Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Jeden z kritických názorů (Jan Jandourek)

Jeden z kritických názorů (Jan Jandourek)

Instituce má několik vlastností, které stojí v příkrém protikladu k evangeliu. Předně začne velmi brzo považovat sebe za konečný cíl. Nebude se již sama chápat jako pouhý nástroj a provizorium, ale bude stále více tíhnout k sebezbožštění a zdůrazňování své důležitosti. Instituce musí za každou cenu přežít. Bude tedy hledat všechny možné i nemožné důvody, které takové úsilí podpoří. Časem musí dojít nutně k jistému zjednodušení pravdy, nebot' instituci, zvláště velkou, lze ideově držet pohromadě jenom pomocí jednoduchých a snadno pochopitelných hesel. Je nutno vytvořit vrstvu lidí, kteří vystupují v takové instituci jako profesionálové, tedy nezabývají se prakticky ničím jiným, než udržováním celého stroje v chodu. Taková vrstva lidí opět musí zdůrazňovat svou potřebnost a nezastupitelnost. Kdo bude takovému pojetí věcí odporovat, musí být bud' omezen ve svých možnostech projevu, nebo zesměšněn, popřípadě z instituce vyloučen, aby v ní nepůsobil jako rozkladný živel.

To všechno se týká i náboženských institucí. Od okamžiku vzniku takové mašinérie není již možno připustit, že by člověk mohl sám, bez prostřednictví takovýchto struktur, komunikovat s Bohem. Ježíš sice roztrhl oponu mezi svatyní a velesvatyní a umožnil všem svobodný přístup k Otci, nicméně náboženské instituce organizace a spolky roztrženou oponu hbitě zase vyspravily a zazáplatovaly, aby se nedal průchod nějakým extrémům a nesprávnostem. Ti, kteří byli pověřeni hlásáním Božího slova, stali se mnohdy jeho jedinými vykladači a předkladateli neomylných a závazných pravd. Tato nová vrstva lidí, která proslula později jako duchovenstvo a stav potenciálně nejvíce k dokonalosti povolaných, pocítila svoji vlastní nezbytnost a nekonečnou důležitost. Od tohoto okamžiku se již vzhlíží s úctou nejen k Bohu samotnému, ale i k jeho "zástupcům" na zemi. Je-li dodnes, po všech koncilových změnách v katolické církvi, nazýván římský biskup Svatý otec a dostává se mu tak stejné titulatury jako první božské Osobě, je to jen jedna z ironií dějin. Honosné tituly pocházející ze středověku nejsou jistě tím nejdůležitějším, co by mělo být změněno, ale prozrazují nejen jistý stav mysli jejich nositelů.

Získáním vědomí vlastní neomylnosti je již učiněn krůček k mocenskému zajištění tohoto stavu. Někdy ochotně vypomohlo světské rameno, někdy si církev pořádek zjednala sama. Není to již Parakletos, Duch svatý, kdo nás má uvést do veškeré pravdy a naučit všemu. Na pomoc mu přispěchává nejdříve císařská moc pozdního Říma, potom inkvizice a nakonec centrální úřady bdící nad čistotou víry.

K pořádnému úřadu patří i papírování. Jako v každé světské instituci, tak i zde jsou lidé na úpatí hierarchické pyramidy zavaleni haldou dokumentů, které není možno ani přečíst, tím méně promyslet nebo podle nich dokonce žít. Čím podrobnější pravidla pro život takzvaných prostých věřících jsou stanovena, ' tím méně je možno jim v praxi vyhovět.

Nekonečný proud dokumentů by rád podchytil každou myslitelnou situaci, není to však samozřejmě možné. Bud' jsou ,dokumenty velmi obecné a tak vlastně zbytečné nebo ponechané svévolnému výkladu nižších stupňů úřednictva. Nebo mohou být velmi podrobné a nezbývá než v praxi - odlišné od šedé teorie taková pravidla ignorovat, což vážnosti centrální instituce ' nepřidá.

Vznik složitě členěných orgánů a osobní výhody spojené s účastí na moci jsou velkým pokušením ke korupci. Nemusí nabýt zrovna podoby velkých úplatkových afér, ale bohatě stačí vznik paralelních struktur, které - vzhledem k neexistujícím kontrolním mechanismům - mají někdy stejnou nebo i větší důležitost, než struktury oficiální. Moc znamená také zacházení s docela velkým a hmatatelným majetkem. Kromě peněz se však zachází i s ideologickým materiálem, který není o nic méně výbušný.

Běžný světský úředník nemusí balancovat na ostří nože tolik, jako ten, kdo vystupuje coby zástupce Boha na zemi. Manipulace s posvátném a jeho pečlivé přidělování věřícím je náročnější, než práce na ministerstvu zemědělství. Křesťan - a i církevní úředník v jakékoli funkci je křest'anem - je tak vystaven velikému pokušení manipulovat nejen se značným majetkem, ale i s mocným ideologickým potenciálem, tedy konec konců s lidmi a myšlením lidí.
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 120-21)
Je možná demokratická církev? Snad by měla otázka znít spíše jinak: Jak to zařídit, aby bylo v církvi co nejvíce ztíženo zneužívání moci, znehodnocování jednotlivce, a jak dosáhnout co největšího zájmu věřících o věci společné a obecné? Jistě není jednoduché změnit to, co vyrůstalo po staletí a doposud se - více méně - osvědčovalo. Ale kdy, když ne teď', a kdo, když ne my?

Církev prochází obdobím krize. To samo o sobě není nic tak strašného. Církev je v krizi od samého počátku svých dějin. Dějiny však dnes ubíhají rychleji než dříve a je nutno jednat. Tváří v tvář takovému problému lidé volí různé cesty. Někteří se modlí a obětují (to není málo, jinak se ze samé aktivity zblázníme a uvízneme na mělčině), jiní se snaží udělat co se dá na tom místě, kde již jsou. Biskup, kněz, profesor nebo angažovaný· laik mohou na svých místech vykonat nesmírně mnoho. Najdeme nepochybně skvělé kardinály i biskupy, kostelníky a ženy v domácnosti, kteří jsou skutečnými reformátory církve, nebot' v ní vytvářejí tu atmosféru, ve které se dá žít.

Jsou však i lidé, kterým na církvi sice záleží neméně, ale rozhodli se dát svůj nesouhlas najevo nahlas. Nesouhlas se strnulým systémem řízení, pronásledováním jinak myslících teologů, rigorózní morálkou, která nebere mnoho ohledů na praxi, , nebot' je vymyšlena od zeleného stolu, nesouhlas s pokrytectvím kast a intrikářstvím rozličných hnutí a spolků, s nedostatkem svobody projevu. Dříve by bylo snadné s takovými kritiky zatočit. ' Vydal by se pokyn a disident by se odebral tam, kam Jana z Arku nebo Jan Hus. Mezitím však zmizely opory světské moci a ten, kdo je v nemilosti ve své vlastní církvi, může vystupovat v televizi nebo si do nezávislé tiskoviny psát všechno, co pokládá za vhodné.
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 126)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Sobota 25.11.

1 Mak 6,1-13; Lk 20,27-40

Komentář k 1 Mak 6,1-13: Král Antioch, který šířil násilí, umírá v zoufalství. Na konci církevního roku mohu vzpomenout na všechny pronásledovatele církve. Ne s pocitem msty a zadostiučinění, ale spíš s lítostí…

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Don Giacomo Jakub Alberione (svátek 26.11.)

(25. 11. 2017) První systematický apoštol médií ve XX. století

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...