Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VýchovaDelší texty Muž (Ross Campbell)

Muž (Ross Campbell)

Nejdůležitějším vztahem v rodině je vztah mezi manželi. Je nadřazen všem ostatním vztahům, vztah mezi rodičem a dítětem nevyjímaje.(18) ...

Ještě jsem se nesetkal s opravdu šťastnou a vřelou rodinou, za kterou by manžel a otec nenesl plnou zodpovědnost. Také žena a matka má svou zodpovědnost, ale manžel jí v tom musí ochotně pomáhat a podpírat ji. Je to nutné i proto, že žena může jen obtížně milovat svého manžela, pokud necítí, že ji stoprocentně podporuje ve všech oblastech rodinného a citového života. Samozřejmě, že totéž platí o mužově zodpovědnosti v rodině. Také muž potřebuje mít jistotu, že jeho žena je připravena mu pomoci a že je dokonce ochotna ustoupit, když je to potřeba. (2O) ...

Mužova ochota nést plnou zodpovědnost za rodinu je pro manželku i pro dítě jedním z největších darů.

Žena může podivuhodným způsobem přijímat lásku, kterou v ní její muž vyvolá. Může ji bohatě rozvíjet a opětovat manželovi i dětem, naplňovat domov nevyslovitelně nádherným ovzduším. Ale muž na sebe musí vzít zodpovědnost za vyvolání lásky. Mužům, kteří objevili toto tajemství, je možné jen závidět. láska, která se k muži vrací prostřednictvím jeho ženy, má úžasnou cenu. Podle mého názoru je to ta nejnádhernější věc na světě. Vyvolat lásku je zpočátku obtížné, ale když muž zakusí opětovanou lásku své ženy, brzy přijde na to, že se jeho láska rozmnožila a že s jejím růstem je pro něho stále snazší ji vyvolávat. (21) ...
My muži opravdu zoufale potřebujeme pomoc svých žen, aby nás vedly v relativně pro nás cizím světě citů. (22)

/Nutno přijímat životního partnera takový, jaký je, i když bychom rádi, aby v něčem byl jiný. Umět odhalit vlastnosti, za které mohu být vděčný. (24)/
Nezapomeň, že tvůj partner je nenahraditelný. (24)
/Vše záleží na nepodmíněné lásce, která je v plnosti nedosažitelným ideálem, ale o který musíme stále usilovat./

(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku Návrat, Praha 1992, 18-26)


Bezpodmínečnou lásku ve výchově dítěte můžeme chápat jako světlo, které nás vede. Bez něho se jako rodiče budeme pohybovat v naprosté tmě a nepoznáme, kde jsme a co bychom měli dělat s ohledem na dítě. Toto světlo nám ukazuje, kde se nacházíme my a kde naše dítě a co máme dělat ve všech oblastech výchovy včetně kázně. Pouze takový základ tvoří úhelný kámen, na kterém můžeme budovat nejvhodnější způsob výchovy dítěte a denně tak naplňovat jeho potřeby. Bez základu bezpodmínečné lásky se náš rodičovský úkol stává břemenem plným zmatků, které nám přinášejí zklamání.

Co je to bezpodmínečná láska? To znamená milovat své dítě bez ohledu na to, jaké je. Není důležité, jak vypadá. Rozhodující nejsou ani jeho kvality, sklony nebo handicapy. Není podstatné, co z něho bude, a vůbec nejtěžší na této lásce je to, že nezáleží ani ta tom, jak se dítě chová. Samozřejmě, že to neznamená, že jeho chování se nám vždycky líbí. Bezpodmínečná láska znamená, že své dítě milujeme i přesto, že jeho chování se nám někdy protiví.

Podobně jako jsme hovořili o bezpodmínečné lásce v souvislosti s manželským vztahem, i toto je ideál, který nikdy nenaplníme na sto procent. Ale i v tomto případě platí, že čím více se k ideálu přiblížíme, čím více ho naplníme, tím budeme spokojenější jako rodiče a tím větší bude naše sebedůvěra. Také naše dítě bude spokojenější a šťastnější. (28) ...

Jestliže je milujeme pouze tehdy, když splní mé požadavky nebo očekávání, budou pociťovat svoji nedostatečnost. Budou si myslet, že nemá smysl se sebevíc snažit, protože nikdy neudělají dost. Bude je trápit nejistota, úzkost, budou se podceňovat. Budou mít neustálé překážky ve svém zrání v citové oblasti a v chování. Znovu si uvědomuji, že za své zrání nenesou odpovědnost jen mé děti, ale i já. (29)

Odpověď, kterou dáme dítěti na jeho nejdůležitější otázku "Máte mě rádi?", předurčuje jeho základní přístup k životu. Rozhoduje o něm naše odpověď.

Dítě nám obvykle klade tuto otázku svým chováním, a proto mu i my odpovídáme vlastním chováním. Odpovídáme nejen tím, co říkáme, ale i tím, co děláme. Dítě nám svým chováním sděluje, co potřebuje. Zda potřebuje více lásky, kázně, přijetí nebo porozumění...

Dítě vnímá naši lásku podle toho, jak se k němu chováme. Dovídá se o ní z našeho chování, z toho, co říkáme a co děláme. Ale to, co děláme, má větší váhu. (3O) ...

Děti si můžeme představit jako zrcadla, která odrážejí naši lásku, ale sami ji nevytvářejí. Jestliže jim projevujeme lásku, ony ji vracejí. Když ji neprojevujeme, nemohou ji ani vracet. Jestliže je naše láska bezpodmínečná, opětují ji bez podmínek. Když je milujeme jen za určitých podmínek, opětují naši lásku stejným způsobem. (31)


Milující rodiče si všimnou okamžiku, kdy jejich dítě zoufale potřebuje soustředěnou pozornost, a věnují se mu, i když se jim to v té chvíli vůbec nehodí.

Co je soustředěná pozornost? Při soustředěné pozornosti se dítěti věnujeme takovým způsobem, že nemá žádné pochybnosti o naší lásce. Cítí, že ho milujeme a že uznáváme jeho práva. Ujišťujeme ho o tom naší pozorností, vážným přístupem a přímým pohledem. Soustředěná pozornost probouzí v dítěti pocit, že je v očích svých rodičů nejdůležitějším tvorem na světě. ...

Dítě by mělo mít pocit jedinečnosti. Má ho málo dětí, ale jak odlišné je dítě, které ví o své neobyčejnosti. Pouze soustředěná pozornost může dát dítěti poznání a vědomí vlastní hodnoty. Je to velmi důležité pro vývoj sebehodnocení. Je tím velmi hluboce ovlivněna jeho schopnost navazovat vztahy a milovat druhé lidi.
/K tomu Mk 1O,13-16 - Ježíš přijímá děti/
/Čas pro soustředěnou pozornost se musí hledat! Využívat příhodných situací, ale i si naplánovat čas, který budeme věnovat jen jednomu dítěti. Všechny děti to potřebují - pozor na pasivní děti, které to nedovedou dát najevo! Kombinovat s kontaktem očima fyzický kontakt - zde nabývají většího významu. Vhodnou situací je i případ, kdy dítě nezvládne citově nějakou situaci. (54-63)/

Chvíle soustředěné pozornosti může být jen krátká, může ji tvořit jen několik okamžiků, a přesto může dělat divy. (61)


/Je nutno nejen lásku projevit, ale projevit ji vhodným způsobem. Vhodně projevená láska je taková.../
...která dítěti poskytuje potřebnou péči a zaručuje jeho citové zrání spolu s růstem zdravé sebedůvěry... (65)

/Nevhodnou láskou je přivlastňování si dítěte, udržování dítěte v přílišné závislosti na rodičích, zacházení s ním jako s věcí. (65)/

Rodiče musí dítě respektovat, aby se mohlo stát samo sebou. Jistě to neznamená, že dítě nemá mít žádná omezení a že rodiče mají být příliš shovívaví (každé dítě potřebuje vedení a kázeň). Znamená to, že dítě musíme povzbuzovat k tomu, aby o sobě přemýšlelo, chovalo se přirozeně a uvědomovalo si, že je samostatnou bytostí, která za sebe musí brát stále větší a větší odpovědnost. (66)
/Je nebezpečné používat děti jako náhražku vlastní seberealizace - prožívat v nich to, čeho nedosáhli sami! Dítě tak může být nuceno k tomu, na co není zralé. (7O-72)/
Naše láska musí být bezpodmínečná. Musíme své dítě milovat takovou láskou, která mu umožní naplnit plán připravený Bohem pro jeho život - ne naše vlastní touhy a sny. (72 )
/Ale přitom se nebát projevů lásky!/

Děti trpí mnohem víc nedostatkem vhodně projevené lásky než tím, že by byly vystaveny nevhodným projevům lásky. (74)


Chceme-li mít dobře vychované dítě, musíme nejdříve pochopit základní předpoklad dobré výchovy: dítě musí cítit, že je milováno - to je první a nejdůležitější princip správné výchovy. Samozřejmě, že to není všechno, ale je to ten nejdůležitější stavební kámen. (76) ...

Uplatňovat ve výchově kázeň a kontrolu bez toho, že své dítě milujeme bezpodmínečnou láskou, je barbarské a nebiblické. Možná, že se vaše dítě bude dobře chovat, dokud je malé, ale v pozdějším věku jsou výsledky takové výchovy odstrašující. Pouze zdravý vztah a silné citové pouto mezi rodiči a dítětem obstojí ve všech životních krizích. (76)

Kázeň je součástí péče o dítě. Je to cvičení mysli a charakteru dítěte, které z něho má vypěstovat vyrovnaného a tvořivého člena společnosti. Co všechno ke kázni patří? Zahrnuje v sobě trénink dítěte všemi druhy komunikace, verbálními příkazy, psanými příkazy, pomocí verbálních i neverbálních přání, učením či hrou. Seznam možností je opravdu dlouhý. ...Trest je také součástí tohoto seznamu, ale je pouze jedním z mnoha způsobů kázně. Je to primitivní a zároveň velmi negativní prostředek. (77)

Kázeň je cvičením dítěte v cestě, po které by se mělo ubírat. Trest je pouze jednou částí tohoto cvičení a čím méně ho budeme používat, tím lépe. Prosím vás, abyste si zapamatovali tento výrok: čím lépe je dítě vychováváno, tím méně trestů potřebuje. Správná reakce dítěte na naši výchovu je závislá na tom, do jaké míry dítě cítí, že ho milujeme a přijímáme. (8O)

...
Zdá se, že zastáncům tělesných trestů uniklo, že pastýřská hůl se v Bibli objevuje výlučně v souvislosti s vedením ovcí, a ne kvůli bití. Pastýři jemným způsobem vedli ovce, zvláště beránky tak, že drželi v ruce hůl, aby jim zabránili jít špatným směrem. Potom je jemně šťouchli, aby šli správným směrem. Jestliže hůl byla (nebo je) nástrojem užívaným hlavně pro bití, těžko bychom mohli porozumět slovům Žalmu 23: "Tvůj prut a hůl tvá, toť mě potěšuje" (Žalm 23,4 K). (81) ...

Existuje jeden velmi závažný důvod, pro který je používání tělesného trestu jako základního výchovného prostředku nebezpečné. Tělesný trest totiž drasticky zmírňuje pocit viny, dítě ponižuje, odlidšťuje a pokořuje. Výsledkem je, že dítě si myslí, že bití je již samo o sobě dostatečným trestem. Jestliže se tělesný trest často opakuje a bývá hodně přísný, neprobudí se v dítěti náležitý pocit viny tak, aby se ozvalo a tím i vyvíjelo jeho svědomí. ...Mnozí zapomínají, jak důležitým a pozitivním prvkem pocit viny je, a považují ho za nevhodný citový projev. Je škodlivé myslet si, že jsem příliš vinen, ale správná míra pocitu viny je důležitá pro formování a udržování zdravého svědomí. Normální a zdravé svědomí, které udržuje chování dítěte ve správných mezích, je mnohem lepší než kontrola strachem. Je také lepší než špatná nebo vůbec žádná kontrola. (83)


Podle mých zkušeností působí trest za špatné chování nejdestruktivněji tehdy, když dítě upřímně lituje toho, co udělalo. Klíčovým slovem je tu "upřímně". Jestliže se dítě upřímně kaje za svůj špatný čin, pak by mu trest (zvláště tělesný) ublížil. Může mu ublížit především dvěma způsoby.

Za prvé, jestliže dítě pociťuje lítost nad svým nevhodným chováním, jeho svědomí funguje správně. To je přesně to, co chcete! Dítě se poučilo ze své chyby. Dobře vyvinuté a zdravé svědomí je nejlepším odstrašujícím prostředkem pro opakování špatného chování. Trest, zvláště tělesný, odstraní pocit viny a výčitky. Dítě je zbaveno těchto nepříjemných citů, neprožije je do hloubky, a proto se jeho špatné chování snadno opakuje.

Za druhé, potrestání dítěte za této situace snadno vyvolá hněv. Jestliže již dítě cítí lítost a upřímně se za svůj čin kaje, jeho vlastní svědomí se k němu chová přísně. Dítě trestá samo sebe. Proto potřebuje a hledá útěchu a nové ujištění, že přes svůj zlý čin je stále hodným dítětem. Dítě v takové chvíli zoufale toto ujištění potřebuje. Jestliže ale uděláte chybu, je hluboce zraněno. Za takových okolností bude dítě cítit, že je špatným člověkem a že my rodiče si myslíme totéž. Výsledkem bude pocit hněvu, zranění, pohoršení a často trpkost, která v dítěti zůstane po dlouhou dobu. (91-92) ...

Dalším důvodem, proč máme dítěti za těchto okolností odpustit, je to, že dítě během svého dětství musí poznat, jaké to je, když je mu odpuštěno. Jinak nebude vědět, jak se s vinou vyrovnat a bude mít problémy. Jen si uvědomte, kolik lidí je obtíženo vinou (včetně křesťanů), protože se nikdy nenaučili pocitu odpuštění. Těmto ubohým lidem může skutečně Bůh i druzí odpustit. Ale oni stále cítí svou vinu, přestože vědí, že je jim odpuštěno. My však můžeme dítě ochránit před těmito nevýslovnými problémy s vinou, jestliže ho naučíme, jak se má s vinou vyrovnávat, zvláště pokud jde o pocit odpuštění. Můžeme ho to naučit tak, že mu odpustíme vždycky, když upřímně lituje svého špatného chování. (92)


Jako rodiče musíme mít pevný základ, na kterém stavíme své životy a který obstojí ve zkouškách času. Musíme mít něco, co nás podepře v každé životní situaci: v době dospívání, v mladém věku, ve středním věku, ve stáří, v manželských krizích, ve finančních krizích, v krizích s dětmi v době, kdy se nám nedostává energie. Potřebujeme mít něco, co nás podepře zvláště v rychle se měnící společnosti, v níž se duchovní hodnoty rychle rozpadají. Potřebujeme mít tento důležitý základ, na kterém stavíme své životy, abychom ho mohli předat svým dětem. Podle mého názoru je to ten nejcennější poklad, jaký můžeme předat svým potomkům.

...Péče o duševní zdraví nabízí pomoc v oblasti citových problémů, duševních poruch, psychosomatických onemocnění, adaptačních problémů a poruch manželského soužití.

Oním cenným pokladem přinášejícím pokoj, po kterém touží každé lidské srdce, je živá Osoba. Můžeme s ní mít velmi osobní, důvěrný vztah, a přesto se o ni můžeme podělit s druhými. Posiluje v konfliktech a potěšuje ve stressových situacích. Je nejen zdrojem moudrosti v dobách zmatků, ale umožňuje i nápravu chyb, kterých jsme se dopustili. Pomáhá v minulosti i v přítomnosti a ještě větší pomoc slibuje pro budoucnost. Určuje směr a vede nás v každé době, ale nikdy nás neposílá samotné - je nám blíže než vlastní bratr.

Dává nám pokyny, které máme dodržet. Zároveň s nimi dává ale nádherná zaslíbení těm, kteří ho chtějí poslouchat. Někdy dopouští ztráty a bolest, ale vždycky uzdravuje a ztrátu nahrazuje něčím lepším. Nevnucuje se nám, ale trpělivě čeká, až ho přijmeme. Nenutí nás, abychom poslouchali jeho vůli, ale je hluboce zarmoucen a zraněn, když jdeme po špatné cestě. Chce, abychom ho milovali, protože nás miloval první. Dal nám ale svobodnou vůli přijmout ho nebo odmítnout. Chce o nás pečovat, ale nechce se nám vnutit. Jeho největším přáním je být naším Otcem, ale nebude se toho domáhat násilím. Chceme-li to, co chce On - mít s ním láskyplný, pečující a otcovský vztah (vztah otce a dítěte) - musíme jeho nabídku přijmout. Je příliš jemný na to, aby nás nutil. Čeká na tebe i na mne, abychom se stali jeho dětmi. Ano, uhádli jste. Samozřejmě, že se jedná o osobního Boha.

Osobní a důvěrný vztah s Bohem zprostředkovaný jeho synem Ježíšem Kristem je nejdůležitější věcí v životě. Je to "něco", po čem touží naše dospívající děti: "smysl života", "něco, na co se mohu spolehnout", "vyšší vedení", "něco, co přináší potěšení, když se zdá, že se všechno rozpadá". To všechno je v něm obsaženo. (116-17)

/Je ale také důležité, aby dítě bylo přesvědčeno, že jej rodiče milují, neboť jen tak bude schopno přijmout jejich systém hodnot./
lidé, kteří necítí, že je rodiče bezpodmínečně milují, jen velmi obtížně přijímají skutečnost, že je bezpodmínečně miluje Bůh. Pro mnoho lidí to bývá největší a nejčastější překážka pro znovunavázání osobního vztahu s Bohem. Rodiče musí zabránit, aby k něčemu takovému došlo u jejich vlastních dětí.

Jak se rodiče mohou ujistit o tom, že jejich dítě je připraveno a schopno přijmout Boží lásku? Musí mít jistotu, že naplňují citové potřeby dítěte a že udržují jeho citovou nádrž plnou. Rodiče nemohou očekávat, že dítě bude mít blízký, důvěrný a vzájemný vztah s Bohem, jestliže se o citové potřeby dítěte nestarali a sami s ním takový vroucí vztah neměli. (118) ...
To jsou tedy základní podmínky pro duchovní pomoc dítěti: osobní vztah rodičů s Bohem a jistota dítěte, že ho rodiče bezpodmínečně milují. (119)


Oblíbená, ale mylná představa

Rád bych na tomto místě přezkoumal oblíbenou, ale mylnou představu. Vypadá asi následovně: "Chci, aby se mé dítě naučilo samostatně rozhodovat, a proto ho musím vystavit všem možným vlivům. Nemělo by si myslet, že musí věřit tomu, čemu věřím já. Proto chci, aby se dozvědělo o různých náboženstvích a filosofiích. Teprve až vyroste, může se samo rozhodnout, čemu dá přednost."

Takový rodič utíká od své zodpovědnosti nebo má hrubou neznalost světa, ve kterém žijeme. Dítě vychovávané tímto způsobem musíme litovat. Bez stálého vedení a vysvětlování etických, morálních a duchovních otázek bude jeho mysl v tomto světě stále zmatenější. Na mnohé životní konflikty a rozpory existují moudré odpovědi. Jeden z největších darů, který rodič může svému dítěti dát, je jasné a základní porozumění světu a jeho zmateným problémům. Bez tohoto pevného základu poznání a porozumění se nelze divit, že tolik lidí vyčítá svým rodičům: "Proč jste mi nevysvětlili smysl toho všeho? K čemu vlastně život je?"

Je zde ještě další důvod, proč je lhostejnost k duchovní oblasti hrubou nedbalostí. Stále více skupin, organizací a kultů nabízí destruktivní, zotročující a falešné odpovědi na životní otázky. Tito lidé se nepřejí nic víc než najít právě takového člověka, který byl vychováván tímto zdánlivě svobodomyslným způsobem. Stává se snadnou kořistí pro učení jakékoliv skupiny, která nabízí konkrétní odpovědi bez ohledu na to, že se jedná o odpovědi falešné nebo zotročující své oběti (vzpomínáte si na Moonovu sektu?).

Překvapuje mne, že někteří rodiče utratí tisíce dolarů a jsou schopni jakékoliv politické manipulace jen proto, aby měli jistotu, že jejich dítě bude dobře připraveno na život, co se týče vzdělání. A přece pokud jde o tu nejdůležitější přípravu, o přípravu na životní duchovní zápasy a nelezení skutečného smyslu života, dítě je ponecháno samo sobě, a proto se snadno stane kořistí různých sekt a kultů. (12O-21)
...Jestliže neovlivníte své dítě v duchovní oblasti nyní, udělá to za vás později někdo jiný. (122)


Dovolte svému dítěti, aby se podílelo na vašich duchovních zkušenostech. Čím dříve se dítě naučí důvěřovat Bohu, tím silnější se stane.

Dítě by mělo poznat, že Bůh řeší všechny osobní a rodinné potřeby včetně finančních. Potřebuje vědět, za co se jeho rodiče modlí. Tak například má znát vaše modlitby za potřeby druhých. Mělo by (podle své zralosti) vědět o problémech, kde prosíte Boha o pomoc. Nezapomeňte své dítě průběžně informovat o tom, jak Bůh pracuje ve vašem životě, jak vás používá ke službě druhým lidem. Dítě by také mělo vědět, že se modlíte za něj i za jeho zvláštní individuální potřeby.

Kromě toho se dítě musí od nás učit jak odpouštět a jak nacházet odpuštění od Boha i od lidí. Rodiče to dělají nejprve tak, že sami odpouštějí... Dalším příkladem je, že rodiče přiznají svou chybu, omluví se a požádají za odpuštění, když se dopustí chyby, která dítě zraní. Nemohu ani dost zdůraznit, jak je to důležité. Tolik lidí má dnes problém s vinou. Nemohou odpustit nebo nemohou pocítit, že je jim odpuštěno. Co může být horšího? Šťastný je ten, kdo se naučil odpouštět těm, kteří se proti němu prohřešili, a je schopen požádat o odpuštění a také ho přijmout. Je to důkaz duševního zdraví.

(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku Návrat, Praha 1992, 123-24)


Témata: Výchova

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...