Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S Smrt, umíráníDelší texty O smyslu smrti (Viktor E. Frankl)

O smyslu smrti (Viktor E. Frankl)

Především však by bylo přitom třeba poukázat na to, že únava životem je pocit, a pocity nikdy nejsou argumentem. Toho však, co nemocný hledá, se mu nikdy nedostane: řešení problému. Neboť musíme člověku, který se rozhodl pro sebevraždu, především a stále znovu připomínat, že sebevražda nemůže vyřešit žádný problém. Musíme mu ukazovat, jak velice je podoben hráči šachu, jenž je postaven před šachový problém, který se zdá příliš těžký, a - smete figurky ze šachovnice. Tím se nevyřeší žádný šachový problém. Ale také v životě se nevyřeší žádný problém tím, že člověk odhodí život. A tak, jak se onen šachista nedrží pravidel šachu, právě tak porušuje člověk, který volí dobrovolnou smrt, pravidla hry života. Tato pravidla hry od nás přece nevyžadují, abychom za každou cenu vyhráli, spíše jen, abychom boj nikdy nevzdávali.

Nemůžeme a ani nemusíme sprovodit ze světa všechny důvody, proč je člověk nešťastným, abychom odvrátili od jejich úmyslů ty, kdo se rozhodli pro sebevraždu. Nemusíme každému nešťastně zamilovanému opatřit ženu a každému, kdo trpí hospodářskou nouzí, výdělek. Musí se podařit naučit tyto lidi, že nejen mohou dále žít bez toho, co z nějakého důvodu nemohou mít, ale že mohou vidět kus smyslu svého života právě v tom, že své neštěstí vnitřně překonají, na něm porostou, ukáží, že dorostli svému osudu, jestliže jim něco odpírá. Naše nemocné bude však možno přivést k tomu, aby brali život jako hodnotu a jako něco, co má rozhodně smysl teprve tehdy, budeme-li schopni dát jim obsah života, pomoci jim k tomu, aby ve své existenci našli cíl a účel, jinými slovy: aby viděli před sebou úkol.

„Kdo má Proč žít, snese téměř každé ,Jak“' říká NIETZSCHE:Fakticky má uvědomění si nějakého úkolu života imanentní psychoterapeutickou psychohygienickou hodnotu. Nepřísluší nám tvrdit, že neexistuje nic, co by bylo vhodnější k tomu, aby člověk mohl překonat, popř. unést objektivní nesnáze nebo subjektivní potíže, než: vědomí, že mají v životě úkol. Je tomu ovšem skutečně tak teprve tehdy, jestliže -a tím více, když - je tento úkol osobně ušit na míru, když tedy tvoří to, co by bylo možno nazvat posláním. To činí jeho nositele nezastupitelným a nenahraditelným a dává jeho životu hodnotu jedinečnosti. Uvedené NIETZSCHOVĚ větě je možno rozumět také tak, že „Jak“ v životě, tedy jakékoliv nepříznivé průvodní okolnosti, ustupují do pozadí v tomto okamžiku a v té míře, jak vystupuje do popředí „Proč“. Ale nejen to; z takto získaného náhledu na charakter života jako úkol vyplývá důsledek, že se život stává vlastně jen o to smysluplnější, oč byl těžší. (67-68)
(...)
Tvrdí-li nám však pacient, že neví nic o smyslu svého života, že jedinečné možnosti jeho bytí jsou před ním uzavřeny, můžeme mu pouze odpovědět, že jeho první, nebližší úkol spočívá v tom najít vlastní úkol a postupovat ke smyslu života v jeho jednorázovosti a jedinečnosti. A co se přitom týká zvláště jeho vnitřních možností, tedy otázky, jak by mohl vyčíst směr toho, co musí, z toho, co je, nedá se udělat nic lepšího, než se držet Goethovy odpovědi: „Jak může člověk poznat sám sebe? Pozorováním nikdy, spíše však jednáním. Zkus dělat svou povinnost a budeš vědět hned, co na tobě je. Co je však tvá povinnost? Požadavky dne.“

Budou také existovat lidé, kteří sice uznávají vždy jedinečný charakter života jako úkolu, kteří jsou také odhodláni k realizaci svých konkrétních, jednorázových situačních hodnot, ale považují svou osobní situaci za „beznadějnou“. Zde se musíme nejprve ptát: Co to znamená beznadějný? Člověk přece nemůže předvídat svou budoucnost; nebude to moci už proto, že by jeho vědění o budoucnosti ihned ovlivnilo jeho budoucí jednání, a to bud' podle jeho vzdorovitého nebo sugestibilního zaměření; pak by už však utvářel budoucnost v každém případě jinak, takže by už původní předpověď nebyla správná. Pokud však člověk neumí prorokovat, nikdy není s to také posoudit, zda jeho budoucnost skrývá v sobě možnost k realizaci hodnot. Jednou byl v Marseilli naloděn s určením pro Ďábelské ostrovy černoch, který byl odsouzen k doživotním nuceným pracem. Na širém moři vypukl na parníku - šlo o tehdy potopený „Leviathan“ - požár. Trestanec, mimořádně silný muž, byl zbaven svých pout a zachránil desíti lidem život. Později byl omilostněn. Kdyby se byl tohoto člověka ještě na nábřeží v marseillském přístavu někdo zeptal, zda podle jeho názoru má další život smysl - byl by asi musel potřást hlavou. Vůbec žádný člověk nemůže vědět, zda může od života ještě něco očekávat a která velká hodina na něj snad ještě čeká. (69-70)


Podle našeho mínění existuje však ještě třetí kategorie možných hodnot. Neboť život se jeví v zásadě také ještě tehdy jako smysluplný, i když není ani tvořivě plodný, ani bohatý na zážitky. Existuje totiž další hlavní skupina hodnot, jejichž realizace spočívá právě v tom, jak se člověk staví k omezením svého života. Právě v jeho počínání proti tomuto zúžení jeho možností se otvírá nová, specifická říše hodnot, která zcela jistě náleží dokonce k hodnotám nejvyšším. Tak nabízí i zdánlivě tolik ochuzená existence - ve skutečnosti však ochuzená právě jen o hodnoty tvůrčí a zážitkové - ještě vždy poslední, ba dokonce největší šanci realizovat hodnoty. Tyto hodnoty bychom nazvali hodnotami postojovými. Neboť zde záleží na tom, jak se člověk postaví vůči nezměnitelnému osudu. Možnost realizovat takové hodnoty postoje vzniká tehdy, kdykoli je člověk postaven proti osudu, vůči němuž může jít pouze o to, že ho bere na sebe, že ho nese; jak ho však nese, jak ho jako svůj kříž bere na sebe, že ho nese; o to jde. Jde o postoje jako statečnost v utrpení, důstojnost také ještě v záhubě a ztroskotání. Jakmile jsme však zahrnuli postojové hodnoty do oblasti možných hodnotových kategorií, ukazuje se, že lidská existence nemůže být nikdy opravdu bezesmyslná: život člověka má svůj smysl až do „in ultimus“ - tedy dokud dýchá; dokud je při vědomí, nese odpovědnost vůči hodnotám, i kdyby to byly pouze hodnoty postoje. Pokud má vědomí, má odpovědnost. Jeho povinnost realizovat hodnoty ho neopouští do posledního okamžiku jeho existence. Ať už jsou možnosti realizace jakkoli omezeny, realizovat postojové hodnoty zůstává ještě vždy možné. Tak se také ukazuje platnost věty, z níž jsme vyšli: být člověkem znamená být vědomým a být odpovědným. (62)

Hodinu od hodiny se v životě mění příležitost obrátit se hned k této, hned k oné skupině hodnot. Jednou na nás život vyžaduje, abychom realizovali hodnoty tvůrčí, jindy abychom se obrátili ke kategorii hodnot prožitkových. Jednou máme takříkajíc obohacovat svět svou činností, jindy obohacovat sebe sama svými prožitky. Jednou je požadavek hodiny splnitelný činem, jindy tím, že se odevzdáme možnostem prožitku. Také k radosti může být člověk takto „zavázán“. V tomto smyslu by bylo možno někoho, kdo sedí v tramvaji a stává se svědkem nádherného západu slunce nebo cítí vůni právě kvetoucích akátů a nepoddá se tomuto možnému přírodnímu zážitku, ale čte si dál ve svých novinách, označit v takovém okamžiku za člověka, který „zapomněl na svou povinnost“.

Možnost uskutečnit všechny tři uvedené hodnotové kategorie v jednotném sledu se téměř dramaticky ukazuje u nemocného, jehož životní historie ve svých posledních kapitolách může být načrtnuta takto. Jde o mladého člověka, který může být následkem inoperabilního, vysoce pokročilého tumoru míchy v nemocnici. Už dlouho mu bylo odepřeno, aby byl činný v povolání; projevy ochrnutí ho handicapovaly v jeho pracovní schopnosti. Neměl už tedy žádnou možnost realizovat tvůrčí hodnoty. Ale i v tomto postavení mu byla otevřena říše hodnot prožitkových: bavil se v duchovně podnětných rozhovorech s jinými pacienty (přičemž současně bavil také je a dodával jim odvahy a útěchy), zabýval se četbou dobrých knih, především však poslechem dobré hudby v rozhlase. Až jednoho dne už nesnesl sluchátka a jeho stále ochrnutější ruce už neudržely knihu. Nyní dal svému životu druhý obrat; když se už předtím musel stáhnout od tvůrčích hodnot k hodnotám prožitkovým, byl nyní donucen se obrátit k hodnotám postojovým. Nebo snad můžeme vyložit jeho chování jinak, když se nyní věnoval tomu, aby byl svým nemocničním druhům rádcem a vzorem? Snášel totiž své utrpení statečně.


Nemusíme se nyní zeptat, zda jsme někdy oprávněni k tomu, vzít smrtelně nemocnému šanci, aby zemřel „svou smrtí“:, šanci až do posledního okamžiku své existence naplňovat ji smyslem, i kdyby šlo už spíše o to, uskutečňovat postojové hodnoty, tedy o otázku, jak se pacient, jak se „trpící“ postaví právě k tomuto svému utrpení v jeho vrcholném a konečném bodě? Jeho umírání, pokud jen je skutečně jeho umíráním, patří vlastně k jeho životu a zaokrouhluje tento život do smysluplné totality. Problém, s nímž se zde setkáváme, je problém euthanasie, ale ne pouze ve smyslu pomoci při umírání, ale v širším smyslu smrti z milosti.

Euthanasie v užším významu slova nebyla pro lékaře nikdy problémem; medikamentózní zmírnění eventuálního utrpení při umírání je něco samozřejmého, časový bod její indikace je pouhou otázkou taktu a nevyžaduje snad žádné diskuse v zásadním smyslu. Mimo tuto pomoc při umírání, nad tuto euthanasii v užším slova smyslu, byly činěny opakovaně a na různých místech pokusy povolit zákonně zničení takzvaného života, který není hoden žití. K tomu by se dalo říct toto: za prvé se musí odpovědět, že lékař není povolán k tomu, aby rozhodl o hodnosti nebo nehodnosti života. Je ustanoven lidskou společností pouze k tomu, aby pomáhal, kde může, a mírnil bolesti, kde musí; aby léčil, pokud může, a pečoval o lidi, když už je nemůže léčit. Kdyby nebyli pacienti a jejich rodinní příslušníci přesvědčeni o tom, že lékař bere tento svůj mandát vážně a doslova, pak by byl s důvěrou v něj jednou provždy konec. Nemocný by v žádném momentě nevěděl, blíží-li se k němu lékař ještě jako pomocník, nebo už jako kat. 63-64)

/Nikdy není zcela jisté, zda určitá nemoc, zvl. duševní, je skutečně naprosto neléčitelná. Jsou výjimečné případy uzdravení! Mentálně postižené děti bývají svými rodiči zvlášť milováni! Ani sebevrah nesmí být ponechán sám sobě bez pokusu o záchranu! Lékař není soudce, ale zachraňovatel života!/ (64-66)

Přejdeme-li nyní ke shrnutí všeho, co jsme k otázce po smyslu života dosud řekli, dospíváme k radikální kritice této otázky jako takové. Otázka po smyslu života vůbec je nesmyslná, protože je špatně položena, míní-li vágní život „vůbec“ a nikoli „vždy mou“ konkrétní existenci. Pokusíme-li se rozpomenout na prapůvodní strukturu prožívání světa, musíme udělit otázce po smyslu života kopernikovský obrat: Život sám je to, kdo klade člověku otázky. Člověk se nemá co tázat, daleko spíše je životem tázán, on má životu odpovídat - má život z-odpovědět. Odpovědi však, které člověk dává, mohou být pouze konkrétní odpovědi na konkrétní „životní otázky“.

V odpovědnosti za existenci se promítá jejich zodpovídání, v existenci samé „uskutečňuje“ člověk zodpovídání vlastních otázek.
(...) Tentýž instinkt, který - jak jsme viděli - přivádí člověka k jeho nejvlastnějším životním úkolům, vede jej také při odpovídání na životní otázky, při odpovědnosti za jeho život. Tímto instinktem je svědomí. Svědomí má svůj „hlas“ a „mluví“ k nám - nepopiratelná fenomenální skutečnost. Řeč svědomí, je však vždy odpovídáním. Tak se jeví religiózní člověk psychologicky viděno jako někdo, kdo prožívá nejen to, co bylo řečeno, ale navíc toho, kdo mluví; religiózní člověk tedy slyší jaksi jasněji než nereligiózní: V rozhovoru se svým svědomím - v tomto nejintimnějším rozhovoru se sebou, jaký vůbec existuje - je mu partnerem jeho Bůh. 67-70)


Psychoterapie tedy nesmí vycházet z víry ve zjevení a musí zodpovídat otázku po smyslu života před rozvětvením na jednu stranu do teistického a na druhou stranu do ateistického světového názoru. Chápe-li tedy tímto způsobem fenomén víry nikoli jako víru v Boha, nýbrž jako obsáhlejší víru ve smysl, pak je zcela legitimní, zabývá-li se a zaměstnává-li se fenoménem víry. Chápe to pak shodně s ALBERTEM EINSTEINEM, podle něhož položit otázku po smyslu života znamená být náboženským.

Smysl je zeď', za níž už nemůžeme ustoupit, kterou musíme spíše přijmout: tento poslední smysl musíme přijmout proto, že se na něj nemůžeme dále ptát, a sice proto ne, že se při pokusu zodpovědět otázku po smyslu bytí už vždy bytí smysl předpokládá. Krátce, víra člověka ve smysl je podle KANTA transcendentální kategorií. Právě tak jako od KANTOVY doby víme, že je jaksi nesmyslné ptát se na kategorie prostoru a času, jednoduše proto, že nemůžeme myslet, a tedy se také nemůžeme ptát, aniž předpokládáme prostor a čas, právě tak je lidské bytí už vždycky bytím ke smyslu, ať už jej zná jakkoli málo: existuje tu něco takového jako předvědění o smyslu, a tušení smyslu spočívá také v základu, jak se o ní mluví v logoterapii, „vůle ke smyslu“. Ať to chce, nebo ne, ať už si to uvědomuje, nebo ne - člověk věří ve smysl, pokud dýchá. Také sebevrah věří v nějaký smysl, i když už ne života, dalšího žití, ale aspoň smrti. Kdyby skutečně nevěřil v žádný smysl, už vůbec žádný smysl - nemohl by ani hnout prstem, a už proto by nemohl spáchat sebevraždu.

Viděl jsem umírat přesvědčené ateisty, kteří po dobu života naprosto odmítali věřit v „nějakou vyšší bytost“ nebo v nějaký v dimenzionálním významu vyšší smysl života ale na smrtelné posteli „v hodině svého odumírání“ ukázali svým umíráním to, co během desetiletí nebyli nikomu s to ukázat životem: útočiště, které se nejen vysmívá jejich světovému názoru, nýbrž nemůže být ani intelektualizováno, ani racionalizováno. „De profundis“ se něco prolamuje, něco proráží, objevuje se naprostá důvěra, která neví o tom, komu je projevována, ani o tom, čemu se tu důvěřuje, a přece vzdoruje vědění o neblahé prognóze. 198)


Při pokusu dát odpověď' na otázku po smyslu života - tuto nejlidštější ze všech možných otázek - je člověk odkázán sám na sebe jako na někoho, kdo je tázán životem, jako na toho, kdo má zodpovědět svůj život. Je tedy odkázán k prapůvodnímu faktu, že lidské být je být odpovědným. (...) Jedinečnost a jednorázovost jsou, jak jsme již řekli, pro smysl života konstitutivní. V obou těchto podstatných momentech lidského života manifestuje se však zároveň konečnost člověka. Z toho musí být tato konečnost sama také něčím, co lidské existenci smysl dává a nemůže jí jej brát. (80)
(...)
Může smrt opravdu zrušit smysluplnost života? Naopak. Neboť co by se stalo, kdyby nás život nebyl konečný v čase, nýbrž časově neomezený? Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom právem odsunovat každé jednání do nekonečna, nezáleželo by na tom vykonat je právě nyní, mohlo by být zrovna tak dobře vykonáno teprve zítra nebo pozítří, za rok nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své budoucnosti a ohraničení svých možností nacházíme se pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, jejichž konečný souhrn pak tvoří celý život.

Konečnost, pomíjejícnost je tedy nejen podstatný znak lidského života, nýbrž je také konstitutivní pro jeho smysl. Smysl lidské existence se zakládá na jejím ireverzibilním charakteru. Odpovědnosti člověka za život je možno proto rozumět jen tehdy, rozumí-li se její odpovědnost se zřetelem k pomíjejícnosti a jednorázovosti. Chceme-li tedy dovést své pacienty ve smyslu existenciální analýzy k vědomí jejich odpovědnosti, chceme-li, aby je tato odpovědnost opravdu pronikla, musíme se pokusit uvést jim za pomoci přirovnání na mysl historický charakter života, a tím lidskou odpovědnost v životě.

Prostému člověku, který proti vám sedí v ordinaci, doporučme např., aby jednal tak, jakoby na konci svého života listoval ve své vlastní biografii a narazil právě na tu kapitolu, která jedná o současném životním úseku; nějakým zázrakem by pak měl možnost rozhodnout, co má přinést příští kapitola, bylo by tedy v jeho moci udělat v rozhodující kapitole své nenapsané, vnitřní životní historie ještě korektury. (81)
(...)
Neboť člověk se podobá sochaři, který dlátem a kladivem opracovává nezformovaný kámen tak, že materiál nabývá stále více formy. Člověk zase zpracovává látku, kterou mu dodává osud: tu tvoře, tu prožívaje nebo trpě, pokouší se ,vytlouci“ ze svého života tolik hodnot, kolik může, hodnot tvůrčích nebo zážitkových nebo postojových. Do tohoto podobenství o sochaři můžeme však zavést také časový moment; stačí nám jenom si představit, že sochař má pro dokončení svého uměleckého díla k dispozici jen omezený čas, že mu však nebyl sdělen onen termín, k němuž bude muset dílo odevzdat. Tak nikdy neví, kdy bude „odvolán“ a zda to nebude dokonce v příštím okamžiku. Proto je také nucen pro každý případ využít času - s ohledem na nebezpečí, že zanechá své dílo jako torzo. Že je nebude moci dokončit, to je ještě zdaleka nedělá bezcenným. „Fragmentární charakter“ života (SIMMEL) nijak neškodí smyslu života. Nikdy nemůžeme dělat závěry z délky lidského života na jeho smysluplnost. Biografii neposuzujeme přece také podle její „délky“, podle počtu stránek - nýbrž podle jejího obsahového bohatství. Hrdinný život v mládí zemřelého člověka má jistě více obsahu a smyslu než existence nějakého dlouho žijícího šosáka. Kolik „Nedokončených“ patří k nekrásnějším symfoniím!

Člověk stojí v životě jako u maturitní zkoušky: Zde záleží přece také méně na tom, že je práce nedokončena, než na tom, jak je hodnotná. Tak jako musí být kandidát připraven na to, že znamení zvonku oznámí konec času, který má k dispozici, právě tak musíme v životě očekávat v každém okamžiku, že budeme „odvoláni“.
Člověk má - v čase a v konečnosti - něco naplnit a ukončit, tj. vzít na sebe konečnost a počítat vědomě s koncem. (82)
(...)
I když pochodeň dohořela, mělo její světlo smysl (...). (83)
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 80-83)


Témata: Smrt, umírání

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...