Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty U UtrpeníDelší texty Dík za kříž /Karl Rahner/

Dík za kříž /Karl Rahner/



Když si připomínáme Ježíšovu smrt jako základ naší spásy a naší konečné životní naděje, neměli bychom - již jako jeden z důvodů pro poděkování za kříž - na začátku přehlédnout, že ve všední každodennosti svého vlastního života máme naději považovat se za zachráněné, spasené a žijící ve svobodě. Konečná všednost Ježíšova osudu, o kterém věříme, že je naším vykoupením, přináší nám nepochybně spásu tím, že všednost tohoto života byla přijata Bohem, smrtí se nepropadla do prázdné nicoty, ale byla v lásce pohlcena blaženou nepochopitelností Boha a tak se stala definitivní. Avšak právě tato všednost života byla událostí, kterou nám byla definitivně stvrzena sama sebedarující láska oné nepochopitelnosti, kterou nazýváme "Bůh" - všednost lidského života, kterou zakoušíme sami na sobě. Ježíšův celý život i jeho smrt se nepochybně vyznačovaly nepochopitelnou hrůzou, kterou jedině on sám mohl unést v důsledku plné důvěry v Boha a láskyplného přijetí svého osudu. Avšak nakonec všechny úděsné okolnosti, jež vedly k jeho smrti, nespravedlnost, která se na něm stala, jeho likvidace státní a náboženskou mocí jeho doby, brutalita, s níž musil zemřít, byly přece pouze předstupněm smrti; a tou musíme zemřít všichni a ta je se svou nepochopitelností, poslední samotou a bezmocí, do které člověka vrhá, všude stejně strašná. Před smrtí existují veliké rozdíly mezi lidmi, avšak úděsnost smrti samé je určena všem lidem obecně. Kdyby tato hrůza neskrývala Boží naději nepochopitelného života a kdyby se toto nejvnitřnější tajemství nepochopitelné smrti v Ježíšově smrti nestalo pro nás důvěryhodné jako příchod konečné lásky Boží, přechod do Ježíšovy definitivnosti, kterou nazýváme jeho vzkříšením, mohli bychom si zoufat. Avšak Ježíšovou smrtí se všední smrt, která je všem společná a kterou s ním všichni sdílejí, stala plná blažené naděje. To, čeho nikdo není ušetřen, co všechno činí předběžným a nejistým, o čem se zdá, že všechno ostatní činí ve shodném zániku stejným a bezvýznamným, právě to se stalo znamením bezmezné naděje a dává všemu ostatnímu konečnou důstojnost a význam. Vše, o čem se zdálo, že ve svém smyslu, vznešenosti a blaženosti zasahuje jen k velmi blízké hranici všechno negující smrti, má nyní nekonečnou vznešenost a zaslíbení, které skutečně žádná smrt nemůže omezit. Jsou-li všechny naše dny všední, protože neúprosně vedou ke smrti, jež všechno srovnává, pak pro toho, kdo ve víře správně porozumí smrti Kristově, se tyto dny uprostřed své všednosti staly dny oslavy. V nich se slaví událost věčného života a veškeré banalitě života je propůjčena věčná důstojnost. Všední den života se tak může stát vděčným přijetím kříže.

Když už tato naše úvaha o díku za kříž směřuje k tomu, že tento dík - i když existuje mnoho dalších, zde neuvedených důvodů pro děkování za kříži - je založen na poznání, že v Ježíši se zjevil Bůh, že Božím skutkem se vykupující i vykoupené stali totožnými, pak můžeme započatou úvahu ještě dále objasnit. Zmíněná jednota vykupujícího i vykoupeného se totiž má skrze Boží milost, která příchází s Ježíšova kříže a směřuje k univerzálnímu vítězství jeho vzkříšení, uskutečnit i v nás samých, takže naše vlastní poděkování za kříž spočívá právě v podobnosti s tímto Ukřižovaným.

V čem vlastně spočívá Ježíšův skutek vykoupení na kříži? Na tuto otázku lze dát tisíc správných odpovědí, neboť to, na co se tážeme, v sobě ukrývá shromážděny všechny nepochopitelnosti Boha a člověka, a žádná jednotlivá věta nemůže vyčerpat celou soubornou nepochopitelnost. I Písmo poskytuje na tuto otázku různé odpovědi, které zde nechceme jednotlivě uvádět. V každém případě však Ježíš při umírání byl člověkem, který stál tváří v tvář propasti smrti, jež všechno činí naprosto nejisté a bezmocné. Ježíš se do této propasti spustil, s vírou a nadějí přijal tento pád. Protože skrze opravdové tajemství smrti, které nazýváme Bůh, byl konečný protest zoufalství, který člověk sám od sebe nad tímto pádem jedině může projevit, proměněn v konečnou svobodnou odevzdanost, kterou nazýváme víra, naděje a láska, protože v této odevzdanosti se nepochopitelnost Boha sídlícího v propasti projevila jako čirá blaženost.

Tento čin Ježíšovy smrti měl přirozeně význam a důstojnost, které naší smrti nemůžeme přikládat. Ježíšův čin smrti představoval totiž jednou provždy neodvolatelné a neopakovatelné slovo Božího zaslíbení projeveného vůči nám, skutek Božího slova vůči nám. Avšak tento rozdíl, jakkoliv může být pro křesťana zásadní, nemění nic na tom, že odevzdání se - jako při Ježíšově smrti - s láskou a nadějí do nepochopitelnosti smrti, ve které sídlí Bůh, je vyžadováno i při naší smrti. To, co je vykoupeno a co vykupuje, se tak musí sjednotit i v nás. Cizí vykoupení a vlastní vykoupení, obojí z hlediska konečné radikálnosti nevytváří vlastně pro křesťanské chápání žádné protiklady. Tak jako ve smrti se odevzdáváme a musíme se vzdát, aniž by tato nutnost odevzdání byla čirým zoufalstvím, můžeme uskutečnit toto sebeodevzdání jedině v rámci Božího skutku na nás, v jeho "Duchu". Tento Duch umožnil a uskutečnil i při Ježíšově smrti jeho sebeodevzdání a tím přislíbil i nám, že také při naší smrti způsobí tento zázrak v nás samých: promění zoufalství v odevzdávající se příjetí nepochopitelnosti, kterou nazýváme Bůh. Nemůžeme jednoduše vědět, zda i v nás se uskuteční tento zázrak sebeodevzdání plného naděje navzdory veškeré naději, ale můžeme v to neochvějně doufat.

Zůstává však přitom skutečností, že Ježíšovo vykupitelské odevzdání přechází - když s tím souhlasíme - i na nás. Umíráme v něm a s ním. Toto odevzdání musí být ovšem nacvičeno v každodenní všednosti, v nezbytných odříkáních všedního dne, která trpělivě přijímáme, s jejich banalitou a tvrdostí, jejich skrytými hořkostmi, za něž nám nikdo nepoděkuje. Když se však takto naučíme mít účast na Ježíšově smrti, jdeme vstříc vytouženému zázraku, že i při naší smrti se uskuteční ochotné odevzdání se skrze Božího Ducha, který dává přijetí Boha jako dar. Pak se náš život i ve své všední každodennosti stane poděkováním kříži. Mnozí lidé takto děkují střízlivou odevzdaností, se kterou přijímají svůj běžně přicházející život i umírání, aniž by výslovně věděli, že i takováto konečná odevzdanost je jedním ze skutků Božích, skutek jeho milosti vůči nim, aniž by věděli, že jednají podle účinného vzoru, který se pro jejich vlastní život a umírání uskutečnil v životě a smrti Ježíšově. Avšak kdo se s výslovnou vírou setkal s Ukřižovaným a skrze jeho smrt vešel do života Božího, pro toho se stalo více zřejmé, že od své vlastní smrti může očekávat něco víc a něco jiného než pouhé zoufalé oněmění, jež by bylo počátkem konečné mlčící prázdnoty. Pro křesťana se tato blažená naděje nekonečné dálky, jež ovládá život i umírání, stává povinností, kterou je vposledku sám Bůh a jejíž naplnění Bůh sám od sebe daruje.

V církevní duchovní literatuře se často uvádí, že zbožný člověk musí hořkosti svého života, svá hojná zklamání, bolesti, bezvýchodnosti, pomalé, avšak neúprosné naléhání smrti, krátce svůj "kříž", přijímat s vděčností, dokonce s radostí a také, že §k§je§o§ toho §k§schopen§o§. Takové tvrzení a požadavek jsou nepochopitelné. Děkovat za kříž je určitě něčím zcela jiným než samozřejmou možností. To, že někdo statečně a bez nářku vezme na sebe ty tvrdosti života, které jsou s ním v jeho prožívané vitalitě, moci a velkoleposti spojeny, to je přece již také úkol, který klade požadavky a vůbec není lehký. Ale když pronikne do našeho života to, co lze skutečně nazvat "křížem", když bolest už není potvrzením síly, když vypětí už není ochotně zaplacenou cenou za výkon a úspěch, když námaha a zklamání jsou prvními zvěstovateli smrti, jež sama od sebe již nic neslibuje, ale je pouhým pádem do prázdnoty. tehdy se stává poděkování za kříž něčím nepochopitelným, protože se zdá, že si takový dík svou možnost a svou sílu vypůjčuje od života, jehož zánik má toto poděkování ochotně přijmout.

Zdá se, že jen v životě můžeme skrze život děkovat za život, nikoliv však za smrt, která je křížem Ježíše a křížem naším. Mohli bychom se zajisté v této bezvýchodné situaci utěšovat myšlenkou, že tam, kde něčeho již nejsme schopni, jsme zbaveni veškeré povinnosti, tedy i povinnosti děkovat za kříž. Křesťanu, jakož i člověku, který v nitru své existence je anonymně křesťanem, je však již dáno zaslíbení větších a nepochopitelných událostí. Nejenže při své smrti bude jako trpící přece jen vysvobozen Boží mocí zvnějšku, ale bude mu poskytnut onen vysvobozující Boží skutek, aby osvobodil sám sebe: aby sám sebe mohl odevzdat vlastním skutkem, který je současně skutkem Božím, aby tedy mohl existovat opravdový dík za kříž, který spočívá v Bohem daném příjetí kříže Kristova a kříže našeho. Existuje blažená naděje křesťana, že sám Bůh bude při nás stát se svou mocí v propasti naší smrtelné bezmocnosti. Nejenže život po smrti existuje, ale sama smrt se Boží mocí stává naším vlastním skutkem vytvářejícím život, takže ochotné odevzdání se stává činem vytvářejícím věčnost.

A protože pak se toto stává čistě Božím skutkem na nás a tím naším nejvyšším vlastním skutkem (Bůh a člověk nejsou žádnými konkurenty, kteří by musili naši skutečnost mezi sebou dělit), proto je příjetí spasitelné smrti, při níž Bůh daruje sám sebe, již samo o sobě nejvyšším poděkováním za kříž. Proto smrt - která je naším vlastním křížem a účastí na kříži Krista - není vlastně jen událostí na konci života, ale umírání se stává součástí celého života, neboť veškeré zakoušení naší omezenosti, všechny hořkosti a zklamání, veškeré ubývání našich sil, všechno zakoušení bezvýslednosti, prázdnoty a vyprahlosti, bolesti, bídy a nouze, násilí a nespravedlnosti, to vše jsou první poslové, dokonce součástí jedné smrti, kterou se umírá po celý život. Proto příjetí tohoto nesčetného zakoušení smrti v životě, přijetí s ochotnou nadějí a odevzdáním sama sebe, je právě částí poděkování za kříž, které trpíme a konáme, když odevzdaně umíráme. Tak se poděkování za kříž může stát blahoslavenou každodenní záležitostí. Nespočívá v hlubokomyslných teologických úvahách, neuskutečňuje se velkými slovy a vznešenými pocity, a přirozeně nám také nezakazuje odhodlaně bojovat za svůj život, jeho svobodu a radost tam, kde je to možné. Opravdový dík za kříž to je spíše příjetí - prostě odevzdané, nepotlačované ideologickými utopiemi - pomalého umírání, které probíhá celým naším životem. Takto děkovat je jednoduché, a jelikož s Kristovým křížem - i když třeba anonymně - se setkává každý člověk, záleží na každém z nás, zda svůj dík za kříž vysloví.


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...