Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceDelší texty Duch svatý a naplnění člověka, letnice (Anselm Grün)

Duch svatý a naplnění člověka, letnice (Anselm Grün)

50. velikonoční den


Letnice slavíme padesátý den po Velikonocích: tyto svátky jsou de facto naplněním Velikonoc. Oba mají svůj původ v oslavách přírody: Velikonoce jsou svátky jara, Letnice začátkem sklizně. Oba svátky měly pro Židy spojitost s událostmi z dějin spásy. Velikonoce jsou připomínkou vyvedení z Egypta, Letnice vzpomínkou na darování Desatera na Sinaji. Pro nás křesťany jsou Velikonoce svátkem vzkříšení Pána Ježíše a Letnice svátkem seslání Ducha. Oboje jsou zároveň slavností, kdy se člověk stává sám sebou. O Letnicích slavíme završení takového procesu. Abychom pochopili, co mají Letnice společného se završením našeho člověčenství, je dobré podívat se blíže na kořeny tohoto svátku.

Nejprve tu máme číslo padesát. V padesáti letech stojí člověk na prahu stáří. V Římě byli muži po padesátce osvobozeni od válečné služby. Augustin vysvětluje číslo 50 symbolicky: "Tento padesátý den má ještě jiný tajemný význam. Sedmkrát sedm je čtyřicet devět, a když se vracíme zpět na začátek a připočítáme osmý den, který je vlastně zároveň první, číslo padesát se naplní. Těchto padesát dnů po vzkříšení už není chápáno jako obraz námahy, ale jako symbol klidu a pokoje" (Betz 152). Padesátka je tedy obrazem klidu a pokoje. V padesáti, jak říká papež Řehoř Veliký, člověk zmoudří, stane se člověkem ducha. Odvolává se přitom na Mojžíšův zákon, že lévijci od 25 let jsou povinni vykonávat službu ve stanu setkávání. V padesáti letech tato služba končí a pak se stávají ochránci svatých nádob. Pro papeže Řehoře jde o symbol vedoucí úlohy, ke které byl uschopněn Benedikt v 50 letech (srov. Nm 8,24 nn). Tauler tento Řehořův výklad přijímá a pokračuje: člověk se v půli života, ve 40 letech, dostává do duchovní krize. Do té doby byl jeho obraz Boha příliš zakalován projekcemi. V letech mezi 40 a 50 proměňuje Duch svatý jeho vztah k Bohu a dává mu schopnost Boha pochopit a zakusit. V 50 letech se konečně stáváme lidmi ducha, pramenem požehnání pro druhé, schopni uvést je do moudrosti a zkušenosti s Bohem.

V Izraeli je 50. rok života oslavován jako rok jubilejní: "Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté" (Lv 25,11n). Zároveň měly být prominuty všechny dluhy a otroci měli zase získat svobodu. To je hezký obraz pro to, jak se stát člověkem. 50. rok měl být rokem rozvažování, rokem sabatu, kdy se člověk zastaví, aby přemýšlel, co bylo v jeho dosavadním životě nesprávné, co nevzniklo podle vlastní podstaty a vůle Boží. Člověk má prominout všechny dluhy, urovnat roztržky s druhými, vyjasnit své vztahy a smířit se i se sebou a svým životem. Má propustit otroky: všechno, co měl za otroka, co u sebe potlačoval, má teď osvobodit, aby to opravdu mohlo žít. Jubilant již nemá žít jako otrok, který musí svou hodnotu dokazovat výkonem, ale jako svobodný syn a svobodná dcera Boží.

Svatodušní svátky nám připomínají, co všechno na nás podvědomě působí, Když na nás sestoupí Duch svatý, má se i v nás završit rok milosti; máme dospět ke své pravé podstatě, ke klidu a pokoji a pak být schopni stát se ochránci svatých nádob, to znamená vést a doprovázet druhé. Těch padesát dní od Velikonoc do Letnic nás má přivést k tomu, abychom se stali lidmi. Velikonoční evangelia a velikonoční příběhy, vyprávění o Kristově nanebevstoupení a o seslání Ducha o Letnicích popisuje cestu, jak se člověk stává sám sebou, cestu povstání z hrobu, vzkříšení uprostřed našeho všedního dne, vzestupu do vlastního člověčenství, do nebe, které je v nás. Je to cesta, která nás vede od Vzkříšeného, který nás doprovází, k vnitřnímu Mistru, který v nás promlouvá. Proces, kdy se člověk stává sám sebou, jde od očekávání Ducha k seslání Ducha o svatodušních svátcích. Teprve po příchodu Ducha se dostaneme plně sami k sobě, teprve pak se probudí naše schopnosti a možnosti, pak se všechno v nás promění. Rozevřou se poupata a květy našeho života rozkvetou. Letnice jsou svátkem života. Jestliže do nás proniká Duch svatý, který se na počátku vznášel nad vodami, stáváme se novým stvořením, setkáme se s vlastním původem, s praobrazem, který si o nás učinil Bůh.

Letnice se netýkají jen jednotlivců, ale vzniku a růstu církve - jsou jejím zrozením. Když na lidi sestoupí Duch svatý, spojuje je, umožňuje vytvořit společenství, které je otevřené všem hledajícím a tázajícím se. Vzniká společenství, které proráží ze své úzkosti a stává se kvasem světa. Člověk se stává člověkem, když se spoléhá na své společenství a společně se účastní díla, které nám všem Bůh svěřil: zlidštit tento svět, zformovat jej podle Boží vůle a vtisknout mu charakter Božího ducha. Církev je společenství těch, kteří společně skládají svědectví o Ježíšově vzkříšení. Všude, kde žijí lidé bez naděje, kde se zdá, že temnota smrti zvítězila nad životem, má církev dosvědčovat vítězství života, vítězství lásky nad nenávistí, možnost vzkříšení uprostřed smrti.





Letniční rituály

Přestože jsou Letnice pro naši cestu k člověčenství a k novému soužití tak významné, nevíme dost dobře, co si s nimi počít. Možná je to i tím, že církev pro ně nevytvořila žádné zvláštní rituály. Vánoce a Velikonoce se hluboce vtiskly do lidských duší, protože půlnoční mši či slavnost vzkříšení provázejí působivé rituály. Mnozí vnímají svatodušní bohoslužby jako jakékoli jiné, a proto by bylo důležité rozhlédnout se po starých letničních rituálech a převést je do naší doby, aby se tajemství tohoto svátku mohlo hlouběji vtisknout do lidské duše.

Svatodušní bohoslužby charakterizují červená liturgická roucha: poukazují na žár, který by v nás chtěl roznítit Duch svatý. O Letnicích bychom se měli s tímto vnitřním ohněm setkat. V mnoha oblastech se slaví svatodušní vycházkou nebo se na jaře slavnostně vyhání dobytek na horské pastviny. Oba zvyky ukazují, že o Letnicích to člověka táhne do přírody, že je do liturgické slavnosti tohoto svátku zapojena krása stvoření. Určitě by se mohlo stát dobrým svatodušním rituálem společné putování do rozkvétající přírody, kde bychom žasli nad její krásou. Mnoho zvyků je o Letnicích spojeno také s vodou. Duch svatý je pramen, který v nás tryská. Pramen byl odjakživa prasymbolem obnovení života, které nám umožňuje Duch Boží. Tak by mělo smysl vydat se o Letnicích hledat prameny, pozorovat, jak pramen nepřetržitě vyvěrá. To je symbol pramenu, který v nás proudí, pro pramen v nás, který je nevyčerpatelný, protože je božský. Nebo by bylo dobrým zvykem posadit se u potoka nebo u řeky a jen tak pozorovat vodu, jak plyne stále dál. Tak bychom mohli vytušit, že i v nás znovu proudí život, když Duch svatý rozproudí všechno strnulé, když zase zúrodní to vyschlé a zatvrdlé.

Skrze Ducha Božího byla stvořena Země: ten proniká celým stvořením. Při procházce přírodou si představíme, že Duch, který nám proudí vstříc v každém stromu a v každé květině, protéká i v nás, že síla života, se kterou se všude setkáváme právě o Letnicích, je i v nás. Nebo se úmyslně postavíme do větru a vnímáme jej. Pak vytušíme, že nás Duch svatý něžně hladí nebo že skrze nás opravdu vane a vyfouká z nás všechno zaprášené. Nebo se postavíme do slunce a necháme proniknout do celého těla teplo božské lásky, která do nás proudí v Duchu svatém. Potom skutečně pocítíme, že se nás dotkla Boží láska, která byla v Duchu svatém vylita do našich srdcí, jak píše Pavel v listu Římanům (Řím 5,5).

Bylo by také dobrým letničním rituálem připravit pro svatodušní bohoslužby lístky s jednotlivými dary Ducha svatého. Po přijímání by si každý účastník bohoslužeb vytáhl jeden lístek a po celý rok by se pokoušel uplatňovat tento dar ve svém životě. Nemuseli bychom se omezovat na sedm darů Ducha svatého nebo na charismata, která vypočítává svatý Pavel v 1. listu Korinťanům. Všechny schopnosti, které nám Bůh dává, jsou dary Ducha svatého: dar smíření, důvěry, uzdravení, vedení, míru, bedlivosti, otevřenosti, útěchy, porozumění i moudrosti. Když jsme při jednom letničním kurzu vyzvali účastníky, aby si vytáhli kartu s jedním darem Ducha svatého, cítili jsme, co to u nich vyvolávalo. Mnozí přemýšleli, proč si vytáhli právě onu kartu. Mnozí si nevěřili, že by mohli tento dar mít. Mnozí měli také obavy. Dar ale není požadavek. Jeden muž, který si vytáhl dar uzdravování, se ptal, jak tomu má rozumět. To neznamená, že by si měl myslet, že teď umí uzdravit všechny rány. Tento dar by mu mohl ale přinést cit pro situaci, že někdy z nás přece jen vychází taková léčivá síla, že můžeme druhé povzbudit i humorem, že jím můžeme mnohé rány zmírnit. Tento dar chce zaostřit naše vědomí, že skrze nás nastává uzdravení. Každý z nás má často více možností, než si myslí. Dar, který si volíme, není nikdy náhodný. Vždycky je výzvou, která vědomě počítá s možností, že ze mne vyjde právě to, co dar popisuje. Jedna žena, která si vytáhla dar vedení, se toho zhrozila. Nevěděla, jak by jej měla použít, ale po krátkém rozhovoru dostala najednou chuť chopit se v určitých situacích iniciativy a pokusit se vyřešit problém ve svém příbuzenstvu, který se zdál nepřekonatelný. Vytažení svatodušního daru v nás vzbudí nové schopnosti. Je to dobrý rituál, abychom to, co při Letnicích oslavujeme, převedli do svého konkrétního života.


***

Kapitola z knihy Anselm Grüna Tajemství velikonoční radosti
Vydalo Karmelitánské nakladatelství

 


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...