Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Citáty z knihy: Církev: přístřeší duše (Paul M. Zulehner)

Citáty z knihy: Církev: přístřeší duše (Paul M. Zulehner)

Rovnováha

Kořeny nejsou protikladem růstu. Nic nemůže růst bez kořenů, ovšem i kořeny odumírají, neroste-li strom. Kořeny pro člověka znamenají následující: být pevně spjat s druhými, s rodinou, příbuzenstvem, vlastním národem, společenstvím církve.(...)

I touha zapustit kořeny je dobrá - každý musí být někde doma. Kdo žije bez domova, stane se neusazeným nomádem, duševně osamoceným, psychicky nestabilním. (12) (...) Každý totiž potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale i přístřeší pro svou duši. (13)

Je v našich kostelech atmosféra domova? Máme v naší pastoraci pochopení pro hlubokou touhu člověka po domově, jež sahá až za smrt? Jsou pastorační setkání malými domovy vztahů, v nichž by lidé mohli zakořenit a růst? Mohou prožít to, o čem hovoří posvátné texty církve, že Bůh je jako pevný hrad, skála, záštita života? Nebo je spíše církev pro mnohé chladná a neútulná? Jsou naše farnosti místy, kde se každý může objevit, má-li učinit nějaké životní rozhodnutí nebo je-li zatížen jakoukoli vinou?

Ale především: Pravým smyslem veškerého náboženství není to, že máme o Bohu vědomosti, nýbrž že u něho máme domov. Teologie znovu začíná chápat, že smysl tajemství nespočívá v jejich pochopení, ale v tom, že v nich přebýváme. Kdo se naučí přebývat v tajemství, stane se mystičkou nebo mystikem.

Jsou v našich chrámech lidé, kteří by uváděli do tajemství. Chápeme my sami, že každý z nás je tajemstvím, neboť člověk je vtažen do tajemství Boží přítomnosti?
(...)

Jak je to s rovnováhou mezi růstem a zapuštěním kořenů? Někteří lidé nezadržitelně rostou, aniž by se starali o silné kořeny. Jiné naopak stále zaměstnávají jejich kořeny. Jedni stále směřují ke změně - v sobě, ve svých společenstvích, a také v církvi. Jsou to reformátoři z povolání, neposední, věčně nespokojení. Nedopřejí setbě čas k růstu, ořou už v zimě. Kdo by se divil, že nemohou nic sklidit?

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 12-13)


Být doma v tajemství zvaném Bůh

Slovo mystika pochází z řeckého slova myein, což přibližně znamená udiveně nad něčím mlčet. Z tohoto slovesa je odvozeno podstatné jméno mysterion. V našem jazyce je nahrazuje mnohoznačné slovo tajemství. Tento opis poukazuje na skrytost, utajenost, chráněnost. Často přehlížíme, že smysl tajemství nespočívá v tom, že jim rozumíme, nýbrž že v nich skryjeme svou duši. Mystik je tedy jakýmsi chráněncem tajemství. Mystikům je dáno být doma uprostřed nehostinného světa v tajemství, v onom tajemství, jež lidstvo podle staré tradice nazývá Bohem. (22)(...)

Mnohé církevní aktivity jsou dodnes diktovány josefinismem a jeho požadavkem za každou cenu vykazovat užitečnost náboženství. K podstatě mystiky ovšem patří, že není užitečná. Nepatří do oblasti vyrábění, nýbrž zobrazování. Mystika praví - podobně jako láska - že je, co je, a odhlíží od toho, co by být mělo. (23)

Křesťan budoucnosti bude mystikem, nebo nebude vůbec (Karl Rahner, 1982). Proto církev budoucnosti bude muset být více mystická než dnes. To první, k čemu lidé budou mít přístup, nebudou budovy vědění, nýbrž místnosti zkušenosti. (23) (...) Bylo by však špatné, kdyby touha po přebývání v tajemství z církví vymizela. Pouze mystická dynamika může být stavebním kamenem křesťanského společenství, bez ní by se církev stala mrtvou budovou věroučných výroků a morálních norem.
Církve se brzy poučí, že mohou otevírat prostory zkušenosti, v nichž lidé naleznou přístřeší pro svou duši. To však půjde jen tehdy, budou-li církve přístupnými příbytky Boha. Emmanuel - Bůh s námi, je tedy biblickou zkratkou pro podstatu církve. Mystická a mystagogická církev se nemusí obávat o svou budoucnost. Staré biblické zaslíbení bude platit také pro ni:

Toto praví Hospodin zástupů:
V oněch dnech se chopí deset mužů
z pronárodů všech jazyků
pevně cípu roucha jednoho Judejce
a řeknou
„Půjdeme s vámi.
Slyšeli jsme,
že s vámi je Bůh.“

(Zach 8,23)

Za církev se postaví lidé ze všech koutů světa, pokud budou mít jistotu, že v ní naleznou příbytek Božího tajemství. V podstatě se totiž postaví za Boha, ne za církev. Církev má v jejich očích právem smysl jen tehdy, je-li solidární s jejich hledáním trvalého přístřeší pro duši. (23-24)


Být tvůrci přerodu

Jakýsi farář nedávno na jednom pastoračním kursu poznamenal, že se cítí jako správce zanikajícího podniku. Není mu prý přitom dobře, dlouho tak pracovat nevydrží. (81)

Snad je nějaká alternativa vůči morbidnímu pocitu „být správcem zanikajícího podniku. Tato alternativa se nazývá „být tvůrcem přechodu“. Skutečnost, že nejde o zánik, nýbrž o přechod, lze doložit mnoha, třebaže často skrytými fakty. Pokud si uvědomíme tuto možnost „být tvůrci přechodu“, dovolí nám to znovu se svobodně nadechnout a nabrat síly k nové angažovanosti. (...) (81)
Naše církev je jako každá jiná organizace živým organismem svého druhu. Ona samotná i její jednotlivá společenství mají biorytmus, který začíná narozením a končí smrtí (Martin F. Saarinen, 1986). Hybnou silou rozvoje je počáteční vize, z níž se rodí společenství. V případě církve stojí na počátku Ježíšova vize Božího či nebeského království, ve kterém se člověk může rozvinout do důstojnosti a krásy, kterou mu přisoudil Bůh. Ježíšova vize se ukázala jako mimořádně vitální - přitahovala a spojovala množství nejrůznějších lidí. S přibývajícím počtem členů však bylo nutné rozdělit úlohy a rozvinout různé pracovní programy. Nakonec se také utvořila přiměřená administrativa. Až do dnešního dne je Ježíšova vize živá a neustále vytváří nová společenství.

Církevní společenství však neprochází jenom obdobími rozkvětu, nýbrž také uvadání. O tom by dnes mohla vyprávět nejen farní společenství, ale také společenství řeholní. Mnohá řeholní společenství uskutečnila velká díla, mají dnes velkolepé domy a významné finanční jmění. Chybí ovšem muži a ženy, kteří by všechna tato zařízení vedli. Počet sester a bratří pod čtyřicet let bývá většinou malý. Taková společenství zastarala. Zastarávání organizace většinou začíná tím, že se postupně vytrácejí vize. Pohled se obrací ke starým dobrým časům, slaví se různá jubilea. Po vizích začíná slábnout svazek společenství. Co zbude, je už jen program a administrativa. Zeslábne-li také program a zůstane-li už jen administrativa, blíží se smrt organizace. Je to jako zlý sen: V roce 3000 (nebo už 2030?) budou už jen sekretariáty biskupských konferencí, ale žádní katolíci... (82)

Vidět znamená latinsky videre. Odtud je pak odvozeno slovo vize, která představuje viděnou, nebo dokonce ve vidění duchovně utvořenou budoucnost. Týž úryvek Písma nás dále učí, že vizi církve a jejího společenství nevytváříme my lidé, nýbrž že ji Bůh daruje svému lidu. Navíc nám ukazuje, že tím, kdo má „bláznivé vizionářské nápady“ Boží, není vždy Éli (farář, biskup, papež), nýbrž že Bůh využívá i mladého Samuela (laika). Kromě toho je spánek tou nejvhodnější dobou, kdy Bůh dává své vize. Spánku už bylo v církvi dost: bylo to období přijímání vizí? Patrně nám nezbývá než učit se od Élího: Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá (l Sam 3,10). (83)


Instituce versus(?) osoba

Instituce se budou muset naučit, jak novým způsobem jednat s lidmi, jimž je svoboda svatá. Tam, kde jsou instituce vnímány jako okleštění svobody, je budou milovníci svobody obcházet širokým obloukem. Instituce budou muset rozvinout velkou míru svobodomyslnosti. (...) (78)

Instituce o to více odlehčuje, oč jasnější jsou vzory jednání, které uchovává a zpřístupňuje. Lze předpovídat, že právě lidé milující svobodu se kvůli svému nároku na svobodu rozhodnou pro řadu dobrých vzorů myšlení a jednání. Co by takové důvěře mohlo stát v cestě?

***
Současná proměna vztahu mezi osobou a institucí s sebou přinesla ještě jednu změnu: instituce jsou dnes stále více vnímány prostřednictvím osob, které je reprezentují. To úzce souvisí s věrohodností institucí - lidé nehledají abstraktní, nýbrž osobní životní vzory. Učí se více od osob než od institucí, lépe řečeno, učí se od těch osob, které za institucí stojí. Čím méně instituce, tím více osoby.

Výrazem těchto vztahových proměn je jednání dnešních lidí s autoritami. Mnozí si myslí, že autorita je dnes na ústupu, ale opak je pravdou. Spíše je na ústupu úřední autorita bez tváře. Naproti tomu mají jednotlivé osoby často až zarážející míru autority. Kdo ji má? Odpovězme spolu s Augustinem: Autoritu má ten, kdo nemusí vyžadovat poslušnost. Tedy, pokračuje Augustin, krize poslušnosti je napřed vždy krizí autority.

Instituce se tedy dnes budou muset snažit, aby osoby, jež je reprezentují, žily to, co instituce představují. Jak směšně pak působí kazatel, který mluví o chudobě a sám žije v luxusu! (...)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 78-79)


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...