Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty E EuthanaziePřípravy, katecheze, vyučování, metodické podklady Duchovní rozměr dlouhodobě nemocného, Ing. Aleš Opatrný, ThLic

Duchovní rozměr dlouhodobě nemocného, Ing. Aleš Opatrný, ThLic

Výraz „duchovní rozměr“ může právem připadat mnohým jako označení mlhavé, podezřelé, kryjící buď - z hlediska medicíny - neodbornost, nebo jakési podivné duchařské praktiky. Použijeme-li latinského ekvivalentu „spirituální“, bude to možná znít lépe, ale také trochu módně. Pokud vztáhneme výraz „duchovní (spirituální) rozměr“ na člověka, pacienta, snad se z naznačených obtíží dostaneme. Protože chceme-li vidět člověka jako plnou lidskou bytost, potom ho nevidíme jen jako více či méně fungující organismus, ale vnímáme jeho osobní historii, vidíme ho v síti vztahů, tedy v dimenzi sociální, a také v rozměru hloubek jeho nitra, jeho vnitřních jistot a nejistot a v těch vztazích, které mohou jít dál, než jsou vztahy k lidem a k věcem, tedy v rozměru duchovním.

Duchovní rozměr člověka je něčím, co se na jedné straně mnohdy a mnohde teoreticky uznává a jeho rozvíjení se požaduje, na druhé straně s tímto tématem mnozí nevědí rady. Je ostatně obtížné ho i definovat, pokud máme duchovní rozměr člověka popsat velmi obecně tak, aby nebyl vázán jen na určité náboženství nebo určitý typ kultury. Navíc je zejména v souvislostech vývoje světonázorové výuky v posledních padesáti létech v naší zemi položka „duchovní “ či „spirituální“ v nebezpečí, že bude chápána jako označení pro věci zbytné, neužitečné, únikové, málo podporující aktivní přístup k životu.

Chceme-li stručně a velmi obecně označit a osvětlit skutečnost „duchovního rozměru“, můžeme použít několika cest. Jednak lze za duchovní rozměr člověka označit to, co tvoří základ o který se opíráme, a to tak hluboký a zásadní, že není likvidován nějakou dlouhodobou nemohoucností člověka, jeho vyřazením z aktivní činnosti. Jinak řečeno, jde o základ, který není tvořen aktivitami člověka, jeho výkonem, ale na kterém spíš celý aktivní výkon člověka (ale i pasivní polohy života) spočívá. Druhý přístup je ten, že za duchovní rozměr člověk označíme právě to nepodmíněné a těžko pojmenovatelné, co do plnosti života chybí, když jsme už vše vymyslili a zhotovili dobře a funkčně – ale přece tím nedosahujeme plnosti. Není tím ovšem míněna nějaká „přízdoba“ života, ale spíš to podstatné, co nelze koupit, zhotovit, vykonat, ale po čem člověk více či méně uvědoměle touží. A konečně bychom za duchovní rozměr člověka mohli označit to, co tvoří základ, nosnou dimenzi kulturních výkonů a činů, tedy různých oborů umění.

V této úvaze budeme používat výraz „duchovní dimenze“ pro vyjádření toho, co skrývá lidské nitro, pro vyjádření jistot, vztahů a vazeb, které jsou uloženy v hloubce člověka, o kterých někdo komunikuje poměrně snadno a jiný nesnadno nebo vůbec ne. Tyto hluboké jistoty, otazníky a vztahy mají někdy podobu výslovně náboženskou a jsou formulovány ve výrazech určité konkrétní náboženské víry, mohli bychom říci v určitém teologickém systému. Jindy jsou naopak tak málo reflektovány a pojmenovány, že se sotva dostávají mezi témata, o kterých je člověk schopen s druhými komunikovat. Nicméně jak filozofie, náboženství, umění či historie lidského myšlení, tak zkušenost s lidmi dosvědčuje, že tuto dimenzi můžeme u každého člověka oprávněně předpokládat, byť je u jednotlivých lidí rozvinuta v různých stupních. Zkušenost duchovního s nemocnými (ale jistě nejen jeho) pak ukazuje, že tato dimenze člověka je přítomna a hraje svou roli i tenkrát, když nemocný v zásadě se svým okolím nekomunikuje, když je v bezvědomí, případně je velmi blízko smrti.

Dnes se stává naštěstí běžným celostné chápání potřeb nemocného a z nich vyplývajících úkolů pro ty, kdo se o něho starají. Bývá to vyjádřeno známou čtveřicí potřeb, která odpovídá čtveřici dimenzí člověka jakožto bytosti tělesné, sociální, psychické a duchovní.
Úkoly okolí nemocného se tak charakterizují jako :
- péče o biologické potřeby
- pomoc v řešení sociálních potřeb
- vystižení a realizace psychologických potřeb
- pomoc k naplnění duchovních (spirituálních) potřeb

Protože je nemocný bytostí sociální tkvící v řadě sociálních vazeb, záleží velmi na tom, zda se příbuzní a přátelé nemocného smíří a vyrovnají s nemocí, s aktuálním stavem nemocného, s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí, případně s poznáním, že jde o stav ante finem. Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou.
Jinak řečeno jde o to, zda okolí nemocnému „dovolí“ být nemocným, zda mu „dovolí“ slabost a to i psychickou či intelektuální, skleslost, mrzutost, změny fází vyrovnávání se s nemocí
a nakonec zda mu „dovolí smrt“, „ dovolí zemřít“. Kvalita pomoci, kterou nemocnému poskytuje jeho okolí, závisí do velké míry také na tom, jak dalece chápe toto okolí duchovní dimenzi nemocného, do jaké míry jsou lidé v blízkosti nemocného ochotni se do této oblasti s nemocným pouštět v rozhovorech. Pokud ten, kdo chce nemocnému prospět, tuto dimenzi nevnímá nebo jí má následkem výchovy uzavřenou, vědomě jí vyřazuje, potom mu nezbude, než se omezit nejčastěji na oblast biologických a někdy sociálních potřeb, případně zůstane u pochybného rozveselování nemocného nebo se setkání raději vyhne. Nemocný ovšem většinou velmi dobře pozná, zda jeho partner v rozhovoru je nebo není schopen a ochoten s ním mluvit o tom, co je v hloubce za událostmi dne, za popisem zdravotních problémů a za běžnými konverzačními tématy.

Mnozí se stále ještě domnívají, že těžce nemocný člověk už nemá žádné úkoly, je ze všeho "omluven", nic se od něho nečeká. Jakkoliv to zpravidla platí po stránce péče o biologické potřeby, neplatí to zdaleka o sféře sociální a duchovní. Nemocný má i v těžkých stavech mnohdy možnost svůj život dotvořit a mnohdy má potřebu zvládnout své obavy, strachy a nenaplněné úkoly v kontaktu s někým, ke komu má důvěru. Zásadním úkolem na cestě k závěru života je totiž smíření a to:
- se sebou samým, s během a náplní vlastního života
- s bližními, kteří už zemřeli
- s bližními, kteří žijí
- případně u věřícího příslušníka monoteistických náboženství s Bohem

Můžeme ovšem mluvit i o dalších úkolech člověka v těžké nemoci. Vycházíme přitom z toho, že nemoc, umírání a smrt a také nejistoty, obavy a úzkosti, které je doprovázejí, nelze ze života vytěsnit, že jsou to položky k životu patřící.
Proto tedy lze za úkoly člověka považovat:
- nalezení smyslu toho, co prožívá a to i v bolesti a nečinnosti
- naplnění vlastního života i ve fázích, kdy jsou možnosti životních aktivit velmi omezeny
- smíření (viz výše)
- odpoutání se od toho, co už nemůže užívat, dělat, posléze od celého dosavadního života
- dotvoření života tím, že dovede své vztahy k upřímnosti a naplnění
- dořešení či vyřešení explicitních spirituálních otázek

V dlouhodobé nemoci je na jedné straně na řešení spirituálních otázek jakoby dost času, na druhé straně je ale dlouhodobá těžká nemoc vyčerpávající a to nejen tělesně. Jakou roli tedy duchovní dimenze v ní hraje? Jak silně má být její realizace akcentována? Můžeme říci, že tato dimenze je určitým způsobem základem jak pro způsob, kvalitu a prožívání vztahů k ostatním lidem, tak pro vztah k sobě samému, k vlastnímu životu a u mnohých i k Bohu. Její podpora a realizace nevyžaduje jako partnera rozhovoru a prožívání ve všem stejně smýšlejícího člověka, ale v každém případě člověka, který tuto dimenzi života vnímá, s určitou úctou uznává a sám se před ní neskrývá ani před ní neprchá. Proto můžeme říci, že základním prvkem pro podporu duchovní dimenze nemocného člověka je především chápající partner rozhovoru, který je otevřený všem tématům nemocného. Takovýto rozhovor může někdy nabýt vyloženě náboženského charakteru, ale také nemusí. Pokud se tak stane, je zpravidla pro nemocného nejdůležitější stupeň důvěry, který k partnerovi rozhovoru má, odborná kompetence v oblasti náboženství bývá až na druhém místě. Důležité je, aby se partner rozhovoru nemocnému přizpůsobil a nechtěl vše stále převádět na svůj vlastní duchovní svět či systém.
Je také možné, že přijde v úvahu realizace explicitních náboženských potřeb: je žádáno setkání s duchovním, udělení svátostí, apod. Zde se má nemocnému samozřejmě vyjít všemožně vstříc. Bylo by velmi praktické, kdyby zdravotnický personál - bez ohledu na vlastní náboženskou orientaci - znal běžné potřeby praktikujícího věřících u nás a měl představu o jejich naplnění, aby se nebál neznámých věcí nebo jim z neznalosti nebránil.

Nakonec bych rád uvedl něco, co se těžce dokazuje. Podle mnoha a to jak prastarých, tak celkem čerstvých zkušeností se má za nesporné, že duchovní život člověka většinou nějakým způsobem pokračuje i ve stavech silně snížené schopnosti komunikace, bezvědomí a kómatu. Jako kněz mám nejednu zkušenost ze setkání s pacientem, který řadu dní i týdnů nekomunikoval vůbec se svým okolím, ale při setkání s duchovním komunikovat začal a dovršil prakticky jakýsi vnitřní proces víry nebo touhy po smíření, který v něm dlouho trval a nakonec zde došel své plné realizace. I změna výrazu člověka, přežívajícího např. po iktu v dlouho trvajícím bezvědomí, ledacos napovídá. Uvádím to proto, abych podpořil názor, že nemocný nemá být po žádné stránce "odepsán" dokud žije, a to ani po stránce své duchovní dimenze, kterou není schopen nijak navenek projevit. Je v tom i naděje, že hluboce chápavým a porozumivým přístupem můžeme prospět i člověku, který nekomunikuje a kde jde zdánlivě jen o zajištění saturace biologických potřeb. Křesťan pak je přesvědčen, že jak modlitba za nemocného tak modlitba s nemocným, jakož i udělení některých svátostí má smysl i tehdy, když nemocný, který by ve stavu vědomí toto vše přijímal, je v bezvědomí a zdánlivě nemůže ani vnímat, ani reagovat. Stručně řečeno, domnívám se, že neuděláme zásadní chybu, když budeme u dlouhodobě těžce nemocného předpokládat víc duševních a duchovních dějů, než se nám na první pohled zdá. V opačném případě bychom ho mohli o něco připravit nebo mu ublížit.

Ing. Aleš Opatrný, ThLic.
Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Thákurova 3, 160 00 Praha 6






Literatura k tématu (výběr):

DI GIULIO, R., KRANZOVÁ, R. O smrti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.
FRANKL, V. Lékařská péče o duši, Cesta Brno, 1994.
FRANKL, V. Vůle ke smyslu, Cesta, Brno, 1997.
HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života - líc smrti, Orbis Praha, 1975.
HAŠKOVCOVÁ, H. Spoutaný život, Panorama, Pyramida Praha, 1985.
PERA, H., BERNDT, W., Nemocným nablízku, Vyšehrad Praha, 1996.
KŘIVOHLAVÝ, J., KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty, Návrat domů, Praha, 1995.
KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha, 1991.
KŰBLER-ROSS, E. Otázky a odpovědi o smrti a umírání, Arica Turnov, 1994.
LUKASOVÁ, E. I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998.
OPATRNÝ, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995.
SLABÝ, A. Pastorální medicína a zdravotní etika, Karolinum Praha, 1991.
SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha, 1995.
SVATOŠOVÁ M., Hospic slovem a obrazem, Ecce homo, Praha, 1998
VIRT, G. Žít až do konce, Vyšehrad, Praha 2000.
VORLÍČEK, J., ADAM, Z. a kol. Paliativní medicína, Grada Publishing, Praha 1998


Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...