Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty Č ČlověkKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Byla-li nedávno vyjádřena obava, že by psychofarmakologická terapie mohla právě tak jako léčba elektošoky vést k tomu, že by se psychiatrický provoz zmechanizoval a pacient by už nebyl chápán jako osobnost, pak musím říct, že není důvodu domnívat se, proč by tomu tak mělo být. Nikdy to nezáleží ne technice, ale vždy pouze na tom, kdo s technikou zachází, na duchu v němž se s ním zachází. A tak existuje přece také duch, na základě něhož je použito psychoterapeutické techniky způsobem, který pacienta „depersonalizuje“, když se za nemocí už nevidí osoba, nýbrž v psýché už jen mechanismy: člověk je reifikován - je činěn věcí - nebo dokonce manipulován: stává se prostředkem k účelu.


GOETHE: „Bereme-li lidi takové, jací jsou, pak je děláme horšími; když je však bereme tak, jací mají být, pak je děláme takovými jací být mohou.“


„Ten, kým jsem, zdraví smuten toho, kým jsem mohl být.“ (Hebbel)


Dnes žijeme ve věku specialistů, ale ti nám poskytují pouze partikulární perspektivy a aspekty skutečnosti. Pro stromy výsledků bádání nevidí už badatel les skutečnosti. (...) Ale nebezpečí nespočívá v tom, že se badatelé specializují, nýbrž v to, že specialisté - generalizují. (31)
(...)
Jako neurolog ručím za to, že je zcela legitimní považovat computer za model řekněme centrálního nervového systému. Chyba je teprve v tvrzení, že člověk není nic než computer. Člověk je computer. Ale je zároveň nekonečně víc než computer. Nihilismus se nedemaskuje povídáním o ničem, ale maskuje se slovním obratem „ nic než „.

(...) Redukcionismus bych mohl definovat jako pseudovědecký postup, jímž se specificky humánní fenomény redukují na fenomény subhumánní, popř. jsou z nich dedukovány. Vůbec by tedy mohl být redukcionismus definován jako subhumanismus. (...) Jedním slovem, specificky lidské fenomény jako svědomí a láska se přeměňují na pouhé epifenomény. Duch pak není ničím jiným než vyšší nervovou činností (...).
Proti učenému nihilismu, který nachází výraz v redukcionismu, stojí žitý nihilismus, který by se dal interpretovat jako existenciální vakuum. Existenciálnímu vakuu pak nahrává redukcionismus svou tendencí člověka reifikovat, zvěcňovat a odosobňovat. (32)
(...)
Uvedená problematika nemá jen svou věcnou, le také svou lidskou stránku. Musíme se přece ptát, k čemu tovede, nebudeme-li už v rámci psychoterapie přijímat smysl a hodnoty, jimiž pacient žije, jako opravdové: sám pacient pak už nebude brán jako člověk vážně. (33)


A tak tedy zůstal také člověk, když se jednou stal člověkem, nějak zvířetem i rostlinou. Nejinak jako letadlo, které stejně neztratilo schopnost pohybovat se jako auto v rovině, po zemi. Přirozeně se jeho letadlová podstata prokáže teprve tehdy, když se odpoutá od země a vznese se do prostoru. Tím se samozřejmě nemá popírat, že odborník bude moci již z konstrukce letadla, dokud ještě vůbec nepoletí, vyčíst, zda je vůbec schopno létat. Tím jsem chtěl udělat narážku na Portmana, který prokázal, že lidství člověka se dá vysledovat až do jeho anatomie. Protože samo tělo člověka je vždycky už poznamenáno jeho duchem.


Jak známo, umění bylo definováno jako jednota v rozmanitosti. No a já bych člověka definoval jako jednotu navzdory rozmanitosti.


Doznívající 19. a počínající 20. století ukazovalo obraz člověka v té míře zcela deformovaně, když vidělo člověka převážně v jeho mnohotvárné vázanosti, a tím v jeho domnělé bezmoci vůči vazbám, jako jsou: vazba na biologické, vazba na psychologické, vazba na sociologické. Vlastní lidská svoboda, která je svobodou vůči všem těmto vazbám, svoboda ducha vůči přírodě - která přece tvoří podstatu člověka, ta byla přehlížena.


Výhradně člověku jako takovému je vyhrazeno prožívat svou existenci jako problematickou, zakusit celou problematičnost svého bytí. (43)
/Na poznámku učitele biologie, že život každého organizmu tedy i člověka je konec konců jen proces oxidace, reagoval jeden žák: „Ano, co však má potom celý život za smysl?“/ (44)
„(...) Proto ruch v mraveništi může být označen jako cílevědomý, nikoli však jako smysluplný:, odpadnutím kategorie smyslu odpadá však také to, co je možno označit jako ,dějinné´: ,stát´ mravenců nemá žádné dějiny.“ (HEIDEGGER) (44)


A opravdu - na odpovědnosti je něco, co je bezedné. A čím déle a hlouběji na ni myslíme, o to víc si toho budeme vědomi - až se nás konečně může zmocnit jakási závrať. Neboť když se ponoříme do propasti lidské odpovědnosti, pojme nás hrůza: je něco hrozného kolem odpovědnosti člověka - současně však něco nádherného! Hrozné je: vědět, že v každém okamžiku nesu odpovědnost za okamžik následující; že každé rozhodnutí, nejmenší právě tak jako největší, je rozhodnutí „na celou věčnost“; že v každém okamžiku uskutečňuji nebo ztrácím nějakou možnost, možnost právě toho jediného okamžiku. Všechny ostatní jsem však tím už také současně zavrhl, odsoudil k ne-bytí, a také to „na celou věčnost `. Je to však přece nádherné: vědět, že budoucnost, má vlastní a s ní budoucnost věcí a lidí kolem mne, nějak - i když třeba v malé míře závisí na mém rozhodnutí v každém okamžiku. Co tímto rozhodnutím uskutečním, co jím „stvořím do světa“, to zachraňuji do skutečnosti a zachraňuji před pomíjivostí.


Nelze si uměle vytvořit pocit jistoty - ten může přijít jen jako důsledek na něco zaměřených výkonů. (164)
(...)
STRAUS vysledoval jako první nutkavou neurózu až do existenciální roviny, ale „přehlédl možnost léčit nutkavou neurózu tak, že se vyjde z duchovna!“. (165)
(...)
Může být nesvědomité jednat tak či onak, ale největší nesvědomitostí je nejednat vůbec! (168)
(...)
K sebetranscendenci patří také sebedistance. Přílišné zaměření na sebe se nejlépe léčí humorem - zasmát se svým chybám...


Dnes však můžeme všude pozorovat, že právě tato vůle po smyslu je dalekosáhle frustrována: stále znovu jsme my psychiatři - též v komunistických a rozvojových zemích - konfrontováni s pocitem bezesmyslnosti, který předchází ALFREDEM ADLEREM popsanému pocitu méněcennosti, který se týká vzniku neuróz. Tento pocit bezesmyslnosti jde pak ruku v ruce s pocitem prázdnoty, který jsem označil jako „existenciální vakuum“. A do tohoto existenciálního vakua zbytňuje sexuální libido. Tak a koneckonců pouze tak je možno vysvětlit sexuální inflaci, která se dnes rozmáhá. Jako každá inflace, podobně jako inflace na peněžním trhu, vede ke znehodnocení. A sice v průběhu sexuální inflace je sexualita znehodnocována potud, pokud je odlidšťována. Lidská sexualita je právě více než pouhá sexualita, a více než pouhá sexualita je v tom stupni, v němž je nositelem transsexuálních, personálních vztahů.


Po smyslu života, řekli jsme, se nemáme ptát, ale máme na něj odpovídat tím, že za život přebíráme odpovědnost. Z toho však vyplývá, že se odpověď nemá vůbec dávat ve slovech, ale v činu, jednáním. Kromě toho musí odpovídat celé konkrétnosti situace a osoby, tuto konkrétnost jakoby zahrnout do sebe. (113)

Také život se nás ptá nikoli slovy, nýbrž ve formě faktů, před něž jsme postaveni, a my mu odpovídáme také ne slovy, nýbrž ve formě činů, které konám; potud, že máme na fakta teprve odpověď, stojíme před nedokončenými fakty.
(...)
V případech, kdy konkrétní povolání nepřináší žádný pocit naplnění, je vina v člověku, a ne v povolání. Povolání o sobě nedělá člověka ještě nenahraditelným a nezastupitelným; dává k tomu jen příležitost. (114)
(...)
Nenahraditelnost a nezastupitelnost, jedinečnost a jednorázovost spočívá vždy v člověku, v tom, kdo koná, v tom jak koná, a ne v tom, co koná. (115)


Rozumím jí základní antropologický fakt, že „být člověkem“ poukazuje vždy za sebe sama na něco, co není zase samo - na něco nebo na někoho: na smysl, který pak člověk naplňuje, nebo na bytí bližního, jehož tu potkává. A pouze v té míře, v níž člověk takto sebe sama transcenduje, uskutečňuje se také sám: ve službě nějaké věci nebo v lásce k nějaké jiné osobě! Jinými slovy: celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)


Témata: Člověk

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...