Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty T TeologieDelší texty Pastorace a pastorální teologie

Pastorace a pastorální teologie

Struktura kapitoly:

1. Pastorace a pastorální teologie
1.1. Co rozumíme pastorací
1.2. Pohled do nedávné minulosti
1.2.1. Koncepty a kontinuita
1.2.2. Malý exkurs do bibliografie
1.2.3. Praktické pastorační postupy
1.2.4. Vliv životních podmínek ve společnosti na pastorální teologii

***

1.1. Co rozumíme pastorací

Když mluvíme o pastoraci, nemáme na mysli jen dílčí úseky pastorace, jako je péče o nemocné, udílení svátostí nebo duchovní vedení, ale máme na mysli pastoraci v intencích druhého vatikánského koncilu, všech jeho konstitucí a dekretů. Tedy: působení církve z inspirace evangelia jak interní - tím je rozuměna pastorace věřících v užším slova smyslu, tak externí - tím je míněna jak péče o obecné blaho, tak péče o ty, kdo stojí na okraji církve.

Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia. Má se tedy uplatnit to, co jako motto čteme na začátku konstituce Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek i úzkost lidí dnešní doby, zvláště trpících a chudých, je radostí i nadějí, smutkem i úzkostí učedníků Kristových..."

Pastorace tedy musí znát:
- problémy a očekávání lidí
- odpověď evangelia
- směr cesty, po níž máme lidi doprovázet
- metody, kterými realizuje své úkoly.

Aby se to mohlo stát je třeba následujících věcí:
- dobrá znalost lidí a jejich problémů s přihlédnutím k sociální situaci (město, venkov, pohraničí, diaspora, lidová církev) a osobní situaci (staří, mladí, konvertité, rozvedení, studující atd.);
- dobrá znalost současných odpovědí církve na problémy lidí. Tedy znalost současné teologie, koncilových textů a pokoncilních dokumentů;
- analýza minulosti a současnosti, poznání jací jsme, čím jsme ovlivněni, co si s sebou neseme jako bohatství i jako zátěž;
- vize konkrétního života církve v různých oblastech naší země. Z této vize a z tvůrčího zpracování analýzy se odvíjí poznání cest, po kterých je třeba jít;
- teprve na konci celého procesu je třeba formulovat praktická, pastorační, právní a organizační opatření.

Shrnuto: potřebujeme v církvi dobře poznat, kdo jsme, kam jdeme, kam chceme jít a co máme udělat pro to, abychom poznaným směrem jít mohli. Toto všechno však ještě není pastorace, to jsou její předpoklady.

Pokud se toto všechno nepovede, upadneme do stále hrozícího nebezpečí, že například:
- budeme zaměňovat přání za skutečnost;
- budeme pískat a divit se, že ostatní netancují;
- budeme přinášet odpovědi na otázky, které si lidé nekladou a nebudeme odpovídat na otázky skutečné;
- budeme budovat církev jakožto virtuální realitu uvnitř reálného světa ale bez vztahu k němu, čili budeme budovat náboženský skanzen.





1.2. Pohled do nedávné minulosti


1.2.1. Koncepty a kontinuita

Za jeden z největších problémů života v naší zemi v tomto desetiletí lze považovat diskontinuitu nebo jen částečnou kontinuitu vývoje v mnoha oblastech života a s tím související absenci životaschopných, svobodně vzniklých a ve svobodě uskutečňovaných dlouhodobých konceptů. Týká se to samozřejmě jak vlastního života katolické církve v naší zemi, tak teologie.

Podíváme-li se na oblast pastorální teologie v posledních třech desetiletích, což vlastně zahrnuje pokoncilní dobu zhruba od "pražského jara", najdeme několik počinů, které lze označit za určitý pokus o koncept pastorace v naddiecézním měřítku nebo v oblasti jedné diecéze. Naddiecézními koncepty byly bezpochyby jak Dílo koncilové obnovy , ustavené v květnu 1968 na Velehradě a zakázané na podzim téhož roku, tak Desetiletí duchovní obnovy národa . Určitým diecézním konceptem pak byla sedmiletá příprava na tisíciletí biskupství v Praze (1967-1973). Všechny tyto koncepty ale nebylo možno pro politické okolnosti vůbec nebo plně uskutečnit. Za určitý pastorační koncept pak lze považovat i trvalé zásady pětadvacetiletého působení Františka kardinála Tomáška v čele pražské arcidiecéze . Překvapivé ale je, že na koncepty je chudá i pastorální teologie posledního desetiletí, tedy období svobody.



1.2.2. Malý exkurs do bibliografie

a) skripta a knihy

Zřejmě nejúplnější bibliografii teologické literatury po roce 1913, kdy vyšla Podlahova bibliografie, sestavil kanovník vyšehradské kapituly v Praze a hlavní tvůrce legendární Pokoncilní knihovny (dnes Ústřední katolické knihovny) P. František Verner OCr.

Českobudějovický kanovník a profesor pastorální teologie v diecézním semináři v Českých Budějovicích Dr. Antonín Skočdopole vydal v roce 1874 dvoudílnou rozsáhlou příručku pastorálky , která byla zřejmě ojedinělá i úspěšná. Roku 1905 totiž vydává knihu poněkud méně rozsáhlou, kde v předmluvě reaguje na opakované prosby, aby vydal stručnější verzi výše zmíněné dvoudílné pastorálky, což činí už jako pětasedmdesátiletý penzista s určitými obtížemi (neměl vydavatele, korektury dělal sám). Základní strukturou jeho výkladu je zhruba toto: církev pracuje skrze kněze pro spásu duší (rozumí se: jednotlivců). Kněz se ve své pastýřské činnosti obrací k člověku, jedinci. V této teologii jsou tedy tři základní činitelé: církev, kněz a jednotlivec. Pojmy "obec", "místní církev", "společenství" se zde nevyskytují. Farnost jako objekt pastorační péče i jako činitel pastoračního působení není zmiňována. Dost prostoru je věnováno homiletice a zčásti i katechetice v kapitole pojednávající o ospravedlnění a víře. Svátostného života se týkají zejména dvě rozsáhlé kapitoly, nazvané "Obcování s Bohem skrze eucharistii a modlitbu" a "Svátostné osvobozování od hříchu". O životě křesťana pak pojednávají kapitoly o manželství, o doprovázení v životních nesnázích a o smrti i pohřbu. Příručka nezapomíná ani na farní agendu, péči o kostel, a dokonce popisuje, jak doprovázet odsouzeného k smrti. Zkrátka je to spis na téma: "jak býti dobrým farářem".

Podobnou příručkou, i když o něco méně rozsáhlou, je práce olomouckého
profesora pastorálky Josefa Foltynovského, která je v podstatě také učebnicí pastorační praxe. I zde je v centru pozornosti jednotlivec, byť nejen on sám; výrazněji je zmiňována i rodina a farnost. Úvodem je zdůrazněna cena lidské duše (pozitivní aspekt - nejen záchrana od zla) a Ježíš Kristus je představen jako zakladatel duchovní správy, který dal své církvi pokyny příkladem i slovem. Tím je také interpretován výraz "duchovní správa", který nám asi dnes zní až příliš úředně. Dále je pojednáno o duchovní správě jednotlivce podle věku i podle duševních a tělesných zvláštností (je zde brán zřetel i na mentální handicapy farníků!) a o farnosti. Pokud jde o svátostnou pastoraci, je zde stručná informace o křtu a biřmování, více se autor zmiňuje o oltářní svátosti a velmi podrobně pojednává o zpovědi. Nakonec je poměrně podrobně popsáno řádné vedení farní administrativy. Autor v mnoha místech až nápadně polemizuje s tím, s čím se v životě lidí setkával. Církvi je v jeho pojetí ordinována poněkud "zákopová" mentalita v postoji ke světu. Pozoruhodný je poměrně velký rozsah citované cizojazyčné literatury, zejména německé.

Další rozsáhlou prací, kterou lze v bibliografii nalézt, jsou třídílná skripta ThDr. Jaroslava Kouřila z let 1956-1961. První díl je homiletika, druhý zpovědnice, třetí díl (ve třech svazcích) je rozsáhlou příručkou liturgiky. Zda lze u této práce mluvit o teologii, to je poněkud sporné. Práce výmluvně charakterizuje stav výuky teologie v jednom ze dvou nejhorších období existence litoměřické fakulty. Dá se říci, že je to určitý souhrn pastorální praxe z doby před druhým vatikánským koncilem, napsaný ne právě vysokoškolskou formou.

Z pokoncilové doby existuje pokus o kurs soustavné pastorální teologie od ThDr. Vladimíra Bendy. Tato práce se již snaží recipovat koncilní a pokoncilní teologii. Naprosto se liší od všeho ostatního, co jí předcházelo (od Skočdopole po Kouřila). Vychází z koncilové ekleziologie, církev a obec jsou v popředí. Nejrozsáhlejší jsou oddíly "Život církve dnes" a "Život obce dnes". V malé míře jsou pak skripta i praktickou rukovětí. Zajímavým a předtím i potom nevídaným jevem je malý rozsah textů o svátostech - 16 strojopisných stran z celkového počtu 280! V práci není citovaná žádná literatura. Není zřejmé, zda to bylo kvůli cenzuře státní či církevní - nebo obojí. Lze tak jen těžko poznat, co Dr. Bendu při psaní této práce inspirovalo, protože ji těžko lze považovat za zcela původní. Pokud jde o vliv této teologie (a o určité pastorální teologii, vycházející z koncilové ekleziologie a z teologie obce, zde mluvit lze) na budoucí kněze, je hodnocení dost neutěšené. Práce svým obsahem navazovala spíš na zahraniční (zejména německou) teologii než na domácí zažité skutečnosti a teologii vyučovanou v Litoměřicích.

Za cenný, byť nesoustavný pokus o určitou systematickou orientaci v pastorální situaci a za snahu o naznačení východisek můžeme považovat porůznu opisované, rozptýlené a zčásti sebrané texty Josefa Zvěřiny ve svazečku Odvaha být církví. Tam pak zejména jeho Teze k dějinnému situování a současnému i perspektivnímu orientování pastorální teologie a praxe jsou pokusem o shrnutí dosavadního stavu a vytyčením nejbližších úkolů. Pokouší se o výstižné popsání rakousko-uherského modelu církve a mentality v ní a o charakteristiku nutných změn v církvi jako živého společenství křesťanů. I když nikde necituje Kolakoviče, nezapře se jeho vliv jakož i Zvěřinova zkušenost z poválečné činnosti ovlivněné Kolakovičem.

Neméně významné pro kontext pastorace v těžkých dobách jsou dvě statě Oty Mádra - Jak umírá církev a Jak církev neumírá . Tyto texty řeší se vší odpovědností jednak situaci církve v religiózně i lidsky nejubožejších krajích republiky (Sudety), jednak život církve pod vnějším politickým i kulturním tlakem. Jakkoliv se zdá, že jsou už jen historií, a proto nepoužitelné v době svobody, dlužíme jim zřejmě kritické zpracování s ohledem na dobu vzniku a poctivé promyšlení jakož i odpověď na otázku, zda a jak jsou transformovatelné pro dnešní dobu.

Po změně politických poměrů vychází v Olomouci skriptum CMTF UP Pastorální teologie dominikána ThDr. Bahounka. Jeho obsah je velmi pestrý a charakteristika základní teologické konstrukce je obtížná. Snad by se dalo říci, že je to teologie obsahující dosti starou, předkoncilní ekleziologii, kde církev je prostě určena k tomu, aby svět vedla správnou cestou (pomocí pastoračního působení), a tato představa je protkávána kratšími zmínkami o aktuálních problémech a návrzích na jejich řešení.

Za nezávažnější podnět k diskusi lze ovšem považovat práce nynějšího děkana olomoucké teologické fakulty a tamního docenta pastorální teologie Pavla Ambrose. Jsou to jednak skripta z pastorální teologie, která budou nahrazena pětidílnou příručku, jejíž prvý díl už vyšel, a zejména pak rozsáhlejší kniha o teologii obnovy, obsahující v podstatě základ pastorální teologie, která chce výslovně navázat na cyrilometodějské tradice a která je, jak je u Špidlíkových žáků obvyklé, sycena rozsáhlou znalostí starší i novější teologie křesťanského Východu. V porovnání s příručkami pastorální teologie z německé jazykové oblasti, které jsou u nás asi nejvíce známé, se vyznačuje nejen méně razantním strukturální zařazením a přiřazením všeho zpracovaného materiálu, ale i důkladným zpracováním obecně kulturní situace v naší zemi, až tvrdošíjným lpěním na cyrilometodějské tradici, užíváním "instrumentaria" teologie křesťanského Východu, zejména pokud jde o antropologii užitou v evangelizaci, a až nezvykle silným užitím papežských listů jako argumentu pro popis domácí situace u nás.


b) časopisy

Je nutno konstatovat, že u nás se žádný časopis nevěnoval pastorační teologii a praxi výlučně. Nejstarší a nejúctyhodnější Časopis katolického duchovenstva, vycházející do roku 1951, uvádí pastorační témata jen někdy a sotva by bylo možné v něm vystopovat souvislejší sledování určité pastorální teologie. Od roku 1951 byl nahrazen časopisem Duchovní pastýř. Ten se sice v prvých číslech chlubil redakční radou, složenou prakticky ze samých kvalifikovaných univerzitních pedagogů, byl ale v područí stáních orgánů a později byl zcela ovládnut "mírovými" kněžími. V období určitého kvasu šedesátých let, což je také období koncilu, referoval o některých novějších proudech a o koncilových dokumentech, ovšem o otevřenou diskusi zdaleka nešlo a nemohlo jít. Přesto to byl vlastně jediný tehdy běžně dostupný zdroj informací o myšlenkovém pohybu na Druhém vatikánském koncilu.

V roce 1968 bylo po pádu Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD) zastaveno vydávání Duchovního pastýře a na jeho místo nastoupil časopis pro teologii Via, vydávaný v Praze pod vedením Josefa Zvěřiny. V roce 1968 vyšlo 6 čísel, v roce 1969 10 čísel, v roce 1970 už jen 7 čísel a časopis byl zastaven a opět začal vycházet Duchovní pastýř, který se brzy dostal zcela do péče nově vytvořeného hnutí Pacem in terris. Via byl časopis výslovně "prokoncilní" a uveřejňoval jak příspěvky domácích autorů, tak hodnotné překlady. Byla zde přítomná snaha po základní analýze současné pastorační situace a byly ukazovány nové cesty. Necelé tři ročníky časopisu představují cennou antologii z pokoncilové literatury konce šedesátých let.

Teologické texty, u jejichž zrodu stáli Josef Zvěřina a Oto Mádr, vycházely od konce sedmdesátých let jako samizdat a od roku 1990 veřejně jako řádný časopis. Ani tento časopis nemá ve svém erbu pastorální teologii a pastoraci, přesto se pastorální tématice věnuje v rubrice "Praxe" i v některých článcích. Přímo pastorální teologii pak bylo věnováno číslo 5/1996. Na významný článek P. Ambrose, uveřejněný v tomto čísle, reaguje v dalším ročníku fundovaně A. Křišťan.

Dva pokusy o vydávání speciálního časopisu pro pastoraci mládeže Naim se bohužel nezdařily. Příčinou byly jak ekonomické potíže, tak zřejmě příliš úzká autorská základna.



1.2.3. Praktické pastorační postupy

Roku 1997 Pastorales Forum e.V. uspořádalo prvé ze tří sympózií, které moderoval profesor pastorální teologie vídeňské univerzity Paul M. Zulehner. Byli na ně pozváni teologové z tzv. postkomunistických zemí, aby prozkoumali, zda a jak existovala pastorální teologie "komunistické éry", a aby se pokusili společně formulovat, tvořit nebo z dílčích prvků sestavovat pastorální teologii "Post", tedy postkomunistické éry. Sympózia se uskutečnila v letech 1997-1998, v jejich průběhu vznikly dva sešity s dílčími výsledky a z celkového souhrnu společné práce kniha. Na těchto sympoziích se jasně ukázalo, že v zemích, jako bylo Maďarsko, Československo nebo v určité době i bývalá Jugoslávie, sice nebylo možno publikovat práce z pastorální teologie a nebyla možná veřejná diskuse na toto téma, přesto se ale nedá říci, že by se tam určitá pastorální teologie netvořila, a to zejména v době po Druhém vatikánském koncilu, kdy končil zápas o holé přežití a nastupoval, aspoň v některých vrstvách církve, nový aktivní přístup ke skutečnosti. Odkrývání této "implicitní pastorální teologie" je možné zpracováváním historických analýz života církve za dob komunistické nadvlády. Dokončení mezinárodního projektu Aufbruch by mohlo připravit důležité podklady pro další práci.

Pokud bychom chtěli charakterizovat tuto "neuniverzitní pastorální teologii"v naší zemi, musíme pojmenovat její východiska. Jedním byl bezesporu Druhý vatikánský koncil. I když nebyl v naší církvi zkoumán a přijímán v celém rozsahu ze známých příčin nesvobody, bylo velmi významné i to, co se dostalo skrze liturgickou obnovu a sporý počet publikací do povědomí veřejnosti. Koncil i u nás odstranil určitou uzavřenost křesťanů vůči světu, povzbudil jejich sebevědomí a ve spojení s politickým uvolněním šedesátých let vybídl k hledání nových praktických cest. Zcela zřetelně se začala do pastorační praxe živých jednotlivců a skupin v církvi promítat pokoncilová ekleziologie. Rostlo sebevědomí křesťanů jakožto příslušníků Božího lidu a u mnohých rostl i zcela praktický pocit spoluodpovědnosti za život církve v místě jejich života a za předávání víry mladé generaci. Tak se začala mnohde bez teoretických základů rozvíjet praktická teologie communia jako základního modelu života křesťanů. Na druhé straně byla "pastorální teologie via facti" zevně ovlivňována panujícími politickými poměry. Ty představovaly jak formační tak deformační vlivy. Na jedné straně byly poměry příznivé potlačení triumfalismu a nutily křesťany do pochopení významu "malého stádce"; malá společenství se automaticky stávala prostorem intenzivního života, když velká nebylo možno organizovat. Na druhé straně izolace a vytěsnění církve z veřejného prostoru bránily rozvoji politické odpovědnosti křesťanů a v mnohém také rozvoji diakonické dimenze pastorace. Protože oficiálně byly státní mocí tolerovány jen veřejné bohoslužby, došlo sice k prohloubení svátostného života, avšak k zbytnění sakramentální složky pastorace. Mnohdy se dá říci, že v praxi života farnosti byl tvar pastorální teologie, ze které vycházelo působení kněze případně jeho neoficiálních pomocníků, spíš určován danými poměry v místě (stupeň kontroly státní moci, statečnost farníků i kněze, kreativita, v místě tolerovaná tradice atd.) než tím, jakého vzdělání v pastorální teologii se knězi dostalo.

Jedním z cílů už zmíněných sympozií pastorálních teologů postkomunistických zemí bylo odkrytí a zveřejnění pastorální teologie z dob komunistického útlaku. Zejména na prvém sympoziu se skoro nikomu z účastníků do této práce příliš nechtělo. Řada z nich se totiž po léta sytila rozvinutou západoevropskou pastorální teologií, někteří rozvinuli svá studia po příchodu svobody na Západě a cestu do "temné komunistické minulosti" považovali za zbytečnou ztrátu času. Přesto se zdá, že by bylo velkou škodou neudělat sondy do praxe živých skupin církve v sedmdesátých a osmdesátých letech a nepokusit se aspoň dílčím způsobem popsat tuto pastorální teologii. Nejde zde jen o zájem historicko-teologický, takřka archívnický, ale o poznání, které umožní lepší zachování kontinuity.



1.2.4. Vliv životních podmínek ve společnosti na pastorální teologii

Již jsme se zmínili o tom, že za dob komunismu podmínky dané z vnějšku určovaly do jisté míry z tradice rostoucí i vznikající pastorální teologii. Dá se říci, že se to děje i dnes. Je stále jasnější, že za podmínek otevření hranic, všech komunikačních kanálů a svobodného života církve není možné jen přejímat pastorální teologii, rozvinutou v Německu, Rakousku, Švýcarsku či Francii a tu implantovat u nás. Pokud se o to někdo pokouší, záhy vzniká více či méně nápadná diskontinuita s ostatnímu životem naší církve, a to jak vzhledem k historii, tak k současnosti. Avšak podobně neúnosné je ulpívání na tom, co kdysi bylo, nebo programové "couvání" po časové ose. Nejde o to, abychom tvořili jakousi "třetí cestu" pastorální teologie, která by nebyla ani moderní ani tradicionalistická. Jsme do značné míry determinováni nejen tím, co proběhlo ve světové církvi, což je v tomto století zejména Druhý vatikánský koncil, reakce na něj a vyrovnávání se s důsledky dnes už padesátileté cesty svobody a demokracie od druhé světové války. Kromě toho jsme poznamenáni i dobou nacistické okupace, komunistické diktatury, naší (dílčí či větší) kolaborací s těmito totalitními režimy i resistencí vůči nim, prostě celou naší historií (ve smyslu jednotlivce i národa). Těmito historickými danostmi a naším postavením v Evropě jsme zaostali o 15-20 let za vyspělými evropskými státy ve vývoji v řadě oblastí společenského života, vědy a techniky (počet faxů, počítačů a mobilních telefonů není měřítkem!) Tím je podle mého soudu do velké míry dáno zadání, vstupní podmínky i řada prvků pastorální teologie, která se u nás tvoří ať už teoreticky nebo implicite v životě církve. Proto se mi zdá hlubší odhalení zdrojů pastorální teologie a zvážení jejich vlivu i účinků na život církve u nás úkolem, který je třeba podniknout a jehož naplňování vidím zatím jen v několika dílčích sondách.


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...