Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceDelší texty Maria, Duch Svatý a svatost - Vladimir Zelinskij

Maria, Duch Svatý a svatost - Vladimir Zelinskij

1. Jméno Theotokos

Pravoslavná "mariologická" zbožnost se v kontemplaci soustřeďuje především na tajemství Božského mateřství, na tajemství žité a slavené celou Církví. Jméno Matky Boží vyjadřuje konečné setkání a nepochopitelné sjednocení živého Boha se svým tvorem. Jméno "Theotokos" však není dogmatickým minimem "mariologie jakožto vědy", nýbrž je srdcem nazírání na Marii, nebo "mariánské moudrosti", jež zde nalézá své transparentní a nevyčerpatelné vyjádření. Z toho důvodu se může Maria, jako Rodička Boží, stát také Matkou, ve smyslu soteriologickém a duchovním, pro všechny lidi. Zůstane pro nás nositelkou Krista a "přebýváním" Ducha Svatého v celých dějinách a pro celou věčnost.

Jméno "Theotokos" je však také apofatické. Nalézáme zde celou pravdu o Božském mateřství, pravdu "skrytou" v tichu, zavinutou do ne-poznání, naplněnou Duchem Svatým. Duch, skrývající se ve jménu Matky Boží, "rozvíjí" toto ticho do slova a světla. Světlo poznání a světlo srdce, jež pochází z Mariina mateřství, dále žije a roste v Církvi a zjevuje se především v dějinách svatosti, tak často žité vedle ní. V existenciální zkušenosti, prožívané světci, se Maria představuje jako "prostřednice" Ducha Svatého. Duch Svatý ve svém "životě mezi lidmi" dovoluje, aby se pravda na Marii a o Marii rozvíjela v zázraku svatosti, ve společné paměti Lidu Božího, kde slovo "Theotokos", při zachování jeho prvotního a koncilového obsahu, je naplňováno novými významy, které pocházejí ze života naplněného "reálnou přítomností" Matky v živé zkušenosti Církve. V každém světci, ve kterém se tato zkušenost stane skutečností, je potvrzena a vždy znovu rozpoznána Mariina přítomnost.

Tato přítomnost je jazykem lásky Boží, která v tichu mluví s duší, a která se také snaží vyjádřit chválou a vyznáním víry. Umění liturgické modlitby je uměním setkání v Duchu Svatém a uměním uznání. Srdce (člověka, společenství nebo Církve) zná rozličné druhy radosti z milování a z toho, že je milováno Matkou Boží, toto srdce umí spolu s ní vyzpívat svou víru, a nebo ji také jednoduše být nablízku. V různých formách církevní modlitby (liturgie, nešpory, ranní chvály atd.) se v radosti a v úžasu množí různé definice, nebo spíše duchovní nazírání na Marii. V liturgické modlitbě se cítíme být uvnitř řeky poznání, která se nezastavuje v dogmatech, nýbrž má svou vlastní hodnotu v proudu vyznání víry, jež je stavem duše. Dogmaticky se tento proud rodí z jediné definice o Marii, "uznané" a chválené jako Theotokos, a ke stejnému prameni se tento proud zase vrací. "Zapečetěným" pramenem tohoto uznání je vždy Duch Svatý.

Modlitba, která se rodí v lůně Církve, vytváří také svou pravdu, která je žita a "zkoušena" v Církvi. Je samozřejmé, že ne každé slovo naší liturgické praxe může vznést požadavek stát se definitivní pravdou. Občas takovéto slovo vyjadřuje pouze naše hledání, naši intuici nebo domněnku či touhu duše. Ale i v tomto případě, když se hledání rozvíjí po cestách Ducha, přináší modlitba své svědectví o pravdě, jež není ještě zcela odhalena, o pravdě, kterou "vidíme jako v hádance" (1 Kor 13,12). Jde o vidění, které je vlastní člověku, který dále "uskutečňuje" okamžik pravdy v Duchu Svatém uvnitř modlícího se společenství.

Mariino "prostřednictví" má tedy vždy pneumatologický charakter. Každé dogma je totiž především stopou Ducha Svatého v lidském myšlení. Definice o Marii jako Matce Boží je již sama aktem vlastního vědomí církevní víry a manifestací Ducha Svatého, je jeho dogmatickou ikonou. Narození jména je srovnatelné s početím Slova. "Duch Svatý na tebe sestoupí, moc nejvyššího tě zastíní" (Lk 1,35). Duch Svatý však také sestupuje, aby dal život Slovu v naší duši, tedy aby dal život víře. "Z toho poznáte Ducha Božího: každý duch, který uzná, že Ježíš Kristus přišel v těle, je od Boha" (1 Jan 4,2). Víra je plodem sestupu Ducha Svatého a Maria je navždy prvotním obrazem víry, je ikonou samotné víry.

Jinými slovy: má-li křesťanská víra nějakou tvář osvícenou Duchem Svatým, je to tvář Mariina, která je ikonou Církve.

"Koruna dogmat", Ona vrhá světlo na trojičné tajemství odrážející se v lidstvu: "Ty jsi zrodila Syna bez otce, toho Syna, který byl zrozen z Otce bez matky." Otcovství Otce v Bohu odpovídá mateřství Theotokos v lidstvu, jde o obraz mateřského panenství Církve. A je to Cyprián, který volá: "Nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá Církev za matku."1





2. Maria, Matka

Kořen úcty k Marii se nachází uvnitř víry a lásky k jejímu Synu, "pravému světlu, které osvěcuje každého člověka" (Jan 1,9). Mezi lidmi přijímá Světlo "materiální" podstatu tohoto světa. A jeho první materií bylo tělo jeho Matky, plné Ducha Svatého. Světlo přichází jako temné a neproniknutelné tajemství, jako poselství, jako Dobrá Zpráva, jako Osoba, jako Tvář Krista navráceného k nám, ale také jako čistota Panny, něžnost a ochrana, přímluva a láska. Všechny tyto výrazy jsou "podstaty" Slova (nebo "stopy" Ducha), které vstupují do duše a v prvotním smyslu se v této duši, tak jako v Církvi, stávají tělem.

"Každá věřící duše počíná a rodí Slovo Boží na základě víry. Kristus je plodem a my všichni jsme Kristovy matky", praví sv. Maxim Vyznavač.2 Podle slov otce Sergeje Bulgakova vrhá mateřství Panny Marie světlo na mateřský aspekt zjevení.

Zjevení Božího mateřství je jinou tváří jeho lásky. V našem nejhlubším a nejintimnějším životě s Bohem je skrytý vztah mezi Synem a Matkou, Slovem a tichem, mezi vírou fixovanou a uchovávanou v koncilových formulacích a tajemstvím, které je ukryto v samotném prameni víry. Jde o podstatný a sapienciální vztah. Od Slova jdeme k tichu, od Krista k Marii, od Církve k duši, a vracíme se zpět, protože Duch Pravdy tyto skutečnosti v sobě sjednocuje jako něco neoddělitelného, ale zároveň rozlišného. Otec posílá svého Ducha: "Aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích" (Ef 3,17) a Ježíš je počatý v našich srdcích díky Mariinu mateřství. V Marii se každé srdce, které "žije z víry" (Řím 1,17), stává příbytkem Slova. "Má matka a moji bratři jsou ti, kdo poslouchají slovo Boží a uskutečňují ho" (Lk 8,21). Pohleď, komentuje sv. Simeon Nový Teolog, "všichni ti, kteří poslouchají Jeho slovo, jsou Jím pozvednuti k důstojnosti Jeho Matky a nazývá je bratry a svými příbuznými."3

Toto základní pouto mezi Marií a vírou, mezi Marií a mateřstvím samého Boha, jako také pouto mezi Marií a Církví, nese v sobě skrytou moudrost víry. Tato víra, jež je zakořeněná v Trojici, nám stále připomíná, že jejím pramenem je Kristus, jeho "přebývání" v Duchu Svatém a jeho lůno, které je v Marii. Všichni věřící mají Marii jako Matku a Krista jako bratra, ale toto mateřství a toto bratrství se rozevírá pouze v tváři svatosti, tedy ve zjevení Ducha Svatého. Existuje hluboké a neviditelné pouto v Duchu Svatém mezi zkušeností svatosti světců (těch, kteří poslouchají slovo Boží a uskutečňují ho) a mezi uctíváním Marie. "Srdce pravoslaví (především ruského pravoslaví), se asi nikdy nevyjádřilo plněji než v úctě k Matce Boží a ke svatým."4 Mariina "pravoslavná" tvář má mnoho výrazů, které jsou v neustálém spojení: Marie - ochránkyně, Marie eucharistická, Marie - Moudrost atd. Tyto i jiné obrazy Matky Boží jsou také ikonami Ducha Svatého. Maria je tou, která nás doprovází, která nás ochraňuje před vším, co ohrožuje náš život na zemi, ale také před vším, co ohrožuje spásu naší duše: očekává nás Pánův soud a "pod ochranu tvého milosrdenství se utíkáme, Matko Boží..." jak praví hymnus ze 3. století, často zpívaný během liturgického slavení, neboť "nemáme jinou pomoc, nemáme jinou naději kromě Tebe, ó Svrchovaná...", jak praví jeden z nespočetných současných pravoslavných hymnů na Marii, protože ona nás odívá svatostí.

Tajemství ochrany se nevysvětluje, nýbrž objasňuje v jiném tajemství, v tajemství eucharistie. Také zde je přítomna Matka Boží "vedle", nebo prostřednictvím Ducha Svatého. Ale abychom mohli mluvit o Marii eucharistické, je nutno připomenout, že podle pravoslavné víry je eucharistie působením samotného Boha. Lid Boží se připravuje na jeho přijetí, shromažďuje se v kostele, přináší chléb a víno, ale pouze Bůh může proměnit lidské dary v dar Jeho přítomnosti. Lid ho vzývá a modlí se, aby sestoupil, ale tajemství proměnění je úkonem víry celé Církve. V tomto činu se Církev uskutečňuje, nalézá svou vlastní "identitu" jako Kristovo Tělo a pro skrytou logiku víry "se nachází" v Marii, která tomuto Tělu dala lidský život. V eucharistickém dění, v přijímání, se lid Boží, shromážděný v kostele, proměňuje v Kristovo Tělo. Společenství se Synem v Duchu Svatém je obráceno k Bohu Otci a odehrává se v Mariině paměti, v níž bylo a zůstává plně uskutečněné dokonalé společenství, nebo sjednocení s Bohem. Tato "mariánská paměť", ontologická, existenciální či vitální, se stále zjevuje v liturgické modlitbě, která bezprostředně následuje po vzývání Ducha Svatého nad dary v čase (který není našim časem astronomickým) konsekrace: "Připomínáme si cele svatou, bezúhonnou, více než požehnanou, slavnou, svrchovanou naši Bohorodičku a vždy Pannu Marii spolu se všemi svatými, a nás samotné a všechny ostatní a celý náš život svěřujeme Kristu Bohu."

Tajemství eucharistie má proto svůj obraz v zázraku Zvěstování. "Jak se to stane", praví svatá Panna, "vždyť muže nepoznávám?" (Lk 1,34). Archanděl Gabriel odpovídá: "Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní" (Lk 1,35). A nyní se ptáš, jak se chléb stane tělem Kristovým, a víno a voda Kristovou krví? Také já ti pravím: "Duch Svatý přijde a dokončí to, co přesahuje každé slovo a každou myšlenku."5

V liturgickém myšlení je Maria nazírána jako vtělení radosti stvoření, jako srdce jásotu celého stvoření. Ona totiž stále nese ve Své paměti věčný okamžik, kdy stvoření bylo z Pánových úst prohlášeno jako "dobré", v době, kdy se ho hřích ještě nedotknul. V Marii se znovu shromažďuje [ricapitolatio] celé stvoření, vrací se ke své prvotní dobrotě, k moudrosti, k dobru Ducha Svatého. "V Tobě se raduje, Ty, naplněná milostí, celé stvoření, sbor andělů, lidské pokolení, ó Chráme posvěcený a Ráji rozumu..." (Liturgie sv. Bazila). Maria, nebo spíše Duch, který v ní přebývá, nám dává zahlédnout proměněný svět. Proto je, mimo modlitby, jedním z nejhlavnějších vyjádření moudrosti víry, vyjádření ikony. Ikona je autentickým Mariiným hlasem, obrazem toho, co bylo opravdu viděno a žito církví. Tajemství obrazu je to, že vychází z tajemství Ducha Svatého ke světlu vidění Království. Ikona je eschatologickou vzpomínkou na ono Království, jež je ponořené v Duchu, kterého nám Bůh připravil, je vzpomínkou na ony věci, které oko nevidělo, ucho neslyšelo, které na mysl lidskou nikdy nevstoupily... (srov. 1 Kor 2,9).

Tyto věci se odkrývají s láskou a dávají se v lásce vidět. Ikona se je snaží uvidět, nebo je alespoň předvídat. Uhodnout nebo žít, znamená účastnit se Ducha, který ve Slově, které se stalo tělem, aby přebývalo mezi námi, spojuje minulost s budoucností. Kam Slovo přichází přebývat, tam Duch Svatý zůstane navždy. Ikona se v podstatě musí stát místem Jeho přebývání. Zobrazená tvář se "mění" v autentický obraz (jako byla voda proměněna ve víno v galilejské Káni), aby mohla nést poselství o Duchu. Duch musí změnit nás samotné, aby se také v nás otevřel prostor pro přijetí samotného Ducha. V tomto smyslu je ikona asketickým uměním. Modlit se s ikonou, to znamená vstoupit do vnitřního dialogu se samotným obrazem - v našem případě s obrazem Matky Boží - tedy se Slovem, které mluví skrze své ticho, znamená to vstoupit v dialog s Duchem Svatým, který se zjevuje v lidské tváři. Proto musíme mít uvnitř nás lidskou tvář, kde se Duch Svatý může zjevit. Tento jeho sestup zahájí "vnitřní boj", který je každodenní praxí světců.

Ikona je "teofanií", která vychází ze vždy skrytého pramene víry. Ikona slouží jako průtok, kterým k nám sestupuje milost. Ikona svědčí o tomto prameni světlem, které v nás probouzí, a kterým vyhání "smutek hříchů". Pravý Mariin obraz je ten, který probouzí mariánskou moudrost zahalenou v Duchu Svatém. "Projektem" Božím je stvořit otevřeného člověka pro Něj samého, transparentního pro Něj, stvořit "zbožštělé bytí". Tento projekt se uskutečňuje svatostí.





3. Mariin "rod"

Svatost v pravoslavném pojetí, chceme-li to vyjádřit trojičnou formulí, je především adopce v Otci, život v Kristu, získání Ducha Svatého, ale je to také příbuzenství se Svatou Pannou.

"Jako se On narodil první v Duchu Svatém z Nejsvětější Matky Boží, a z něj všichni svatí, tak je Matka Boží i Matkou všech svatých, je Paní, Královnou a Vládkyní, a všichni svatí jsou jejími služebníky... Jsou však také jejími syny a mají podíl na nejčistším těle jejího Syna. Tento výrok je pravdivý, protože Pánovo tělo je tělem jeho Matky."6 Opravdovým "tělem své Matky" byl Serafim Sarovský, jeden z největších ruských mystiků a světců. Osoba sv. Serafima v sobě skrývá teologické tajemství. On znal, a to nikoli že by o tom jen slyšel, Mariinu přítomnost a ochranu: mnohokrát během jeho života Ona sama, obklopená mnohými světci, vstupovala do jeho cely (tato skutečnost je dosvědčena mnohými očitými svědky), aby s ním rozmlouvala a aby ho uzdravila. V každém okamžiku jeho života mu byla nablízku.

Pro sv. Serafima říci "život" znamenalo říci "modlitba". Jeho modlitba byla vždy "trojičná" a podle pravoslavné tradice byla protkána mnoha mariánskými invokacemi. Svatý Serafim se modlil k Otci, k Synu a k Duchu Svatému, ale vždy před obrazem Matky, jako by Ona sama měla nést jeho modlitbu k Nejsvětější Trojici, jako by Ona byla prostřednicí jeho proseb. Po léta se modlil před jedinou ikonou, nazývanou "něha" (umilenie: Panna se zkříženýma rukama, s očima sklopenýma a bez Božského dítěte), a před touto ikonou také zemřel. Jednoho dne se Matka Boží zjevila sv. Serafimovi ve společenství sv. Jana Teologa a jiných světců. Obrátila se k evangelistovi a nazvala svatého mnicha jako jednoho "z naší rasy" (nebo z našeho rodu). "Naše rasa" nebo "náš rod" světců a Matky Boží je rodem či rasou Ducha Svatého.

Pravý světec se nalézá v nejužším společenství s Matkou a s Duchem Svatým, zůstávaje zcela v tom nejdokonalejším kristocentrismu. Proto je možno žít s Ježíšovou modlitbou na rtech a zůstávat světcem zasvěceným Matce Boží. Je možné číst každý den evangelium, jako sv. Serafim, a modlit se před Mariiným obrazem, který již vše v sobě obsahuje. Je možné mluvit o účelu křesťanského života jako o získání Ducha Svatého, protože jsme z "rodu" Svaté Panny, "hořícím keřem" samotného Ducha Svatého... Všechny dary Ducha Svatého, a na prvním místě dar víry, jsou proto neseny, nebo spíše naplněny, Marií, a to především v životě světců. Jejich zkušenost je jako zapečetěná tichem, protože "s příchodem Ducha Svatého, jak to vyznává Serafim, je nutné být v naprostém tichu, abychom jasně slyšeli všechna slova věčného života, které nám on zvěstuje."7

Duch Svatý sestupuje do Mariina lůna, aby se narodilo Slovo, a zůstává v Marii jako blaženost, jako věčné Otcovo ticho. A Slovo Boží k nám promlouvá skrze tuto blaženost, pokoj a Mariino ticho.

"Duch Svatý však sestoupil na Pannu ještě jednou a to v den Letnic. Tentokrát nikoli aby si posloužil její přirozeností jako nástrojem, ale aby se daroval její osobě, aby se stal nástrojem jejího zbožštění. Nejčistější přirozenost, jež v sobě nosila Slovo, vstoupila do dokonalého sjednocení s Božstvím v osobě Matky Boží. Zůstala-li Matka ještě ve světě a jestliže se podřídila podmínkám lidského života..., tak Církev a celý svět v ní mají od tohoto okamžiku své naplnění a svůj osobní vrchol, který otevírá cestu zbožštění pro každého tvora."8

Tajemství zbožštění (a také tajemství kenoze) se nachází v privilegované Mariině pozici vůči Nejsvětější Trojici. Mluvíme o svatém mateřství, o lásce, o ochraně, ale v Marii je tohle všechno jako odraz světla Trojice, jež se odráží se v transparenci lidského bytí. Mariino vlastní světlo je světlem průzračnosti lidské přirozenosti, jež byla stvořena s milostí a v milosti plně zůstává. Skrze její duši proto můžeme vidět tajemství samotné Trojice, jež odráží se ve zkušenosti svatých. Maria je především svědkyní, vyvolenou a milovanou Otcem, aby se stala jeho živoucím a trvalým svědectvím mezi lidmi. Jestliže Syn patří k Trojici, Maria je jejím zrcadlem. V ní a skrze ni vidíme Trojici nikoli jako "v zatemnělém zrcadle", nýbrž ve světle tvora, který je bez hříchu, a jenž zjevuje lidstvu Boží plán. "Pouhé jméno Matky Boží, praví svatý Jan Damašský, obsahuje v sobě celé tajemství plánu spásy."9 Zázračné setkání, které se uskutečňuje v osobě Matky, je jako znamení budoucího a konečného setkání Boha s celým lidstvem stvořeným pro spásu. Duch Svatý, který je "skrytou osobou"10, se tak stane transparentní ve tváři Mariina proměněného lidství, v těle - mystickém a lidském - Krista, jímž je Církev. "Je-li Maria prostřednicí mezi Bohem a lidským rodem, ona učinila z Boha Syna člověka; ale ona také učinila lidi Božími syny."11


z italštiny přeložil R. M.

Vladimir Zelinskij (1942) vystudoval filologii na Moskevské univerzitě. Ve 30 letech se obrátil ke křesťanství a byl pokřtěn v ruské pravoslavné Církvi. V současné době vyučuje na Katolické univerzitě v Brescii. Přeložil do ruštiny několik knih od H. de Lubaca a vydal mnoho článků ekumenického a duchovního charakteru, mezi jinými např. v italštině Perché il mondo creda. Un ortodosso di Mosca dialoga con Ratzinger [Aby svět uvěřil. Moskevský pravoslavný rozmlouvá s Ratzingerem], La Casa di Matriona, Milano 1988.


Poznámky:
1 P. Evdokimov, L'Ortodossia, Bologna 1981, str. 212-213.
2 Maxim Vyznavač, Kapitoly o lásce.
3 Simeon Nový Teolog, Teologický traktát 45,9.
4 G. Fedotov, Duchovní verše, Moskva 1994 (v ruštině).
5 Jan Damašský, PG 94,1140-1141.
6 Simeon Nový Teolog, Teologický traktát, 45,9.
7 V. Zelinskij, Služebník boží Serafim, Moskva 1995, str. 131 (v ruštině).
8 V. Zelinskij, La teologia mistica d'Oriente, Il Mulino, Bologna 1967, str. 186-187.
9 Jan Damašský, PG 94, 821 BC.
10 F. Kallistos Ware, The Orthodox Way, London 1979, str. 120.
11 Řehoř Palamas, Homilie 53.


Převzato se svolením vydavatele z Mezinárodní katolické revue Communio 3-4/4. ročník 2000.

Vydalo nakladatelství Trinitas


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...