Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty K Kněžství, knězDelší texty Eucharistie, kněžství a církevní společenství (Kongregace pro klérus)

Eucharistie, kněžství a církevní společenství (Kongregace pro klérus)

1. Dědictví Jana Pavla II. a exhortace Benedikta XVI.

Církevní události, které jsme prožívali během měsíce dubna tohoto Roku eucharistie jsou neopakovatelnou milostí v našem křesťanském a kněžském životě. Papež Jan Pavel II. nám zanechal ve svém listě k letošnímu Zelenému čtvrtku (14. března 2005) příkladné kněžské dědictví, které je jakoby syntézou jeho předchozích dokumentů o kněžství. Papež Benedikt XVI. nás volá na stejnou cestu, vytyčenou jeho zesnulým předchůdcem, abychom prožili Rok eucharistie tak, že znovu objevíme Kristovo přátelství a uděláme z něj klíč naší kněžské existence.

Exhortace Jana Pavla II. a Benedikta XVI. připomínají smutnou výzvu samotného Krista: „Zůstaňte v mé lásce. (…) Vy jste moji přátelé.“ (Jan 15,9.14) Je to výzva žít v Něm, ve vztahu s Tím, který je Slovem života, v souladu s jeho úsudky, ve velmi důvěrném vztahu, jak říkal svatý Pavel: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“ (Flp 2,5)

Naše kněžská „existence“ je povolána k bytí: existence vděčná, darovaná, spasená pro spasení, zasvěcená, vztažená ke Kristu, eucharistická ve škole Panny Marie. Do tohoto našeho života hluboce vztaženého ke Kristu vstupujeme skrze zkušenost žité víry: „Stát před eucharistickým Ježíšem a v jistém smyslu využít našich ‚osamělostí‘, aby byly naplněny touto Přítomností, znamená dát našemu posvěcení žár důvěrného vztahu s Kristem, od něhož náš život přijímá radost a smysl.“

Tajemství pravého kněžského života a vášnivé lásky pro Krista, která vede k nadšenému hlásání Krista, je toto: „Jeho tajemství je v ‚utrpení‘, které žije pro Krista. Svatý Pavel říkal: ‚Pro mě život je Kristus.‘ (Flp 1,21)“

Kněz odkryje a hluboce prožívá svou identitu, když se rozhodne nemít nic dražšího než Kristovu lásku a učiní z ní střed vlastního života. Jsme povoláni „vracet se znovu ke kořeni našeho kněžství. Tento kořen, jak dobře víme, je jediný: Pán Ježíš Kristus.“

Tato zkušenost vztahu s Kristem spočívá v tom, že vstoupíme do jeho přátelství, až se ho nebudeme moci vzdát, až se nebudeme nikdy cítit sami, až nebudeme pochybovat o jeho lásce. „Pán nás nazývá přáteli, činí z nás své přátele, svěřuje se nám, svěřuje nám své tělo v eucharistii, svěřuje nám svou církev. Musíme být tedy opravdu jeho přáteli, být s ním jednoho smýšlení, chtít to, co chce On, a nechtít to, co On nechce. Ježíš sám nám říká: ‚Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám.‘ (Jan 15,14)“






2. Eucharistie a kněžství

Jan Pavel II. nám v encyklice Ecclesia de Eucharistia a v apoštolském listu Mane nobiscum Domine vytyčil hranice „eucharistické spirituality“ pro všechna povolání. Při novém pročtení těchto textů se cítíme být hluboce otřeseni, zvláště jestli jsme udělali zkušenost před svatostánkem. Kristus i dnes stále mluví velmi důvěrně.

Slova eucharistické konsekrace nás formují a mění, jsou „formulí života“; pro ně se cítíme „být součástí tohoto duchovního napětí“ Kristova proměnění.

Naše křesťanská a kněžská spiritualita je spiritualitou vztahu a přátelství, je darovaná v jednotě s láskou Dobrého pastýře, je proměňující, protože z nás činí jasné znamení samotného Krista, je mariánská, protože se ji učíme ve škole Panny Marie, je spiritualitou církevního společenství, je spiritualitou služebnou, dá se říci, že je spiritualitou „služby“, je misionářská… Je stále prostoupena postojem „eucharistického“ díkůvzdání toho, kdo se cítí být Pánem milován, a proto ho chce milovat nade všechno a chce, aby byl milován všemi. V tom smyslu je celý náš život směřován na eucharistii jako na velikonoční tajemství, které je zvěstováno, slaveno, žito a sdělováno ostatním. Proto „je-li eucharistie středem a vrcholem života církve, stejně tak je jím i pro služebné kněžství.“

Následně se tento život vztahu, pro nás jako pro všechny věřící v církvi, zařazuje do božského povolání k bytí: „pro stále větší počet duší zamilovaných do Něho, schopných dlouho naslouchat jeho hlasu a téměř slyšet bušení jeho srdce.“ Když vstoupíme do Kristova smýšlení, do jeho samotného srdce, zvláště při slavení eucharistie, zakoušíme výzvu pokračovat v tomto niterném vztahu během celého dne, aniž bychom mohli upustit od setrvávání „dlouho v rozhovoru s Ježíšem v eucharistii.“ Jestliže nezakoušíme niternost s Kristem, kněžská „identita“ a „existence“ se vytratí a pak už nenajdeme smysl svého života: „Ježíš ve svatostánku vás očekává u sebe, aby do vašich srdcí vložil vnitřní zkušenost svého přátelství, které jediné může dát smysl a plnost vašemu životu.“

Když se papež Benedikt XVI. letošního 13. května obrátil na kněze, vyzýval nás s naléhavostí, abychom uvažovali o tomto vnitřním vztahu s Kristem jako o „pastorační prioritě“: „Neboť doba bytí v Boží přítomnosti je opravdovou pastorační prioritou, v poslední analýze tou nejdůležitější.“

Náš vztah s eucharistií klade základy našeho vztahu s církví jako s Kristovým církevním tělem. Odtud se rodí síla naší pastorační lásky, která představuje náš základní postoj a naši hlavní službu, můžeme říci „závazek milovat“: „Služebné kněžství má ustavující vztah s Kristovým tělem, v jeho dvojím a neoddělitelném rozměru eucharistie a církve, eucharistického těla a církevního těla. Neboť naše služba je „amoris Officium“ (svatý Augustin v Johannes Evangelium Tractatus, 123, 5), je službou Dobrého pastýře, který obětuje svůj život za ovce (srov. Jan 10,14-15).“


3. Eucharistie a kněžství v „církevním společenství“

Lásce k církvi, jako tajemství společenství pro misie, se naučíme z lásky samotného Krista, který „miloval církev a vydal sám sebe za ni.“ (Ef 5,25) Papež Benedikt XVI., když cituje Jana Pavla II., který tvrdil, že „mše svatá je absolutně centrem mého života a každého dne,“ vysvětluje: „Stejným způsobem se Kristova poslušnost, která napravuje neposlušnost Adama, uskutečňuje v církevní poslušnosti, která je pro kněze, v každodenním jednání, především poslušností jeho biskupu.“

Rok eucharistie (2004-2005) je proto silnou výzvou, abychom vstoupili do Kristova smýšlení, milovali církev, jako ji miloval On, a žili s Ním společenství církve. Petrův úřad se v minulém měsíci dubnu jako nikdy vryl do našeho srdce, když nás dva papežové vyzvali žít se zaměřením na Krista v eucharistii, abychom zakoušeli, když jíme „jeden chléb“, že jsme „jedno tělo“ (1 Kor 10,17).

Církevní společenství se pro nás uskutečňuje v tomto „naslouchání“, můžeme říci „poslušnosti“ prožívané v konfrontacích apoštolského úřadu, kterého jsme také my součástí. Prvotní společenství mělo „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32), protože ve slavení „lámání chleba“ (eucharistie) umělo „naslouchat“ s věrností a v postoji modlitby apoštolskému kázání: „Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ (Sk 2,42)
Naše „církevní společenství“ se rodí z lásky ke Kristu a k jeho církvi. A takové lásce je možné se naučit pouze v důvěrném vztahu se samotným Kristem, přítomným v eucharistii a skrytým ve slově hlásaném apoštoly. Je to tedy „společenství“ a naslouchání-poslušnost, vášnivě a účinně milovaná a žitá.

Když jsme tento rok opakovaně rozjímali nad Ježíšovou otázkou obrácenou na Petra („miluješ mě?“) před tím, než mu sdělil „primát“ jako pastýři, jsme se také my cítili víc než jindy dotazováni jako pastýři stejného stádce. Jako by Petrova odpověď („ty víš, že tě miluji“) byla také naší odpovědí: to se stane, když žijeme ve společenství s tím, který „je v čele univerzální lásky“, tedy s Petrem a jeho nástupci.

Naše „poslušnost“ žitá s láskou je podstatnou částí naší kněžské spirituality, protože jako pastýři jsme včleněni do stejného církevního „společenství“, v jehož službě se nachází Petrův úřad. Když žijeme toto církevní společenství („jedno tělo“) ve vztahu s Kristem v eucharistii („jeden chléb“), pak náš kněžský život postupuje s napjatými plachtami. Společenství s vlastním biskupem tvoří část samotného eucharistického a kněžského života pro vybudování „svátostného bratrství“ mezi kněžími, jak to žádá II. vatikánský koncil.

Slavení eucharistie nás sjednocuje s Kristem, nechává nás jím proměňovat, a to také v jeho poslušnosti k úmyslům Otce. Proto naše poslušnost „ztělesňuje poslušného Krista.“


4. Závěť misionáře Jana Pavla II., poselství Benedikta XVI.

Papež Jan Pavel II. nám zanechal závěť misionáře ve svém posledním poselství ke Světovému dni modliteb za misie letošního roku (říjen 2005), který uzavře Rok eucharistie. Podepsal toto poselství 22. února na svátek Stolce Svatého Petra, ale dokument byl zveřejněn v polovině dubna, již po jeho smrti. Je jeho opravdovou závětí misionáře, která nás vyzývá napodobovat Krista, „rozlámaný chléb“, „chléb živý za život světa“ (srov. Jan 6,51). Také jeho apoštolové se stali „rozlámaným chlebem“ prostřednictvím pastýřské lásky a jsou služebníky společenství, které se musí stát „rozlámaným chlebem“ pro všechny lidi. V listě k Zelenému čtvrtku nám říká: „Především v kontextu nové evangelizace mají lidé právo obracet se na kněze s nadějí, že v nich ‚uvidí‘ Krista (srov. Jan 12,21).“

Papež Benedikt XVI. se v homilii mše svaté u příležitosti inaugurace jeho pontifikátu na Svatopetrském náměstí obrátil na všechny, ale zvláštním způsobem připomněl „úkol pastýře, rybáře lidí“. Poté, co zopakoval povzbuzení Jana Pavla II. při inauguraci jeho pontifikátu („otevřete dokořán brány Kristu“), říká: „Kdo nechá vstoupit Krista, neztratí nic, nic, absolutně nic, co činí život svobodným, krásným a velkým. Ne! Jen v tomto přátelství se dokořán otevřou brány života. Jen v tomto přátelství se skutečně odhalí velké schopnosti lidského stavu. Jen v tomto přátelství zakoušíme, co je krásné a svobodné.“

Opravdu není nic krásnějšího, než nechat se překvapit Kristem. Žijeme-li věrně ve společenství s charismatem a úřadem svatého Petra, odhalíme tuto skutečnost našeho pastýřského povolání jako pramen Kristovy velikonoční radosti v nás a v ostatních: „Není nic krásnějšího, než Ho znát a sdělovat ostatním přátelství s Ním. Úkol pastýře, rybáře lidí, se často může stát namáhavým. Ale je krásný a velký, protože je to nakonec služba radosti, radosti Boha, který chce vstoupit do světa.“

Tento eucharistický, kněžský a misionářský život ve společenství s církví je možné se naučit, žijeme-li ve večeřadle „s Ježíšovou matkou Marií“ (Sk 1,14). Můžeme v ní tedy napodobovat její soulad smýšlení s Kristovým kněžským Srdcem, protože ona je naší Matkou, protože je „Matkou jediného a nejvyššího Kněze. Právě z našeho spojení s Kristem a s Pannou Marií jsou živeny vyrovnanost a důvěra, které všichni potřebujeme jak pro apoštolskou práci, tak pro náš osobní život.“



***
Další texty k tématu kněžství, kněz naleznete zde

 


Související texty k tématu:

Eucharistie
Eucharistie nás udržuje při životě během putování pouští života
Eucharistie pozvedá člověka z omezenosti pozemského života
Eucharistie sytí putující církev 
Pán skrze eucharistii přetváří anonymní dav ve společenství
Díky eucharistii se ´měním v Ježíše´...
Eucharistie je jednou z cest, po kterých k nám přichází Kristus
Slavení eucharistie a neděle (Sv. Justin)
Eucharistie nepatří jen do kostela

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...