Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C Církevní dokumentyLumen Fidei Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (40 - 60) Aleš Opatrný

Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (40 - 60) Aleš Opatrný

61. pokračování

40.a Církev jako každá rodina předává obsah své paměti svým dětem. Jak lze zajistit, aby se při tom z dědictví víry nic neztratilo a naopak vše se stále více prohlubovalo? Skrze apoštolskou tradici uchovávanou v církvi působením Ducha Svatého máme živý kontakt se základní pamětí. „V podání apoštolů,“ říká Druhý vatikánský koncil, „je obsaženo všechno,co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry“

 

Jakkoliv je pečlivé předávání poselství evangelia od biskupa k biskupovi tedy, od člověka k člověku důležité a cenné, přece by samo o sobě nestačilo. Encyklika připomíná, že bez působení Ducha svatého bychom měli kontrakt možná s úctyhodnými prvky minulosti, ale ne s živou pamětí církve. Živá církev je bez Ducha svatého nemyslitelná.

  • Pokud se nám zdá být v křesťanské nauce něco nesrozumitelné nebo dokonce nepřijatelné, chtěli bychom to změnit nebo bychom chtěli lépe porozumět?
  • Myslíte, že lze bez pomoci Ducha svatého předávané víře skutečně rozumět?

 

 

62. pokračování

40.b Ano, víra potřebuje rámec, v němž může být vyznávána a předávána a jenž je vhodný a přiměřený tomu, co se předává. Pro šíření nějakého ryze naukového obsahu, ideje, by snad stačila kniha nebo ústní podání. Ale to, co se šíří v církvi, co se předává v její živé tradici, je nové světlo, jež se rodí ze setkání s živým Bohem, světlo, které se dotýká člověka v jeho středu, v srdci, zahrnuje jeho rozum, vůli i citový život a otevírá ho živým vztahům ve společenství s Bohem a s druhými. Pro předávání této plnosti existuje zvláštní prostředek, který zapojuje do hry celého člověka: tělo i ducha, niternost i vztahy. Tímto prostředkem jsou svátosti, slavené v liturgii církve. V nich se předává vtělená paměť, jež je vázána na určitá místa a doby života a oslovuje všechny smysly.

 

Jakkoliv je slovo, zapsané v Písmu a předávané v církvi důležité a nenahraditelné, není jediným prostředkem. Člověk nejen slyší, ale i vidí a koná. A svátosti jsou právě spojením slyšeného, viděného a konaného. Nejsou to „předměty, které by bylo možné vlastni, ale jsou to místa osobního setkání s něčím podstatným, co se v církvi uchovává a od apoštolských dob slaví - s Boží pomáhající péčí o člověka a s Božím synem samotným a to ve všech svátostech.

 

  • Jsou pro mne všechny svátosti místem setkání s obdarovávajícím a zachraňujícím Spasitelem?
  • Všiml jsem si, že slavení svátostí mnohdy oslovuje i lidi bez znalostí křesťanství, tedy ty kteří o nichž si často myslíme, že jim nemohou rozumět?

 

63. pokračování

41.a Předání víry se uskutečňuje především prostřednictvím křtu. Mohlo by se zdát, že křest je pouze způsob symbolizace vyznání víry, pedagogický úkon pro ty, kdo potřebují obrazy a gesta, od něhož však lze v podstatě upustit. Slova svatého Pavla týkající se křtu nám připomínají, že tomu tak není. Pavel říká, že „křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Ve křtu se stáváme novým stvořením a adoptivními Božími dětmi.

 

Křest je největší změna, která se s člověkem může stát. Křest ovšem nenahrazuje víru, která je osobní odpovědí na Boží slovo, jak říká Katechismus katolické církve. Křest a ostatní svátosti ale umožňují tomu, kdo slovu uvěřil, žít to, co víra obsahuje.  Nový život, o kterém mluví apoštol, a který vyrůstá ze křtu, je život z nového zdroje - ne život ve stavu okamžité dokonalosti!

 

  • Jak významnou a silnou skutečností je pro mne můj křest?
  • Co pro mne znamenají slova, že jsem od křtu „novým stvořením“?

64. pokračování

 

41.b Ve křtu člověk dostává také nauku, jež je vyznávána, a konkrétní způsob života, který vyžaduje zapojení celé jeho osoby a uvádí ho na cestu dobra. Je přenesen do nového rámce, uveden do nového prostředí, nového způsobu společného jednání v církvi. Křest nám tak připomíná, že víra není dílem jednotlivce, není úkonem, jejž může člověk provést sám v důvěře ve své vlastní síly. Víra musí být přijata, a to vstupem do církevního společenství, jež předává Boží dar. Nikdo nekřtí sám sebe, stejně jako se nikdo sám od sebe nerodí k životu. Křest nám byl udělen.

Víra je nám předávána, křest je nám udělen. Je to dílo církve pro člověka a s člověkem. Křesťan je tak na jedné straně „zdarma obohacován“, toto obohacení si ale žádá jeho nasazení, přímo celoživotní darování se Bohu, ať už jsou jeho životní stav a životní cesta  jakékoliv. Nikomu a ničemu nemůže patřit tak, jako Bohu, který si ho získal, totiž „vykoupil“ obětí života svého Syna.

  • Je pro mne mé křesťanství především životním obdarováním, nebo jen životním závazkem či dokonce obtížnou povinností?
  • Vnímám svou víru jako výsledek obdarování, kterého se mi v církvi dostalo, nebo jí mám jen jako „soukromý majetek či zisk?

 

65. pokračování

42. Kristovo jednání nás zasahuje v naší osobní skutečnosti, tím, že nás radikálně přetváří, činí z nás syny a dcery Boží a dává nám účast na božské přirozenosti. Proměňuje tak všechny naše vztahy – naši konkrétní situaci ve světě a v kosmu –, protože je otevírá svému životu, jenž je společenstvím. Tato dynamika proměny, která je vlastní křtu, nám pomáhá chápat důležitost katechumenátu, jenž má dnes jedinečný význam pro novou evangelizaci, a to i ve společnostech se starobylými  křesťanskými kořeny.

 

Křesťanství není nějakým postradatelným přídavkem k životu člověka. Výsledkem přijetí křesťanství vírou je postupné přetváření života. Víra se týká všech oblastí života člověka, křest je naroubováním na životodárný kmen. Ten, kdo si je vědom svého křtu a daru, který je mu v něm dáván, může žít svůj život jako vědomé a trvalé společenství s Ježíšem. Proto také cesta dospělého do církve, což je katechumenát, není pouhým poučením, ale změnou života, srůstáním s Pánem Ježíšem.

 

  • Je pro mne skutečností, se kterou počítám, že jsem byl ve křtu Bohem přijat za vlastního?
  • Jsme schopen o této skutečnosti střízlivě a pravdivě něco říci tomu, kdo se mne na mou víru ptá?

 

 

66. pokračování

44.  Svátostná povaha víry nachází svůj nejvyšší výraz v eucharistii...... V eucharistii se protínají dvě osy, kolem kterých se víra vyvíjí. Jednak osa dějin: eucharistie je památka, aktualizace tajemství, v němž minulé jako událost smrti a vzkříšení ukazuje svou schopnost otevírat cestu do budoucnosti, jejíž konečnou plnost předjímá. Liturgie nám to připomíná výrazem hodie – „dnes“ vztahujícím se na tajemství spásy. A poté je to osa, jež vede z viditelného světa do světa neviditelného. V eucharistii se učíme vidět hloubku skutečnosti. Chléb a víno se proměňují v tělo a krev Krista, který se zpřítomňuje na své velikonoční cestě k Otci. Tento pohyb nás, s tělem i duší, uvádí do pohybu veškerého stvoření vstříc plnosti v Bohu.

Eucharistie nás znovu a znovu uvádí do pohybu po Ježíšově cestě, která vede k Otci. Není to jen posila pro zvládnutí dneška, ale posila pro definitivní dosažení cíle, kterým je Bůh.

  • Chodím-li často k přijímání, měl bych si položit otázku, jak často nad eucharistií a jejím významem vlastně přemýšlím?
  • Jak silná je pro mne naděje, že na své životní cestě směřuji do věčnosti k Bohu?

 

67. pokračování

45.a  Při slavení svátostí předává církev svou paměť, zvláště prostřednictvím vyznání víry. V něm nejde ani tak o vyjádření souhlasu se souhrnem abstraktních pravd. Naopak, skrze vyznání víry se celý život vydává na cestu k plnému společenství s živým Bohem. Můžeme říci, že v Krédu je věřící zván, aby vstoupil do tajemství, které vyznává, a nechal se přetvořit tím, co vyznává.

Jsme zvyklí věci číst, konstatovat, případně využít. Apoštolské vyznání víry čili Krédo ale není jen nějakým soupisem pravd, je to spíš do slov „oděný“ život víry. To, co z Kréda vstupuje do našeho života, to ho přetváří. Nejde tedy jen o to, abychom skutečnosti víry znali, ale abychom je žili. Proto nelze být křesťanem bez víry a bez modlitby. To jsou prostředky života, který je nám dáván  v církvi. Ta nese dějinami apoštolské vyznání nejen napsané, ale hlavně množstvím křesťanů žité. A to i v protivenstvích či utrpení.

  • Mám v sobě opravdovou touhu, aby víra proměňovala můj život?
  • Zkusme si z Kréda udělat osobní prosebnou modlitbu. Tedy prosit u jednotlivých výpovědí víry za to, aby to, co vyznáváme, bylo v mém životě skutečností, která ho naplňuje a vede.

68. pokračování

 

 

45.b Ten, kdo vyznává víru, uvědomuje si své zapojení do pravdy, kterou vyznává. Nemůže pravdivě pronášet slova Kréda, aniž by tím byl přetvářen, aniž by se začlenil do dějin lásky, jež ho objímá, rozšiřuje jeho život a činí ho součástí velkého společenství, vlastního subjektu, který pronáší Krédo, totiž církve. Všechny pravdy, v které věříme, vyjadřují tajemství nového života víry jako cesty společenství s živým Bohem.

Křesťanská víra je světlem a životem. Není to jen „přesvědčení o něčem“, je to mnohem více. Pokud ale není v člověku víra vnímána jako cesta živé lásky, která jde od Boha k nám a od nás k Bohu, je opravdu velmi „suchá“. Nepotěší srdce člověka. Může k ní být lhostejným i když pravdy víry neodmítá. Taková víra také neroste a člověka příliš neoživuje v těžkostech a překážkách.

  • Je pro mne jasnou skutečností, že když říkám „věřím“, říkám tím současně „věříme“? Tedy že věřím v církvi a s církví?
  • Je pro mne posilou víra ostatních křesťanů, když se dostanu do nějaké krize nebo oslabení víry?

 

 69. pokračování

46.a Pro věrné předávání paměti církve jsou podstatné dva další prvky. Na prvním místě modlitba Páně, Otče náš. V ní se křesťan učí sdílet osobní duchovní zkušenost Krista a začíná

se dívat Kristovýma očima. Od něho, jenž je Světlo ze Světla, jednorozený Syn Otce, se učíme znát Boha také my a můžeme v druhých probouzet touhu přiblížit se mu.

 

V modlitbě Otče náš se vlastně díváme s Ježíšem na jeho Otce, který se stal i naším otcem. S ním ho oslovujeme, k jeho, tedy Synově vůli, se připojujeme. Proto je to modlitba tak vzácná. Proto chápeme, že svatý Augustin uvažoval o tom, zda se vůbec má křesťan modlit ještě jinými slovy, než které nás naučil náš Pán.

 

  • Uvažujme o tom, že se v modlitbě Páně modlíme s Kristem k Otci.
  • Otec Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, se stává i mým Otcem. Jakou důvěru to ve mně vzbuzuje?

 

70. pokračování

 

46.b Podobně důležitá je dále spojitost víry a Desatera. Zmínili jsme, že víra se ukazuje jako putování, jako cesta, jíž je třeba se ubírat a jež je otevřena setkání s živým Bohem. Proto ve

světle víry, naprostého odevzdání se Bohu, který zachraňuje, odkrývá Desatero svou nejhlubší pravdu, jež je obsažena v úvodních slovech deseti přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země“ (Ex 20,2).

 

Kdo nezná Boha osvobozujícího z otroctví podobně, jako ho znal Izrael, ten bude v nebezpečí, že pochopí Desatero jen jako sbírku předpisů. které mu zatěžují život.

K porozumění Desateru nestačí znát jen význam deseti přikázání, ale je třeba hlavně znát Boha, který vyvádí člověka z otroctví.

 

  • Je velmi užitečné přečíst si ze  Starého zákona celý text, kterým je Desatero uvedeno a představeno –  Dt 5,1-21 nebo Ex 20,1-17.

 

  • Vidět víru jen jako strohou poslušnost by bylo málo. Zkusme si uvědomit, že jde o naši oddanost v lásce, ne o pouhé splnění nařízení, když se snažíme uskutečňovat přikázání Desatera.

 

 

71. pokračování

 

47.a Jednota církve v čase a prostoru je spjata s jednotou víry: „Jen jedno je tělo, jen jeden Duch... jedna víra“ (Ef 4,4–5). Dnes se může zdát uskutečnitelná jednota lidí založená na

společném úsilí, na vzájemné přízni, ve sdílení téhož údělu, ve společném cíli. Máme však velké obtíže nahlédnout jednotu v téže pravdě. Zdá se, že taková jednota je v rozporu se

svobodou myšlení a autonomií subjektu. Zkušenost lásky nám naproti tomu říká, že právě v lásce lze mít společnou vizi, že v ní se učíme vidět skutečnost očima druhého a že to náš pohled neochuzuje, ale obohacuje.

Názory jsou křesťanů jsou různé. I stejným formulacím lze do jisté míry rozumět různě. Mnoho teologických sporů v dějinách církve o tom svědčí. Encyklika však nemluví jen o potřebě jednoty ve víře. Mluví o společné vizi v lásce. Láska nevidí v druhém nepřítele. Dokonce se snaží vidět věci i očima druhého. V oblasti víry to potom znamená společnou vizí, v jejím ohnisku je Bůh, který nás miluje a kterého milujeme.

  • Představme si věřícího, jehož názory v mnohém nesdílíme, a uvažme, jak on miluje Boha a jak Bůh miluje jeho.
  • Co je obsahem společné vize v lásce, kterou máme s jinými věřícími?

 

72. pokračování

47.b Konečně víra je jedna, neboť ji sdílí celá církev, jež je jedno tělo a jeden Duch. Ve společenství jednoho subjektu – církve – dostáváme společný zrak. Vyznáním téže víry se stavíme na tutéž skálu, jsme přetvářeni týmž Duchem lásky, záříme jediným světlem a stejným způsobem pohlížíme na skutečnost.

 

Jakmile začneme uvažovat o tom, co nám do života z víry přichází od Boha, měly by se hroutit zdi, která nás, křesťany, možná rozdělují. Vždyť Bůh je jeden dárce spásy, jeden dárce Ducha a odpuštění. Jen na něm a jeho darech máme všichni podíl!

 

  • Zkusme si někdy živě představit, když se v nedělní bohoslužbě modlíme vyznání víry (krédo), jak se totéž modlí a totéž vyznávají lidé na všech kontinentech a v různých kulturách.
  • Představme si také naše předky a dávné obyvatele naší farnosti, vesnice či města, jak vyznávali téhož Spasitele, Ježíše Krista!

 

73. pokračování

48. Jelikož víra je jedna, musí být vyznávána v celé své čistotě a neporušenosti. Právě proto, že všechny články víry jsou navzájem spojeny, znamenalo by popření jediného z nich, byť by se zdál méně důležitým, zničení celku. V každé době se setkáváme s tím, že jednotlivé prvky víry jsou snadněji nebo hůře přijatelné: proto je důležité bdít, aby se předával celý poklad víry (srov. 1 Tim 6,20) a kladl se náležitý důraz na všechny aspekty vyznání víry. Je-li jednota víry jednotou církve, pak okleštění víry působí okleštění pravdy společenství. Otcové církve popisovali víru, v analogii s Kristovým tělem a jeho přetrváváním v církvi, jako tělo s rozličnými údy, jako tělo pravdy

Ačkoliv je mnohdy některá oblast víry člověku bližší a jiná vzdálenější nebo méně pochopitelná, je třeba usilovat o vyváženost, o zachování celku víry. Proto je na místě snah poznávat a přijímat i toho, co člověku mi vzdálenější. Jinak bychom sami v sobě mohli víru mrzačit.

  • Co mi v mé křesťanské víře blízké, oč se zejména rád opírám?
  • S čím mám ve víře potíže, co je mi hůře přijatelné? A co dělám pro to, aby se mi to stalo bližším a pochopitelnějším?

74. pokračování

51. Právě díky své spojitosti s láskou (Gal 5,6) se světlo víry dává do konkrétních služeb spravedlnosti, práva a pokoje. Víra se rodí ze setkání s prvotní Boží láskou, v níž se odhaluje smysl a dobrota našeho života; život je osvěcován do té míry, v jaké vstupuje do dynamiky otevřené touto láskou, natolik se totiž stává cestou a praxí vedoucí k plnosti lásky. Světlo víry je s to udržovat bohatství lidských vztahů, stejně jako jejich schopnost přetrvat, být spolehlivými a obohacovat život ve společenství. Víra nevzdaluje od světa a není lhostejná vůči konkrétnímu úsilí našich současníků. Bez spolehlivé lásky nic nedokáže opravdu udržet lidi pospolu.

Ačkoliv se už v dějinách i současnosti tolik lidí kvůli křesťanské víře škorpilo, uráželo ba i dříve zabíjelo, ukazuje nám „bezbožná současnost“, jak nepřítomnost víry zužuje obzor lidského života. Mnohému potom zůstává jen vidina vlastních výhod a zisku. Víra neslouží jen jedinci, slouží lidské společnosti.

  • Chceme-li posoudit ryzost naší víry, ptejme se, jestli nás k lidem přibližuje, inspiruje k lásce?
  • Víra a láska jsou zřejmě nerozlučné dvojice. Jak je to tedy s nimi ve mně samotném?

 

75. pokračování

52. List Židům při líčení Abrahámovy cesty k budoucímu městu zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srov. Žid 11,20–21). První prostředí, kde víra osvěcuje společenství lidí, spočívá v rodině. Mám na mysli především trvalý svazek muže a ženy v manželství. Vzniká z jejich lásky, jež je znamením a přítomností lásky Boží, z uznání a přijetí dobra pohlavní odlišnosti, která umožňuje sjednocení manželů v jediném těle (srov. Gn 2,24) a dává jim schopnost rodit nový život, projev dobroty Stvořitele, jeho moudrosti a jeho plánu lásky.

Stabilní rodina je velký dar. Pokud je naplněna živou vírou, je tento dar ještě umocněn a upevněn. Je to prostor víry a lásky při vší naší lidské nedokonalosti. Na budování tohoto daru se má křesťan podílet. Spíš než na naříkání, jak je to s rodinami dnes špatné.

  • Zkusme přemýšlet o tom, jak velkou věc Bůh udělal, když stvořil člověka jako muže a ženu!
  • Odlišnost muže a ženy v manželství je překlenována láskou. Jejím zásadním zdrojem je Bůh. Vnímám to tak?

 

 

76. pokračování

53. V rodině doprovází víra všechna životní období, počínaje dětstvím: děti se učí důvěřovat lásce svých rodičů. Proto je důležité, aby rodiče udržovali společnou praxi víry v rodině, která doprovází zrání víry dětí. Zvláště mladí lidé, procházející životním obdobím, jež je tak složité, bohaté a důležité pro víru, potřebují na své cestě růstu ve víře zakoušet blízkost a pozornost rodiny a církevního společenství.

Starost o víru dětí a mládeže je na místě. Ale k víře nelze nikoho donutit. Avšak člověk má být ve svém růstu provázen láskou a pozorností. Blízkost a pozornost jsou opakem nevšímavosti a lhostejnosti. Ty jsou pro růst dětí a mladých mnohdy škodlivější než nevěřící okolí.

  • Mohou nám, dospělým, děti skutečně důvěřovat? Položme si tu otázku zcela osobně a konkrétně!
  • Blízkost a pozornost vůči mladší generaci nás dělá zranitelnějším. Láska k nejbližším někdy bolí. Jsme ochotni to snést?

 

77. pokračování

55.a Víra nás skrze zjevení lásky Boha Stvořitele uschopňuje také více si vážit přírody, protože nám umožňuje rozpoznat v ní Bohem vepsanou gramatiku a příbytek, který nám Bůh

svěřil, abychom o něj pečovali a opatrovali ho. Pomáhá nám najít modely rozvoje, jež nejsou založeny výhradně na prospěchu a zisku, ale uznávají stvoření jako dar, vůči němuž jsme všichni dlužníky. Učí nás nalézat spravedlivé formy vlády a zároveň uznávat, že autorita přichází od Boha, aby sloužila společnému dobru.

 

V biblickém pohledu není možné přírodu zbožštit. Protože však je člověka i příroda stvořením Božím, můžeme se na správném vztahu k přírodě přiučit mnohému z toho, jak Bůh zamýšlí svět a člověka v něm. Zároveň nám příroda připomíná stálý úkol, totiž vnímat Boží suverenitu při všech výsledcích výzkumů a vědy, kterých člověk dosahuje.

 

  • Jak se mi v mém pohledu na svět spojuje vnímání přírody a víra v Boha stvořitele a vykupitele?
  • Vnímám pokroky vědy jako postupné, krásné a stálce neúplné poznávání Božího díla?

 

 

78. pokračování

 

55.b Víra nabízí také možnost odpuštění, které častokrát vyžaduje čas, úsilí, trpělivost a odhodlání; odpuštění, které je možné, když odhalíme, že dobro je vždy původnější a silnější než zlo, a že slovo, jímž Bůh přitakává našemu životu, je hlubší než všechno naše popírání.

Času, trpělivosti a odhodlání k odpuštění se mnohdy člověku nedostává. Jenže velké věci, a k nim patří odpuštění nepochybně, se většinou nezískávají rychle, ale vytrvalostí a odhodláním. Víra, že dobro je původnější a silnější než zlo, není také snadná. Ale pro cestu odpuštění je velmi potřebná.

  • Pokusme se po střízlivé úvaze rozhodnout pro nastoupení cesty odpuštění v nějaké věci, ve které je nám to zatím zatěžko.
  • Jak rozumíte slovu, že dobro je silnější než zlo, když se zdá, že zlo na mnoha frontách světa vítězí?

79. pokračování

57.a  Utrpení nám připomíná, že služba víry společnému dobru je vždy službou naděje, která hledí vpřed. Ví tedy, že jedině v Bohu, v budoucnosti, jež přichází od zmrtvýchvstalého Ježíše, může naše společnost nalézt pevný a trvalý základ. V tomto smyslu se víra sbíhá s nadějí, neboť ačkoli naše pozemské obydlí bude strženo, máme příbytek věčný, jejž Bůh založil již v Kristu, v jeho těle (srov. 2 Kor 4,16–5,5). Dynamika víry, naděje a lásky (srov. 1 Sol 1,3; 1 Kor 13,13) nám tak na naší cestě k onomu městu, „které sám Bůh vystaví a založí“ (Žid 11,10), umožňuje přijímat starosti všech lidí, protože „naděje neklame“ (Řím 5,5).

Křesťanská naděje není laciným přesvědčením, že „všechno dobře dopadne“. Křesťanská odvaha nezoufat si ani v nejtěžších chvílích stojí na víře, že Bohu patří trvalá a nekonečná budoucnost, ke které obtížně putujeme, ale kterou nám potom nikdo nevezme. Víra s nadějí jsou v křesťanském pohledu na svět nerozlučnou dvojící.

  • Jak vypadají skutečné kořeny mé naděje, která se už v mém životě osvědčila nebo která teprve bude v těžších zkouškách potřebná?
  • Věřím skutečně Bohu, že pro nás za hranicí smrti připravuje něco nepředstavitelně krásného?

80. pokračování

57.b V jednotě s vírou a láskou nás naděje vede do jisté budoucnosti, která ve srovnání s falešnými nabídkami světských model stojí v jiné perspektivě, a na rozdíl od zmíněné falešné

perspektivy dodává každodennímu životu nový elán a novou sílu. Nenechme si ukrást naději, nedovolme, aby byla zmařena okamžitými řešeními a návrhy, jež nás zdržují na cestě a „fragmentují“ čas tím, že ho redukují a přeměňují na prostor. Čas je vždy nadřazen prostoru. Prostor nechává vývoj ustálit, čas ho naproti tomu vede do budoucnosti a vybízí k cestě vpřed s nadějí.

 

Okamžitá řešení mohou být zrádná. Příchylnost k nim je mnohdy následkem nedostatku nebo úplné nepřítomnosti naděje. Je to něco, čím je dnes naše civilizace trvale oslabována. Hledat neotřesitelnou naději mimo Boha je sice možné, ale sotva to vede člověka k trvalému životu v naději a to i ve zkouškách a nezdarech.

 

  • Výzvu „nenechme si ukrást naději“ je dobré si zapamatovat tak silně, aby se mohla vynořit ve chvíli, kdy nás chce beznaděj zaplavit. .
  • Připusťme ve chvíli, kdy máme strach z neúspěchu, že tento neúspěch může nastat a přece nás nepřipraví o naději v budoucnost, která je v posledku v Bohu.

 

81. pokračování

58. V Marii, Siónské dceři, se naplňují dlouhé dějiny víry Starého zákona s příběhy mnoha věřících žen, počínaje Sárou, které byly vedle praotců místem naplnění Božích zaslíbení

a zrození nového života. V plnosti časů bylo Boží slovo posláno Marii, která ho celou svou bytostí přijala do svého srdce, aby z ní přijalo tělo a narodilo se jako světlo pro lidi. Svatý mučedník Justin používá ve svém Dialogu s Židem Tryfónem hezký výraz, když říká, že Maria přijetím andělova poselství počala „víru a radost“. V Ježíšově Matce se totiž víra  projevila hojností plodů, a když náš duchovní život přináší plody, jsme naplněni radostí, jež je nejjasnějším znamením velikosti víry.

Bůh nespěchá ani neotálí. Jeho záměry se naplňuji v čase, který určuje on sám. Na nás je důvěřovat a vytrvat. Postava Ježíšovy matky Marie může a má být posilou v tomto postoji, kdy se pohybujeme dějinami našeho života i dějinami světa v očekáváni, že Bůh ve svůj čas naplní to, co slíbil.

  • Jak konkrétně je pro mne Panna Maria vzorem a posilou víry v Boha, kterému chci věřit?
  • Dopřávám si radost ze své víry a radost z Boha?

 

Závěrečná modlitba encykliky:

60. K Marii, Matce církve a Matce naší víry, se obraťme v modlitbě.

Pomáhej, Matko, naší víře! Otevři náš sluch Slovu, ať poznáváme Boží hlas a rozpoznáváme

jeho volání. Probuď v nás touhu sledovat jeho kroky, ať „vyjdeme ze své

země“ a přijmeme jeho zaslíbení. Pomáhej nám, ať se jeho láskou necháváme dotýkat, abychom se ho směli dotknout ve víře. Pomáhej nám, ať se mu zcela svěříme, ať věříme v jeho lásku, především v okamžicích soužení a kříže, v nichž je naší víře dáno růst a uzrávat. Zasévej do naší víry radost Zmrtvýchvstalého. Připomínej nám, že kdo věří, není nikdy sám. Uč nás dívat se Ježíšovýma očima, ať je světlem na naší cestě. Ať v nás toto světlo víry stále roste, až nastane onen den, který nezná západu, Ježíš Kristus, tvůj Syn a náš Pán!        


 Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.

 

 

Nad encyklikou Lumen fidei - knížka do kapsy


Úvahy Aleše Opatrného zpřístupňují hluboký teologický text encykliky širokému okruhu čtenářů. Jednotlivé kapitolky mají podobu krátkých zamyšlení nad slovy encykliky, po nichž následují otázky k reflexi. Knížku lze použít pro exercicie všedního dne, ale i pro práci ve společenství.

Ve světle víry (odkaz na ikarmel.cz)

Související texty k tématu:

Ekumenismus, jednota, Týden modliteb za jednotu křesťanů
Nečekejme s ekumenismem na teology (papež František) 
Ekumenismus není ani pohlcení, ani splynutí, ale setkání 
Nebojme se ekumenismu (Jan Pavel II.)
Modlitba je duší ekumenického hnutí (Jan Pavel II.)
Jednotu nevytváří podobnost…
Ekumenismus: zklamání, rezignace, pesimismus?
Ideál jednoty v lásce nemůže hasit jiné názory (Kateřina Lachmanová) 
Falešná jednota křesťanů (Vojtěch Kodet)
Týden modliteb za jednotu křesťanů
Historie Týdne modliteb za jednotu křesťanů

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...