Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty B Bible, Boží slovo, Písmo svatéDelší texty Kristovi svědkové ve Starém zákoně (Prof. Dr. Jan Heller)

Kristovi svědkové ve Starém zákoně (Prof. Dr. Jan Heller)

I. Rekapitulace dosavadních pohledů na problém

Můžeme ve Starém zákoně vůbec potkat nějaké Kristovy svědky? Mluví se tam o něm nebo ne? O tom se biblisté mezi sebou už dlouho dohadují. Jejich odpovědi jsou různé. Můžeme si je pro přehled rozdělit do tří skupin.

1. Staří bohoslovci, a to už od novozákonních svatopisců, tedy evangelistů a apoštolů, přes apoštolské otce, církevní otce, scholastiky i reformátory odpovídají jednoznačně: Ano! Celý Starý zákon je pro ně především zaslíbením Kristova příchodu. Vzpomeňme na to, co říká Ježíš u J 5, 39: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a(však) ta Písma svědčí o mně! Nebo Filip ve Sk 8,35 v rozmluvě s komorníkem začal u toho slova Písma a zvěstoval jemu Ježíše - totiž toho pravého velikonočního Beránka, o němž píše prorok Izaiáš. A konečně Pavel píše Římanům 1,2 o tom, kterého Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, o Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova. Toto vše pak shrnuje i rozvádí zvláště epištolu k Židům.

Pojetí Starého zákona jako zaslíbení Krista bylo později rozpracováno především pomocí alegorické metody tak, že se v Starém zákoně skoro vše považovalo za jinotaje Krista. Někteří bohoslovci tu byli zdrženlivější, jiní rozhodnější, ale v základním přístupu k Starému zákonu se shodovali: Starý zákon má v celku Písma a v křesťanské církvi místo právě jako kniha zaslíbení, kdežto Nový zákon je zpráva o jeho naplnění.


2. Druhé období a odchylný přístup se objevuje zřetelněji až v 18. a 19. století: Střízliví a kritičtí osvícenci říkají a jejich žáci ještě víc zdůrazňují, že alegorie vkládá do biblického textu něco, co tam původně nebylo. Žádají, aby se Starému zákonu rozumělo především podle toho, co chtěl původně říci sám autor stati, ne tedy podle toho, co do textu vložila pozdější staletí a dogmaticky ovlivnění vykladači, kteří alegorizací vlastně text překrucovali, aby potvrzoval jejich předem hotová stanoviska.

Odtud rostla stále větší skepse a zvláště pochybnosti o správnosti starého vykládání Starého zákona vůbec. Pozornost se stále více soustřeďovala od poselství na posly, tedy od Boha a jeho slova na lidi, kteří to psali, na jejich psychiku i názory, na to, jak byli ovlivněni svou dobou atd. Až nakonec to dopadlo tak, že zájem o člověka - pisatele - a okolnosti kolem vzniku biblického textu vyplnil celý obzor vykladače. O poselství o Bohu se už vykladači nezajímali, jen o pisatele či mluvčího, a to zase především o to, jak to říká, a jak to, co říká, souvisí s tím, jaký byl a co prožil. Za tímto úsilím vysvětlit vše v textu z povahy pisatelů a z dějinných okolností byla samozřejmě pochybnost o tom, zdali Bůh mluví a nejednou dokonce i zdali vůbec je. Mnozí vykladači tu ulpěli na formě a pominuli obsah - poselství.

Jak to řešit? Svědek jistě mluvil a psal poznamenán svým lidstvím i dějinnými okolnostmi, ale důležité je, že to, co říkal, tedy obsah, podstata věci, nebylo z něho, nýbrž to dostal. To, co vyřizoval, si nevymýšlel. Zde je klíč k rozlišení exegeze profanizující a zpovrchňující a exegeze vpravdě teologické. Není to ostatně nic nového. Už sv. Augustin věděl dobře, že Písmo má svou božskou a lidskou stránku, které jsou obdobné božské a lidské přirozenosti Kristově, který je současně pravý Bůh i pravý člověk. Přesněji formulováno: Situace, z níž svědek mluvil, a to jak jeho vlastní tak i jeho okolí, i do níž mluvil, tedy jeho posluchači, jistě ovlivnilo to, jak to vyřizoval, tedy formu, podobu jeho poselství. Vykladač však toto „jak“ nesmí zaměnit za „co“ ani nesmí toto „co“ prostě podřídit onomu „jak“. K tomu, abychom se my, biblisté dobrali (nebo spíše byli obdarováni tímto poznáním) vedla ovšem dlouhá cesta. A na ní už vcházíme do třetího, nynějšího období.


3. Třetí období nelze přesně datovat. Začíná rozpoznáním chyb v přístupu skeptických osvícenců a jejich žáků. V něčem měli ovšem osvícenci pravdu, leccos rozpoznali správně, ale když kritizovali Písmo, zapomněli být většinou dostatečně kritičtí k sobě samým. Jejich kritika byla nesebekritická, nedokázali rozpoznat hranice, za nimiž se jejich kritika změnila v nedoložitelné postuláty, jenže pryštící tentokrát z jejich skepse a nikoli z konzervativní dogmatiky. Tak lze říci, že jak jejich přínos, tak i rozpoznání, kde končí, otevřelo dveře třetímu období.

Samozřejmě už v minulém století i na počátku našeho století byli biblisté, kteří se od té skeptické linie distancovali. Ale chtěli se převážně vrátit do tzv. „Předkritického období“. To nebylo věrohodné řešení. Bylo nutno jít jinudy - totiž věcnější a přesnější kritikou jejich kritiky vytvořit novou, pevnější základnu pro další biblickou práci. Mohl bych tu samozřejmě snadno jmenovat řadu odborníků jak ze svých učitelů, tak i kolegů a přátel, ale nechci vás zatěžovat jmény. Souhrnně lze říci, že k prosazení této teologické koncepce došlo zhruba na přelomu půle našeho století. V protestantských kruzích stojí za zmínku především škola dějin podání, katolické důrazy shrnul Druhý vatikánský koncil.

Co je podstatou biblické práce v tomto - podle mého třídění - třetím období? Biblisté si nyní uvědomují, že předchozí údajně „objektivní“ kritika Písma a přístup k němu byl značně neobjektivní, protože vycházela z předpokladu, většinou ovšem dobře utajeného a ne hned viditelného, že Bůh nemluvil a celé Písmo není nic než lidský výtvor.

Z toho vyplývá, že při přístupu k Písmu je třeba vycházet z dvojího - a to ve shodě s pohledem sv. Augustina, který je ostatně i metodickým základem vatikánské konstituce o Božím slovu a zjevení: Vzhledem k textu Písma, jenž nám reprezentuje stránku lidskou, je třeba pečlivě analyzovat jeho dobovou podmíněnost, jeho formu i záměr, jeho svědecký program i úsilí, kterým přesahuje dobu svého vzniku. Ale vzhledem k poselství, tedy k obsahu, zastupujícímu stránku božskou, je třeba se ptát sama sebe: Naslouchám dost pozorně a pokorně, otevřeně a vnímavě? Dávám se sám zajmout a napomenout? Jen kdo přijal napomenutí, smí napomínat, jakože jen Vytaženy (Moše) je určen k vytažení a vychvácení z domu služby. A to znamená ptát se stále znovu sám sebe: Kde jsem já sám zajat biblickým poselstvím a kde ještě trvám v zajetí svých starých představ a předsudků, které v našem životě zastupují roli model? Můžeme si to osvětlit příkladem ze špičkové fyziky: Při přesném měření závisí výsledek také na stanovisku měřícího, odkud měří, zdali se sám pohybuje atd. Shrnuto: Problém tedy v minulosti nebyl nedostatek kritiky, nýbrž nedostatek sebekritiky. Nelze už pěstovat naivně objektivistickou exegezi, je nepřiměřená a tedy nevědecká. Kdo při práci s Písmem zachází s ním tak, že nebere zřetel na to, proč, přesněji k čemu vzniklo a bylo tradováno, aby totiž vydalo svědectví o jednajícím Bohu, zachází s ním nepřiměřeně a tedy nevědecky.

Není divu, že se v této třetí etapě znovu rozezněla otázka po svědectví Starého zákona o Kristu. Ale tato otázka je nyní proměněná, transformována: Nezní už předmětně, „objektivně“, tedy „které verše, stati, postavy Starého zákona nás informují o Kristu“ nebo dokonce „o Ježíšovi“, nýbrž „které důrazy Starého zákona nás vedou k tomu, abychom nezůstali jen u něj samého, nýbrž vyhlíželi přes něj dál a výš k tomu, který přijíti má“? Jinak řečeno: Ježíš Kristus není v Starém zákoně k mání tak jako houska na krámě, nelze ho v něm zjistit, zatknout a předvést. Ale čteme-li Starý zákon ve víře, že Bůh jest a jedná, můžeme se nad ním zamyslit i nad tím, jak jednal tehdy a jak tedy bude jeho jednání asi pokračovat. Boží jednání má určitý ráz, určitý směr, určitou povahu. Tím vším je třeba dát se vést při dalším hledání, nemáme-li upadnout nazpět do překonaných východisek a neplodných úvah.





II. Otázka východiska

Z toho všeho, co jsme si řekli, vyplývá, že velice záleží na tom, odkud se dívám na Písmo, zdali k němu přistupuji z hlediska své skepse či z hlediska víry. Úplně objektivní, zcela nezaujatý není nikdo. Hlavní rozdíl je v tom, zdali si svou zaujatost uvědomuji či nikoli. Skeptikové ovšem vždy znovu vehementně popírají, že jsou zajatci nevěry a své, samozřejmě neprokazatelné východisko, považují v pyšné krátkozrakosti za jedině správné.

Problém je v tom, že Písmo takové stanovisko nesdílí. Naopak, základním předpokladem celého Písma, tedy včetně Starého zákona, jest, že Bůh je a že jedná, že je tedy živý, že tu nejde o lidský pojem, do kterého shrnujeme to, co se nám zdá nejvyšší a nevzácnější. Celé Písmo vyrostlo z víry a chce k víře přivést. Nechce nás tedy především informovat o minulých časech či náboženských představách svých pisatelů.

Ale soustřeďme se nyní na Starý zákon. Co je v něm to podstatné? I zde jsou další dvě možnosti. Židovská tradice říká: To podstatné je to, co nám Bůh přikazuje, jak ho máme poslouchat, co máme my sami dělat. Samozřejmě Bůh promluvil a vydal Zákon. Ale my jsme nyní odkázáni na Zákon a tak víry je především poslušnost.

Křesťanská tradice to vidí poněkud jinak. Poslušnost je ovšem důležitá, ale je to až jakási druhá kapitola na cestě spasení. Ta první, podstatně důležitější je to, co Bůh udělal a stále dělá sám, samozřejmě pro nás, s námi i se všemi, kdo mu patří. Cestu člověka k Bohu, kterou zdůrazňuje židovství, musí předcházet důraz na cestu Boha k člověku, která už se samozřejmě začíná ve Starém zákoně, ale svůj vrchol a cíl má v Ježíši Kristu, v jeho příchodu k nám, v jeho díle mezi námi, s námi a pro nás. On nám nepřikazuje s nebe Zákonem, nýbrž nás nejdříve objímá svou láskou a potom bere s sebou na své cestě, a protože je to cesta nesnadná, úzká, cesta kříže, tak nás pro ni sílí svým Duchem.

Shrňme si to. Chceme-li přistupovat k Písmu tak, jak si ono samo přeje, jít tam, kam nás chce dovést, slyšet na to, na čem jemu záleží, pak je vlastním východiskem víra, víra v Boha, který nejen jest, nýbrž jedná, který se ve Starém zákoně skláněl k svému lidu - Izraeli a který se podle svědectví Nového zákona sklonil ve svém Synu k celému světu.





III. Jak Bůh v Písmu mluví?

Židé by samozřejmě položili důraz na příkazy. Ale Bůh, který nám dal za úkol zobrazovat ho rázem svého jednání, mluví skrze svědky. A ti především vyprávějí příběhy o tom, jak Bůh zasáhl a tím jak se ukázal jako Pomocník a Vykupitel. Tyto příběhy pak mají jedno společné: jsou to takové příběhy, že do nich můžeme vstoupit, příběhy našeho života, příběhy, které nás zastihují na našem putování a bloudění, zápasení i troskotání. Říkám tomu někdy „modelové příběhy“. Je důležité, že to jsou právě příběhy, tedy modely dynamické, nikoli statické, nikoli předměty či definice, osoby či postavy samy o sobě, nýbrž vždycky v dění. V tomto smyslu je Bible „kniha dějinná“ - ne že by to byla historická reportáž, ale jde tu o takové dění, které se děje mezi Bohem a člověkem, či Božím lidem - církví. Jednání modelové je jednání typizované - podobně jako Bůh jednal s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Samuelem a Davidem, jedná i s námi.

Ale pozor! Jakmile toto Boží jednání dám do závorky, to společné se ztratí a z Písma se nám stane hrst nesourodých příběhů, které si samozřejmě navzájem někdy i odporují. Je to skoro pravidlo: Nevěřícímu badateli, který odmítá jako společného jmenovatele jednajícího Boha, se musí dříve či později Bible rozpadnout do cárů - membra disiecta! Čím přesněji a důkladněji si bude počínat, tím se mu to stane dřív. Úběžník, který to vše v Bibli drží pohromadě, není v Bibli, nýbrž je nad ní či za ní, jak chcete.

A tyto příběhy - modelové příběhy - ve Starém zákoně mají cosi společného: jde tu především o to, že ten svrchovaný Bůh, o němž se tu mluví, je zároveň Bůh milosrdný, to jest zajímá se o člověka i o svůj lid i v jeho bídě, hříchu, nesnázích, trápení. Sklání se k němu, ujímá se ho, pomáhá mu, dává si s ním práci. Sestupuje - a to už ve Starém zákoně - ze svých výšin do lidských nesnází a lidské bídy.

Už staří církevní otcové pro to měli výrazný pojem - latinsky kondescendence, řecky synkatabasis, doslova „spolu-sestoupení“. Je to např. závažný výraz teologie sv. Jana Zlatoústého - Chryzostoma. A zde jsme u jádra věci: Téměř půlstoletí práce s Biblí mne přesvědčilo, že kondescendence, zvěst o Božím sestupování a sestoupení, je páteří biblického poselství. A odtud se pak i otevírá nový, jsem přesvědčen že věrohodnější a přiměřenější pohled na to, co se - jen s jakousi výhradou, cum grano salis - opovažuji nazvat „christologií Starého zákona“ anebo raději „svědectví Starého zákona o Kristu“. Ten druhý název je lepší, protože tu nejde o nauku, nýbrž právě o svědectví, něco dynamického, zaujatého, osobního. Pravý svědek je zajat věcí, o níž svědčí; a i když svědčí zaujatě a osobně, svědčí o něčem, co si nevymyslil, nýbrž u čeho byl, čeho se účastnil a co se ho zmocnilo. A tím se dostáváme k tomu, co je zde to hlavní.





IV. Oč jde ve Starozákonním svědectví o Kristu?

Řekněme si předem, oč v něm nejde: Nejde o to, co nazývám záměrně nepěkným slovem „Ježíšologie“ - to je sbírání některých zřejmě nepodstatných rysů Ježíše, jak jsou prý „předobrazeny“ na některých starozákonních postavách. Např. David byl ryšavý, Pán Ježíš byl také ryšavý, proto je David předobrazem Krista. Řekněme si rovnou - nejde o osobu Ježíše. Jde o Krista - a Kristus je titul, označující úřad, pro který byli jeho nositelé pomazáváni svatým olejem a proto se nazývali „pomazaný“ - hebrejsky mášúach, aramejsky mášíach, řecky christos. Byli to především králové, pak i kněží, přesněji velekněží a zřídka i proroci. Tedy ti lidé, skrze které Bůh jednal, mluvil, přicházel. Mohli bychom říci, že Kristus vyjadřuje úkol či roli toho, skrze jehož službu se lidé setkávají s Bohem. O toto setkání a setkávání s Bohem jde především. Kde se nekoná, není tu o čem mluvit.

Už stará církev na základě tohoto rozpoznání mluvila o tom, že ke Kristu a k jeho dílu ukazují ve Starém zákoně především králové, kněží a proroci. Proto mluvívala o královském, kněžském a prorockém úřadu Kristově.

Toto učení bylo rozváděno a propracováváno a dodnes nám může zprostředkovat některé cenné pohledy na Kristovo dílo. Ale má také své nedostatky. Ten hlavní je v tom, že ukazuje Krista už vyvýšeného a tak - třeba jen nepřímo, ale přece - podporuje triumfalistické pojetí církve i křesťanství. Myslím - ostatně ve shodě s důrazy Druhého vatikánského koncilu - že je dnes třeba, abychom se vrátili spíše k „teologii kříže“ (Theologia crucis) a k důrazům na Kristovu pokoru, utrpení, ponížení a tím jeho blízkost ke všem trpícím, ukřivděným a opuštěným.

Proto jsem se pokusil ve své knize „Bůh sestupující“ (Kalich, Praha 199) obměnit učení o trojím Kristově úřadu učením o trojím Kristově ponížení: namísto kněze - obětina, totiž velikonoční beránek, namísto krále - služebník, totiž ten nesoucí naše viny podle Iz 53, a namísto proroka či přesněji zákonodárce Mojžíše (srv. Dt 18, 15-18) - odsouzený a zavržený, jak o něm mluví Žalm 22, který Ježíš cituje na kříži.

Tímto způsobem se zároveň dostávají do popředí ty stati ze Starého zákona, které zcela jednoznačně tvoří starozákonní pozadí velikonočních událostí, jak nám je líčí všecky čtyři evangelia. Ostatně právě kniha Izaiáš a Žalmy jsou dvě nejcitovanější starozákonní knihy v Novém zákoně, a příběh o velikonočním beránku z Ex 12 je klíčovým pozadím eucharistie.

Tak můžeme shrnout: Svědectví Starého zákona o Kristu - stejně jako otázka vztahu Starého a Nového zákona vůbec - byl, je a bude vždy věcí víry nebo jinak řečeno toho, jak kdo k Bibli přistupuje a jak s ní zachází. Kdo je hotov naslouchat Starému zákonu tak, aby z něho slyšel Boží hlas, živé oslovení, toho nepřekvapí, když mu mnoho událostí bude ukazovat, jak se Bůh sám vydává na cestu k nám, a tak mu to bude ukazovat ke Kristu a svědčit o něm. Kdo však chce Krista najít ve Starém zákoně předmětně, tedy tak, aby ho mohl prokazatelně uchopit a svrchovaně zkoumat, ten ovšem neuspěje. Takže vlastně ani nejde o to, abychom my Ježíše Krista ve Starém zákoně našli sami ze sebe, ale aby nás on sám, vtělení Lásky sklánějící se, nově a živě oslovil.

Ve Starém zákoně je mnoho statí, kde se mluví o Božím sklánění k člověku. Všecky tím ukazují ke Kristu, odkazují na toho, v kom byla tato Boží cesta k nám dokonána. Tři statě jsou pak zvláště důležité k tomu, abychom pochopili novozákonní poselství v těsném spojení s jeho starozákonním pozadím. Je to stať o trpícím Služebníku, který trpělivě nese křivé obvinění a zavržení, a konečně Žalm 22, citovaný na kříži a vyprávějící o tom, který se od Boha neodvrátil ani v okamžiku nejhlubší a smrtelné opuštěnosti.

Co tu potom zbývá jako nejvlastnější jádro Starého zákona? Obětovaný Beránek, vydaný Služebník a zavržený Odsouzenec. To je to, co církvi zbývá, když káže Krista ukřižovaného. A je to velká věc, když z těchto statí Starého zákona rozpoznáme, že Kristus je nám blízko a že my jsme s ním Bohu blízko právě tehdy, když jsme docela na dně - podřezáváni jako ovce či beránci, vysmíváni a vydáváni do křivd jako izaiášovský Služebník, a kdy máme za to, že nás už i Bůh sám opustil a vzdálil se do nedostupných výšin.

Je to veliká věc, vědět, že nakonec nezáleží na tom, co na nás ještě doléhá a jak se při tom cítíme, nýbrž jen na tom, že Kristu přišel, umřel i povstal a je s námi až do skonání světa. A o něm - jak se říká u Jana - svědčí celá Písma, všecko, z čeho nám zaznívá Boží zaslíbení, že pod tím vším nezůstaneme sami.


Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...