Navigace: Tematické texty V VánoceDelší texty Historicita zpráv o Ježíšově dětství (Tomáš Špidlík)

Historicita zpráv o Ježíšově dětství (Tomáš Špidlík)

„V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se vykonal soupis celé říše... Také Josef se odebral z galilejského města Nazaretu vzhůru do Judska, do města Davidova“ (Mt. 2,1 násl.).

Kolik vzpomínek na mládí, kolik vánoční poezie se pojí k četbě tohoto evangelia. Kdo se dotýká vánoc, dotýká se srdce člověka. Ale kdo vlastně je, kdo by chtěl znesvětit toto kouzlo a toto tajemství pravé skutečnosti? Faktů, které znesvěcují vánoce, je v dnešním světě mnoho. „Ale to by mě všecko nevadilo“, řekl jeden katolík, který rozhořčeně udeřil biblickým časopisem. „Zlobí mě to, co vidím zde. Vykladači Písma začínají pochybovat o autenticitě prvních kapitol Matouše a Lukáše, o zprávách o narození Kristově. Jsou to vůbec ještě křesťané?“ S tou poslední otázkou se obrátil na mně. Protože nejsem biblista z povolání, hledal jsem sám nějaký vážnější informační článek o tomto problému a našel jsem posudek P. Josefa De Rosa v La Civiltà Cattolica s titulem: Historie a teologie ve vypravování o Ježíšově dětství. Autor shrnuje do čtyř otázek, které si položili, právem nebo neprávem, ti, kteří se dívají na evangelia zásadně kriticky.

První se týká původu těchto zpráv. Jsou skutečně od Matouše a Lukáše, nebo jsou to zprávy starší, psané někým jiným, které pak evangelisté připojili jako úvod ke svým evangeliím?

Druhá otázka zní: Proč se od sebe liší a od dalšího vypravování evangelia?

Třetí otázka se týká historičnosti zpráv, ve kterých silně vystupuje ráz podivuhodnosti a zázračnosti.

Za čtvrté se ptáme: Jaký mají tyto zprávy smysl teologický? Co z nich plyne pro život církve a všech křesťanů?

Autor článku prolistoval hlavní publikace exegetů o těchto problémech. Setkal se tam ovšem i s míněními hodně radikálními, ale přece jenom se mu zdá, že se velká většina odborníků vrací k úsudkům vyváženějším a do jisté míry skromnějším. Popírat je duchaplné, ale sama duchaplnost není ještě důkazem pravdy.

Nedá se popřít, že jsou jisté stylistické rozdíly mezi prvními dvěma kapitolami Matouše a evangeliem, které následuje. Totéž platí i o Lukášovi. Dá se dobře předpokládat, že tyto začátky v prvních redakcích evangelií chyběly. Na počátku šlo především o to, aby se dokázalo, že je Ježíš Mesiáš, že ten, kterého odsoudili k smrti, vstal z mrtvých a sedí na pravici Boží. Katecheze prvních učedníků, jak si známe z Markova evangelia, začíná vypravováním o veřejném vystoupení Ježíšově.

Ale současně se musela u prvních křesťanů projevit touha, něco se dovědět o tom, odkud Ježíš pocházel. U palestinských křesťanů se jistě všelicos vypravovalo, zvláště u těch, kteří pocházeli z rodiny sv. Josefa a u osob, které znaly Pannu Marii. Je ostatně zajímavé, že je ve vypravování Matoušově hlavní osobou Josef, u Lukáše Maria. A zdá se skoro jisté, že Lukáš použil už nějakého sepsaného materiálu, nějakých záznamů, kterým pak on sám dal poslední formou.

Protože pocházejí ze dvou kruhů, liší se vyprávění Matoušovo a Lukášovo. Ale to neznamená, že by se tento rozdíl týkal hlavních a podstatných zpráv o skutečnosti, která je historická. Oba evangelisté totiž mluví o tom, že byla Maria zasnoubena Josefovi, sám Bůh ohlásí početí a uloží jméno dítěti, které se má narodit z Ducha sv., Maria porodí v Betlémě, zpráva o narození Mesiáše nezůstane jenom v rodině, slyší o tom jiní lidé, svatá rodina se usídlí v Nazaretu.

Jsou ovšem i rozdíly. Lukáš nemluví o návštěvě mudrců, o útěku do Egypta a o zabití betlémských dětí. Naopak zase poví daleko víc o tom, proč byla Maria a Josef právě v Betlémě, o návštěvě chrámu. Všeobecně se dá říci, že je Lukášovo vypravování ohlas rodinných vzpomínek. Dýše tu radost a očekávání, které se zmocnily těch, kdo byli svědci podivných jevů při narození dítěte.

Matouš se toho všeho dotýká jenom letmo. I když přidal podstatné zprávy o Mesiášově narození, zařadil i ty s úmyslem podtrhnout hlavní myšlenku: Ježíš přišel, aby zjevil světu Boží pravdu, která se setká hned s odporem, rozpoutá se pronásledování, které později skončí smrtí. Proto mluví tak dlouho o návštěvě mudrců z cizích národů, kam se evangelium později rozšíří, a o hněvu Herodově, který už je začáteční odmítavý postoj Židů vůči Mesiáši.

Jak Matouš tak Lukáš vypravují z Ježíšova dětství především ty črty, které souvisejí s rázem evangelia, které vypravují. Kdo je Ježíš? Matouš zdůraznil především, že je z rodu Abrahamova a Davidova, ten, v němž se uskuteční všecky přísliby dané praotcům. Lukáš se naopak dívá víc do budoucna. Ježíš se narodil z chudé rodiny, ale od počátku už je Pán a Syn Boží, „Syn Nejvyššího“ (1,32).

Právě proto, že evangelisté vybrali z Ježíšova dětství ty črty, které souvisejí s postavou Mesiáše, jak se jeví v evangeliu, nemůžeme připustit mínění Bultmannovo, jakoby tu šlo o „legendární“ prvky, ohlas starých mytologií. Někteří z katolických exegetů předložili mínění mírnější, ale od většiny zavržené. Prý se vypravování o Ježíšově dětství zkomponovala podle vzoru vypravování starozákonních o mládí patriarchů, jako např. Izáka, Mojžíše, Samuela, Samsona. Tomuto druhu vypravování se říká Midrašim a slouží jen k povzbuzení dětí.

My jsme naopak přesvědčeni, že jde o skutečně historické zprávy. Jde tu ovšem o historii ve smyslu biblických vypravěčů, kteří nechtějí zaručit, že každý maličký detail se skutečně stal doslova tak, jak se podává.

Když Matouš a Lukáš píší, uplynulo asi 70 let od doby, kdy se tyto události staly. Referují o tom, co slyšeli v prostředí prvních palestinských křesťanů. Uvažují o událostech a spojují je výslovně s událostmi Starého zákona. Není proto divu, že vkládají podle zvyku, jak se tehdy psala historie, do úst osobností i starozákonné biblické výroky a hymny (zvláště Benedictus, Magnificat, Nunc dimittis).

Podobně však píší i historikové klasičtí, jako Livius a Thukidides. Nikdo o jejich historičnosti nepochybuje. Proto i dnešní křesťané věří, že je ve zprávách Matouše a Lukáše skutečná odpověď na otázku, kterou si klademe: Kdo je to dítě, které se narodilo v Betlémě? Je to slíbený Mesiáš, Syn Boží.





(Myšlenka ke 4. neděli adventní/A)

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

 


Čtení z dnešního dne: Pátek 29. 3., Velký pátek - Památka umučení Páně

1. čtení - Iz 52,13 – 53,12; Žl 31; Evangelium - Jan 18,1 - 19,42

Komentář k Iz 52,13 – 53,12: Radostná zvěst, která probleskuje ze Starého zákona! Kéž se dostane k trpícím kdekoli na naší planetě!

Zdroj: Nedělní liturgie

Velký pátek

(28. 3. 2024) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Terezie z Avily - výročí narození

(27. 3. 2024) Svatá Terezie od Ježíše, "Terezie z Ávily" (28. 3. 1515 Ávila – 4. 10. 1582 Alba de Tormes) Nic ať tě…

Velikonoční triduum den po dni (papež František)

Velikonoční triduum den po dni (papež František)
(26. 3. 2024) I v současné pandemii je Kristův kříž jako maják a znamení naděje, která neklame. (z webu velikonoce.vira.cz)

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem

Prožijte Velikonoce s dětmi krok za krokem
(25. 3. 2024) Nabízíme několik jednoduchých podkladů, jak projít s dětmi od Květné neděle až ke vzkříšení.

Zelený čtvrtek

(25. 3. 2024) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Časně ráno 25. března 1951 v zajateckém táboře v Severní Korei

(25. 3. 2024) Časně ráno 25. března 1951, na Hod Boží velikonoční, vylekal Emil Kapaun všechny ostatní zajatce. Přemluvil totiž čínské…

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)

24. 3. 1944 zastřelili nacisté celou rodinu Ulmových (Polsko)
(23. 3. 2024) kvůli tomu, že ukrývali pronásledované židy. 


Konference Jak slyšet Boží hlas s Petem Greigem 
22. – 23. 3. 2024 v Praze.