Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SpolečnostDelší texty Důvody naděje pro Evropu (Karel Vrána)

Důvody naděje pro Evropu (Karel Vrána)

Evropská civilizace je jediná, která se stala skutečně univerzální. Mnohé jiné zmizelé civilizace se to o sobě domnívaly. Mýlily se. Dnes, když je již celá zeměkoule ve svých nejodlehlejších civilizacích prozkoumána - nebo alespoň zkoumána - se již nelze této chyby dopustit. Alexandr Veliký a čínští císařové měli za to, že ovládají celý svět. Šlo přitom spíše o naivitu nežli o pýchu, neboť jeden tehdy nevěděl o druhém. Dnes by stačilo navštívit jakoukoli dobrou cestovní kancelář a tento dojem by zmizel.

Evropané 20. století dobře vědí, že již nemají politickou nadvládu nad ostatními kontinenty. Víme však také, že všechna nová města Asie a Afriky napodobují naše moderní města, jejich stavební postupy, ulice, náměstí, radnice, banky, nemocnice, školy, hotely, noviny, a že mají tytéž dopravní problémy. Nové země napodobují -lépe či hůře - naše parlamenty, strany, odbory a někdy dokonce i naše diktatury. Nelze pochybovat o tom, že tento napodobující pohyb postupuje jednosměrně a že je nezvratný.

Jak tento jev vysvětlit? Naše evropská civilizace zrozená ze spojení nejrůznějších pramenů se právě díky tomu, jak jsme již viděli, liší ode všech ostatních monolitických a homogenních civilizací. Je natolik komplexní a mnohotvará, že je schopna ne-li přímo uspokojit, tedy alespoň "svést" ostatní národy světa.

Navíc se v té míře, v níž se vzdálila od křesťanství, které ji zásadním způsobem spoluutvářelo, sekularizovala, a tak se také stala přenosnější, přijatelnější a napodobitelnější. Toto je její drama, její eticky problematický, ale zároveň i zjevný "úspěch": Evropa vysílá do světa více strojů a technických asistentů než knih a misionářů.

Jaký má evropský dynamický universalismus základ? Nevidím žádný jiný než křesťanskou víru ve stejnou hodnotu všech lidí před Bohem, ať už je jejich národnost či rasa jakákoli. V antickém Egyptě bylo slovo člověk synonymem pro obyvatele nilského údolí nebo delty. Jiné slovo se užívalo pro obyvatele blízkých zemí, bytosti na půl cesty mezi zvířetem a Egypťanem.

I pro Řeky a Číňany existovaly dva druhy vzpřímených dvounožců: Řekové nebo Číňané na straně jedné a "barbaři", tj. všichni ti, kdo nebyli tak docela lidmi, na straně druhé. Tradice přisuzuje Aristotelovi výrok: "Děkuji bohům, že jsem se narodil jako Řek a ne jako barbar, jako muž a ne jako žena, jako svobodný a ne jako otrok." Všechny tyto civilizace musely zůstat regionálními a do mezí vytčených vlastními politickými institucemi uzavřenými. Křesťanské pojetí rázně a jasně formuloval sv. Pavel: "Není už rozdíl mezi Židem a Řekem, mezi otrokem a svobodným, mezi mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,28). Tento nový křesťanský pohled umožnil nejenom to, aby všichni lidé byli považováni za "Boží děti a obyvatele nebeského království", nýbrž i za hodné a schopné plné a každodenní účasti na lidské civilizaci.

Jestliže se toto všechno stalo a nadále děje, jestliže byl dosažen "práh světa", jak se ještě lze domnívat, že by civilizace, která se z Evropy rozšířila mezi všechny národy, mohla zaniknout a zmizet, aniž by uvrhla celý svět do kulturního chaosu?




Triumfalistický přelud

Námitky proti kulturní jednotě Evropy i chmurné předpovědi jejího brzkého zániku jsou neudržitelné. Přesto však nejsou zcela mylné. Varují nás před povrchní euforií a před rétorickým optimismem, které mystifikují kulturní prvenství Evropy. Evropacentrismus chápaný jako absolutní hegemonie evropské civilizace je neustálým a svůdným pokušením, které není o nic méně nebezpečné než skepse a profétismus antievropanů. Kdybychom spolu s Rogerem Calloisem tvrdili, že "pominuly doby, kdy civilizace byly smrtelné", ocitli bychom se uprostřed utopického snění. Tato triumfalistická perspektiva se opírá o mýtus neustálého pokroku. Opakuje tak omyl filosofie z doby císařského Říma, podle níž bylo římské moci určeno, aby nikdy nezanikla. Republikánští Římané myšlenku takzvané věčnosti Říma vůbec neznali. Jasně to dosvědčuje jejich básník Sallustius, když tvrdí, že vše, co dějinně vzniká, také s časem zmizí z jeviště světa. K analogickému závěru dospěl i sv. Augustin. Po obležení Říma Vizigóty r. 410 se cítí oprávněn tvrdit, že žádná politickokulturní konstrukce nemá zaručeno věčné trvání.

Proto i římská říše - přes všechen svůj pozitivní historický význam, rozsáhlou politickou moc a právní moudrost - mohla odejít z dějinné scény. Postřeh sv. Augustina, že totiž žádná forma civilizace ani politická struktura si nemůže osobovat věčnost, si uchoval svou platnost i dnes. I evropská civilizace může navždy zmizet. Ale pozor: může, nemusí.

To s sebou nese riziko, nejistotu, zodpovědnost a pozitivní možnosti, základ naděje. Jak poznamenává kardinál Ratzinger, neznamená to "rezignaci, nýbrž střízlivost. Podstatné. . . není zjištění, že může nastat konec, ale náhled, že nikdo nemůže stanovit definitivní dokonalou podobu lidstva. Budoucnost zůstává neustále otevřena, neboť lidské soužití trvale existuje ve znamení lidské svobody, a proto může i selhat."

Evropa dneška se pohybuje mezi dvěma póly. Na jedné straně představuje ideál a sílu smíření, sbratření a pokoje, který umožňuje překonat dobu nacionalistického separatismu, když evropským národům předkládá "společný dům" jako nový model soužití v respektu ke specifickým kulturním a etnickým odlišnostem. Na druhé straně se naše Evropa ještě zcela neosvobodila od touhy po hegemonistické nadvládě technickoekonomického ražení a vnucuje svůj modus vivendi jiným národům, přičemž nedoceňuje nebo dokonce ruší jejich právo na vlastní etnicko-kulturní identitu.

Pokusme se nyní o jakési zpytování svědomí, abychom tak mohli uznat a rozpoznat hříchy, jež ohrožují Evropu, a abychom byli schopni vidět její specifickou identitu a její historické poslání.





Hlavní hříchy Evropy v moderní době

Jistě by se dal napsat dlouhý a podrobný seznam chyb a vin Evropy, kvůli nimž dnes sedí na lavici obžalovaných. Můžeme je shrnout do dvou: modloslužba nacionalismu a pověra materialismu.



Nacionalismus

Nejedná se o jev nový, nýbrž pouze o moderní radikalizaci starobylé a původní rodovosti a kmenovosti. Ty doprovází dávné epochy jako tragický osud. "Národ" nabývá politického významu ve složitém a postupném historickém procesu od počátku novověku. Avšak až s francouzskou revolucí zakládá nový republikánský stát svou jednotu na "národnostním" principu a zavrhuje tak princip monarchistický. Německo a Itálie se jako národní státy ustavily v průběhu 19. století, zatímco Španělsko a Velká Británie nabývají svého národního vědomí v důsledku koloniální expanze. Stejný průběh měla formace národního vědomí v Polsku a v Rusku. Rakousko-Uhersko zůstalo "posledním velkým útvarem, který nespočíval na národnostním principu. Hlavním politickým výsledkem první světové války byla likvidace tohoto posledního zbytku dřívějšího státního uspořádání a pokus konečně vytvořit jednorázově novou strukturu Evropy na základě národní ideje." Šlo o komplexní a rozporuplný proces, který vyvrcholil v nacistickém běsnění. Do téhož kontextu spadá i pokus o komunistický internacionalismus, který nepřekonal, nýbrž pouze překryl nacionalistický virus. Jasně to dokazují národní konflikty v bývalém Sovětském svazu a válečné události na Balkánu.

Evropský nacionalismus má rozličné podoby a různé stupně intenzity. Tak jako nemoc, i nacionalismus projevuje svou nebezpečnou sílu až tehdy, když nabude patologických rozměrů. Národ nakažený virem nacionalismu se považuje za vyššího nositele a výlučného držitele lidských hodnot. Následně pak na ostatní hledí s podezřenímjako na své případné protivníky. Jestliže mu to jeho početnost, vojenská a ekonomická převaha umožňuje, pak uplatňuje svůj "nárok" vnutit ostatním svou vlastní formu civilizace a tedy svou nadvládu.



Pokušení mít a dělat

Nazítří po druhé světové válce byla nastolena a začala působit myšlenka politicky sjednocené Evropy, která chtěla započít proces mezinárodní spolupráce a zažehnat tak démona nacionalismu. Nacionalistická hereze byla z větší části (byť i ne zcela) zastavena a nepředstavuje již pro Evropu to největší nebezpečí. Tím je spíše druhý hlavní hřích současné Evropy, totiž prométheovský projekt civilizace založené na třech mýtech: na víře v pokrok, na absolutizaci vědecko-technologické moci a na mesiánském zaslíbení nového lidstva. Tato zvláštní "mýtická trojice", předpovídaná nejradikálnějšími formami nacionalismu, dosáhla svého největšího rozvoje v marxismu, kde se představila jako takřka neodolatelné pokušení. Byla však také jedním z důvodů jeho pádu.

Týž faustovský mýtus určuje i méně radikální způsoby politického a společenského jednání západních národů. Je totiž podstatou eurocentrismu v tom nejhorším slova smyslu, a brání tak Evropě, aby se stala skutečně pozitivní tvůrčí silou na dějinné scéně světa. Mnozí Evropané jsou si dnes vědomi nebezpečné hrozby vědecko-technologického mesianismu a progresistického mýtu. A to je jistě pozitivní znamení duchovního probuzení. Přesto však k poražení faustovského démona vlastnění a dělání nestačí pouhá polovičatá kritika, ani nejasná nevole nebo skeptická rezignace. Je naopak zapotřebí opět objevit a nově rozpracovat projekt integrálního humanismu, který by demytologizoval nitrodějinný a radikálně materialistický mesianismus a zároveň navrhl platnou altemativu Evropy jako "společného domu" založeného na skutečném člověku, nikoli na utopické abstrakci.

Mesiánský mýtus technologického pokroku lživě umožňuje budovat nový svět a nabízet člověku novou perspektivu naděje. Toto prométheovské zaslíbení logicky vede ke dvěma důsledkům. První z nich je povahy teologické. Kard. Ratzinger jej vidí v přesvědčení, "že Boha je nutno z historického dění vypustit a představu, zda existuje a kým je, odsunout do oblasti soukromí, a tudíž i libovůle. V tomto smyslu se sféra náboženství stává vlastním územím tolerance: svatým pro náboženství musí být především to, aby nevystupovalo z tohoto tolerantního prostoru čistého soukromí a neosobovalo si právo veřejnosti."

Druhý důsledek je povahy etické. Prométheovská Evropa - poznamenává opět kard. Ratzinger - ve skutečnosti "exportuje mechaniku bez étosu a vposledku i proti étosu". Nadvláda ideologie technologického pokroku na jedné straně ničí tradiční mravní základ předchozí společnosti, na druhé straně pak napomáhá šíření magie a různých pověr, drog, terorismu a organizovaného zločinu, který se - jak ukazuje tragická zkušenost Hitlerovy Třetí říše a sovětského Souostroví Gulag - dokonce může zmocnit státní moci. Rostoucí denatalita některých evropských národů jen doplňuje a vyjevuje etickou krizi "eurocentrické" Evropy, která hrozí, že ji promění v civilizaci smrti.

Toto krátké zpytování svědomí můžeme zakončit parafrází evangelia: "Co prospěje Evropě, získá-li všechno vlastnictví a všechnu moc světa, jestliže ztratí svou duši?" Idea Evropy zaniknout nemusí. Budou ale ještě Evropané, kteří ji budou schopni milovat a uskutečnit?





Obrácení Evropy k Evropě

Hříchy - ani hříchy Evropy - nejsou nikdy osudovou nutností. Obrácení je vždy možné jako jediná pozitivní alternativa. Jde o neustálý proces důsledného odporu vůči hříchu a velkorysé přilnutí k osvobozujícím hodnotám, jež ustavují autentickou identitu Evropy. Denis de Rougemont k tomu píše: "Náš dnešní úkol v Evropě spočívá ve tvorbě protilátek, které lidstvu umožní vzdorovat vlastním jedům, viru nacionalismu a viru materialismu, této formě duchovní astenie."





Stvrdit prvenství etiky nad politikou a ekonomií

Evropa znovu nalezne svou identitu a stane se "společným domem", v němž "je vše k dispozici všem a nikdo není nikde cizinec", v té míře, v níž dokáže založit svou politiku a ekonomii na etických hodnotách. Prvenství etiky v evropské civilizaci znamená právě to, že politická moc státu a ekonomické struktury společnosti stojí ve službě lidské osoby, nikoli naopak. Jak říká Helmut Kuhn, "budování politického mocenského útvaru musí jít ruku v ruce s výstavbou vnitřní, tj. s výchovou - ne snad s výchovou pro stát (tím by se zaměnil řád základu s tím, co se na něm staví), nýbrž s výchovou k člověku, který je rovněž občanem".

Sjednocující se Evropa má zapotřebí odvážnou pokoru k sebeomezení a sebekontroly vlastní politické a ekonomické moci. Evropa není a nikdy nebude Božím královstvím. Ani nemůže sama ze sebe vytvořit morálku. Bude-li respektovat tato svá omezení, pak bude skutečně dobrým "společným domem" a zároveň bude vědět, že se opírá o transpolitický a transekonomický základ, který sama netvoří. Kard. Ratzinger poznamenává: "Dobro přede všemi a nade všemi dobry - tak to bylo v evropské tradici formulováno na základě, který si Evropa sama nedala, nýbrž jej přijala z vyšší tradice: v deseti přikázáních, v nichž ostatně Izrael i křesťanstvo komunikují s nejstaršími a nejčistšími tradicemi veškerého lidstva. V nich tkví i podstatné jádro toho, co raný novověk formuloval pod pojmem lidských práv."

Prvenství etiky v projektu "společného evropského domu" nezatracuje politické, ekonomické a technologické myšlení. Zlidšťuje je tím, že přejímá a integruje velké lidské tradice a přivádí je k dávání a přijímání, v němž "je vše k dispozici všem a nikdo není nikde cizinec". Evropa tak bude moci učinit v té míře, v níž uchová čistý svůj vnitřní zdroj a jasný horizont vlastního smyslu. Jinými slovy: Evropa znovu nalezne svou identitu v neustálém obrácení (metanoia) vlastní duše k Bohu-Logu, základu etických hodnot a celé civilizace odpovídající integrálnímu člověku.

Mnichovský filosof Robert Spaemann poznamenal: "Jestliže Evropa nebude exportovat svou víru, totiž víru - řečeno s Nietzschem - že "Bůh je pravda a pravda je božská", pak nevyhnutelně bude exportovat svou nevěru, to znamená přesvědčení, že neexistuje žádná pravda, žádné právo, že není dobro. .. Bez ideje absolutna (= Boha) bude Evropa už jen geografickým pojmem. A také pojmenováním pro místo, kde se začala likvidace člověka. "





Závěr

V hlavním městě sjednocené Evropy, Štrasburku, stojí nedostavěná katedrála; chybí jedna věž. Francouzská revoluce svrhla 235 soch, nedokázala ale zničit katedrálu. Dnes je tato nedostavěná katedrála výmluvným symbolem toho, že jednota Evropy je ještě výzvou a že křesťané spolu se všemi lidmi dobré vůle zde mají ještě velkou zodpovědnost.

Jak řekl Jan Pavel II., "nastal příhodný okamžik, abychom posbírali kameny ze zbořených stěn a vystavěli spolu společný dům".


***

Se svolením převzato z knihy Společný evropský dům, kterou vydalo nakladatelství Trinitas.


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...