Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VelikonoceDelší texty DOBA VELIKONOČNÍ A SVATODUŠNÍ /Rahner/

DOBA VELIKONOČNÍ A SVATODUŠNÍ /Rahner/


Naše velikonoční víra

Proč jsme tak často zbabělí a rezignujeme? Proč bojujeme často tak, jako kdybychom tajně přiznanou porážku chtěli vnějším jednáním jen oddálit? Proč se ve službě Kristově angažujeme jen málo, jako kdyby pro nás bylo příliš nejisté odvážit se angažovat celým svým životem, všemi silami a poslední kapkou krve? Vstal Kristus z mrtvých nebo ne?

Věříme v jeho vzkříšení! Je to pravda? Věříme v to, co tato víra obsahuje:

Kristus je živý. Je vítězem nad hříchem a smrtí. Nevstoupil na nebe, aby zmizel z dějin světa, jakoby zde nikdy nebyl. Vstoupil na nebe poté, když sestoupil do poslední hlubiny hříchu, smrti a ztraceného světa a z tohoto jícnu, který nikoho nepropouští, vyšel živý. A ještě víc: tam, v konečné ztracenosti, kde pramení veškerá neřestnost, kde mají svůj původ všechny potoky slz, kde má svůj počátek všechna nenávist a sobectví, tam zvítězil. Nezvítězil tím, že odvrhl tento svět od sebe a vytrhl se z něho, ale tím, že vtrhl do jeho nejvnitřnějšího středu, ztráceje sama sebe, do středu, z něhož pramení celý osud světa. Tento střed zaujal a na věky přijal. A tak už proměnil svět. Zvítězil nad ním tak, že jej změnil. Tím, že se stal §k§srdcem světa§o§, jeho konečnou entelechií, jeho nejtajnější a nejvnitřnější silou. Proto při svém vzkříšení od nás neodešel. Při něm teprve vlastně přišel, aby u nás zůstal po všechny dny. Jeho postavu již nevidíme. Zazářila opravdu jen krátce, aby nám ukázala, že je s námi navždy. Nikoliv zde a nyní, "v tělě", ale v Duchu, tedy všude a to až do posledního dne. Je u nás se svým božským Duchem, který se stal tajemným Duchem světa, od doby smrti a vzkříšení Krista se světem nerozlučně spojený, nikdy víc z něho neustupující, protože On je nerozlučně spojen s onou částí světa, kterou nazýváme proměněné lidstvo Kristovo, jež se samo skrze smrt a vzkříšení stalo "otevřené" vůči celému světu.

Kristus ve svém Duchu již přebývá uprostřed všech věcí jako jejich nejvlastnější a opravdové bytí a srdce: v toužebném očekávání veškerého stvoření, aby se účastnilo na proměněném těle Kristově; v slzách jako skrytý jásot; v žebráku, kterého obdarujeme, jako věčné bohatství, které je nám přiděleno; v bezmoci jako Boží síla; v "bláznovství kříže" jako moudrost; ve smrti jako život, kterému již nehrozí žádná smrt; v prostoduchých prohrách Kristových služebníků jako vítězství, které patří jedině Bohu, a dokonce i uprostřed hříchu jako smilování věčné lásky ochotně působící až k samému konci. Kristus je přítomen i ve lhostejnosti a netečnosti mnohých lidí k našemu poselství, aby nás, své služebníky neužitečné, tím káral za naši vlažnost nebo nám dal účast na svém neúspěchu, kterým spasil svět. Je u nás jako světlo dne a vzduch, jichž se nevšímáme, jako tajemný zákon určitého pohybu, který přesně nechápeme, neboť prožíváme z tohoto pohybu jen velmi malou část, do které jsme vtaženi. Je zde jako nejvnitřnější struktura tohoto světa, která ještě triumfuje a prosazuje se, když se zdá, že všechny řády tohoto světa se rozpadají. Je u nás, kteří zvěstujeme jeho vzkříšení: v našem slovu - dokonce i když nám samým zní toto slovo prázdně a dutě - v našem požehnání - i když nám vychází z úst jen s námahou a vyprahlostí - v našich svátostech - i když se zdá, že již v sobě neskrývají vlbec žádnou sílu. Když lidé zavřou dveře před námi, jeho posly, před jím samotným je zavřít nemohou. Vstupuje do všech srdcí, aby je vždy znovu znepokojoval hladem po spravedlnosti a lásce, touhou po životě a pravdě; hladem a touhou, jež mu přísluší, neboť je láska a spravedlnost, život a pravda. A tam, kde se zdá, že se svět proměňuje v nesmírný chaos, kde se zdá, že praskly všechny přehrady, tam toto zdání je ve skutečnosti přece jen znamením, že Kristus je uprostřed tohoto rozevírajícího se vulkánu a že jeho den je blízko. Je v loďce času a současně stojí na břehu věčnosti. Bouře, která hrozí loďku pohltit, je jen znamením, že chce právě povstat - "a zavládlo ticho" - nebo že bouře času loďku jemně pozdvihne na břeh věčnosti. V každém století prohlašuje svět, že Kristovo království již nyní v důsledku sešlosti věkem defitivně zaniklo a že je teď možno klidně přejít k jiným záležitostem. A přesto vždy znovu propuká záchvat zběsilosti tohoto samého světa proti Kristu jako znamení (jež slepí nevidí) toho, že Kristus ještě v tomto světě stále přebývá.

Vstal z mrtvých. A svět s ním. S ním je již proměněn a brzy - rychle a stále rychleji - zaznamená i otupělé tělo, co se již stalo. Jen pro nás okamžik mezi změnou světa a tím, kdy tato změna bude obecně zjevena, trvá dlouho a je hořký. Tento okamžik nazýváme dějiny světa po Kristu nebo náš život. Chcováme se tak, jako učedníci mezi Vekým pátkem a velikonocemi:"... my jsme však doufali..." Ach, my ještě doufáme tam, kde již došlo k tomu, v co my doufáme. Jsme ještě v očekávání výsledku boje, kde se ve skutečnosti již před očima - kdybychom měli oči víry - viditelně formuje triumfální průvod, kterým mají vstoupit přirozenost a dějiny jako Kristovo vítězství do věčného království Otce. Bědujeme, když nás jeho tvrdá ruka popadne a když do říše světla a nekonečné dálky svého Otce vrhne tmavou a úzkou branou i nás. Bědujeme a toto naše bědování nás usvědčuje, že důvěřujeme zasmušilému soumraku tohoto světa více než světlu Vzkříšeného. On se však nestará o naše ubohé fňukání. Bere nás s sebou: Až se stane, co se již stalo, pak to pochopíte i vy!

Sestoupil však Zmrtvýchvstalý i do toužebně čekajícího předpeklí mého srdce, aby i tam zvěstoval vykoupení, aby i tam všechno proměnil? Kéž bych měl úplnou velikonoční víru, jež všechno ostatní přemáhá! Pak bych cítil, že bych vůbec neupadl kdybych se vzdal svého křečovitého násilného strachu o sebe a o úspěch svého poslání; nebyl bych také vůbec zoufalý, kdybych si konečně zoufal nad sebou a svými silami. Pak bych náhle pocítil - jako zázrakem, který se denně musí obnovovat- že On je u mne. On, Zmrtvýchvstalý. Pak bych si uvědomil, že ho vůbec nemusím hledat teprve v nebi, protože ve mně žije a ve mně prožívá svůj návrat k Otci. Pak bych zakoušel, že já sám nežiji dostatečně plně (ačkoliv bych mohl) z již proměněného středu svého srdce, že já sám - nikoliv On - jsem si vzdálen. Kéž bych měl plnou velikonoční víru!

A proč bych ji neměl mít? Mám ji, protože jeho milost je ve mně, protože jsem pokřtěn a zasvěcen. Ve křtu jsem s ním zemřel a byl vzkříšen. Při svěcení jsem přijal jeho Ducha, abych vyzařoval velikonoční vítězství do jeho světa. Chci se proto zasadit o to, abych prožíval tuto víru. Každý den si chci nechat říci od Pavla (2 Tim 2, 8-11): "Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít."





Naděje těch, kdo ztratili naději
Učedníci z Emauz
(Lk 24,13-35)

Ještě ten den se ubírali dva z nich do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!" Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."

A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

K tajemstvím evangelia povahy opravdu lidské a přesto zcela božské a která jsou proto potěšitelná, patří zpráva o dvou učednících, kteří putovali do Emauz. Když ji čteme správně, s údivem zjistíme, že se jedná o náš vlastní příběh. Je třeba tuto zprávu jen vyprávět a současně tím referujeme o části i celku vlastního života. O části tohoto života, protože to samé se v něm stále děje, o jeho celku, protože celý náš život je jako příběh emauzských učedníků. Při čtení si uvědomujeme, že jsme ještě na cestě se svým vlastním emauzským příběhem. Čteme a prožíváme naději, že i on skončí tak jako dnešní evangelium.

Učedníci měli nějakou naději. A domnívají se, že již nemohou doufat. Události totiž probíhaly jinak, než jak doufali, nebo - obezřetně řečeno - jak si sami vykládali své vlastní naděje. Domnívali se, že doufají ve vykoupení a svobodu. Nevíme, zda vkládali svou naději v to, co je opravdu beznadějné, nebo zda se pouze domnívali, že jejich opravdová správná naděje byla na základě jejich zkušenosti zklamána. To nevíme a ani oni sami to nevěděli. Neboť naše názory o našich nadějích i o naději samé jsou vždy ještě na cestě. A kde se nakonec samy naleznou a čím se na těchto neplánovaných cestách života stanou, to nezáleží pouze na nás, protože ani zde nejsme suverenními pány svých cest. Avšak podle jejich názoru všechno zřejmě skončilo, když byl vynesen rozsudek smrti a ten, v němž spočívala naděje, byl přibit na kříž a pohřben. Je možno to jen vzdát a odejít. Existují situace, kdy si skutečně nelze již nic přát, kdy se nedá již říci nic jiného než: doufali jsme. Domnívají se, že tímto postojem se z nich stali reálně uvažující lidé se správnými názory a od svého odchodu se nenechají odradit zbožnými fantaziemi dobráckých žen. Nikoliv, řikají si, po druhé se nenecháme nalákat. Myslí si, že nepřát si vidět skutečnosti není poctivost, ale zbabělá hloupost. A to, že jejich naděje byla pověšena na šibenici a pak pochována v jámě, je prostě jednoduchá skutečnost, kterou nelze žádným teoretickým vysvětlováním odstranit se světa. Jdou pryč, domů nebo někam jinam, ale v každém případě pryč.

Je to zvláštní: každý z nich je zcela sám, ponořen do jámy své beznadějné samoty. Proč jdou ve dvou? Proč hledají u sebe navzájem útěchu, když vážně neexistuje žádná naděje, o níž by se vlastně vyplatilo mluvit? Odcházejí - a - mluví. Tak jako my. Mluví, ačkoliv je to vlastně nesmyslné, a dosvědčují tak nevědomky sami proti svému vlastnímu přesvědčení, že - jako počátek milosti - je možno s nimi ještě o tom mluvit. Chtějí otupit bezútěšnost své samoty mluvením, prázdnotu srdce planými řečmi a dát tak příležitost Bohu vmísit se do rozhovoru. To je často ještě a již opět sama milost v našem útěku před touto milostí. A Bůh někdy hovoří spolu s námi již tam, kde se domníváme, že jednáme velmi osamoceně jen o něm, mrtvém Bohu. Přichází cizinec na cestě. Je to Pán. Nejasně vzhlížející oči zůstávají omezené. Nepoznávají ho. Kdo je zaměstnán sám se sebou a má srdce bez naděje, má neobyčejně málo místa v duchu a srdci pro druhé. I když však v poznání jeho osoby spočívá spása, je nesporná pravda, že ani sám jasný zrak nemůže poznat, že on, Pán, je zde a jde s námi, že se dokonce sám účastní odchodu od něho. Toto poznání poskytuje On a jen On sám. Přejde ovšem přes cestu mnohým, kteří to vůbec nezpozorují.

Je zde na cestě do Emauz jakoby někdo, kdo ví méně než my, jako cizinec, který někoho míjí. Není známo, kdy přijde a kdy odejde, pokud neřekneme: Pane zůstaň s námi, neboť se připozdívá. Beznadějný smutek učedníků se ještě neusídlil natolik smrtelně ve středu jejich srdce, aby se toto srdce ve smrtelné hořkosti cynicky zdráhalo naslouchat slovu světla a útěchy, aby odmítlo odpověď tázajícímu se poutníku. Jejich srdce ještě nejsou pyšná, aby v určitém narcismu bolesti a smrti si hanebně zamilovala svá ustaraná zoufání. Nechají mluvit cizince, který toho méně zná. Opravdu naslouchají. Vypráví jim o osudu vedoucím ke smrti, který vykupuje a osvobozuje. Tiše jim říká, že všechno na světě i v Písmu svědčí shodně, že ten Obětovaný představuje vyplněnou naději tam, kde se domnívali, že jsou podvedeni a musí si zoufat. Pokud se týká skutečností, říká jim přesně jen to, co oni, zklamaní relisté, již příliš dobře věděli: že Ježíš je ukřižovaný. Ale tuto skutečnost jim neříká jako něco, o čem by se nemělo mluvit nebo co by se mělo zapírat. Říká jim to jako skutečnost přijatou, platnou, samu o sobě trvalou, jako samozřejmou. A pak při pohledu, který již nejde mimo, v trpělivém příjetí, se jim tato skutečnost vnitřně osvětluje, odkrývá se její vlastní pravda: že právě tento zánik je způsob vstupu do vlastního blaženého osudu, počátek vlastního oslavení. To jim říká tento neznámý člověk nikoliv jako všeobecný dialektický zákon existence, jako by bylo zásadně samozřejmé, že po smrti následuje oživení. Ve vztahu k tomto nezbytnému zákonu zániku, který je vstupem do velebného platného bytí, mluví o Ježíšovi, o něm samotném, o Ježíši, který je předmětem víry, a o všech ostatních jen tehdy, když v něho věří.

Písmo nepodává zprávu, že by učedníci na řeč neznámého poutníka odpověděli. Mlčí. Nejedná se vlastně o teoretickou otázku, o lepší vědeckou teorii, ale o konečný odvážný skutek ducha a srdce, které v hlubinách beznadějné smrti objevují samotný život a světlo vytrhnou z úst hada. Proto je mlčení vhodné, neboť při něm dochází k znovuzrození srdce. Avšak dříve než k tomu dojde v prostoru mlčenlivého očekávání, mohou učeníci říci již jedno, a sice slovo zdvořilé starostlivosti, jež sluší prostému srdci plnému dobroty: Zůstaň u nás, neb se již připozdívá a den se již nachýlil. Mají starost o nocleh neznámého, který osvětluje noc jejich vlastních srdcí. Zatím co vyhledávají putujícího bratra, zvou jako hosta Pána a cíl svých vlastních cest. Nabídnou poutníku přístřeší a sami se tak dostanou domů. Lámou s ním chléb. A tu - poznají Pána, nikoliv při rozhovoru o teologii lidského bytí na jeho cestě, ale při slavnosti společenství. On je to. Co pravil cizinec, jsou slova Pána. Když láme chléb, vkládá se do jejich srdcí. A oni poznávají: opravdu vstal z mrtvých. Z hrobu světa a jámy vlastního srdce.

Ach, my sami jsme to již často prožili, i když snad tiše a v malém a vždy jen jako připomínku pro část života. Člověk, který by mohl přehlédnout celý náš život i s jeho budoucností, by pravděpodobně viděl, že jsme ještě na cestě do Emaus, že naše oči jsou ještě omezené pro rozhodující pohled. A Pán, jakkoliv jsme o něm již mohli hovořit, a i když naše srdce při jeho slovu již nenáhle vzplanulo, kráčí s námi v zásadě stále ještě nepoznán.

Skutečně, to velké v životě nás snad ještě čeká. Očekává se dokonce od nás, že budeme dále putovat a běžet a že nebudeme nikdy domnívat, že jsme již dosáhli cíle. Neboť jsme ještě na cestě k hostině věčného života, kde Pán povstane a opásá se, aby nám podal víno nevýslovné radosti. Jelikož jsme ještě na cestě, nesmíme se divit, že naše srdce, stále znovu unavené nebo hněvivé, pláče a naříká nad zklamanými nadějemi. A že máme trvale dojem, že jsme na útěku ze zaniklé naděje do mrtvé prázdnoty. Na takových cestách může s námi skrytě kráčet Pán jako smilování Boží a ochotnému srdci zjevovat smysl Písma a života. I takové cesty mohou vést do Emauz našeho života, kde při lámání chleba poznáme Pána.





Dobrý pastýř
(Jan 10,11-16)

Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř, znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.

Čtvrtá neděle po velikonocích se nazývá nedělí Dobrého Pastýře. Název je odvozen samozřejmě od evangelijní perikopy, která se čte na tuto neděli. Je to šest (popř. osm) veršů z desáté kapitoly Janovy, kapitoly se třemi přirovnáními ze života pastýřů, z nichž náš text uvádí třetí. Je to evangelijní text, který máme společný s pořadím perikop, jak se čtou u evangelických křesťanů. Kristus se zde nazývá dobrým, správným pastýřem. Tuto vlastní výpověď o sobě objasňuje poukazem na to, že jako vlastník stádce nasazuje život za své ovečky jinak než ten, kdo je najatý za mzdu; dále tím, že on zná své ovce a ony znají jeho; a konečně předpovědí Předvídá, že jednou se stane jediným pastýřem všech, a že rozptýlené lidi - Židy a pohany - přivede k jednotě v bezpečí pod svou ochranou, takže bude jeden pastýř a jedno stádce.

Je to prastarý obraz, který Ježíš užívá v jedné z mnoha janovských výpovědí o sobě a jež všechny začínají neproniknutelným: Já jsem. Obraz pochází z nomádské pastýřské kultury, jež se vyznačuje rysy patriarchálními a otcovského práva: vlastní pastýř je zde jako majitel stádce jednoduše identický s pánem, na němž je založeno bytí všech. U Řeků jsou králové a vojevůdci pastýři národů. Ve Starém zákonu je Jahve pastýř a král svého lidu. Když je u Ezechiela v kapitole 34 uvedena prorocká hrozba o soudu nad sobeckými pastýři lidu, kteří ztratili smysl pro povinnost, a živý Bůh dějin přislibuje, že se znovu ujme svého lidu a bude ho shromažďovat jako pastýř, tak se to tam pak prorocky praví o Syna Davidovu: "Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem." (Ez 34,23).

Do této tradice archetypového obrazu se staví Ježíš: Já jsem pravý, vlastní pastýř. I u synoptiků se prohlašuje za pastýře (Mk 14,27, Mt 25,32, Mt 9,36), i když tam je pohled zaměřen spíše na osud ovcí, na jejich spásu (Mt 18,12-14, Lk 15,3-7, Mk 6,34 a Mt 9,36). Od té doby patří tento obraz do jazyka křesťanství: V dopise Židům je Ježíš velký pastýř ovcí (13,20), pro Petra je Ježíš jako předobraz a odměna svých apoštolů nejvyšším pastýřem (1 Petr 5,4), pastýřem a strážcem našich duší (1 Petr 2,25), pro Zjevení je pastýřem, který vládne národům železným prutem (2,27). Proto rané křesťanství zobrazovalo Pána jako dobrého pastýře, který nese ovci. Je to nejstarší a nejčastější umělecký motiv na náhrobcích v katakombách, kterým se chtěl zobrazit Pán jako vůdce shromažďující duše do ráje. A když chtěl ve 2.století Aberkios z Hieropolisu ve Phrygii potomkům sdělit, že byl křesťanem, napsal na svůj náhrobní kámen: Jsem žák svatého pastýře, který stáda svých ovcí pase na horách a lukách a má velké oči, které všechno obhlédnou.

Když Pán u Jana praví: Já jsem dobrý pastýř, pak má tato výpověď vlastně právě obrácený průběh, než bychom čekali na základě běžného hovoru. Nejedná se o určení neurčitého a významově prázdného "Já jsem" jasným predikátem, abychom nyní konečně věděli, kdo je tento "Já". Ježíš spíše vyslovuje ono vše zahrnující, samo o sobě stojící "Já jsem" a v něm teprve dává slovu "pastýř" jeho vlastní smysl, takže co se míní dobrým pastýřem, poznáme, když správně porozumíme tomuto "Já jsem". Subjekt zde určuje predikát a nikoliv naopak. To je zjevné již z toho, že Ježíš říká celé množství takových vět s "Já jsem": Praví: "Já jsem - Mesiáš (4,26), chléb života (6,35), živý chléb z nebes (6,50.51), pravý vinný kmen (15,1.5), světlo světa (8,12; 12,46), dveře (10,7/, pastýř (10,11.14), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), první i poslední /Zj 1,17; 22,13), začátek i konec (Zj 22,13), zářivá jitřní hvězda (Zj 22,16).

Pro svou moc, která shrnuje veškerou skutečnost zasahuje do současnosti člověka, se tak stává toto "Já jsem" jednoduše a bez dodatku předmětem víry, která soudí hřích nevíry. Ježíš říká "jestliže neuvěříte, že jsem to já" (8,24), praví: "Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem" (13,19). Tak jako Boha nemůžeme v nejhlubší a poslední skutečnosti popsat zvnějšku, pojmout z určitého bodu mimo něho; tak jako ho nemůžeme zachytit a pak zanést do nějakého námi vytvořeného koordinačního systému našeho bytí, který by byl v naší moci; tak jako Bůh není určený, ale je určující - absolutní subjekt, který nepřijímá predikáty -, a proto se zjevuje Mojžíšovi jako ten "Já jsem, který jsem", tak je i Ježíš jednoduše tento "Já jsem", Bůh, který v neovladatelné původnosti a neodvoditelnosti své skutečnosti je zde a jako takový o sobě zvěstuje: Já jsem. Já jsem vše: počátek a konec, cesta a světlo, pravda a život, zabitý a vítěz nad smrtí, kořen a květ: Já jsem. A proto je v něm, v dosažitelné přítomnosti Boží pro nás, všechno prvotně shromážděno. Proto mu patří všechno, proto vše, co jako počátek stvořil, shrnuje sám do sebe jako do jednoty konce, stejně jako je jednotou počátku. Protože je "Já jsem", proto je pravý pastýř, který teprve činí srozumitelným, co znamená: pastýř dobrý.

Kristus se tedy nečiní srozumitelným pomocí obrazu, který by nám byl už předem běžný - i když jej musíme znát - ale na základě tajemství svého "Já jsem" objasňuje, co je opravdový pastýř. Jelikož On je, proto existuje někdo, komu patří všechno rozptýlené a pobíhající; někdo, kdo zná všechno, co tak naprázdno rozptýlené se míjí beze smyslu a bez světla; někdo, kdo přece zná konečné tušení této dokonce i v rozptýlení shromážděné skutečnosti; někdo, kdo se obětuje a vstupuje doprostřed tohoto rozptýlení až do ztracenosti smrti a tak působí shromažďování rozptýleného; někdo, kdo může všechno sjednocovat. Jelikož existuje tento "Já jsem", proto existuje pastýř.

Pastýřem bytí nazval velký myslitel našich dnů člověka a do tohoto slova shromáždil všechen osud a všechnu důstojnost člověka, o níž sami víme. Ježíš nám však zde říká prvotnější pravdu a když si ji ve víře necháme sdělit, objeví se tato pravda jako naše prvotnější zkušenost: že jsme ti, nad kterými pastýř lidí vládne tak, že nás zachovává a shromažďuje. On, tento náš pastýř, není žádná abstraktní idea, kterou si uměle pěstujeme, ale je to On, který je zde přítomen, koná na nás skutky, ukřižovaný a vzkříšený, ten, který je jmenován při křtu, o němž my nemluvíme, ale který nám sděluje své slovo, je přítomný při slavení oběti a podává nám při ní své tělo a krev. Tam, kde On ve své milosti jedná, tam je již proveden počátek jednoty, která překonává veškeré myslitelné rozdělení. Tam, kde On je přítomen, je přítomen živý Bůh a Bůh je nám blízko. "Pojďme," říká se v žalmu 95,6-7, "padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou." A Tomáš Akvinský ve své básni píše: "Pastýři náš, chlebe živý, Ježíši, buď milostivý, dej nám spatřit rajský jas. Bože mocný, převeliký, dědici a společníky svatých v nebi učiň nás."

Měli bychom zde přestat a čelit pravdě o nás: že jsme rozptýleni, že samo naše bytí je rozděleno a vzdáleno od jiných, že jsme bloudící, nesjednocení, navzájem odděleni ploty, štváni vlky, že nevíme, komu patříme (mimo toho jediného, komu patřit nechceme, a kdo se zdá být jako vlk smrti za námi). Kdybychom tomuto odolávali a pak by nás tam, kde jsme skutečně ztraceni, zasáhlo slovo "Já jsem", pak bychom věděli, že ten pravý pastýř je.





Bůh v tobě žádá pro tebe Boha
(Jan 16,23-30)

V ten den se mě už nebudete na nic ptát.

Amen, amen pravím vám: O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby se vaše rdost naplnila.

To vše jsem vám říkal obrazně. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit obrazně, ale otevřeně vám budu podávat zvěst o Otci. V ten den budete prosit ve jménu mém a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť sám Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci. Učedníci řekli Ježíšovi: "Teď mluvíš otevřeně, (a ne) obrazně. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha."

Chceme se pokusit z tohoto evangelia vyzdvihnout myšlenku, která je vyslovena zvláště v prvních verších, ale zaznívá vlastně v celém dnešním evangeliu. Je to myšlenka o prosebné modlitbě v Ježíšově jménu.

Ježíš říká, že máme prosit v jeho jménu; říká, že tato modlitba bude vyslyšena, že Otec ji dokonce předchází, neboť ví, že je to modlitba - když je vyslovena v Ježíšově jménu - v lásce k němu a ve víře. Ježíš praví, že když na základě této modlitby v jeho jménu budeme vyslyšeni, pak bude naše radost dokonalá. Prosit v Ježíšově jménu. Když si pod slovem "prosit" příliš unáhleně a bezmyšlenkovitě nepředstavujeme jen výslovné modlitby k Bohu vyjádřené slovy a vyslovenými myšlenkami, ale když uvažujeme sami o sobě, jací jsme v životě, v každodenní všednosti, ve svých zamlklých hodinách, pak jsme vlastně již pouze touhou, úsilím, vyhlížením něčeho nového a jiného, potom jsme hladem a žízní po statcích života, pak jsme vlastně jediným voláním po nějakém naplnění, které ještě nevlastníme. Tyto snahy, které jsou s námi téměř identické, které prožíváme a jimiž jsme, směřují nejrůznějším směrem: sem a tam, odporují si, vyžadují to, co je nejvyšší a nejvznešenější a zároveň nejkonkrétnější na této zemi; mění se, tyto nedočkavosti, tato volání, tyto žádosti a chtění a přání a touhy a stesky a prosby. Často se jejich předmět střídá, jsme skoro nedohledný chaos takovýchto přání a žádostí. Nemůžeme ani jinak, dokonce i když chceme být řádnými, jasnými, správně strukturovanými a zformovanými lidmi. Nemůžeme jinak než mít množství takovýchto přání. Sama od sebe nejsou prostě uspořádána do nějaké čisté podoby, do vnitřní jednoty, do nějakého jasného obrazu, ve kterém bychom mohli směřovat k sobě a našemu celkovému a jasnému naplnění. Potřebujeme někoho, kdo tuto žádostivost, kterou jsme my sami, přivede k řádu, k pokoji, k vnitřní jasnosti a přehlednosti, k radosti. Tak, aby bylo všechno uvedené do vnitřní posloupnosti, vnitřně pokojné, vnitřně uspořádané, abychom mohli být skutečně nějakou prosbou a žádostí, které vůbec může být přislíbeno vyslyšení, protože vyslyšeni můžeme být nakonec jen tehdy, když naše prosba při veškeré rozmanitosti je jen jedna.

Proto musíme prosit ve jménu Ježíše. To nakonec neznamená, že bychom se měli jednoduše ve svých slovech jen na něho odvolávat a pak požadovat, co nám zrovna vnukne naše neklidné rozdělené srdce nebo instinktivní žádostivost, naše nešťastné dychtění po všem. Nikoliv, prosit v Ježíšově jménu znamená: vstoupit k němu, žít z něho, být s ním spojen v lásce a víře. Když je Ježíš v nás ve víře, lásce, milosti, ve svém Duchu, a když pak z tohoto středu našeho bytí, jímž je on, vystoupí naše prosba a když všechno to, čím jsme v prosbách a žádostech, se soustředí a sjednotí v něm a jeho Duchu, potom Otec uslyší, pak bude naše prosba jednoduchá a přímá, soustředěná, opravdová a prostá, pak bude o nás platit, co kdysi napsal Pavel: že nevíme, zač máme prosit, ale Duch Ježíše vystupuje za nás a prosí: "Abba, Otče!" Žádá to, z čeho Duch i Ježíš sami vyšli, žádá Boha, prosí Boha o Boha, prosí za nás o Boha. V této prosbě je obsaženo všechno, nikoliv tak, jako bychom nesměli prosit za všechno to, co náš život nějak usnadňuje, činí ho čistším a jasnějším, nikoliv tak, jako bychom nesměli prosit o svůj chléb vezdejší a nemohli volat k věčném Otci ve svých každodenních strastech a bolestech - tak to dokonce má být! -, ale to vše má zůstat zachyceno v této jedné velké prosbě Ducha Kristova, ve jménu Ježíše. Pak poznáme, že Bůh nás skutečně vyslyší, tak nebo jinak. Toto "tak nebo jinak" nebudeme pak už pociťovat jako lacinou výmluvu zbožných lidí a evangelia vždy, když nebudeme vyslyšeni. Nikoliv! Jsme vyslyšeni, ale právě na základě naší modlitby v Ježíšově jménu. A v této modlitbě jde nakonec o to, aby Pán mohl růst v našem životě, aby Bůh naplňoval náš život, aby vítězil, aby sjednocoval to rozptýlené v našem životě a soustřeďoval tisíce a tisíce proseb, ze kterých jsme složeni.

Vyslyší nás, neboť nám dává sám sebe. Tento dar musíme ovšem přijmout a nesahat po tisíci jiných věcí. Když usilujeme o tento dar, přidá nám Bůh - jak řekl Ježíš - všechno ostatní, co skutečně potřebujeme. Daruje nám, že sama neukojená potřebnost se znovu stane bohatstvím a naplněním. Zůstává nám jen volba buď ve jménu Ježíše prosit Otce o dobrého Ducha - jak jednou říká Ježíš u Lukáše - nebo být chaotickou změtí snah, jež se vzájemně kříží, rozdělují naše srdce, roztrhávají náš život, a v pravém smyslu se uštvat "k smrti": doběhnout k smrti. Kdo však prosí ve jménu Ježíše, toho Bůh vyslyší, a pak je - i v slzách, i v bolestech, i v potřebách, i při zdání, že jsme dosud nebyli vyslyšeni - naše srdce s jeho požehnáním pokojné v Bohu, a to je právě dokonalá radost nyní, kdy ještě putujeme vzdáleni od Pána. Ježíš nám může stále znovu říkat: Dosud jsi neprosil v mém jménu; zkoušel jsi to; pokládal jsi to za prosbu v mém jménu; rozběhl jsi se; ale hleď, já, který vše shromažďuji, který všechno sjednocuji i v tvém životě, já se musím ještě úplně jinak stát silou a obsahem, požehnáním i vyslyšením tvých modliteb. Pros nyní v mém jménu, když se mnou pronášíš onu modlitbu, kterou jsem vyslovil na kříži, když jsem pravil: "Otče,do tvých rukou poroučím svého ducha!" Věděl jsem tehdy, že odcházím domů k Otci a že při tomto odchodu chci vylít do tvého srdce Ducha, toho, který jako Bůh v tobě žádá pro tebe Boha, aby byla tvá modlitba vyslyšena a tvá radost byla dokonalá.





Poselství svatodušních svátků

Svatodušní svátky jsou naplněním velikonoc. Tyto svátky jsou totiž naplněním svatých tajemství, jejichž památku slavíme ve velikonoční době, tajemství oběti smrti Pána, jeho vítězství ve vzkříšení, jeho vstupu do věčnosti Otce při nanebevstoupení. To všechno se stalo, abychom měli účast na Duchu Božím. Všechny tyto události měly jen jeden cíl: zbavit viny zemi a člověka a tomuto světu zbavenému viny darovat samotného Boha. Proto jsou svatodušní svátky naplněním velikonoc. Jelikož Syn Otce vzal naše lidství do světla Otcova, přišla se svatým žárem do našich srdcí láska Otce a Syna. Protože Syn člověka zemřel podle těla, může od nynějška člověk prožívat život Boží v Duchu svatém. Svatý Duch věčného Boha přišel, je zde přítomen, žije v nás, posvěcuje nás, posiluje nás, utěšuje nás, je zárukou věčného života, závdavkem bezmezného vítězství.

Naším středem, naším srdcem se stal střed veškeré skutečnosti, nejvnitřnější srdce veškeré nekonečnosti, láska svatého Boha. V naší nicotnosti již žije opravdová, nepodmíněná skutečnost, v naší slabosti již síla Boží, v naší propadlosti smrti již věčný život. Naše noc je již pouze nepochopitelností dne bez konce, slzy naší beznaděje a věčně nová zklamání jsou již jen pošetilým zdáním, které skrývá věčný jásot. Bůh je náš. Nedaroval nám jen své dary, své pouze stvořené dary, jež jsou konečné jako jsme my, nikoliv, daroval sebe sama, sama sebe s nepodmíněností své bytosti, s jasností svého vědoucího sebevlastnění, se svobodou své lásky, s blažeností svého života ve třech osobách. Sama sebe nám daroval. A tohoto Boha, který daroval sám sebe, nazýváme Duchem svatým. Je náš. Je v každém srdci, které ho s vírou a pokorou vzývá. Je náš do té míry, že se vlastně už nedá říci, co je člověk, ledaže by se řeklo, že že je to Bůh sám. Bůh je §k§náš §o§Bůh. To je poselstvím svatodušních svátků.

To je svatodušní poselství, nádherné, letní poselství, poselství síly, světla a vítězství, poselství Boží lásky, poselství Boha, který nás obšťastňuje sám sebou. To je to poselství. Ach, slyšíme je ? Věříme mu? Nedomnívám se, že bychom o něm rozumově pochybovali, že bychom je snad v dobré vůli nenechali platit. Ale proniklo až do našeho srdce? Až tam, kde jsme sami sebou? Je tam skutečně - ne jako oficiální princip, jeden z těch mnoha, které máme a o nichž mluvíme, abychom přitom žili na základě úplně jiných postojů - je toto poselství ve středu našeho srdce jako světlo a síla našeho života? Je svatodušní poselství rozevlátou drapérií ze zbožných slov pro sváteční dny, kdy si můžeme takové ideály dovolit, protože o svátečním dnu člověk dobře jí a nemusí pracovat? A nebo je toto poselství něčím, z čeho žijeme, a nejen tím, o čem mluvíme? Je naše srdce natolik pokorné, že dar, kterým je Bůh sám, přijímá jako §k§milost§o§, kterou může člověk přijímat jenom na kolenou v mlčenlivém rozechvění nad takovým Božím milosrdenstvím? Nebo je naše srdce tak pyšné a sebejisté, že si myslí, že není nic samozřejmějšího, než že nás Bůh navštěvuje se svou nejosobnější láskou? Je naše srdce tak velkodušné, že se odvažuje věřit takové milosti, nebo je tak zbabělé a plné pochybností, tak unavené a prázdné, že se vlastně nechá raději přesvědčit svou ubohostí a bezmocností, protože ty zná ze zkušenosti, ale v to, že má Božího Ducha, se musí uvěřit? Jedním slovem: Věříme ve svatodušní poselství? Nemusíme i my zvolat s mužem v evangeliu: "Věřím! Pomoz mé slabé víře" (Mk 9,24)? Vždy znovu se budeme muset ptát s prvními pokřtěnými po prvním Petrově svatodušním kázání: "Bratři, co máme dělat?" (Sk 2,37) Co máme dělat my, aby byl Duch svatý naším podílem, aby byl naším podílem stále více, aby stále u nás zůsstával? Na tuto otázku dal Petr odpověď, která platí i dnes pro nás: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého" (Sk 2,38). U nás, kteří jsme byli pokřtěni už jako děti, může být pořadí požadavků obrácené, ale požadavek sám zůstává týž: křest a denně nové obrácení.

Jsme pokřtěni. To je první skutek, který Bůh na nás učinil, který nás ujišťuje, že nám chtěl dát svého svatého Ducha. Duch Boží, který vane, kde chce, se bezpochyby vznáší ve svém trpělivém milosrdenství ve všech zákoutích světa, aby se i tam ujímal lidí, a ve všemohoucnosti své milosti jich tam dokáže najít mnoho. Ale vždy tato milost usiluje i o to, aby tyto lidi přivedla do jeho království, církve, aby je začlenila do tajemného těla Kristova, jehož duší Kristus je. Kde se však jeho působení uskutečňuje hmatatelně v prostoru a čase, kde k němu nedochází jen v hlubinách srdce, ale i ve znameních na těle, slovem a vodou, kde se uděluje křest, tam víme, že zde Bůh určitě (pokud se tomu srdce člověka neuzavře) vkládá na člověka svou ruku a říká: Ty jsi můj. Zde vtiskuje Bůh svou nesmazatelnou pečeť do srdce člověka, zde dává Otec svého dobrého Ducha jako svatou sílu a božský život do hlubiny lidské bytosti. A to se na nás uskutečnilo. Jsme pokřtěni. Bůh se nás zmocnil nejen v idejích a teoriích, nejen ve zbožných pocitech a náladách, ale ve skutku své vlastní moci, který nám lpí na těle, ve skutku, který na nás prostřednictvím svých služebníků vykonal ve křtu. To je naše útěcha a naděje, že Bůh se nám již od prvních dnů našeho života slavnostně a veřejně přislíbil a vlil do našich srdcí Ducha své lásky. Toto jednoznačné svědectví Boží je závažnější než dvojsmyslné svědectví našeho vlastního srdce v jeho únavě, slabosti a hořké prázdnotě. Bůh při křtu řekl: Ty jsi můj syn a svatý chrám mého vlastního Ducha. Co proti tomuto slovu znamená naše každodenní zkušenost, kdy se nám zdá, že jsme ubohá stvoření opuštěná Bohem i Duchem? Věříme Bohu více než sobě. Jsme pokřtěni. A líbezný Duch laskavého Boha je přítomen v hlubinách naší bytosti, někde tam, kam my sami se svou troškou psychologie nedosáhneme. Tam říká Duch věčnému: Bohu Abba, Otče, tam říká nám: Dítě, opravdu milované dítě nekonečné lásky. Jsme pokřtěni. Ale i když potvrzení o křtu je už na prvních stránkách knihy našeho života, proto nám přece není darován a prominut Petrův druhý svatodušní požadavek: Obraťte se. Člověk může zhášet Božího Ducha, může ho zarmucovat, může mu bránit, aby mohl k nám přinášet blažené plody věčného života. A proto se musíme každý den znovu tomuto Duchu Páně otevírat, denně se k němu znovu zaměřovat, denně se znovu obracet.

Když my, takzvaní dobří křesťané, máme často trýznivý dojem, že nás Duch Boží opustil; když si myslíme, že ve vlastním životě i v životě církve, velkého domu a chrámu Ducha svatého, pociťujeme tak málo Božího Ducha a jeho svobodného mocného vanutí; když se domníváme, že objevujeme v sobě i kolem sebe mnoho formálnosti a málo duchovní iniciativy, mnoho příkazů a málo svobody, mnoho vnější činnosti a málo srdečné lásky, mnoho strachu a chvění a málo smělé důvěry, mnoho úřadů a málo charizmat; když si myslíme, že nacházíme v sobě i kolem sebe mnoho zbytečného strachu před Bohem a málo radostné důvěry v jeho dobrotu, mnoho lásky ke světu a málo lásky k věčnosti, prostě a krátce nacházíme mnoho ducha světa a málo Ducha Otcova - pak může být tento dojem často oprávněný. Avšak zároveň je v tomto dojmu většinou i něco chybného. Chybného, protože nás zrak klame v tom, že nevidí Ducha v nás ani v církvi. I když cítíme, jak málo jsme skutečně "duchovními" lidmi, jsme přitom v většinou zajetí nesprávných představ o Duchu Božím a jeho působení v nás a v církvi.

A právě zde je každodenně nutné nové uvažování, nové obrácení. Hledáme údajně jasnost stále kolísající víry, a ve skutečnosti chceme pouze nemožnost o ní pochybovat, a ta nám odnímá víru i rozhodnutí pro ni. Domníváme se, že hledáme Ducha víry, a hledáme jen srozumitelnost pozemské samozřejmosti místo jistoty Ducha, který sídlí v temnotě víry. Hledáme údajně moc Ducha, který vítězí nad světem, a ve skutečnosti vyhledáváme pozemsky přesvědčivé prosazování se království Božího, jež by nám ušetřilo trpělivost a shovívavost, kterou máme mít až do konce. Domníváme se, že hledáme Ducha božské moci a žádáme při tom vládu nad světem, namísto abychom hledali moc Ducha svatého, který se uchází shovívavou láskou o srdce lidí a jejich svobodnou lásku. Hledáme údajně svobodu Božích dítek v Duchu svobody, a ve skutečnosti požadujeme nevázanost pro svou zahálčivost a své pozemské myšlení. Domníváme se, že hledáme svatého Ducha svobody, a hledáme jen něco neduchovního, co člověka uvrhne do řetězů vlastního egoismu, protože to osvobozuje od druhého člověka, namísto aby nás to vedlo ke svobodě ducha v lásce k Bohu, jež by se stávala nezištnou. Údajně vyhledáváme Ducha svaté radosti a ve skutečnosti požadujeme poklidné potěšení, jež nám ušetří prolévat s Kristem slzy a naše slzy pokání. Hledáme údajně Ducha, který oživuje, a ve skutečnosti chceme jen nepravého ducha, který by nám vylhával život, kde existuje jen smrt, aby nás odlákal od toho života, který se získává smrtí. Když o tom všem každý den znovu uvažujeme, když si své životní zkušenosti nevykládáme nesprávně, jako kdyby se Duch Boží sám vzdaloval a slábl, ale když se z těchto zkušeností poučíme, že ho stále znovu hledáme na nesprávném místě a špatným způsobem, když nám dochází, že ho stále znovu chceme zaměňovat s něčím jiným - pak zpozorujeme s radostí, která nás vždy znovu ohromí: je zde, je se mnou, Duch víry v temnotách, Duch vítězství ve slabosti, Duch svobody v poslušnosti, Duch radosti v slzách, Duch věčného života uprostřed smrti. Pak nás ve vší pozemské nepatrnosti a tichu, v celém reálném průběhu všedního dne naplní svatá jistota: je zde, je se mnou, modlí se nevyslovitelnými vzdechy v srdci, které je jeho, potěšuje mě a posiluje, uzdravuje a pomáhá, poskytuje důvěru ve věčnost. Avšak měnit smýšlení musíme každý den vždy znovu.

Každodenní obrácení znamená ještě další věc, která se nazývá: modlit se o Ducha. O svatodušních svátcích sestoupil Duch na ty, kteří se modlili. Je to Duch milosti, kterou si nelze nijak zasloužit, nevypočitatelný zázrak Boží lásky. Jeho sestoupení si nevynutíme svými skutky, nemůže si ho vynutit zoufalý křik naší bídy. Je a zůstane vždy a v každém okamžiku svobodným darem shůry. Odešel by v tom okamžiku, kdy bychom se ho chtěli zmocnit jako svého práva. Kde však člověk čeká, ačkoliv sám od sebe nemůže nic očekávat, kde počítá s tím Nevypočitatelným, kde volá k tomu, který nemá žádné jméno, kde důvěřuje, aniž by se odvolával na něco, co je v něm samém, tehdy se modlí, modlí se o Ducha svatého. A pak Duch přijde - patrně tiše a nepozorovaně, ale skutečně - přijde, ne proto, že se člověk modlí, ale právě proto, že nás Bůh miluje; nikoliv proto, že §k§my§o§ jsme dobří, ale protože §k§on §o§chce milovat. A tehdy přichází Duch, protože Duch Boží sám v člověku, který se modlil, volal sám po sobě. Když se považujeme za služebníky neužitečné - je to tak těžké a přece tak samozřejmé -, pak je zde už i mzda neužitečného služebníka, dobrý Duch. Když přiznáme svoji bezmocnost - je to tak těžké a přece tak samozřejné -, potom se modlíme, a potom je už s námi moc naší bezmocnosti, Duch svatý.

Ať se pak v nás takto modlí poznání, že nemáme před Bohem žádný nárok; ať se v nás modlí naše bezmocnost; ať se v nás modlí ještě i naše hříšnost, která nám brání ve slovech; ať se v nás modlí naše bída, slabost a temnota, naše necitlivost pro Boha a jeho svatou lásku, i ta ať se modlí o svatého Ducha Otce i Syna.

Přijď, Duchu, Duchu Otce i Syna. Přijď, Duchu lásky, Duchu dětství, Duchu pokoje, důvěry, síly a svaté radosti. Přijď, ty skrytý jásote v slzách světa. Přijď, ty vítězný živote v smrti země. Přijď, ty otče chudobných, ty pomocníku stísněných. Přijď, ty světlo věčné pravdy. Přijď, lásko, která je vylita do našich srdcí. Nemáme nic, co by si tě mohlo vynutit. Ale proto jsme plni důvěry. Naše srdce se vskrytu obává, že přijdeš, protože jsi nesobecký a ušlechtilý, protože jsi jiný než naše srdce. Ale to je pro nás vlastně tím nejpevnějším příslibem, že přece jen přijdeš. Tak tedy přijď, přicházej denně, stále znovu a více. V tebe důvěřujeme. Na koho jiného bychom se mohli jinak spolehnout? Tebe milujeme, protože jsi láska sama. V tobě máme Boha za Otce, protože ty v nás voláš: "Abba, milý Otče." Děkujeme ti, oživovateli, Duchu svatý, že v nás přebýváš, že jsi chtěl ty sám být v nás pečetí živého Boha, pečetí toho, že jsme Božím vlastnictvím. Zůstaň s námi. Neopouštěj nás. Ani v tvrdém boji života. Ani na konci, kdy nás opustí všechno. Veni, Sancte Spiritus.





Na světě neexistuje vakuum
(Jan 16,5-14)

Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: 'Kam jdeš?' Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.

Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.

Dnešní evangelium je z řečí Páně na rozloučenou z Janova evangelia, kap. 16, v. 5-16. Tyto řeči na rozloučenou obsahují slova výhledu do budoucnosti, rozloučení a útěchy, Ježíšova slova, která se dají jen velmi těžko rozčlenit do nějakých oddílů. Ve shodě se specifickou povahou Ježíšových promluv u Jana a ve shodě s momentální situací, do které jsou situována, se totiž těmito slovy říká v určitém velmi hlubokém, velmi skutečném smyslu stále totéž, zachycují totiž celek. Můžeme snad říci, že ve 14. kapitole zaznívají slova útěchy při rozloučení a přislíbení Ducha. Obsah 15. a 16. kapitoly snad můžeme shrnout pod Ježíšova slova: "Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás." Sedmnáctou kapitolu pak můžeme nazvat: Ježíšova velekněžská modlitba. A v 15. a 16. kapitole snad zase můžeme oddělit dvě větší části a tu první - 15. kapitolu - nadepsat: společenství a osud učedníků, druhou - 16. kapitolu - pak nadepsat: útěcha učedníků v Duchu svatém a v brzkém shledání. Do této části patří dnešní text. Bylo by ho - prvních 15 veršů 16. kapitoly - možno nadepsat slovy: Duch svatý a jeho dílo. Ježíš totiž mluví v prvních verších - počínaje 4. veršem - o vztahu Ducha svatého ke světu, a potom - v dalších verších - o vztahu Ducha svatého k Ježíšovým učedníkům. Chceme úplně jednoduše tyto verše společně trochu projít a podívat se, zda bychom z nich nemohli získat trochu světla, útěchy a opravdovosti pro svůj život.

Ježíš mluví o svém rozloučení, že odejde, a říká učedníkům, že z této tajemné události, kdy se zdá, že Ježíš svou smrtí opouští svět a odchází k Otci, oni nechápou nic jiného než to, že Pán se vzdálí, že tu zůstane prázdno, že už tu nebude tak, jak tu dosud byl. Pouhé vzdálení a odloučení. Proto že je srdce učedníků smutné. Nečiníme ale i my stále znovu tuto zkušenost rozloučení, že nás opouští někdo nebo něco, co je nám drahé, že opouštíme sami sebe? Naše srdce je smutné, upadá do nebezpečí smutku tohoto světa, který nemá naději, do usmrcujícího, mrtvého smutku. "Vaše srdce je plné zármutku, že jsem vám to pověděl," říká Ježíš. Toto jim příliš nevytýká, ale vytýká jim, že se ho neptají: "Kam jdeš?" Že se ho neptají na pravou podstatu tohoto odchodu. Vždyť je to, říká Ježíš učedníkům, je to odchod, který je příchodem k Otci a bytím v samém Duchu svatém. Není to tak, že bychom si to měli ze zcela vnějšho pohledu představit nějak tak, jako že Ježíš odchází, ale pak říká jenom jaksi pro útěchu: No dobrá, já vám tedy pošlu svatého Ducha. Přirozeně ho poslal. Ale toto místo můžeme pochopit jen tehdy, když tušíme - alespoň ve víře -, že, podle uvedených slov Pána, tento jeho odchod je v zásadě příchodem Božího Ducha. Můžeme říci: Neexistuje na světě ani v srdcích žádné prázdné místo, žádné vakuum. A tam, kde se rozloučením, smrtí, zřeknutím se a zdánlivou prázdnotou skutečně uvolní prostor, tam, kde tato prázdnota, která nemůže trvale zůstat, není zaplněna světem, horečnou činností, prázdným hlukem nebo ubíjejícím smutkem světa, tam je Bůh. Tam, kde je Bůh takto v srdci, nazýváme ho - protože je nám otevřen z plnosti božství, z milosrdenství Otce a je poslán jako Duch Syna - Duchem svatým. Když nám Ježíš odejme svou zdánlivě hmatatelnou přítomnost, kterou pokládáme pošetile za jedinou platnou přítomnost, když nám odejme útěchu toho, co je vyslovitelné, hmatatelné, viditelné a vlastnitelné, potom - když v něho věříme - Ježíš přichází v Duchu svatém. Proto říká: "Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu k vám Ducha."

Tento Duch však nemůže přijít do srdcí, která se nechtějí otevřít této zdánlivě bezejmenné prázdnotě, naplněné Božím Duchem, do srdcí, která nevěří, která jsou "světem" ve smyslu zde míněném. Na tom, co se pak přihodí, se opět stane patrnou vláda Ducha, jako by v doplňku, v negativním otisku. Až přijde, říká Ježíš, přivede svět k vědomí, že existuje hřích, spravedlnost a soud. Jak to Duch činí? V tomto hříšném smutku člověk v zásadě zpozoruje, i když proti tomu protestuje, že nežije v pravdě a spravedlnosti, ale ve hříchu. Uvědomí si svou vinu, neboť nevěří v Ježíše, darovaného v Duchu. Cítí v této zoufalé prázdnotě, že kdosi přišel a že to je zjevně skutečná spravedlnost, že přišel tam, kde má člověk i při lásce ke světu odvahu svět přesahovat, kde má odvahu se otevřít nevyslovitelnému, tam, kde člověk věří, že má, i když zdánlivě ztrácí, že vítězí, i když právě na této Kristově cestě je zdánlivě přemožen. Tak je v prázdnotě, která je smrtelná, neboť ji nevyplňuje Duch Boží, usvědčen svět z toho, že jediná spravedlnost spočívá ve vyslovení souhlasu s tím, že Syn jde k Otci a že ho člověk už nevidí a že je člověk jen tehdy ve spravedlnosti, když tuto skutečnost přijme. A v temnotě, která se nechce nechat osvítit oním bezejmenným světlem, je kníže tohoto světa již odsouzen. Toto odsouzení pak spočívá v tom, že člověk, který se v důvěřující víře neodevzdá, se už sám v této smrtelné prázdnotě a zoufalé temnotě odsoudil. Ale, říká Ježíš, u vás, mých učedníků, je to přece jinak, zde v tomto zdánlivě tak temném zakoušení přichází Duch stále znovu a stále nově. To, co chtěl Ježíš říci, ale co ve své smysly vnímatelné přítomnosti vlastně vůbec sdělit nemohl, totiž tajemství své smrti, která je životem, tajemství naší smrti, která je věčným životem, to nám říká tím, že už nám zdánlivě nic neříká. Praví o tom: "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy", tedy já, který odcházím, přijdu s nekonečností mně vlastní a uvedu vás - kam? ne jen do té či oné částečné pravdy, ale - do celé pravdy. Neboť tento Duch nevyslovuje jenom něco, ale mne jako toho, který jsem vstoupil s vaším osudem do nekonečnosti mého Otce. Mluví to, co slyší, vposledku to, čím je, věčnou moudrostí samého Boha, která se vchází do mlčení a zakoušení kříže, do zakoušení naší vlastní omezenosti. Duch "nebude mluvit sám ze sebe," říká Ježíš, "ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít" - totiž samého Boha. "On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí."

Jdeme stále vstříc Ježíšovu nanebevstoupení a zdá se nám, že je to rozloučení, tento Ježíšův osud se stále uskutečňuje v našem vlastním životě. Jen na to pohlížejme správně, my lidé, kteří sami putujeme k rozloučení. A vždycky je to tak, že když věříme a to, co zakoušíme, bereme jako osud Ježíše a jeho učedníka, tak vždy přichází věčný Duch Boží se svým životem, se svou spravdlností, s veškerou pravdou a přivádí nás do Božího věčného života a světla.





Proč jsme v nenávisti?
(1 Jan 3, 13-18)

Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život.
Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce - jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!

Ve třetí kapitole prvního Janova listu - zvláště v její první části - se mluví o bratrské lásce. A z tohoto textu je vzat dnešní úryvek, z něhož budme dále uvažovat jen o 13. verši.

Ten zní: "Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Když uvažuje v jaké stojí tato slova souvislosti, z níž musíme vycházet, abychom jim porozuměli, pak to zní takto: "My," říká Jan, "máme milovat lidi, nesmíme být jako Kain, který byl ze zlého ducha, a proto zabil svého bratra, nesmíme být lidmi, kteří nenávidí, protože nemohou snést dobro." A v této souvislosti říká zdánlivě úplně zbytečně: "Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Podle Jana je to tedy tak, že láska, dobrota, svatost, spravedlnost vyvolávají nenávist, a protože je tomu tak a protože dokonce - k našemu překvapení - je to pro apoštola samozřejmé, proto říká: "Nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Vychází z toho, že křesťané jsou ti, kdo konají spravedlivé skutky, jako je konal Ábel. Jan se tedy domnívá, že dobro, spravedlnost vyvolává u nespravedlivého člověka hněv, nenávist a odpor, neboť takový člověk nemůže snést, aby existovalo něco jiného než on sám, protože chce nalézat u druhých lidí potvrzení sebe sama, ale dostává se mu pokárání, usvědčení a vyvrácení, jestliže je tu někdo, jehož skutky jsou spravedlivé a dobré, dokonce tak dobré, že tento člověk druhé lidi, ty zlé, dokonce miluje. A proto se na dobru rozněcuje zloba, na lásce nenávist a na spravedlnosti ještě znovu skutečná nespravedlnost. Nespravedlnost tak vychází na světlo, prozrazuje se, neboť nemůže snést dobro.

Jan se tedy domnívá, že my jsme ti, které to musí postihovat, varuje nás a vyzývá, abychom se nad tím nepodivovali. Výzva, abychom se nedivili, přirozeně ukazuje na to, že naše srdce se musí do určité míry posílit vzhledem k této nepříjemné zkušenosti, totiž zkušenosti, že dobro může vyvolávat zlo na tomto světě, který je rozdělený a v němž je život zkouškou, ve světě, kde už je to tak, že je člověk dotazován, zda chce být dobrý nebo zlý, zda chce milovat nebo nenávidět, být spravedlivý nebo nespravedlivý. Nyní však - domnívám se - máme ještě zcela jiný důvod, abychom se nad těmito slovy Písma podivovali. Potřebujeme to my, aby se naše srdce posilovalo vzhledem k nenávisti světa, jak to říká Jan? Buďme poctiví a uvažujme věcně! Můžeme říci, že nás svět nenávidí? Jsme pronásledováni pro své křesťanství? Trpíme násilí a pronásledování proto, že jednáme podle svého svědomí? Můžeme říci, že nepatříme k tomuto světu, a proto zjevně pociťujeme nenávist tohoto světa?

Nebo musíme říci: Při poctivé a střízlivé úvaze - nikoliv. Přirozeně, nevede se nám také o mnoho lépe než všem ostatním lidem, musíme snášet v životě různé útrapy, námahy, dokonce snad i ponižování a různé životní kalamity. Ale můžeme pravdivě říci, že nás svět nenávidí, protože jsme spravedliví, protože milujeme a protože milujeme ty, kteří nás nenávidí? Ale když to takto nemůžeme říci, jsme potom těmi, kterými máme být, o kterých Jan soudí, že je samozřejmé, že jsou světem nenáviděni, tak samozřejmé, že se tomu nesmí divit? Když čteme tuto větu, musíme být přece vyděšeni a udiveni, protože se nám zde, v našich poměrech, vede příliš dobře; musíme se ptát, zda jsme opravdu křesťany, jakými máme být.

A zde se skutečně ukazuje kriterium opravdového křesťanství. Budeme-li jím poměřovat, pak to, jací jsme, patrně tak lehce před Bohem a naším svědomím neobstojí. Kdybychom jednali důsledně podle svého svědomí, kdybychom zcela a jednoznačně stáli na straně evangelia, kdybychom v sobě netolerovali tento svět, který nenávidí a je nespravedlivý, a neustupovali mu, museli bychom patrně zakoušet více odporu, museli bychom zřetelněji pociťovat, že jsme jiní než děti tohoto světa. Snad - právě při užití tohoto kriteria, které nás může dovést k tomu, že vezmeme vážně své křesťanství - jsme dokonce v nebezpečí, že je budeme aplikovat špatně. Existují křesťané, kteří se domnívají, že stojí proti světu v opozici, a zatím jsou patrně jen staromódní a reakční; existují křesťané, kteří zakoušejí odpor od těch, kteří křesťany nejsou, a tento odpor zakoušejí právem, protože tento odpor nesměřuje v zásadě proti skutečnému křesťanství, ale proti tomu nekřesťanskému v nás křesťanech, protože dáváme nekřesťanům pohoršení a nejsme takoví, jakými bychom vlastně měli být, a protože pak - budiž Bohu žalováno - zaměňují nás a křesťanství a domnívají se, že musí odmítnout řesťanství, protože jsou právem nespokojeni s námi.

V takových případech nemůžeme říkat: Nemůžeme se divit, že nás svět nenávidí. Ne! Pak bychom se měli podivovat: ne nad ostatními, ale sami nad sebou! Ale tato skutečnost nám zase nedává právo, abychom proto všechno v církvi, v církevní praxi, v křesťanství viděli jako nesprávné, nedostatečné, reakční, ne dost moderní jen proto, že se to nesetkává se souhlasem světa. Neboť se nám zde říká: "Nedivte se, že vás svět nenávidí." A nedivte se ani tehdy, když se tato nenávist, toto nejvnitřnější odmítání křesťanského, svatého, božského a církevního maskuje tvrzením, že se odmítá jen to staromódní, reakční, již překonané, primitivní, to, co patří včerejšku. Ani pak se nesmíme podivovat nad nenávistí světa - a i tato maskovaná nenávist může být nenávistí skutečnou, která nás může v našem křesťanství jen utvrdit. A tak nás vlastně tato slova staví před pozoruhodnou situaci. Nesmíme se podivovat nad odporem světa, musíme se divit, že nás tak málo postihuje, nesmíme ho vyvolávat něčím, co není čisté, skutečné křesťanství lásky, pravdy a věrnosti svědomí.

Musíme tedy stále v nás samých i ve světě provádět rozlišování duchů podle toho, mají-li povahu křesťanskou nebo nekřesťanskou. Toto rozlišování, které je kritické k sobě a může být kritické ke světu, je obtížné, vyžaduje Boží světlo, vyžaduje věrnost a jasnost svědomí. Je to těžký a velký úkol. Budeme se musit stále znovu sami sebe ptát, zda nejsme až příliš zrovna takoví jako ti ostatní a jako všichni dohromady; zda se příliš - jak říká na jednom místě Pavel - nepřispůsobujeme tomuto světu. Budeme se stále musit ptát, zda se za křesťanstvím neskrýváme my sami a zda tak nedáváme pohoršení těm, kteří křesťany nejsou, ale snad usilovně opravdové křesťanství hledají, tím, že se za křesťany vydáváme, ale vůbec jimi nejsme. Kéž nám Bůh dá milost snášet skutečnou nenávist světa statečně a vyrovnaně, s vnitřní věrností k našemu vlastnímu opravdovému křesťanství, a kéž dá Bůh současné církvi, jejím představeným a každému z nás v jeho vlastním životě milost, abychom svou vlastní vinou nezpůsobili, že se křesťanství stane ve světě nevěrohodným.


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...