Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Dějiny křesťanství jsou současně dějinami věrnosti jeho pramenům a nevěrnosti křesťanských národů. Jsou to dějiny hříchů a stálého milosrdenství, které bůh uděluje národům, kterým dal milost přijmout zjevení. Dokonce i ideální společenství, mám tu na mysli partikulární společenství založené na nějakém ideálu svatosti, jako jsou řeholní řády, mají dějiny vytvořené z hříchů a reformy, z období úpadku a obrody.


Boží církev sama provádí svou vlastní obnovu. Odsuzuji zjednodušený pohled bez hloubky, který je často ovocem antiklerikalizmu osvíceneckého století. Jménem rozumu a jménem duchovní přísnosti hlásám plastický pohled na historii. Požaduji, aby se uznala nejen velikost svatosti, ale také, což je totéž, i přiznání hříchu a odpuštění. V tomto světle se stává možným připomenout, co bylo zbabělostí a co bylo hříchem.


Církevní úřady si mají vybrat takové podmínky pro svá prohlášení, aby si zachovali svou nezávislost v slovní válce, kterou si osvojila politika. Politické strany pohlížejí na různé partnery jen pod zorným úhlem „pro“ a „proti“. A duchovní autorita, jakou se jeví církev s určitým počtem věřících se může zdát vhodným terénem pro ty, kdo chtějí získat politickou moc.

Církev má povinnost postavit se vždy jasně nejen vzhledem k morálnímu svědomí, ale i vzhledem k víře, neboť církev nemá monopol mravního svědomí. V naší zemi se mohou a mají ve svém jménu vyjadřovat i jiná vyznání a instituce. Zem potřebuje mravní magistratury. Montesquieu říkal, že demokracie je režim, který vyžaduje nejvíc ctnosti, ale vzhledem k církve je tu ještě něco víc: světlo víry. Primát Boha na všemi věcmi to právě to, o čem má svědčit. „Primát Boha nad všemi věcmi“ však vůbec neznamená teokratickou moc nad politickými, hospodářskými a společenskými vládami, ale projev velikosti Boha, který je Pramenem osobní a morální velikosti člověka. Tak rovnost v důstojnosti všech lidí je založena na skutečnosti, že všichni jsou stvořeni jediným Stvořitelem nebe a vykoupeni jediným Vykupitelem. Ba ještě víc. Nikdy není dovoleno pohlížet na nepřítele jako na člověka, které by bylo třeba zdeptat, protože Kristus nám řekl: Milujte své nepřátele.“


/Missika: Ale každý morální zákrok se dělá ve jménu nějakých hodnot. V čem je zákrok církve odlišný?/

Někdy se rozdíl ukazuje jasně. Ale abychom pochopili základní dobro, spojené s tímto zákrokem, třeba poznat ohromnou ale skrytou duchovní práci, která se od věřících vyžaduje. Aby se mohl „hlásat dobro“, nestačí napsat článek nebo vydat nějaké prohlášení. Je třeba se modlit. Třeba už jen proto, aby si člověk očistil své srdce od nenávisti a prosvětlil svůj pohled. Když jsou vyhlášeny některé postoje, zdají se být jasné, a přece není lehké je vyhlásit před Bohem a před lidmi. Ta nejjednodušší tvrzení žádají též trpělivou modlitbu a vekou práci na sobě. Tento specifický a vlastní přínos církve staví křesťany na křižovatku všech lidských problémů.


Snaha zaujmout společenské místo v některé kultuře, v některé době nebo některém národě není zlou ambicí křesťanství, pokud se nezúží na snahu dobýt politickou moc. Rozjímání o evangelizaci obsahuje poznání srdce kultury a hledání způsobu, jak je může evangelium získat.


/Kard. Veuillot byl považován za kardinála, na kterého se dlouho čekalo. Ale krátce po nastoupení se u něho projevila rakovina. V tomto utrpení dozrál. Lustiger byl jedním z mála, kteří s ním mluvili krátce před smrtí. Přes blízkost smrti dlouze hovořil. Tajemník pak požádal Lustigera, aby zapsal obsah rozhovoru - neudělal to, a později toho litoval. Přesto vzpomíná:/

Z toho, co mi říkal, jsem si zapamatoval dlouhé rozjímání o tajemství kříže a utrpení. Mluvil krátkými větami, přerušovanými mlčením o svém úřadu, o smyslu lidského života ve světle Kristova kříže, o pohoršení a bláznovství Kříže. Musel se přiblížit ke své vlastní smrti, aby mu bylo dáno nové pochopení toho, co sám kázal. Tím, že mě učinil svědkem cesty, kterou prošel, neosoboval si osvobodit kohokoliv, aby jí prošel i on. Právě naopak. (199-200) (...)

O církvi měl jiné vyjádření: Třikrát mi řekl, - tato věta se doslova vryla do mé paměti: „Čisté, čisté, čisté, třeba, aby všechno bylo čisté.“ A dodal: „Je třeba udělat opravdovou duchovní revoluci, papež to ví, málokteří to chápou, ale toto je pro církev třeba.“ (200)
(Lustiger se domnívá že právě rozhovor s kard. Veuillotem byl rozhodující pro jeho jmenování pařížským arcibiskupem v r. 1981)


Udělalo se mnoho pastoračních, apoštolských, duchovních pokusů směrem ven. Ve skutečnosti velká hnutí vnitřní reformy se zrodila vždy v církvi vždy zevnitř a přinesli jí vzrůst svatosti a milosti. Velké postavy zakladatelů to jasně ukazují. (....)

Nové kategorie myšlení se rodily ze samého nitra křesťanské podstaty, zatímco dnes, jak se zdá, se v církvi dějí změny vyvolané nárazy zvenku. Aspoň tak si to představují mnozí křesťané. Požadují od církve, aby se už konečně „přizpůsobila modernímu světu“, aniž by uvážili, že na tyto požadavky mají oni odpovídat ne nějakou úpravou podle požadavků módy, ale obnovením své křesťanské identity. Není třeba se jim přizpůsobovat, ale odhalovat smysl, ne se zařadit do řady, ale vytvořit takové způsoby myšlení a života, které vycházejí z křesťanské novosti.. V tom je jejich odpovědnost. Církev jako k tomu zřízené těleso se rázně ujala této úlohy, když svolala Druhy vatikánský koncil. V tom je přesný smysl hesla „aggiornamento“, které hlásal Jan XXIII.


Lid Boží je celek církve s její hierarchií a její tradicí. /podle chápání s. Vincence Lerinského.


Kapitola o Božím lidu začíná připomínkou povolání Izraele. Ale koncil použil bohatou hru obrazů, aby popsal církev: sestavil květnatou sbírku všech postav a všech symbolů, které označovali církve v Písmu svatém a v tradici. Mezi těmito tituly církve tři označují vztah církve k každé z tří božských osob. Otec Congar, který byl jedním z inspirátorů tohoto textu je podal výrazně: „Lid Boží“ – „Tělo Kristovo“ – Chrám Ducha“.

Veřejné mínění pochopilo „lid Boží“, jako když se říká „suverénní lid“ – ve jménu francouzského lidu“. Ale poje lidu Božího se vztahuje na Otce, který povolává a shromažďuje během historie a kultur rozptýlené Boží děti. Proto se církev může nazývat „lidem Božím“, jen pokud je „Tělem Kristovým“. Lidem Božím se stává, jen když se stává účastným na Kristu – Mesiáši. (…) Patřit k lidu Božímu znamená stát se Tělem Kristovým a mít účast na jeho umučení a zmrtvýchvstání a vstoupit do jeho milosti, stát se v něm „chrámem Ducha svatého“. Být povolaný, to znamená stát se místem, kde si Bůh učiní svůj příbytek.


/Wolton: O rodině církev neříká nic originálního ve srovnání s tím, co říkají například demografové./

Nevím, zda říká něco originálního, ale říká něco, co jde proti vládnoucímu proudu. Je přece dojímavé slyšet, jak demografové tvrdí dnes opak toho, co tvrdili před třiceti roky o světové demografické explozi a jejích nebezpečích. Prohlášení církve – považované tehdy za archaické – se ukázalo správným a posteriori. Ne proto že by mužové církve měli vyšší vědeckou kompetenci, ale proto, že posuzovali lidské počínání podle zásad lidskosti. A často se stává, že se může zkušeností prověřit správnost závěrů, které je možno vyvodit z mravního svědomí.


Způsob činnosti církve je stále zvláštní. Liší se od OSN, protože OSN je místem konfrontace a výměny, poznačené vztahy politických sil. Ale církev ve svém apoštolském shromáždění je místo společenství a souhlasu. A tu najednou národy, které se sotva zrodily, mají úplně stejná práva, stejnou apoštolskou autoritu jako národy staré.

/Missika: Když se účastníte těchto shromáždění, nemáte dojem, že tam přicházíte z kontinentu, nad kterým se smráká?/

Tuto otázku si i já stále dávám. Ptám se sebe sama, zda opravdu nevymíráme. Vím, že když se vedou podobné řeči před Evropany, vyvolají obecně tuto reakci: „Vy jste pesimista, ve jste defétista!“ Ve skutečnosti je to reálné nebezpečí. //Setkání na eucharistickém kongresu v Lourdes: Afričtí biskupové už nevedou protikolonialistické řeči, ale mají nás jako otce své víry, nemají pocit méněcennosti.// Mají nás rádi, neboť jsme jim přinesli a odevzdali jisté množství hmotného i duchovního bohatství, ale současně nás i soudí. Říkají nám: „Nejsme my lepší křesťané než vy? My máme společenské, politické a hospodářské těžkosti o mnoho větší, než jsou vaše. Ale kde je vaše duchovní síla? Nechápeme, co se s vámi děje. Co to děláte?“A tak otázka, zda Západ neodumírá, vyvolává jinou otázku: co chce a co věří Západ? (372-3)


/Ve farnosti jsou pospojovány generace, zde se křtí děti i se modlí za mrtvé.../
Farnost je též místo, kde se přenáší a oznamuje víra v slavených svátostech, neboť víra se tam neprojevuje jako nějaká ideologie nebo subjektivní přesvědčení, ale představuje se v konkrétní tělesné realitě shromážděného lidu, který prožívá to, co hlásá a co je mu hlásáno. Je to též místo, kde slovo bible přestává být abstraktním slovem vydaným skalpelu profesorů a archeologů, ale podává se od úst k ústům jako pokrm a Slovo života, na kterém mají všichni účast jako na živém Slově. Farnost je místo, kde se eucharistické společenství živené Kristovým Tělem stává jeho Tělem, kterým je církev. V eucharistii místní společenství představuje a zpřítomňuje univerzálnost církve, neboť není shromáždění nebo farnosti, která by existovala bez služby kněze, díky které toto společenství pokřtěných dostává svůj rozměr a přebírá katolickou odpovědnost, neboť kněz je poslán biskupem, který existuje jen ve společenství se všemi biskupy celého světa. Ti jsou dohromady konkrétním a tělesným, historickým a osobním znakem všeobecné církve. (318)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...