárnosti stává roztříštěnost, tam je církev narušována. Oprávněná rozmanitost slouží jednotě církve, štěpení a rozdělení ji však poškozují.

Už v listech apoštolů je řeč o rozkolech (např. v 1. listě Korintským). Tady samozřejmě ještě nejsou míněny rozdělené církve, nýbrž rozmíšky uvnitř jednotlivých společenství. Později rozmíšky přešly v rozbroje mezi společenstvími nebo mezi dílčími církvemi; z toho nakonec vznikly velké dějinné rozkoly.

Historické rozkoly

V roce 1054 došlo ke konečnému oddělení východních církví, tzv. ortodoxních; v roce 1517 došlo při reformaci k rozdělení západní církve. Od té doby hovoříme o mnoha „církvích“ v jiném smyslu, totiž ve významu konfesí, o různých vyznáních.

Tím se poselství Kristovo stává nevěrohodným. Toto rozštěpení zasahuje až dovnitř do našich rodin. Všem křesťanům musí záležet na tom, aby nastala opět jednota (to neznamená jednotvárnost). Samotné zlořády v církvi nás neopravňují k tomu, abychom jednotu církve vydávali napospas.

Vůle k jednotě

Touha po jednotě se naštěstí probouzí u všech křesťanů; pozornost se dnes zaměřuje více na to, co je společné, než na to, co rozděluje. Naštěstí se zdá, že jeden předpoklad k jednotě se již začíná plnit: láska a vzájemný respekt.

Ale jednoty, jakou ji chtěl Kristus, nelze dosáhnout pouze láskou, musí být také obsažena v samotných základech nauky. Dva přímo si odporující výroky nemohou být pravdivé současně. „Láska bez pravdy je slepá a nemůže být trvalá.“ (kardinál Bea)

Jednota církve musí také být viditelná, zjevná. Církev sice je duchovní společenství do té míry, do jaké v ní působí Bůh; není ale společenstvím neviditelným, protože se skládá z lidí. Onomu „jednomu duchu“ odpovídá proto v Písmu svatém „jedno tělo“ (Ef4,4), tělo Páně (srov. 1Kor10,16). Proto nemůžeme sdílet často se vyskytující názor, že snad jednota církve byla jako neviditelná už dána; že by tedy různé konfese se svými navzájem si protiřečícími vyznáními byly jen různými větvemi jednoho stromu církve Kristovy.

H. Küng ve své knize „Církev“ takové teze označuje za výmluvy, které jsou nelegitimní: „Mohou takové církve, které se navzájem vylučují, ba snad se kvůli pravdě evangelia vylučovat musejí, být větvemi nebo ratolestmi téhož stromu? Může v jedné a téže církvi to, co je rozporné, být ve skutečnosti současně pravda: ve vyznání víry, v bohoslužbě, v základním uspořádání církve? Může pak to, co zde je pravda, tam znamenat blud, co zde dogma, tam hereze?“ (viz 335n.)

Díky Bohu je to společné mezi všemi křesťany daleko větší a rozsáhlejší než to, co rozděluje. Společné je: vůle k jednotě, společný křest, společné Písmo svaté, pravá víra, láska k Bohu, Otci a k Ježíši Kristu; kromě toho v některých církvích existuje také posloupnost biskupského úřadu od apoštolů. – V jiných ohledech zase není vůbec zapotřebí jednoty, nýbrž je žádoucí skutečný pluralismus: v bohoslužbě, v otázkách církevního práva atd.

A ještě jedna věc: nepochybně je jednota mezi věřícími křesťany různých konfesí větší než jednota mezi věřícími a religiózně lhostejnými příslušníky téže církve. Dělící čára z hlediska náboženství probíhá dnes mezi vírou a nevírou.

Přesto trvá rozdělení v centrálních pravdách víry, a proto nemáme žádnou viditelnou jednotu – ani ve správě církve, ani v přijímání.

Toto rozdělení netkví tak moc v tom, co se obvykle za rozdílné pokládá; např. že v katolické církvi existuje úcta k Panně Marii. Později uvidíme, že žádný katolík není povinen uctívat svaté. Vlastně už netkví ani v tom, co před 400 lety k rozdělení vedlo: totiž zlořády v církvi a nedorozumění ohledně otázky, jak je člověk Bohem ospravedlňován (máme doplňující list „Příčiny reformace“, který Vám na přání rádi zašleme).

Dnes to, co rozděluje, spatřujeme především v porozumění a ve významu církve, jejích svátostí, její plné moci a jejích služeb a úřadů. Snad ale to rozdělující ještě daleko více tkví v mentalitě a tradici, které se v průběhu čtyř staletí vyvíjely rozdílně.


Od začátku se křesťanské společenství projevovalo různým způsobem. V Novém zákoně už je znatelný vývoj od popisů společenství ve starších textech Nového zákona oproti mladším výpovědím; zřetelnějšími se stávají také rozdíly mezi společenstvími a převážně bývalými židy („židokřesťané“) a společenstvími s pohany obrácenými ke křesťanství („pohanokřesťané“).

– Srovnejte například Sk1-16 (příklad židokřesťanských obcí) a 1Kor12-14 (pohanokřesťanské obce) a vedle toho z pozdější doby struktury obcí, jak jsou ukázány v 1. a 2. Listu Timoteovi a v Listu Titovi.

– Co ale je při vší různosti společné?



Mnoho církví

Rozhodující otázka, která dnes vším hýbe, je: Kde lze najít církev Kristovu? Mnoho křesťanů poctivě konstatuje: kdyby moji rodiče byli evangelíci, katolíci nebo pravoslavní, byl bych i já evangelík, katolík nebo pravoslavný... a byl bych přesvědčený, že jsem v té „správné“ církvi. Jaký má tedy vztah ta jedna, Kristem založená církev ke konkrétním, nyní existujícím církevním společenstvím?

Katolický pohled

Katolická církev na II. vatikánském koncilu (1962 – 1965) v „Konstituci o církvi“ řekla, že různá církevní společenství nemohou být stejným způsobem označována za církve. Ona vidí církev „uskutečněnou v katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním. To nevylučuje, že také mimo její strukturu nelze nalézt rozmanité prvky posvěcení a pravdy.“ Zde se tedy říká, že církev Kristova existuje, a že je poznatelná. Možná zde začíná Vaše námitka. Snad se Vám toto přesvědčení jeví jako troufalé. Proto je důležité dodat, co tento koncil říká o jiných církvích, že totiž také tam je možné najít „rozmanité prvky posvěcení a pravdy“.

To, které bohatství křesťanských hodnot je uskutečněno mimo katolickou církev, je koncilem pozitivně zdůrazněno; my jsme tyto hodnoty vyjmenovali mezi tím, co je společné všem křesťanům. Je docela možné, že ta či ona křesťanská hodnota je mimo katolickou církev uskutečněna životněji než v ní.

Sounáležitost s ostatními církvemi

Koncil pak dále říká: „Církev se z mnoha důvodů umí spojit s těmi, kteří jsou pokřtěni, kdo jsou účastni slávy křesťanství, avšak jejich vyznání víry není úplné nebo nezachovávají jednotu přijímání pod nástupcem Petrovým.“ Koncilní dekret o ekumenismu rozvádí tuto myšlenku dále: „Katolická církev na ně (ty oddělené) pohlíží v úctě a lásce jako na bratry. Neboť kdo věří v Krista a pravým způsobem přijal křest, stojí tím v určitém, i když ne úplném společenství s katolickou církví...“.

Existují tudíž stupně uskutečnění církve. Spojení s ní může být více nebo méně intenzivní. V každém případě jsou oddělení křesťané – jak tentýž dokument zdůrazňuje – „vírou ve křtu ospravedlněni a tělu Kristovu přičleněni, proto jim náleží důstojný název křesťané ... Právem budou katolickou církví uznáni jako bratři v Pánu.“ Katolická církev ví, že „duch Kristův“ a jeho milost jsou přítomny také zde. Také mimo katolickou církev je tudíž církev uskutečněna, i když podle našeho přesvědčení ne v plném smyslu, protože tam chybějí podstatné vlastnosti, které Kristus své církvi propůjčil. Například Petrův úřad, který podle katolického přesvědčení má garantovat jednotu církve; u některých apoštolské následnictví, tedy historický biskupský úřad. V následujícím dopise se k tomu ještě vrátíme. – To, že na druhé straně také katolická církev ještě rozhodně nevypadá „dokonale“, nýbrž ví, že je „na cestě“, již bylo řečeno.

Někdo může být výše řečeným překvapen, protože si na základě toho, co zná z doslechu, představoval chování katolické církve jako netolerantní, autokratické; jiný bude i tento názor považovat za domýšlivý. Uvažte však, že samy členské církve, které jsou zastoupeny v Ekumenické radě církví, si výslovně vyhradily, že se navzájem nemusejí v plném smyslu uznávat jako církve.

Pevné přesvědčení není intolerance

Zde stojí požadavek proti požadavku. Měli bychom si navzájem uznat, že každá konfese se poctivě snaží hledat vůli Kristovu a že rozdílné pozice nejsou určeny skupinovými zájmy a neústupností. Také katolické církvi jde o uskutečnění církve, jakou ji chtěl mít Kristus. Z tohoto důvodu chce pro všechny vytrvale uchovávat to, co Kristus podle jejího přesvědčení pro všechny závazně ustanovil.

Také katolická církev však velmi dobře ví, že neustále zaostává za tím, čím by podle Kristovy vůle měla být. Cesta k jednotě začíná proto vnitřní proměnou, vlastní obnovou. Poslední koncil byl svolán výslovně k tomu účelu, aby připravil znovusjednocení tím, že se katolická církev vnitřně obnoví, reformuje. Katolíci jsou proto tímto koncilem nabádáni, aby se slovem i činem zdrželi všeho, co by mohlo zranit ostatní křesťany. Tím více by ale měli s ostatními křesťany spolupracovat, v dialogu je lépe poznávat a učit se jim rozumět a s radostí uznávat skutečné křesťanské statky ze společného dědictví.


Ekumenismus

Všichni křesťané mají za úkol hledat jednotu církve a překonávat její rozdělování. Nesmí být zanedbáno nic, co nás přibližuje k tomuto cíli.

Hnutí, které se snaží navzájem přibližovat křesťanské konfese, nazýváme ekumenismem (oekumene = řecky doslova: obydlená Země; v církevním terminologickém pojetí: všeobecná církev určená pro celé lidstvo). V teologickém dialogu, při spolupráci v sociální a charitativní oblasti, ve společné modlitbě a studiu Písma svatého se křesťané všech vyznání pokoušejí odstraňovat vzájemné předsudky a učit se navzájem si rozumět. Již několik desetiletí se křesťané všech konfesí modlí za znovusjednocení rozdělených křesťanů. V mnoha oblastech již existuje úzká spolupráce: společné překlady biblických textů, společné modlitby a písně, společné bohoslužby a vzdělávací akce až po společné užívání církevních prostor. Vzájemný vztah křesťanských společenství získal zcela nový styl.


Přání eucharistického společenství

Zvláště bolestně mnozí vnímají to, že jsou křesťané stále ještě rozdělení u stolu Páně, tedy při přijímání a při večeři Páně. Zde jde zejména katolické církvi o velmi ústřední otázky, např. pokud jde o chápání eucharistie (srovnej dopis č. 18), především ale pokud jde o otázku úřadu a zplnomocnění k vykonávání večeře Páně. Zde jsou částečně ještě rozdělující rozdíly.

Pro katolickou církev je přijímání dokončením, vrcholem jednoty, takže jednota přijímání předpokládá církevní společenství. To tak bylo už v prvních stoletích církve. Eucharistické společenství by tedy předstíralo jednotu, která ještě neexistuje, a to by dokonce mohlo bránit dalším snahám o skutečnou jednotu.

Proto řekl společný synod biskupství ve Spolkové republice Německo o eucharistickém společenství s reformačními církvemi: „Vzájemné eucharistické společenství pro církevní společenství reformačního původu v současné době není správné. Jejich členům je proto účast na svátostech katolické církve ... zpravidla zapovězena. Protože ale ... svátosti ... jsou také zdrojem milosti, může církev v případě dostatečných důvodů přístup k těmto svátostem odděleným bratrům nebo sestrám umožnit (nebezpečí smrti a jiné vážné okolnosti)“.

Jako všeobecný předpoklad však platí, že je dotyčná osoba pokřtěná a souhlasí s vírou církve, pokud jde o eucharistii; že má touhu po společenství s Kristem v eucharistii a záleží jí na jednotě církve. Samozřejmostí je odpovídající příprava a vedení křesťanského života, které se předpokládá i u každého katolíka.


Modely budoucí jednoty

To, jak by jednou mohla vypadat konečná jednota, nemůže zatím nikdo říci. O této jednotě existují různé představy. Mezi nimi lze najít dvě hlavní tendence: Jedna míří k jednotě, ve které bude od zděděných konfesních zvláštností ustoupeno ve prospěch nové, obsažnější jednoty. Druhá představa se orientuje na společenství, do kterého si každá konfese přinese to, co je na jejím dědictví vzácné. Ze strany katolické církve je dávána přednost modelům tohoto druhého typu. Katolická církev už nevidí možnost jednoty v „návratu“ ostatních církví. V nivelizaci legitimních konfesních tradic spatřuje spíše ochuzení. Jednotu církve by chtěla uskutečnit jako jednotu v různosti. Hovoří se o „korporativním znovusjednocení“. Do takové sjednocené církve pod závazným apoštolským vedením by každá církev přinesla svůj charakter křesťanské víry a křesťanského života, oprávněný na základě evangelia a vyrostlý v průběhu dějin. Všechny církve by se snažily mít více a více porozumění pro zvláštnosti těch ostatních a snad dokonce něco i převzít jako obohacení pro sebe samé. Podobná představa jednoty je míněna pojmem „koncilární společenství“, který použilo shromáždění Světové rady církví v roce 1975 v Nairobi.

Na této cestě byly udělány první kroky: v kontaktních rozhovorech na všech úrovních – katolická církev má v Římě svůj sekretariát pro jednotu církve – se vede diskuse o sporných bodech víry. Ortodoxním církvím, s nimiž se katolická církev shoduje v chápání svátostí a úřadu, bylo z katolické strany nabídnuto vzájemné připouštění k přijímání. Se starokatolickou církví byla dohodnuta výměna v různých úředních výkonech. S evangelickými církvemi byly učiněny např. dohody o udělování křtu a o oddávání párů rozdílných konfesí.

Rozhodující bude, aby především rostla láska, která je přece základním zákonem Božího lidu. Jen ona může pomoci překonat propast, kterou otázka po pravdě ještě prohlubuje. Nelze očekávat, že se znovusjednocení uskuteční pomocí škrtů ve víře. Shoda na nejmenším společném jmenovateli by byla proti svědomí a proti duchu ekumenismu. Nemůžeme dělat, jako by již neexistovaly žádné protiklady. Napětí musí být raději poctivě pojmenováno; neboť jestliže nebudeme rozdělení litovat, pak ho nikdy nepřekonáme.


Které cesty podle vašeho názoru vedou k jednotě církve?
Jak si představujete budoucí jednotu křesťanů?
Co soudíte o cestách, které Küng uvádí ve své knize „Církev“ (s. 343n.; 367n.):

– Každý musí brát vlastní církev ještě vážněji. Bylo by iluzí, kdyby někdo chtěl vystoupit z vlastní církve a uskutečnit jednotu církve mimo církev.

– Pravda nesmí být obětována, musí být nově nalezena. Žádné sjednocení za každou cenu. Církev, která se vzdá pravdy, se vzdává sebe samé. Diplomatické kompromisy nejsou cestou k jednotě.

– Normou takového sjednocení musí být evangelium Ježíše Krista, a to celé. Tedy žádné sjednocení v podobě součtu, který vybere z každé církve něco, aby se tyto části složily v nový celek. Také ne pomocí odčítání toho, co rozděluje, a spokojit se pak s tím, co zbude. Tento zbytek by byl bezobsažným destilátem.

– Ani návrat jedné církve k jiné, ani odchod jedné církve k jiné církvi, nýbrž společné „obrácení k sobě“, konverze všech církví ke Kristu a tedy k sobě navzájem, to je cesta k jednotě.



Církev a svět

Jednotu vyžaduje nejen porozumění církve sobě samé. Také služba, kterou mají křesťané ve světě vykonávat, se stává věrohodnou teprve jestliže církve konají společně. Více a více se tak děje ve společných prohlášeních. Mezi taková prohlášení například patří doporučení pro sňatky manželů různých konfesí, prohlášení k otázkám míru a zachování stvoření, k ochraně nenarozeného života, k hospodářským a sociálním otázkám atd. Někteří lidé jsou toho mínění, že církev se má zcela omezit na úlohu přivést člověka k Bohu a k věčné spáse. Jiní naproti tomu od ní očekávají, že si bude hledět také problémů, které dnes lidstvo pálí. Církev nemá být vzdálená životu, nýbrž především má působit v sociální oblasti a kriticky pozvedat svůj hlas.

Toto téma je velmi důležité. Druhý vatikánský koncil vydal dokument „Církev v dnešním světě“. Na základě tohoto dokumentu jsme pod stejným názvem vypracovali doplňující dopis, který vám na požádání zašleme. Zde uvádíme jen několik myšlenek na toto téma: Kde se jedná čistě o věci vnitřního světa, tam církvi nepřísluší se vměšovat. Existuje skutečná autonomie vědeckých a politických oblastí. Církev si především nesmí dopřávat světské moci, aby plnila úlohu ve světě. Poslední koncil ve výše uvedeném dokumentu takové odchylky od vlastní úlohy církve, které se v průběhu dějin vyskytly, výslovně odmítl.


Kritická funkce

Na druhé straně, kdyby se církev chtěla úlohám, které dnes před námi stojí, prostě vyhnout, by bylo možné jí oprávněně vyčítat, že je odcizená světu. Nakonec stojí přece všechny oblasti lidského života v zodpovědnosti před Bohem. Například technika nesmí být zneužita ke zničení lidstva; politika nesmí popírat svobodu a lidskou důstojnost; hospodářský systém musí vytvářet možnosti existence pro všechny lidi na světě atd. Církvi se dnes vyčítá nejen to, že se vměšovala do světských oblastí, nýbrž také to, že mlčela k takovým otázkám, ke kterým se měla vyjádřit. V tomto smyslu jsou také nekřesťany vítány například časté výzvy a snahy posledních papežů, zvláště Jana Pavla II., o sociální spravedlnost a mír ve světě.

To neznamená, že by měla církev své představy prostřednictvím státních zákonů dělat normou pro všechny. Církev musí burcovat svědomí nikoli prostřednictvím světského panství, nýbrž silou víry a lásky.

Nejen církev pomáhá svým posláním světu. Je si vědoma, že také ona díky pokroku vědy a techniky přijímá mnohou pomoc od dnešního světa.


Služba člověku

Církev vnímá svou úlohu ve světě správně, chápe-li své poslání jako službu člověku. Nesmí jí jít o ni samotnou. „Křesťané si... nic nemohou přát toužebněji, než stále obětavěji a účinněji sloužit lidem naší doby“ (II. vatikánský koncil). Církev nesmí být vedena vůlí po moci ani pocitem, že ví sama všechno nejlépe, když na základě svého pověření „vhodně nebo nevhodně“ hlásá celému světu zjevení Boží. Tuto službu je dlužna celému lidstvu. Poslání církve je čistě religiózní, ale právě proto také nanejvýš humánní. Převedeno do definice, bylo by možné úlohu církve ve světě přibližně popsat takto: Tím, že člověka přivádí do vztahu k Bohu, přivádí ho také do správného vztahu k bližnímu a k jeho úloze ve světě a pomáhá mu uskutečňovat sebe sama.

„Lidstvo našich dnů je jistě plno obdivu k vlastním vynálezům a vlastní moci; přesto ho často trápí otázky po dnešním vývoji světa, po postavení a úloze člověka ve vesmíru, po smyslu jeho individuálního a kolektivního tvoření, a konečně po posledním cíli věcí a lidí. Jde o záchranu lidské společnosti. Synoda nabízí lidstvu přímou spolupráci církve. K tomu nevede církev žádná touha po světské moci, nýbrž jen toto: dílo Kristovo sama vést dál; spasit, nikoli soudit; sloužit, nikoli nechat si sloužit.“ (Zkráceno podle „Církev v dnešním světě“, č. 3)

– Jaké možnosti má církev, přispět k světovému míru?
– Jak byste si představoval(a) optimální vztah mezi církví a státem?
– Které konkrétní úlohy státu církev částečně přebírá?
– Od církve se očekává její přiblížení současným problémům. Kde je nutné se přizpůsobit a kde jsou hranice tohoto přizpůsobení?
– Které úlohy jsou podle vás pro církev prioritní: práce v sociální oblasti – charita –pomoc rozvojovým zemím – misie – výchova a vzdělávání – zprostředkování míru – pomoc v těžkých životních situacích – pomoc v otázkách víry – hlásání křesťanské zvěsti – bohoslužba – udělování svátostí...?


Milý čtenáři,

nyní jste přečetl již téměř polovinu našeho kursu. K tomu, abyste se „dopracoval“ až sem, bylo zapotřebí určité vytrvalosti. Možná jste toho už mezitím chtěl někdy nechat.
Jen od čtenářů, kteří si s námi píší, víme, jak jsou tyto informační dopisy přijímány. Někteří zaujímají kritické stanovisko k obsahu nebo i ke způsobu našeho líčení. Téměř všichni ale kladou otázky, od teologických až po velmi osobní. Snažíme se každým dopisem podrobně zabývat.
Tato „zpětná vazba“ je však pro nás důležitá. Tímto způsobem se dozvídáme, v čem jsou výhrady proti víře a církvi. To přijde vhod při příštím přepracování těchto listů. Ještě jednou upozorňujeme na možnost této korespondence. Diskrétnost je samozřejmostí.
V dalších listech půjde více než dosud o prosazení křesťanské zvěsti v životě. Přejeme Vám do dalšího čtení radost a Boží požehnání.

Váš kgi-tým





***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)



Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...