Navigace: Tematické texty K KřížDelší texty Kříže na hrobech (Tomáš Špidlík)

Kříže na hrobech (Tomáš Špidlík)

„Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená...“ České slovo hřbitov asi pochází z němčiny, kde označuje dvůr okolo kostela, dvůr míru. Ale slovenský cintorín je z latinského coemeterium, řecké slovo, které prostě značí místo kde se spí, spárnu. Vyjadřuje tedy nejlíp křesťanskou naději. Kdo spí, ten se probudí. Bývá to při zvonění budíčka. Jeho blinkot nám nebývá sympatický, zato pro vojáky hlas trubky od dávných dob mívá slavnostní ráz nového dne. Na budíčku označíme čas, kdy máme vstát, určíme hodinu už před usnutím. Ale jak ji určit pro ty, kdo spí tvrdě na hřbitově? I oni mají vstát do nového dne, ale o tom momentu podle slov Ježíšových nevíme ani dne ani hodiny. Jisté znamení se však má objevit: kříž na nebi. Je tedy vhodné, že staví křesťané k hlavě zesnulého kříž. Neoznačuje sice čas určený k probuzení, ale přesto jistý konec spaní, den probuzení.

Kříže na hrobech jsou znamení, že tu leží pochováni křesťané. Pozorujeme to na velkých hřbitovech, kde pochovávají lidi různých náboženství. I jejich vyznavači převážně věří v posmrtný život. Ale nepatří k jejich víře vzkříšení. Jaký je tu rozdíl? Začněme tím, co je víry ve věčný život základem. Je to smutná zkušenost, že přes všechno úsilí na tomto světě dokonalá spravedlnost není a že se jí nikdo nedočká, leda tou okolností, že každý z nás umře jako všichni ostatní, v tom jsme si rovni. Není-li na světě dokonalá spravedlnost, není tu ani konečné odměnění za dobré skutky a oběti přinesené ve prospěch jiných. To vedlo a vede lidi spontánně k očekávání vyšší spravedlnosti a věčného dobra v jiném světě, do kterého vstoupíme po smrti.

Jak si ten věčný šťastný život představit? Dá se to vyjádřit jenom obrazně a ty obrazy jsou různé podle různých kultúr. Pro americké Indiány byla lákavá představa věčného loviště, evropským národům se jeví jako přitažlivější zasednout k věčné hostině. Telogové chtějí těm obrazům dát lepší smysl tím, že mluví o věčném vidění pravdy. A mystické směry dalekého východu hledí všecku obrazivost překročit; tvrdí prostě, že se duše pohrouží do oceánu Boží nekonečnosti, kde se ztratí jako hrstka soli hozená do moře. Snaha vylíčit posmrtný život co nejlákavěji přesto všecko však nemá tak velký úspěch, jak by se čekalo. Smrtelníci do té nesmrtelnosti nepospíchají. Italové to vyjadřují žertovním rčením: „Já v tomto slzavém údolí, zaplať Pán Bůh, pláču dost dobře, nepospíchám jinam.“

Jak to vysvětlit? Je to jakoby člověku, který si s velkou námahou vybudoval svůj domov, někdo nabízel: Nech to tady, já ti dám lepší palác. On na to odpoví nevrle: Nechte si váš palác a nechte mně můj domek, který jsem si postavil! A když jde na dalekou cestu, svěří někomu povinnost, aby mu bydliště dobře opatroval, až se vrátí. Máme si i smrt představit jako dalekou cestu? Na některých úmrtích oznámeních skutečně čítáme slova: odešel od nás, opustil nás. Ale křesťané hned dodávají: těšíme se na shlednou. Kde to má být? Všeobecná odpověď je: na věčnosti. Ale to nám zní neurčitě. Proto máme raději na hrobech jiný nápis: zde spí spánkem smrti. Kdo spí, ten se probudí. A normálně čekáme, že se člověk probudí tam, kde usnul. Je to vyznání víry ve vzkříšení z mrtvých. Ale proč tam tedy stavíme u hlavy kříž, který je symbol smrti? Není to jakýkoli kříž. Vždyť to byl nástroj nejhrůznější popravy. Ale je to kříž Kristův. Všimněme si proto, jak nám jej malovali křesťanští umělci, kteří chtěli vyjádřit jeho pravé tajemství.

Základním motivem tu bývá obrazný výraz vzatý z Písma: žebřík Jakobův. Podle vypravování Geneze musel Jakob uprchnout z domova před svým vlastním bratrem (kap. 28). Na tak daleké cestě se musel spokojit se spaním na holé zemi. Ale měl sen: viděl, jak z nebe na zem sestupují andělé a od samého Boha slyší přislíbení zvláštní ochrany a že se pak do svého domova navrátí. Malují tedy umělci nad hlavou Krista na kříži anděly jako posly z nebe. Kříž je pevně zasazen do země, a to hodně hluboko. Pod patou kříže vidíme lebku. Staré podání označovalo Kalvárii jako pohřebiště Adama. Když při smrti Ježíšově pukaly skály, kapka jeho krve měla padnout na hlavu Adamovu a tím se směr pohybu obrátil. Nebe sestupovalo na zemi, nyní začíná vykoupený člověk vystupovat z útrob země na nebe.

I ty útroby země, kde se octnou zemřelí, si Židé také představovali obrazně jako podzemní pekelný žalář, sám ďábel střeží jeho vrata, aby nikdo neunikl. Kristus je prolomil svým křížem, vstoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých. Podal ruku Adamovi a Evě, aby oni a všichni jejich potomci mohli zase vystoupit ze smrti do života. Evě kladou apokryfní vypravování do úst tato slova: Teď jsem zase matkou živých; doposud jsem jenom rodila syny, kteří všichni umírali. Apokryfy také využívají slovní hříčky s výrazem pro ďábla. České slovo pochází z řeckého diabolos, lstivý chytrák. Kristovým křížem se však dal obelstit i on. Myslil si, že zmaří všecku spásu světa, když dostane Mesiáše do své podzemní vlády. Proto rozpoutal na zemi odpor proti němu tak silný, že ho vlastní lid dal ukřižovat. Ale tím se spletl. Připustil tak do říše mrtvých Božího Syna, který je věčně živý. Ten pak vrata jeho žaláře prolomil právě tím nástrojem, kterým tam byl vtažen, tj. křížem. Proto jsou i kříže na hrobech našich zemřelých praporem vítězství.

Homilie k 31. neděli v mezidobí

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

 


Čtení z dnešního dne: Neděle 17. 12.

Iz 61,1-2a.10-11; Žalm Lk 1; 1 Sol 5,16-24
JAN 1,6-8.19-28

Tuto neděli máme před očima postavu Jana Křtitele. Na první pohled je to velmi drsný člověk, žijící poustevnickým stylem života. Ale nejde jen o jeho pokoru a plnou podřízenost úkolu, který přijal. Jde o vlastní zvěst, kterou přináší. Evangelista hned následující verš po úryvku, který jsme četli, říká: Druhého dne spatřil Ježíše… a řekl: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Bůh skrze postavu nepřehlédnutelného Jana připravuje lid na příchod záchrany. Bůh nezapomněl, neopustil, není plný hněvu a výčitek. Je připraven nás zachránit. Přes množství starostí běžného dne můžeme, smíme vidět radost z Boha, který na nás nezapomněl. Ví o nás a přichází, aby byl s námi.

Zdroj: Nedělní liturgie

Papež František - výročí narození (17. 12. 1936)

(16. 12. 2017) Papež František ve věcném rejstříku a ve jmenném rejstříku webu pastorace.cz

Vánoce

(13. 12. 2017) - Vánoce - rejsřík  - Vánoce - dle kategorií - Texty na nástěnky - Vánoce - Vánoce - kázání  A, B, C - Vánočka a...

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12. 12. 2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jan od Kříže (svátek 14.12.)

(10. 12. 2017) Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy... Zemřel 14. 12....

Jak obdarovat, aby se nejednalo o další věc do šuplíku?

(7. 12. 2017) Přemýšlíte, jaký dárek k Vánocům vybrat nejbližším? Katolický týdeník přinesl několik zajiíavých tipů.

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni
(5. 12. 2017) Nabízíme vám zajímavý tip - jako jeden z důvodů navštívit západočeskou metropoli...