Maria bojuje po našem boku (papež František) - archiv citátů

Navigace: Tematické textyRRodina Krátké texty, citáty r. 2012 Nelehký život nazaretské rodiny (Angelo Scarano)

Angelo Scarano

r. 2012 Nelehký život nazaretské rodiny (Angelo Scarano)

Je běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život nerušený nenadálými událostmi. Vždyť také “pokojný život” je znamením Božího požehnání, ne?

Bůh vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty

Rodina nazaretská nám ukazuje trochu jiný “ideál”: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké! Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, že větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplatilo se jim to. Bůh totiž vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty.

Bůh jako součást rodiny

Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla “tři členy”, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A mezi nimi nebyl “hostem”, ale skutečným členem, který “měl, co říct” do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen “slovy”, ale hlavně jasným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali “nabourat” vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s “normálním manželstvím”, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby “exulanti”). Bůh nepřinesl vždy “klídek” do jejích životů: ani na začátku, ani později.

Nelehký, zato požehnaný život

Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy a velké milosti v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti jim dodával sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se jim Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”, jako Bůh, který nenechává tonout “v bahně” problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh “Emanuel” je stejný pro ně tak jako pro nás: včera jako dnes.

Tento text k vytištění v PDF
 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 26. 3.

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Žalm 23; Ef 5,8-14
Jan 9,1-41

V úryvku evangelia se do konfrontace dostává hned několik skupin lidí. Nejen uzdravený slepec a farizeové, ale i slepcovi rodiče. Jakoby „zdravý rozum“ velel, že obyčejný chlapík chodící po ulici nemůže být Božím synem. Jenže tento typ zdravého rozumu v této chvíli neobstojí. Lidé, se kterými uzdravený vede dialog, jsou představitelé víry! Oni první měli rozpoznat Mesiáše. Jak to, že zcela selhávají? Jak to, že mesiáš oslovuje žebráky, chudé a nikoli elitu? Protože Mesiáše pozná jen ten, kdo ho hledá, očekává, kdo touží se s ním setkat… Kdo ho prosí za uzdravení. Jak legračně vyznívá otázka farizeů (tedy těch, kteří dávají najevo, že usilují o dokonalost): „Jsme snad i my slepí?“ v níž předpokládají jasnou odpověď. Nyní je třeba hledat, jaké skutečné místo v příběhu zaujímáme my. Kterou z postav jsme my? Jsme to totiž často my sami, kdo spolu s farizeji považujeme svůj postoj za tak jasně daný, že neumožňuje vstup skutečného Božího pohledu!