Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty E EucharistieDelší texty Poslední večeře Páně a naše eucharistické společenství /K. Rahner/

Poslední večeře Páně a naše eucharistické společenství /K. Rahner/

Slavíme v této večerní hodině jednu památku; přitom předmětem této naší slavnosti je také jedna oslava: Ježíšovo ustanovení eucharistické hostiny, kterou denně slavíme. Není nutné, abychom přitom teď hlouběji uvažovali o tom, jaká je konkrétní historická souvislost eucharistické hostiny církve s poslední večeří, co Ježíš se svými učedníky před svou smrtí oslavoval, jak a proč je kříž a Ježíšovo zmrtvýchvstání pro tuto naši eucharistickou hostinu stejně podstatné jako zpětná vazba s Ježíšovou poslední večeří kterou slavil s učedníky před svou smrtí.

Tato naše eucharistická obětní hostina je v pravém (ovšem přesně a správně chápaném) smyslu ústřední událostí života církve. V ní se Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání v našem středu stávají svátostně uchopitelnou přítomností a chtějí nás ve svátostném znamení vtáhnout do své skutečnosti tak, abychom se chtěli této jediné spásné události otevřít, a to opět z Ježíšovy a nikoliv z naší moci. V této hostině aktualizuje církev svou vlastní podstatu jako společenství věřících, těch, kteří věří v mocný a nezvratný Boží příchod. V této hostině nám ve svátostných znameních přichází vstříc naše vlastní budoucnost, bezejmenná, neohraničená a nedisponovatelná, budoucnost, která se zjeví pouze ve smrti a nazývá se Bůh. V eucharistické hostině se svátostně stává viditelným společenství těch, kdo jsou v tomto bezejmenném Bohu spojeni; v této hostině se dané příslíbení, že budeme vtaženi do tohoto nevýslovného tajemství společně s Ježíšem, stává veřejně známým a zpečetěným.

Když slavíme tuto večeři církve jako střed a nejvyšší aktualizaci církve i našeho křesťanského života, pak nesmíme zapomenout, že toto platí především o eucharistii. A to do té míry a "pouze" do té míry, jak dalece je eucharistie nejvyšším a v církvi nejcentrálnějším §k§znamením jednoty§o§ s Ježíšem Kristem, která musí být v šedivé každodennosti našeho života přijímána a prožívána. Ježíš je nepochybně při této eucharistické slavnosti mezi námi přítomen zcela jedinečným způsobem a dává se nám do vlastnictví. Avšak tato mocná přítomnost Pána při této slavnosti je přece zase jen znamením Ježíšovy přítomnosti v jeho Duchu, jež má být dána vždy a všude v našem životě a v něm musí být vždy znovu prožívána, uskutečňována a protrpěna. Pouze tehdy, když se tyto dva způsoby přítomnosti - svátostný a pneumatický (jestli to tak můžeme říci) - setkají a vzájemně ovlivní, slavíme večeři Páně tak, jak byla míněna. Pouze když vycházíme z této Ježíšovy přítomnosti v jeho Duchu uprostřed šedé všednosti našeho života, jen když zde objevujeme své osudové společenství s Ježíšem, jen když zde zakoušíme jeho slitovného a osvobozujícího Ducha, jen tehdy můžeme skutečně realizovat to, co se při hostině, kterou slavíme, děje a co propůjčuje této jednotě s Ježíšem v jeho Duchu také svátostnou uchopitelnost. Musíme se umět setkávat s Pánem ve svém životě: v jeho slovu v Písmu; ve svém bratru; v lásce k němu, která dává bez počítání; v každodennosti svých povinností, které nás vyčerpávají; v zakoušení zklamání; v příchuti smrt, která spoluurčuje náš život; a dokonce i ve své vině. Pouze tehdy, když objevujeme ve všech dimenzích svého života Ježíše a jeho osud, stane se i jeho večeře, kterou spolu s ním a navzájem slavíme, opravdu něčím víc než jen mysteriozním obřadem. Jinak bychom se mohli obávat, že nejsme schopni se tohoto obřadu náležitě účastnit, i když nás svátostná událost sama od sebe přirozeně vede k pravdivému pochopení našeho života, který vždy a všude vedeme a snášíme.

Na Ježíšovu poslední večeři - tak jak se ukazuje našemu zraku - a na naše eucharistické společenství musíme a můžeme pohlížet očima víry z té poslední, námi většinou potlačované hlubiny svého každodenního života, do kterého už Bůh ve svém Duchu vnikl. Obojí, Ježíšova poslední večeře i naše eucharistické společenství, je nakonec jedna a táž hostina a to , co říkáme o jedné, platí i o druhé. Tak můžeme o obou říci v přítomném čase: Ježíš stoluje společně s těmi, které miluje a nazývá svými přáteli; ti jsou vždy novým počátkem společenství, věří v Ježíše a v této víře mají nalézt spásu. Jsou počátkem společenství, které má na konci dějin zahrnout všechny lidi. Ježíš s nimi sedí u jídla, protože člověk je nejvíce pohromadě s mnoha milovanými, když se společenství věrnosti a lásky též ztělesňuje ve společné účasti na chlebu a nápoji země, z jejichž plodů všichni žijí. Ježíš sedí s nimi u stolu vždy jakoby naposledy, protože ví, že v sobě i ve svých věrných stále jde a je na cestě, která v osamělosti a samotě - u něho a potom i u jeho věrných - vede do vnější temnoty a osamělosti smrti. A tato smrt, jeho smrt v něm samém i v jeho věrných, stojí před ním. Jeho smrt v něm a v nás. Absolutní mysterium nepochopitelného: Smrt Živého, jehož podstata - v něm samém a skrze jeho solidaritu s námi i v nás - není jako naše podstata - pokud ji nazíráme pouze z ní samé - stále v tajemném souhlasu s rozpadávající se slabostí, rozporem a nicotou, do které se snaží uniknout vina. Před Ježíšem, který slaví svou i naši hostinu, stojí smrt, která je ztělesněním viny a která je naším osudem. Smrt, kterou konáme a podstupujeme zároveň jako svůj jediný nám vlastní skutek, smrt, která nás, když ji vykonáme, zničujícím způsobem přemůže, sotva jsme ji uskutečnili. Je to čin, ve kterém to, co je nám nejvíce vlastní, se stává tím, co je nám nejvíce cizím. Tuto smrt Ježíš přijímá, pro sebe sama i pro nás, kráčí jí vstříc, nechává svůj život absolutní jednoty a čistoty upadnout do této propasti ďábelské nesmyslonosti, do propasti, s kterou sám o sobě nemá ani ve svém životě ani nyní ve svém Duchu v nás nic společného. A to proto, že to takto zařídila nepochopitelnost toho, kterého i v hodině smrti nazývá svým Otcem, dále proto, že tato smrt je naším osudem, a konečně i proto, že on - nekonečné a úctyhodné tajemství poslušnosti a lásky - dokázal i v této nekonečné prázdnotě a osamocenosti smrti být sjednocen s Bohem a s námi. A touto smrtí přijímá v sobě i v nás všechno ostatní, co ještě patří k této nekonečnosti smrtelného a umrtvujícího modelu: tupost srdce u svých učedníků, tupost našich srdcí, nevíru, která v nás dosud působí, bolest, zradu, vyvržení z vlastního národa, brutální hloupost politiky, která ho usmrtí, ztroskotání svého poslání a smyslu života. Uchopí bezedný kalich svého života, tehdy stejně jako i dnes v nás, když s vírou slavíme, pohlédne do jeho temné propasti a podá si jej ke rtům, s plným vědomím a souhlasem přijme za své vše, co nazýváme jeho utrpením, utrpením Syna člověka, prostě to, čemu říkáme umírání, a co působí v lidech již od počátku světa. Svého vrcholu a svého vítězství dosáhla smrt v Ježíšově kříži a působí dál, dokud nebude protrpěn poslední lidský život.

Toto příjetí nepřijatelného, identifikace života se smrtí, toto objetí viny svatě poslušnou láskou, tento pád neuhasitelného světla do temnoty - to vše se odehrává v tiché a nenápadné všednosti lidského života, který vědomě a ochotně jde vstříc smrti. To se uskutečňuje v Ježíšovi a skrze něho i v nás. To je vykoupení světa, naše spása, soud, který nás omilostňuje; to nám dosažitelným způsobem zjevuje, že i my jsme přijatí a milovaní, přestože jsme tolik zapleteni do své viny a bezvýchodnosti. Dějiny světa jsou současně dějinami zaviněné vzdálenosti od Boha i dějinami vykupitelského utrpení, které se na kříži Kristově stává dějinnou skutečností vykoupení světa. Toto utrpení, Ježíšovo i naše, jež je vykoupeno a je vykupující, se samo zvěstuje ve svatém gestu a svatém slovu slavnosti Večeře Páně. Tato slavnost se nás opět táže, zda se ve svém životě chceme Ježíšova utrpení účastnit, a nabízí nám sílu k takové účasti, dokud Ježíšův život, smrt a vzkříšení nenaplní zcela také všechny prostory a čas našeho života. Slavíme nyní utrpení Pána - ve svátostných znameních - aby bylo prožíváno ve skutcích a pravdě našeho života.
 


Autor: Karl Rahner

Témata: Eucharistie

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...