Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty M Modlitba - soubor tematických textůDelší texty Modlím se, tedy jsem (Tomáš Špidlík)

Modlím se, tedy jsem (Tomáš Špidlík)

O ateizmu a aktuálnosti křesťanské nauky


Není zbytečné se potulovat knihovnou a vzít občas do ruky knihu, kterou už dávno nikdo jiný v rukách neměl. Někdy se najde nečekaně něco velmi zajímavého. Tak mě jednou překvapil i ruský myslitel V. I. Nesmelov. Byl před první světovou válkou profesorem kazažské duchovní akademie, kde se učila také teologie, nauka o Bohu. Ale on se soustředil na antropologii, nauku o člověku. Měl k tomu svoje důvody. Dobře pochopil velký problém začínajícího dvacatého století: stále víc pronikající sekularizace do praxe i do myšlení lidí. Rozmáhá se ateizmus. Ale v jaké situaci jsou ti, kdo doposud v Boha věří? Podle Nesmelova nejsou od nich daleko. Věří, že je Bůh kdesi vysoko na nebi, ale zde na zemi plyne život svou cestou jakoby bez něho. Lidé se proto zabývají sami sebou a světem, který je obklopuje. Víra v Boha se stává anachronismem, zaostalostí pro evropského člověka. "Jak jí dodat znovu aktuálnosti," ptá se myslitel. Neprobudíme v něm zájem o teologii, jako nauce o Bohu. Ta ostaně není ani křesťanská. Evangelium není poselství, že existuje Bůh, ale přináší novou zvěst, že se Bůh stal člověkem. Toto poselství ovšem nutně patří do dnešního světa, který soustředil svůj zájem na člověka.

Náboženství, s kterými se setkáváme ve všech světadílech, umísťují božstvo kamsi "nahoru". Lidé jsou celkem spokojeni, když do jejich života bohové nezasahují, když jsou, jakoby nebyli. To je podstata sekularizace, která se vyskytuje ve všech kulturách. Staří mytologičtí bohové Řecka bydlili na Olympu, ale občas sestupovali na zem. Pozdější filozofové jako například Platón prohlásili, že sama lidská duše je božská, protože je schopna poznávat svět jako Bůh. Člověk se tedy musí sám starat o svou dokonalost a nesvolávat zhůry Boží pomoc.

Jaký je z tohoto hlediska názor Starého zákona? Bůh také bydlí "na nebi", ale stále zasahuje do světa. Proto se jenom bláznu připisuje výrok, že Bůh neexistuje. Židé po dobu celých svých dějin viděli velké Boží skutky. Jeden z největších byl zázračný přechod Rudým mořem, proto končí vypravování Exodu poznámkou: "Tak uviděl Izrael velkou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi" (Ex 14,31).

Ta Boží moc se objevuje v celé přírodě. Proto se zpívá v žalmech: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou" (Ž 19,1). Ale Bůh sestupuje i k lidem, je jim blízko. Proto proroci jako například Izajáš vyznávají (61,1): "Duch Páně je nade mnou, Hospodin mne pomazal, abych nesl radostnou zvěst pokorným." Ježíš vztahuje ta slova na sebe při své řeči ke spoluobčanům v Nazeretě. Neměl však úspěch (Lk 4,14-20). Jde tu o tajemství, které si dovedeme těžko představit, proto národ z velké části nepřijal evangelium o vtělení Božího Syna na zemi. Přijali je však Ježíšovi učedníci, a to v celé šířce jeho dosahu. Byli si od počátku vědomi, že Kristovo tajemství pokračuje i v nich. I na ně sestupuje Duch Boží. Tak vznikla církev v Jeruzalémě. Kniha Skutků apoštolů pak na mnoha místech ukazuje, jak Duch svatý sestupuje na věřící, jak jsou všichni jakoby synové proroků. Při svém prvním velkém kázání sv. Petr ten fakt dotvrzuje citací z proroka Jóela: "A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi" (Sk 2,17, Jl 3,1).

Ale i křesťané se hned od počátku ptali, jak si mají to tajemství vysvětlit. Dá se říci, že se tu vyskytly dvě tendence, jedna převládala u věřících ze semitského prostředí, druhá u těch, kdo byli řeckého původu. K semitské rase patřila syrská církev. Té byla blízká mentalita Starého zákona. Představovali si tedy, že má na všechny křesťany sestupovat Duch svatý stejně jako na proroky. Pozorovali to zvláště při nadšených charismatických združeních, kde se vyskytovalo svaté vytržení, kde jednotlivci mluvili v jazycích, prorokovali, uzdravovali... O takových mimořádných darech Ducha mluví i sv. Pavel v listu ke Korintským (kap. 12 a násl.). Ale Apoštol je považuje za mimořádné jevy. Vždyť křesťané musejí mít Ducha svatého i v denním životě, trvale, ne jenom v okamžicích nadšení.

Byli si toho vědomi zvláště křesťané pocházející z helénské kultury. Přijali vysvětlení sv. Bazila, že je Duch svatý jakoby naše forma, jakoby druhá vyšší duše. Sv. Irenej z Lyonu tedy definoval křesťana jako člověka složeného ze tří prvků: z duše, z těla a z Ducha svatého. Člověk zůstává člověkem, ale stává se přitom člověkem Božím. Vyjádřili to jednoduchou větou: V Kristu se Bůh stal člověkem, aby se člověk stal božím. Jsme Božími dětmi, protože jsme dostali Ducha Kristova, který v našem srdci volá: "Abba, Otče!" (Řím 8,15; Gal 4,6).

Ale jaký je pak rozdíl mezi námi a Ježíšem samým? Není tu nebezpečí panteismu? Není upřílišené se takto vyjadřovat? Ve středověku přestali teologové mluvit o přímé přítomnosti Ducha svatého v lidech a spokojili se s umírněnějším výrazem: máme v srdci jenom milost Boží, dary Ducha. Ale přesto nemůžeme popřít, že i Písmo i liturgie mluví nejenom o milosti Boží, ale i o samé osobě Ducha Božího v nás. Čteme to např. v textu sv. Pavla, který jsme právě citovali: "Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče" (Gal 4,6).

Dají se ty dva způsoby vyjádření smířit? Kdyby to nebylo možné, pak by jich Písmo a tradice současně neužívaly. Ale začněme nejprve textem sv. Pavla o přítomnosti Ducha svatého v nás. Mluví se zde o třetí Boží osobě. Kde je Bůh? Hmotné věci jsou tam, kde se dotýkají jiných hmot. Tužka je na stole, člověk sedí na židli. Bůh však je nehmotný, ničeho se hmotně nedotýká. Znamená to, že není nikde? Naopak, říkáme, že je všudypřítomný. Je všude tam, kde působí jeho moc a síla. Duch svatý je tedy v našem srdci, když tam působí, když je tam činný.

Položme si však další otázku: Jak působí Bůh? Přijímáme výrazy Písma, kde se od samého počátku dozvídáme, že Bůh je činný svým slovem. Bůh řekl a vznikly nebe i země. I člověk byl stvořen Božím slovem. Ale jeho vznik je odlišný od předcházejícího stvoření. Nebe i země, rostliny i zvířata, jak praví sv. Bazil, uskutečňují Boží slovo mechanicky. Bůh je v nich přítomen svou mocí. Člověk však má dar rozumu a svobodné vůle. Je tedy povolán, aby slovu Božímu porozuměl a aby mu odpověděl svobodným přijetím. Bůh tedy působí při stvoření člověka - můžeme-li to tak říci - dialogálně, rozhovorem s ním. Rozhovor s Bohem je modlitba. Tou tedy je v nás přítomen i Duch svatý. René Descartes prohlásil: "Cogito, ergo sum." – "Myslím, proto jsem." My křesťané, kteří jsme povoláni k účasti na životě Božím, k tomu dodáme: "Modlím se, tedy jsem - syn Boží v Kristu a s Kristem."




***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu


Témata: Modlitba

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...