Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty L LiturgieDelší texty Liturgie jako dialog mezi Bohem člověkem (Klemens Richter)

Liturgie jako dialog mezi Bohem člověkem (Klemens Richter)

Co vlastně znamená slovo liturgie? (1)

Slovo liturgie pochází z řečtiny a znamená každou veřejnou službu pro lid či stát, v Novém zákoně bohoslužbu. Ozývá se v něm i slovo laik, které v Novém zákoně označuje každého, kdo patří k Božímu lidu, do něhož byl včleněn křtem, na rozdíl od nepokřtěných, kteří k lidu nepatří (1Pt 2,10). Slovo liturgie tak znamená všechna bohoslužebná shromáždění církevní obce, při nichž Kristus skrze Ducha svatého ve zvěstování a spásných znameních nabízí věřícím podíl na svém velikonočním tajemství (srv. kap. 4), a vykoupenému člověku umožňuje díkem a chválou odpovídat Otci.

Liturgie, bohoslužba, tedy neznamená především činnost obce, nýbrž spasitelné jednání Boží vůči nám, Boží službu jeho obci. Proto také dříve často užívaný pojem kultu nevystihuje podstatu liturgie, protože označuje primárně konání člověka, to jest uctívání Boha. V liturgii totiž jedná především Bůh v Ježíši Kristu, a to slovem a znameními (srv. kap. 18), která přinášejí spásu, a teprve potom člověk na Boží volání odpovídá díkem a chválou Otci, spolu s Kristem a skrze něho v Duchu svatém. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem: od Boha k člověku, a od člověka k Bohu. „Tak se v liturgii skrze smyslová znamení naznačuje a vždy svým vlastním způsobem uskutečňuje posvěcení člověka. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy“ (liturgická konstituce II. vatikánského koncilu – v dalším zkracujeme LK – , čl. 7).

S tímto dvojím zaměřením liturgie se setkáváme na mnoha místech konstituce o liturgii i v dalších prohlášeních Druhého vatikánského koncilu a v dokumentech k reformě liturgie z posledních třiceti pěti let. Přitom se sestupný, spasitelný aspekt obvykle uvádí na prvním místě. To odpovídá i celým dějinám spásy od počátku. Iniciativa vychází vždycky od Boha; Bůh volá svůj lid, a ten mu může patřičně odpovědět. Tak je liturgie slovem a odpovědí, darem a darem opětovaným. Aktualizuje se v ní nově smlouva mezi Bohem a člověkem.

Z těchto dvou aspektů liturgie se onen spásonosně sestupný děje hlavně ve svátostech a v čtení Písma, kdežto kultický aspekt, vystupující od člověka k Bohu, především v modlitbě a v eucharistii, nakolik je obětní slavností. Žádný z obou aspektů nikdy nechybí. Takže svátosti nejsou jen modlitbami zarámovány, ale samy jsou ve svém nejvnitřnějším jádře modlitbou, nebo jako u křtu vyznáním víry.

Tuto skutečnost však zatemňovalo a dosud zčásti zatemňuje právní chápání liturgie, které pochází hlavně ze středověku a dávno ještě není zcela překonáno. Jeho příkladem je při eucharistické slavnosti výraz „slova ustanovení“; tato slova nejsou žádným čtením nebo dokonce formulí, nýbrž ústřední částí velké anamnetické (tj. spasitelné jednání Boží připomínající) a eucharistické (tj. děkovné) modlitby. Jiným příkladem mohou být formule při udílení svátostí, jako „Já tě křtím...“ nebo „Uděluji ti rozhřešení...“. Mnozí tyto formule dodnes pokládají za jedinou důležitou část při přijímání svátosti. Nový liturgický řád přitom zdůrazňuje (např. ve všech „pastoračních úvodech“ nebo poznámkách /rubrikách/ příslušných liturgických knih), že podstatné jsou i další prvky, zejména modlitby k žehnáním a svěcením, např. při křtu modlitba k svěcení křestní vody. V nich se zřetelně ukazuje věroučný obsah jednotlivých liturgických slavností. Také naopak ovšem modlitba, vystupující k Bohu, zprostředkovává spásu. A ani oběť není jen vzestupná, nýbrž rovněž podstatně zprostředkuje spásu: „Tělo, které se za vás vydává“, zdůrazňují slova v ustanovení eucharistie. „Eucharistické přijímání tak není jen ovocem oběti, nýbrž také reálným symbolem oběti.“ (Emil J. Lengeling)

Přitom je liturgie vždycky „výkonem kněžského úřadu Kristova“, neboť každá liturgická slavnost je jakožto „dílo Krista kněze a jeho těla, církve“ v pravém smyslu slova svatým jednáním, jehož účinnosti se žádné jiné jednání církve co do úrovně a míry nevyrovná (srv. LK 7). Takže definice liturgie by mohla znít: Liturgie je zpřítomňování Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem, uskutečňované lidem Božím skrze přítomného Krista v Duchu svatém prostřednictvím účinných znamení a v právoplatném uspořádání, a to jako pokračování Kristova kněžství mezi jeho vyvýšením a jeho druhým příchodem, jímž nadejde Boží království.





Co všechno patří k liturgickým slavnostem? (2)

Pojem liturgie zahrnuje všechna bohoslužebná shromáždění křesťanské obce, při nichž je v ní Kristus přítomen, aby posvěcoval lidi a oslavoval Otce – tedy nejenom slavnost eucharistie, nýbrž i slavení ostatních svátostí, jež člověka začleňují do eucharistického společenství (v iniciačních, tj. začleňovacích svátostech křtu, biřmování a prvního přijímání) nebo mu pomáhají ve zvláštních situacích utrpení (ve svátosti smíření a svátosti nemocných) anebo ho uschopňují ke zvláštní službě církvi (ve svátosti manželství a ordinaci na jáhna, kněze a biskupa). K liturgickým slavnostem obce však patří také liturgická modlitba hodinek i další bohoslužby slova (LK 35,4).

Aby bylo zřejmé, že u svátostí jde o liturgické slavnosti společenství, byly v posledních desetiletích upraveny tak, aby při každém slavení svátostí bylo patrné:
– že nejde o individualistickou soukromou událost („můj“ křest),
nýbrž o slavnost společenství, neboť se ho celého týká;
– že nejde o jednorázovou událost, nýbrž o znamení určité kon-
centrace dění vztahujícího se k obci i k jednotlivému člověku;
– že nejde o „obřady“, nýbrž o obsah, který toto dění vyjadřuje;
– a že místo pevně stanoveného ritu, který dříve upravoval při
slavení svátosti každý detail, ponechává nynější obřad větší
volnost, aby bylo možné vyhovět požadavkům té které situace.

Aby slavení svátostí mělo zřetelný charakter liturgie, uchovává si každá svátost prvky bohoslužby slova: je tu tedy zvěstování slova čtením, evangeliem a kázáním, a jsou tu modlitby a přímluvy. Ideálem zůstává udílení svátostí, spojené se slavením eucharistie. I tam, kde to není možné, probíhá liturgie udílení svátosti vždycky jako liturgická slavnost: tvoří ji vstup, bohoslužba slova, jádro liturgie příslušné svátosti a závěr. Tak nyní svátosti vyjadřují nejen spásonosný aspekt, nýbrž v modlitbách a prosbách, ve vyznání vin a vyznání víry také aspekt vzestupný, který patří ke každé liturgii. „Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě... Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i znameními živí, posilují a vyjadřují.“ (LK 59)

To všechno jsou slavnosti, které patří k liturgii celé církve. Kromě toho jsou však i bohoslužebná shromáždění jednotlivých místních a partikulárních církví, jež nejsou jednotně upravena pro celou církev. Sem patří různé pobožnosti, latinsky pia exercitia, které také patří k liturgickému řádu, anebo přinejmenším mají k liturgii vztah. Míníme tím pobožnosti, procesí a pouti, které spadají do kompetence diecézí a jejich biskupů, jako třeba průvod o svátku Těla a Krve Páně. Od nich se v církevní mluvě poněkud odlišují sacra exercitia, „veřejné pobožnosti místních církví, které se konají z pověření biskupů podle zvyklostí nebo podle platně schválených knih“ (LK 13). Zde už můžeme hovořit o vlastní diecézní liturgii. Pro pobožnosti i pro bohoslužebné slavnosti místních církví platí, že mají být „v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje“ (LK 13).

Tato jemná a spíše právní rozlišení mají pouze zdůraznit, která bohoslužebná shromáždění obce mají mimořádný význam a která jsou méně důležitá. Nemůže být přece pochyb, že třeba křest má v životě obce docela jinou váhu než svěcení adventního věnce na začátku předvánoční doby. Jde o to zvýraznit, kdy se tajemství Kristovo, přítomnost našeho Pána v jeho obci zakouší intenzivněji a kdy méně.





(3) Jaké místo má liturgie
v životě církevní obce?

V rámci poslání církve „je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (LK 10), tedy konání křesťanské obce, „jehož účinnosti se žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná“ (LK 7). To platí o každé liturgické slavnosti, zejména však o slavení eucharistie, neboť ta „je zdrojem i vrcholem celého života církve“, jak říká Konstituce o církvi (čl. 11), „středem a vrcholem celého života křesťanské obce“ podle Dekretu o službě biskupů (čl. 30,2), „dovršením církve“ podle Dekretu o misijní činnosti (čl. 39,1) a „dovršením kněžské služby“ podle mnoha dalších míst koncilních dokumentů.

S tímto přednostním postavením liturgie není nikterak ve sporu, když koncilní dokumenty při představování tří klasických úkolů křesťanské obce volí pořadí úkolů „učitelský, kněžský a pastýřský“. Tomu odpovídá pořadí: martyria – víru zvěstovat, liturgia – víru slavit a diakonia – víru konat. Pro toto pořadí je určující vyslání apoštolů (Mt 28,19n): „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (učitelský úkol – martyria). Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (kněžský úkol – první stupeň liturgických úkonů). A učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (pastýřský úkol – diakonia).“

Při tomto rozlišování trojího základního úkolu církve a obce nesmíme přehlédnout, že se navzájem prostupují. Ke slavení víry patří také její zvěstování a konání, nejen v homilii (kázání), jež je součástí liturgie (LK 35,2), ale i v modlitbách a zpěvech (LK 33). A naopak jsou zvěstování a bratrská služba v nejširším smyslu také liturgií, bohoslužbou života (srv. kap. 5), to znamená, že vedle uctívání Boha také zprostředkovávají spásu.

„Vzájemná závislost a přiřazení těchto tří úkolů má mimořádný pastorační význam. Obnovení celého života církve lze dosáhnout jen všestrannou pastorací.“ (E. J. Lengeling) Samo stupňované úsilí v oblasti zvěstování a jáhenské služby nemůže přinést plody, není-li živeno velikonočním tajemstvím, slaveným liturgií, a nevede-li k němu. Ani izolované pěstování bohoslužby církve mnoho nezmůže, jestliže se zároveň neberou v úvahu předpoklady této bohoslužby ve společenství a její důsledky pro ně.

Z tohoto pohledu má liturgie pro obec ústřední funkci. Když se obec schází k liturgii, je liturgie středem zvěstování, ale zároveň i ujištěním o tom, jak se má křesťanský život každodenně osvědčovat. Významné postavení, kterého se liturgii dostává v církevním životě, neznamená, že si nárokuje naprostou výlučnost. Bez obrácení a přiklonění ke Kristu a bez lidské schopnosti bratrského společenství není vůbec myslitelná. Kdo ví, že je liturgií začleňován do Krista, ví také, že je podle jeho vzoru zavázán ke spáse všech lidí. „V bohoslužbě přijímaný dar se stává úkolem v království Božím. Tím je také jednoznačně oslabena námitka ,zkultičtění‘ křesťanského života. Liturgie uskutečňuje na jedné straně nezbytnou ,vertikálu‘ (Bůh – člověk), na druhé straně dává sílu a zavazuje k patřičnému ohledu na ,horizontálu‘ (člověk – bližní – svět).“ (Adolf Adam / Rupert Berger) Liturgie tedy není žádnou památkovou péčí o přežilé bohoslužebné formy ani estetizujícím či romantizujícím nadšením pro umělecké obřady a zpěvy, ale ani úzkostlivým zachováváním rubrik*, jež by se dalo chápat i magicky.

Spasitelným božím jednáním vůči boží obci a děkovnou chválou této obce je liturgie středem, srdcem, vrcholem a pramenem veškerého života církve.


***

Se svolením převzato z knihy Klemense Richtera: Liturgie a život kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.


***

Další texty k tématu Liturgie naleznete zde


Témata: Liturgie

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...