Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty K Král Ježíš, království BožíDelší texty Poušť uprostřed města (Carlo Carretto)

Poušť uprostřed města (Carlo Carretto)

"Bratře Karle," obrátil se na mne jeden čínský student architektury, který bydlel v Hongkongu, ale rodiče měl v lidové Číně poblíž Šanghaje: "četl jsem tvoje Dopisy z pouště a chtěl jsem tě poznat. Ty mluvíš o svém pobytu na Sahaře tak nadšeně, až má člověk dojem, že samotu pouště nelze ničím nahradit. Já na Saharu nemohu. Co mám dělat, abych našel svého Boha tady, v tomhle babylónu? Jak na to? Je to vůbec možné? A jestli ano, pak bych tě rád o něco poprosil: nemohl bys napsat knihu, která by nám pomohla najít poušť zde ve městě? A nezapomeň přitom na Čínu."

Jeho prosba mě dojala. Cítil jsem, že tento mladý student, který se na mne dívá s neskrývanou sympatií, velice dobře pochopil, o co mi jde.

A tehdy se v mém srdci zrodila Poušť uprostřed města.
Stmívalo se. Z okna byl výhled na les hongkongských mrakodrapů, v jejichž oknech se začala rozžíhat první světla. Vzpomněl jsem si, že poprvé jsem něco podobného viděl v New Yorku. I tam rozsvícené mrakodrapy zářily jako diamanty. Skoro se nechce věřit, že něco tak ošklivého může tolik ožít a zkrásnět jen díky světlu.

Ne, na městě nic radikálně špatného není. I tato asfaltová džungle a semeniště všech neřestí může být svým způsobem průzračná a plná světla.

"Poušť uprostřed města" ... opakoval jsem si v duchu stále dokola a vracel se přitom ve vzpomínkách k nejkrásnějšímu okamžiku svého života, k okamžiku, v němž bylo do mého srdce vloženo slovo "poušť". Díval jsem se na zářící hongkongské mrakodrapy a vzpomínal přitom na saharské noci, na duny, na své nekonečné cesty pouští, na hledání důvěrného přátelství s Bohem a na hvězdy, které přívětivě blikotaly na nebeské klenbě za jasných afrických nocí, symbolizujících pro mě noc, do níž je pohroužena má víra, noc, v níž se cítím tak dobře a tak bezpečně.

Opravdová poušť, písečná pláň, nad níž se třpytí hvězdy, byla mou první láskou. Ze své vlastní vůle bych se od ní nikdy neodloučil - to poslušnost mě zavedla daleko od ní: "Bratře Karle, poznal jsi absolutno Boží, teď musíš poznat absolutno člověka."

A tak jsem se vydal poznávat lidi. Zpočátku jsem z toho byl celý nesvůj a nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel svou dřívější rovnováhu a hlubokou radost. Pak mi Bůh dal poznat, že nemá žádné své oblíbené místo, ale že obývá vše a že ho lze nalézt kdekoliv.

"Musím vytvořit poušť přímo ve svém životě, " říkal jsem si, zatímco jsem se pozvolna odpoutával od pravidelného života v samotě a kráčel vstříc naprosto odlišnému životu ve světě. Ale to nestačilo. Teprve v Hongkongu jsem pochopil, že poušť lze nalézt i ve městě, že mrakodrapy v noci září jako diamanty. Stačilo zahalit je temnotou víry - a jejich světla se proměnila v hvězdy na noční obloze.

"Zkusím to," řekl jsem svému mladému posluchači. "Rozhodl jsem se sice, že knihy už psát nebudu, ale 'poušť uprostřed města' je téma, které se mi moc líbí. Pomůže nejen mně, ale i mnoha dalším lidem, kteří se stejně jako já příliš zamilovali do samoty, přemáhat nutkání utéci ze světa zpátky na poušť."

Je snadné upadnout do tohoto pokušení, zvláště je-li člověk velmi horlivý, nebo naopak trochu líný. Ale co na tom! Bůh je velký! I neplodná Sára a stařec Abrahám mohou zplodit krásného syna Izáka; stačí, že to chce Bůh.


Touto svou knížkou chci odpovědět všem, kdo žijí ve velkých městech a požádali mě, abych jim ukázal cestu jak najít uprostřed každodenního shonu spojení s Bohem, důvěrný vztah ke Svrchovanému, pokoj a radost srdce, přítomnost Neviditelného, božskou skutečnost, věčného a vše přesahujícího Boha.

Hned na začátku je třeba říci, že to nebude snadné. Žijeme v neblahém století, kdy se pokušení proti víře nevyhýbá ani těm nejsilnějším. Naše doba je dobou modlářství, úzkosti a strachu. Moc a bohatství dnes lidskému duchu zatemňují zásadní a prvořadý požadavek vyjádřený prvním přikázáním Zákona: miluj Boha celým svým srdcem."





Zmrtvýchvstání jako Ježíšovo proroctví

Při své poslední cestě do Bangkoku jsem se od svého bratra, tamějšího biskupa a zároveň zástupce křesťanů na ekumenických setkáních s buddhisty a muslimy, kteří v Thajsku převažují, dozvěděl o jednom projektu, který vzešel právě z těchto setkání: v Thajsku by měl vzniknout dům modlitby - ašram, jak říkají hinduisté- společný pro všechna náboženství.

O místě už je rozhodnuto: dům vyroste v půvabném, odlehlém údolíčku, sevřeném ze tří stran kopci. Nad přístřešky pro návštěvníky, kteří sem při jdou hledat spojení s Bohem v kontemplativní modlitbě, se tedy budou vypínat tři vrchy a na nich vyrostou tři památníky připomínající Buddhu, Mohameda a Ježíše.

Tento nápad se mi velice líbí. Na základě vlastních zkušeností jsem totiž dospěl k přesvědčení, že modlitba spojuje, zatímco kultura a teologie mnohdy spíše rozdělují. Také proto jsem se nabídl, že se některého z modlitebních setkání s buddhisty a muslimy zúčastním jak.o zástupce křesťanů.

Můj bratr se mě zeptal, jaká slova bych dal vytesat na památník věnovaný Ježíšovi. S odpovědí jsem neváhal. Byla by to slova: "Toto je Ježíš, který svým zmrtvýchvstáním zvěstoval lidem, že i oni vstanou z mrtvých."

Není těžké přesvědčit se o tom, že vlastním jádrem Ježíšova prorockého působení je jeho zmrtvýchvstání.

Mám za to, že ve zmrtvýchvstání je shrnuto celé Ježíšovo učení a že pravdivost jeho slov je úžasným způsobem potvrzena právě tím, že vstal z mrtvých jako první a tak jednou provždy otevřel bránu, jíž toužili odedávna projít všichni umírající.

Stačí pozorovat zvíře svíjející se v bolestech, stačí chvíli postát u lůžka umíraJícího - a člověk pochopí, že celá příroda, zahalena neproniknutelnou temnotou, úpí pod tíhou bolestného hledání smyslu, pod tíhou svého tragicky bezvýchodného údělu.
Odpovědět na otázku po smyslu utrpení nedokázal nikdo. Co také říct tváří v tvář sténající živé bytosti?

Nanejvýš lze naříkat spolu s Jobem: "Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: 'Je počat muži' (Jh 3,3).

Stvoření po mnoho a mnoho generací s velkou trpělivostí snášelo smrt, až se nakonec dočkalo proroka Ježíše.

Bez pomoci Ducha svatého, který ve stvoření přebýval a dodával mu sil, by tak dlouho čekat vůbec nedokázalo. Trpělivé snášení smrti je květinám, ptákům, liškám i člověku jen ke cti. Vždycky mě dojímá pohled na mravence, na kterého jsem nechtěně šlápl, a prázdný pohled králíka, jemuž jsem právě prořízl hrdlo, abych mohl připravit oběd pro své bratry. Běda mi, kdybych se tomu pohledu snažil porozumět.

Lepší je brát život tak, jako ho berou pohádky. V nich jsou život i smrt něčím úplně přirozeným a smrt nikomu nenahání strach.

Strach nevzbuzuje ani přirovnání smrti k pšeničnému zrnu z Janova evangelia:
"Amen, amen, pra vím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek" (J 12,24).
Přirovnání je velice plastické, takže člověku nedovolí, aby se zastavil u obrazu umírajícího zrna, ale celou jeho pozornost připoutá k zázraku, který následuje: ze země raší klas a v něm třicet i čtyřicet zrn - plod mrtvého zrnka, na které už ani nevzpomeneš.

Něco podobného prožívá i žena, která "když rodí, má. zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk" (J 16,21).

Evangelium nás postupně připravuje na to, aby nám odhalilo po dlouhé věky skryté tajemství bolesti: Život se rodí ze smrti. Až uvidíme všude kolem sebe rašit život, zapomeneme na všechen strach, který provázel naše umírání.

Nemá smysl zastírat si, že evangelium je eschatologické. Prozatím tě ponechává v nejistotě.

Jen děti, díky tomu, že dokáží plně důvěřovat, mohou žít bez strachu ze smrti. Ano, život se rodí ze smrti, vzkříšení předchází úplné zničení. Když se nad tím zamyslíme, objevíme jednu velice důležitou, ba přímo zásadní věc: Vzkříšení není znovuoživení mrtvoly. Můžete být klidní - je to něco úplně jiného.

Jen si to představte: Díky práškům a všestranné péči jste se dožili 95 let. Vaše tělo, zesláblé a nevzhledné, ale už přímo volá po tom, aby zmizelo z tohoto světa. A do tohoto pětadevadesátiletého těla by se měl při vzkříšení vrátit život?

To by tedy byla pěkná rána! Kdyby vzkříšení spočívalo v tom, že Bůh jen oživí naši mrtvolu, pokorně a upřímně bych ho požádal: "Prosím tě, Pane, nech mě v zemi. Nechci, aby ještě někdy někdo viděl mou vrásčitou tvář. A jestli si chceš přece jen posloužit tím, co z mého těla zbylo, dej z něho vyrůst květině. To úplně stačí."

Ne, bratři - a samozřejmě i sestry, jimž na kráse záleží ještě daleko víc: vzkříšení není znovuoživení mrtvoly, byť by to byla mrtvola krásné dívky, která měla to štěstí, že zemřela ve dvaceti letech, nebo mrtvola mladíka, jemuž jeho přítel, básník Pascoli, věnoval tyto verše:
Lepší je umřít na vrcholu krásy, a o šedinách ještě nevěděti,
tvé kučeravé, plavé, hebké vlasy, tvá matka jemně učeše ti.
Naše vlasy, poznamenané vším trápením, kterým jsme v životě museli projít; vlasy, které nakonec slepil v tvrdé chomáče smrtelný pot, nám učeše někdo jiný: Bůh života, který se skloní k naší smrti, ještě umocněné stářím, hříchem a prožitou bolestí, a tak jako kdysi při zrození kosmu do nás vdechne dech života, tentokrát ale se slovy:
"Všecko tvořím nové - tedy i tebe." Udělám tě takového, jakým's vždy toužil být. Toužil jsi milovat, ale nedařilo se ti to: nyní to dokážeš. Usiloval jsi o čistotu a oplakával všecky své pády? Hle, učiním tě čistého. Snil jsi o tom, že zachráníš všechny lidi, ale tvé sobectví a tvá zbabělost ti vždycky daly krutě pocítit tvou omezenost: hle, teď konečně budeš schopen dělit se se všemi chudými, co jich jen na světě je, a úplně se darovat druhým.

Vzkříšení není oživení mé mrtvoly. Ta už neexistuje, podobně jako pšeničné zrnko, které padlo do země. Má mrtvola je pouhým předznamenáním postupně se rodící nové skutečnosti, která spočívá ve stále hlubším poznávání pravdy o sobě a svém životním povolání. V této pravdě nachází to nejcennější, co ve mně je, mé svědomí, živnou půdu pro svůj růst směrem k Božímu synovství.

Vzkříšení je vítězství Boha v nás, důkaz jeho stvořitelské moci a jeho podivuhodné síly všechno přetvořit.

Předpověděl to už Izaiáš:
"Hle já tvořím nová nebesa a novou zemi.
Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.
Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím" (Iz 65,17-18).

A apoštol Jan to, naplněn láskou, spatřil na vlastní oči:
"Viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha" (Zj 21,2).

Mé vzkříšené tělo bude nový Jeruzalém spěchající v ústrety mému Bohu, nová nebesa předpovězená Izaiášem i nová země, která se stala Božím vlastnictvím. Mé vzkříšené tělo spěchá Bohu v ústrety už dnes.

Hlína země, kterou se oděl sám Bůh, je schopna dokázat vše, k čemu ji volá zmrtvýchvstalý Kristus. Jak je to možné? Neříkejme, že jednou vstaneme z mrtvých. Mnohem blíže pravdě jsme, řekneme-li: Vstali jsme z mrtvých.

Vtělení znamená zrození Božího ,já" v Marii, tedy na této zemi; vzkříšení vnáší Ježíšovu spásnou, vše přetvářející moc do dějin a do vesmíru. Všechno, co existuje, získává díky vzkříšení sílu obnovit se, povstat z mrtvých, zbožštit se.

Po Ježíšově vzkříšení už lidské dějiny nemohou skončit v chaosu, ale bezpečně směřují ke světlu, k životu, k lásce. A my křesťané, vykoupení a obdarovaní Duchem svatým, o tom už dnes vydáváme svědectví. Právě proto můžeme říci, že Boží království je už zde, mezi námi.


***

Se svolením převzato z knihy Poušť uprostřed města, kterou vydalo nakladatelství Cesta.


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...