Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SpolečenstvíDelší texty Jak vzniká společenství (Aleš Opatrný)

Jak vzniká společenství (Aleš Opatrný)

Na to zní nejpřesnější odpověď: různě. Tím má být naznačeno, že nejsou žádné ověřené a všude fungující recepty na vznik společenství. Existuje řada možností, jak k tomu může dojít. Ovšem sejde-li se pět lidí, kteří chtějí něco dělat, ale nemají představy reálné nebo jsou jejich představy diametrálně odlišné, tak z toho nic nepovstane.

Někdy společenství uvede do života člověk, který má schopnost shromažďovat lidi a zainteresovat je na společném programu. Ten člověk je někdy kněz, jindy laik. Většinou bývá lepší, když společenství vznikala a vznikají bez závislosti na knězi (to neznamená bez vztahu k faráři nebo jinému knězi, který je rádcem nebo který je pastýřem aspoň některých členů společenství). Založí-li totiž kněz společenství a zůstává v něm, zpravidla ho dál vede a společenství se stává na něm závislým. Je to potom spíš sbor učedníků důstojného pána (nebo fan klub oblíbeného kněze) než místo vzájemného obohacování a růstu k dospělému křesťanskému životu, k němuž jsou přece křesťané křtem a biřmováním uschopněni a zmocněni.

Jindy společenství vznikne ze společné poutě, cesty, vycházky, exercicií, kurzu apod. Lidé, kteří se někam přihlásili, tam spolu cosi dobrého prožili a zjistili, že chtějí společně pokračovat, skutečně pokračují a tvoří stabilní skupinu. Takové společenství ale má šanci vydržet jen v případě, že jeho členové jsou schopni si tvořit program a skutečně pokračovat na cestě. Pokud jen vzpomínají, prohlížejí si fotografie a pouštějí video ze společné akce, zřejmě brzy skončí. Právě tak, scházejí-li se jen proto, aby si znovu opakovali zážitky, které na exerciciích, v Taizé, v Medžugorje, v Palestině apod., prožili.

Společenství také může vzniknout jako pokračování skupiny, která se připravovala na přijetí svátostí (křest dospělého, manželství, biřmování apod.). Pokud se takto scházejí jen lidé, kteří se připravovali a svátost přijali, může to být příliš „jednobarevné“ a takové společenství nemusí dlouho vydržet. Scházejí-li se ale například dospělí křtěnci se svými kmotry, případně s dalšími, kteří je na křest připravovali, může být životnost takového společenství větší.

Někdy se záměrně sdruží ve společenství lidé, kteří mají ve farnosti nebo v diecézi nějaký společný úkol. Společenství modlitby a víry jím pomáhá v jeho naplnění - není to tedy činnost totožná s jejich pastoračním nebo evangelizačním úkolem. A také se může stát, že fungujícím společenstvím se stane širší rodina (např. rodiče, jejich sourozenci a jejich dospělé děti s životními partnery a další přátelé), která překoná vzájemný ostych a začne se společně modlit nebo se nějak společně vzdělávat apod. Zde ovšem mohou být příbuzenské vazby někdy spíš na obtíž než ku prospěchu života společenství.

Několik lidí se sejde za určitým účelem. Představy a přání mohou být neurčité a velmi různorodé (např. se chtějí nějak polepšit) a nebo mohou být i konkrétnější (společná modlitba). Je proto nutné si vše vyjasnit, aby se poznalo, zda všichni mají na mysli totéž a zvážit přiměřenost zvoleného programu. To, na čem se všichni shodnou, pak musí zůstat hlavním bodem programu, musí se tomu věnovat nejvíce času, nejvíce sil a nejvíce pozornosti. Je potřeba, aby se na programu dohodli opravdu všichni a aby na jeho dodržení za všech okolností trvali. Bude-li se k nim pak chtít někdo připojit, musí znát proč se scházejí a buď jejich program akceptovat, nebo se k nim nepřipojovat. Je potřeba vědět, které body vždy budou na programu, např. pokaždé si přečteme na začátku nedělní evangelium, nebo se budeme na začátku pět až sedm minut modlit, nebo když má někdo nějakou větší starost, tak nám ji řekne atd. Základní body musí být tedy naprosto jasné a někdo musí být zodpovědný za to, že na ně bude vždy pamatováno.

Jiný případ: dvě rodiny se sejdou na dovolené a třetí se k nim přidá. Nebo ve farnosti je pár mladých lidí, kteří se začnou společně scházet bez konkrétní představy o tom, co budou dále dělat, ale už tak nějak patří dohromady. Co je zde tedy potřeba dělat? Najít nosný program společenství, který mohou všichni přijmout. Mají-li se lidé na něčem sjednotit, pak to znamená, že se každý musí také něčeho vzdát; někdo více, někdo méně. To jinak nejde, ani v rodině. Ti lidé se musí ptát, co by chtěli a co by potřebovali dělat (to jim má částečně poradit někdo zkušenější, kdo je všechny aspoň trochu zná). Jestliže se tedy dohodnou, co budou dělat, musí se dohodnout i jak dlouho. Jsou-li přání velice různorodá, musí se časově omezit, říci si např. „pro začátek si budeme povídat o čemkoliv, co nás zajímá, a nakonec se budeme společně deset minut modlit jeden desátek růžence“. Tak to ovšem nemůže zůstat navěky, po čase se přikročí k něčemu dalšímu, na čem se zase všichni dohodnou. Mají se dohodnout na programu, který bude pro všechny přijatelný, povede je dál a bude schopen dalšího rozvoje. Pokud se hned v samém začátku na žádném programu neshodnou a mají-li tendenci nemít žádný program, pak takové společenství zdegeneruje a přestane existovat samo od sebe bez jakýchkoliv vnějších zásahů.

Je snad dobré zmínit ještě jeden dost častý problém. Jsou lidé (jednotlivci, manželské páry, rodiny), kteří třeba po přestěhování nebo po nějakém duchovním zážitku, který jim pomůže k oživení, hledají společenství. Může se stát, že ho nenajdou. Buď proto, že žádné v tom místě není, nebo proto, že se schází v čase či místě, které jim nevyhovuje, nebo je prostě společenství z nějakého důvodu nepřijme či oni v něm nenajdou zalíbení. Všem těmto lidem je lepší poradit, aby nějaké společenství sami založili, než se stát jejich agenty a společenství pro ně hledat. Na rozsahu této vlastní aktivity k založení společenství se mnohdy ukáže, do jaké míry o něj stáli a zda jsou ochotni do společenství také sami něco přinést a vložit, nebo zda chtěli jen cosi pro sebe získat.


Témata: Společenství

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...