Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duchovní doprovázení (vedení)Krátké texty, citáty Citáty z knihy: Praxe duchovního vedení (Józef Augustyn)

Citáty z knihy: Praxe duchovního vedení (Józef Augustyn)

Abychom mohli vést své bližní cestou vnitřního života, v žádném případě se přitom neobejdeme bez toho, že bychom sami nebyli vedeni. Pouze zkušenost prošlapané cesty nám v duchovním životě propůjčuje právo doprovázet i druhé při jejich vnitřní zkušenosti. (6)


Doprovázení lidí v duchovním vedení je především sdílení osobních duchovních zkušeností. Proto nemůže být dobrým duchovním vůdcem člověk, který sám neokusil vedení ve styku se svým vlastním duchovním vůdcem. Vést dobře druhé nemůže někdo, kdo sám nejprve neposkytl souhlas dát se vést: Bohu i lidem. (18)
(...)
Avšak udílení rad odvolávající se výlučně na vlastní zkušenosti, nebo dokonce na příklady z vlastního života může mít přinejmenším spornou hodnotu. Duchovní vůdce by si měl udržet velký odstup od sebe sama, měl by znát vlastní způsob reakcí, aby se uvedených nebezpečí dovedl vystříhat. (19)
(...)
Člověk působí na druhého tím, čím je ve své nejhlubší bytosti. Skutečná otevřenost, upřímnost, vnitřní svoboda spojená s úctou a vstřícností k druhému, to vše se neprojevuje pouze slovně, nýbrž v celém způsobu chování duchovního vůdce. (21)
(...)
Odpor vedeného spolu s jeho neschopností využívat duchovního vedení v průběhu celé doby formace podle mne píše nad způsobilostí tohoto člověka k řeholnímu či kněžskému životu veliký otazník. (22)


Duchovní vedení je ve své podstatě sdílením zkušenosti víry. Protože duchovní vůdce sám zakusil, že Bůh uzdravuje, miluje, obdarovává vnitřním pokojem a odpouští hříchy, touží po tom, aby se mohl podělit o své osobní duchovní zkušenosti s těmi, kdo ho o to prosí.

Duchovní vůdce se setkává s vedeným člověkem především na základě víry v Boží působení činné v lidském životě. Víra vůdce by se měla projevovat: modlitbou za vedeného, uchráněním jeho osobnosti a svobody i úctou k Božímu působení v něm. (23)
(...)
První povinností vůdce je doprovázení modlitbou. (24)
(...)
Víra vůdci ukládá, aby ve svém svěřenci velice jemně a diskrétně přijímal a rozeznával Boží působení. Duchovní vůdce by si měl uvědomit, že Boží působení může daleko překročit jeho vlastní možnosti myšlení a chápání. (25)


Ve velmi závažných věcech, zvláště je-li na místě strach ze způsobení velkého ublížení sobě samému nebo jinému člověku nesprávným rozhodnutím (např. v otázce přijetí kněžského svěcení, uzavření manželství nebo složení věčných řeholních slibů), má duchovní vůdce povinnost sdělit svěřenci své varování přímo. Týká se to zvláště situací, v nichž by vedený nedokázal z nějakého důvodu odhalit sám celou pravdu. A v situaci, v níž by příliš nepočítal s míněním svého duchovního vůdce, by měl právě vůdce použít veškerou svou autoritu, aby ho před chybným rozhodnutím zadržel. (41)


Úhrnem můžeme říci, že cílem duchovního vedení je poznávání Božího působení v prožívání všech okamžiků a událostí našeho života a trvalé svěřování našeho života do Boží náruče.(46)


Duchovní vůdce nikdy nevystupuje pouze vlastním jménem, nýbrž vždy jménem církve. Církev mu svěřuje misi, v jejíchž mezích on plní své poslání. Duch svatý, který působí ve své církvi, osvěcuje vůdce i vedeného. (48)


Od dobrého duchovního vůdce se nepožaduje žádné ideální jednání. Přesto by měl sám sebe dobře znát; na jedné straně by si měl uvědomovat své lidské schopnosti a zkušenosti, na druhé i svá omezení a nedostatky. Nejprve je třeba uspořádat své vlastní vztahy k Bohu a bližním, abychom mohli následně pomáhat druhým. Pokud chce duchovní vůdce pomáhat druhým při řešení jejich problémů na základě křesťanských hodnot, měl by si nejprve stejným způsobem vyřešit své vlastní problémy. Je to nutná podmínka poctivosti vůči sobě samému i vůči člověku, kterému chceme pomoci.

A nabízí se ještě jedna formální myšlenka týkající se vzájemného dialogu vedeného a duchovního vůdce. Pokud duchovní vůdce svému svěřenci nerozumí, protože ten nemluví dostatečně jasně, neměl by ho začít okamžitě upozorňovat na jeho nedostatky (například: mluvíš velmi zmateně"), ale spíše by měl zmíněný nedostatek přijmout na sebe (např. nerozuměl jsem, co jsi říkal, nemohl bys to zopakovat?). Svěřenec, zvláště v počátečním období vedení, zatím nemusí být schopen dostatečně slovně vyjádřit své vnitřní zkušenosti. Upozorňování na tento nedostatek schopnosti by citlivější jedinci mohli přijímat jako určitý druh obvinění. Tato situace by mohla značně ztížit další dialog. (62-63)


Otcové pouště dosvědčují, že za knězem jde člověk se svými hříchy, za duchovním vůdcem pak se svými pocity. Proč? Protože pocity jsou znameními, podle nichž můžeme rozeznávat ve svém životě Boží vůli. "Nejednou je třeba spousty času," zjišťuje P. André de Jaer SJ, "aby někdo uvěřil, že prostřednictvím našich emocí působí dobrý nebo zlý duch, Duch svatý nebo satan. Ve značně sekularizovaném prostředí jsou city přijímány jako projevy našeho psychického života nebo i vlivu prostředí. Jde tu o skutečně rafinovaně maskovanou nevěru v to, že se skrze pocity a naši psychiku zjevuje Bůh. Skutečný smysl rozlišování duchů pochopíme jedině tehdy, uvěříme-li a spolehneme-li se na to, že se v našich pocitech projevuje bud' Bůh nebo zlý duch.“ (64)


Příčinou vnitřní roztříštěnosti člověka (duchovní, psychické a dokonce v určitém smyslu i fyzické) je právě dlouhodobé podléhání silnému tlaku proti sobě bojujících sil. Duchovní život je ve své podstatě osvobozování se z této duality protichůdných tendencí ve prospěch jediné z nich: síly Ducha svatého v plnění Jeho vůle. (27-28)
(...)
Ř 8,5-7 - zde je důvod, proč člověk nemůže zůstat stranou toho, co se odehrává v jeho nitru. (28)
(...)
V člověku můžeme rozlišit určitou strukturu, kterou tvoří prakticky tři vrstvy: fyzická, psychická a duchovní. Tyto vrstvy se ovíjejí okolo duchovní osoby jako okolo svého středu. Díky duchovní osobě tvoří pak všechny tři vrstvy jednotu. Nižší vrstvy jsou podřízeny vyšším, všechno pak je podřízeno vedení duchovní osoby. (29)
(...)
Aby mohlo duchovní vedení skutečně přinášet ovoce a aby mohl člověk duchovně růst, je třeba podrobit všechny touhy člověka rozlišení a podrobovat je čím dál hlubšímu očišťování. (29) (...)
Jedno z mnoha nebezpečí duchovního života se skrývá v tom, že člověk realizuje v podobě náboženského života potřeby své psychické úrovně a přitom si namlouvá, že vede duchovní život. Jednou z důležitých úloh duchovního vedení je tedy demaskování iluzí. (30)
(...)
Praxe ukazuje, že je v určitých případech přímo nutná spolupráce s terapeutem-laikem, uznávajícím duchovní rozměr člověka a schopným se na tento rozměr v průběhu terapie odvolat. (31)
(...)
Dokonce i lidem trpícím určitými psychickými a citovými potížemi může duchovní vůdce velice pomoci, zvláště tehdy, naváže-li dobrou spolupráci s terapeutem. (31)


Umění dobrého duchovního vedení se projevuje mimo jiné i v umění klást otázky. I když na jedné straně vůdci nepřísluší, aby otázkami nutil svěřence k výpovědím ohledně skutečností, o nichž se mu nechce hovořit, na druhé straně přesto může duchovní vůdce otázkami pomoci svěřenci vyslovit to, co nese ve svém nitru, aniž by si to pořádně uvědomoval. Mnoho lidí nevysloví určitou zkušenost jen proto, že jim k tomu není poskytnuta příležitost v prostředí důvěry a upřímnosti. Mnohé bolestné a těžké zkušenosti mohou člověka trápit a srážet jen proto, že zůstaly nevysloveny, zatlačeny do hloubi podvědomí. (68)


Kladení otázek směřujících pouze k uspokojení vlastní zvědavosti duchovního vůdce znamená zneužití. A nejednou se může jednat o závažné zneužití. Kladené otázky musí mít na zřeteli jen a pouze potřeby vedeného člověka. Duch zla se svým působením vkrádá do duchovního vedení mimo jiné i prostřednictvím zbytečných otázek, plynoucích ze zvědavosti duchovního vůdce. (70


Vůdce by však měl být navzdory svým slabostem a křehkostem vnitřně svobodný. Tato vnitřní svoboda se mezi jiným projevuje plným přijetím vlastní totožnosti včetně všech svých lidských omezení. (74)


Je důležité, aby pochopil, že jeho otevření se duchovnímu vůdci má daleko větší význam než pouhá odhodlanost a odvaha k upřímnosti před druhým člověkem. Otevřenost duchovnímu vůdci má symbolický charakter: je totiž znamením otevřenosti vůči druhým: Bohu i bližním. (75)


Duchovní vůdce by měl přijímat mlčení s naprostým klidem. Citové napětí, pocity iritace a hněvu - a to i dobře skrývané - působí velice silně na vzájemný vztah. Chvilkovou odmlku lze prostě vyplnit osobní modlitbou. Ta znamená obrovskou pomoc v procesu svěřencova otevírání. Vedený prostě vycítí ve vůdcově modlitbě starostlivou péči o svou osobu. Duchovní vůdce by měl mlčícímu celým svým postojem zprostředkovat poselství: Tvoje přítomnost mi nevadí ani teď, když mlčíš. (77)


Poslušnost duchovnímu vůdci vyrůstá z poslušnosti obou Božímu slovu. Vůdce pomáhá svěřenci interpretovat Boží slovo v jeho konkrétní situaci.
Poslušnost v duchovním vedení je možná tehdy, když je člověk zcela otevřen Božímu slovu. (85)


Skutečné duchovní vedení vyžaduje od vedeného člověka zpochybňování sebe sama, které vyvolá jeho ochotu vyslechnout a přijmout věc, kterou mu chce duchovní vůdce s odvoláním na Boží slovo ukázat.

Přijetí obtížné pravdy o vlastní duchovní situaci z úst vůdce je možné jen tehdy, když se oba (vedený i vedoucí) pohybují na půdě víry. Pokud duchovní vůdce vycítí otevřenost svěřence pro Boží slovo, nebude se obávat říci mu všechno, co jasně vidí díky vlastní zkušenosti a určitému duchovnímu instinktu. Vedený opět popřeje sluchu i obtížným slovům v důvěře, že tu jde o jeho duchovní růst.

To, co duchovní vůdce říká, by mělo být vždy ve své podstatě zakotveno v jeho poslušnosti Božímu slovu. Nemůže říkat něco, co by nebylo ve shodě s Božím slovem. Jeho vlastní zkušenosti, úvahy a rady by měly být odrazem žitého Božího slova. Duchovní vůdce nevystupuje vlastním jménem, nýbrž jménem církve. Církev mu svěřuje poslání, v jehož rámci plní svůj úkol. Duch svatý působící v církvi dává své světlo vůdci stejně jako vedenému. (86)


Skutečné setkání duchovního vůdce s vedeným se může uskutečnit pouze na základě svobody. Čím více této svobody bude na obou stranách, tím bude setkání plodnější a méně zatěžující. Duchovní vedení vůbec nemusí být zatěžující a únavnou záležitostí - ani pro svěřence, ani pro duchovního vůdce. (88)
(...)
Duchovní vůdce by sám neměl v dialogu duchovního vedení zabírat příliš mnoho prostoru. Duchovní vůdce si musí uvědomit, že čas rozhovoru patří svěřenci, nikoli jemu. Právě svěřenec disponuje časem, který mu vůdce věnuje. Duchovní vůdce, který by měl sklon spíše mluvit než naslouchat, nebude prostě schopen mnoha lidem pomoci.
Duchovní vůdce působí na vedeného především svým vnitřním postojem, který nevyjadřuje slovně, nýbrž celým svým bytím pro svěřence. V každém osobním setkání lidé vzájemně vycítí jeden druhého, i když tuto skutečnost nedovedou vyjádřit a nahlas vyslovit.

Ze strany duchovního vůdce je nedůležitějším postojem vnitřní transparence a přijetí druhého člověka. To samozřejmě vyplývá z vlastního sebepřijetí. Písmo svaté říká: "Miluj bližního jako sám sebe. "Pouze tehdy, když duchovní vůdce zcela přijímá sám sebe, může přijmout i svého svěřence. Duchovní vůdce, který je vnitřně svobodným, uzdraveným člověkem, bude tím, že bude za svým svěřencem stát, zároveň zvát k tomu, aby se otevřel a získal svobodu k vylíčení svého života; bude mu předávat poselství: nemám strach z tvých reakcí, protože se nebojím ani svých vlastních. Cokoli o sobě řekneš, ať' jsi jakýkoli, jsi bezpodmínečně milován. To, co o sobě budeš vyprávět, nebude mít žádný vliv na mou vstřícnost a přijetí tvé osoby. (88-89)


Duchovní vůdce musí mít hluboké vědomí vlastního zakotvení ve víře, že duchovní vedení znamená poskytování pomoci hříšníku hříšníkem. Setkání duchovního vůdce s vedeným je pozváním k vnitřnímu obrácení pro oba, nikoli pouze pro vedeného. Duchovní vůdce otevřený působení Ducha svatého odhalí v těchto setkáních mnohá znamení Božího působení.

Duchovní vůdce nebude vedenému obvykle bez udání jasného důvodu vyprávět o svém vnitřním životě. Avšak svou vnitřní průzračností mu dá pocítit, že by byl ochoten otevřít se mu stejným způsobem, jakým se svěřenec otvírá jemu. Dobrý příklad zmíněné otevřenosti nalézáme v životě svatého Ignáce. Autor Duchovních cvičeni nebyl ve svých vyznáních příliš sdílný. Jen s námahou ho jeho první druhové přemluvili, aby vyprávěl o svém obrácení. Když však do řádu přijímal nějakého mladého člověka, který byl velice uzavřený a nemohl se před ním otevřít, tehdy, aby mu pomohl, vyprávěl mu Ignác o své hříšné minulosti.

Dalším velice důležitým rysem svobody duchovního vůdce ve vztahu k vedenému je jeho naprostá nezištnost. Duchovní vůdce by neměl očekávat od svých svěřenců vůbec nic, tedy ani to, co, jak by se zdálo, téměř nic nestojí - totiž vděčnost. (90)


Pro vedeného není v první řadě podstatné to, co duchovní vůdce řekne, ale především to, co o sám s pomocí vůdce objeví. (94)


Duchovní vůdce by měl mít sám osobní zkušenost s utrpením, které člověku přináší stav zpochybnění - sebou samým i druhým člověkem. Toto utrpení se pojí především s opouštěním něčeho, s čím jsme již srostli a na co jsme zvyklí. Boření nezralých postojů a způsobů chování je pro člověka velmi obtížné a bolestné, protože při boření "starého" není vždy hned jasně vidět to "nové". Boření "starého člověka" nás vždy přivádí do situace nejistoty a očekávání. Tehdy je nezbytná velká důvěra v Boha a rovněž velká víra ve vlastní síly, postavená opět na víře v Boha. V této situaci je od duchovního vůdce požadována veliká pozornost a kompetence, ale především duch víry. Pomáhali vedenému odmaskovat "starého člověka", měl by ho zároveň navést na stopu "nového". (96)
(...)
Duchovní vůdce může uvést vedeného do sebezpochybnění a s tím spojené krize pouze a jen tehdy, má-li sám morální jistotu, že jeho svěřenec může z této situace vyjít vítězně. (97)


Duchovní vůdce, který se těší u svého svěřence velkému respektu, by měl působit velice obezřetně, aby nevyužíval jeho nejistoty k uskutečnění svých záměrů a plánů, které s ním má. V situaci krize má duchovní vůdce penitenta vychovávat k čím dál větší svobodě, odvaze k životu a zodpovědnosti za vlastní jednání. (99)


Rozhovory v rámci duchovního vedení spadají pod naprostou diskrétnost. Nelze v jakékoli podobě zveřejňovat obsah rozhovorů. Vzhledem k vedeným by se v zásadě neměly opakovaně uvádět - ani anonymně - případy z duchovního vedení. Nedůvěřivější lidé by mohli pojmout podezření, že jejich případ může být opakován jiným lidem, což mohou prostě pokládat za nežádoucí.

Nepřísluší též opakovat v následných rozhovorech vyznání vedeného z jeho dřívějších rozhovorů. Pokud duchovní vůdce přesto vidí tuto potřebu, bude vhodné, aby podobnou připomínku taktně omluvil, např.: Odpustíš, že navážu na to, co jsi řekl při našem minulém rozhovoru? Takové upozornění bude pro vedeného znamenat, že ho duchovní vůdce nechce zranit, pokud mu pomáhá zobjektivizovat nejbolestnější životní události. Je třeba vědět, že lidé, kteří jsou citliví na přijetí své vlastní osoby druhými, mohou považovat připomínku svých vyznání z předchozích rozhovorů za projev negativního pohledu ze strany druhých. Potom mohou zalitovat upřímnosti, s níž se vyznávali.

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 110)


Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...