Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Poutníci – stavitelé (Christoph kardinál Schönborn)

Poutníci – stavitelé (Christoph kardinál Schönborn)

Všemi věky provází církev pokušení snít „o zlatém věku“ víry. Teď - s výhledem na rok 2000 - to svádí k naději na takovou novou epochu víry, na dobu, kdy církev zazáří, kdy protivné síly ustoupí a víra zvítězí. Takovou naději choval s oblibou Západ při pohledu na pronásledované křesťany na Východě. Zatímco západní sekularizace kostely vyprazdňovala, očekávalo se od církve na Východě nové rozvinutí protříbené víry. Ex Occidente luxus, ex Oriente lux! Zatím se musíme dívat na to, jak cesta církve na Východě sice běží jinak než pod komunismem, ale není méně obtížná: příliš hluboké jsou rány, které komunismus zasadil. A ani v Třetím světě se pro církev neukazuje nějaké „new age“. Tak jako dříve je Asie z velké části ke křesťanské víře odmítavá a v Latinské Americe prochází církev hlubokou zkouškou sekt. Vypadá to tak, jako by se koncem tisíciletí potíže církve množily. A neodráží se i zde situace církve v životě jednotlivce, v našem osobním způsobu víry? Veliká naděje na veliký průlom víry, na „zdařilou křesťanskou existenci“ - splnila se? Není den ze dne naším údělem často pokořující zápas s vlastní nedokonalostí a mocí zla?

Tato střízlivá konstatování nemají nic společného s pesimismem. Ukazují jen, jak to vypadá se situací církve i jednotlivého věřícího ve „věku církve“. Pro všechny epochy církve mezi letnicemi a paruzií platilo a bude platit slovo svatého Augustina: Církev „se ubírá při svém putování mezi pronásledováními světa a útěchami Boha“ (Katech. 769). Nikdy jí nebude chybět útěcha ze strany Boha a nikdy jí nebude chybět útlak ze strany světa. (153-4)
Byly doby - po koncilu - kdy se „nesmělo“ mluvit o světě jako o „slzavém údolí“. A přece, kolik útěchy to dodá nám, gementes et flentes in hac lacrimarum valle, zdravit Marii, která je „spes nostra, advocata nostra“ a utíkat se pod její ochranu - sub tuum praesidium confugimus!

Údělem církve bude vždy putování. Nikdy nesmíme zapomínat na to, že jsme zde na zemi „cizinci a přistěhovalci“ (1 Petr 2, 11), kteří tu žádné trvalé domovské právo nemají. A když na to začneme zapomínat, když to už nechceme uznat, protože jsme se tu „etablovali“, pak nám to opět „svět“ připomene, tím, že nás začne pronásledovat a zacházet s námi jako s „cizinci“.

Farnost, parochia, znamená společnost těch, kdo jsou paroikoi, cizinci, běženci bez domovského práva. Proto se církev nikdy nebude moci ztotožnit s nějakým kmenem či národem. V listu k Diognetovi (kap. 6) se praví: „Každá vlast je (křesťanům) cizinou a každá cizina vlastí“. Tímto stavem cizinců a poutníků nejsme vázáni jen pronásledováním. Je to často vědomá volba následování Krista, který „do vlastního přišel a svoji ho nepřijali“ (Jan l,11) „Lišky mají svá doupata a nebeští ptáci svá hnízda, Syn člověka však nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8, 20). Jít chudý za chudým Kristem, bydlet v nebi a putovat po zemi: to je conditio christiana. Určitá slova Písma svatého dnes neslyšíme rádi, jako např. toto: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě... vždyť svět pomíjí, i jeho chtivost“ (1 Jan 2, 15.17). Snad až příliš rychle byla tato slova odbyta jako „únik ze světa“ a - dnes nám chybějí. (154)
Údiv budí toto: tito lidé, kteří tak silně toužili po věčné vlasti, kteří mluvili o fuga mundi, to byli ti, kdo přinášeli civilizaci, velcí kultivovatelé, láskyplní sběratelé a zprostředkovatelé všeho krásného, pravého a dobrého. Zatímco ideologie, které chtěly vytvořit nové lidstvo a vynutit si pozemský ráj, všude po sobě zanechaly zničení a spoušť. Mnišství, které též snilo o novém lidstvu, jež bude ovšem dovršeno až v přicházejícím světě, nejen že nepustošilo a neničilo, nýbrž uchovávalo, kultivovalo a budovalo. Není to zvláštní, že velké kulturní výkony lidstva vykonali často křesťané, kteří současně zpívali: media vita in morte sumus, a kteří toužili po tom, že post hoc exilium uzří slávu nebes?

Stavitelé našich dómů věděli, že dovršení svého díla nikdy neuvidí. Odkud brali tito lidé, kteří tak silně věděli o své roli poutníka, tu trpělivost, že se pouštěli do takových děl? Snad by odpověď’ mohla znít asi takto: Kdo ví, že je poutník, ten v tomto slzavém údolí nemusí ani všechno mít ani všeho požívat. Hledí na sebe jako na jeden článek dlouhého řetězu předků i potomků. Snáze se lecčeho zřekne pro větší, společné dílo. Tito lidé si intenzivně uvědomovali, že „zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“ (Žid 19, 14), a měli trpělivost k tomu, že po celé generace stavěli dómy.

Velkým pokušením je doufat, že jednou nastane čas, kdy církev na této zemi nebude zatížena břemenem putování. Toto jařmo jí nebude nikdy sňato z beder, bude jí jen učiněno lehkým, protože to je jeho jho: „Vezměte na sebe mé jho... neboť mé jho netlačí a mé břímě je lehké“ (Mt 1 l, 29-30). Ale jho „k nesení“ trvá...(155)

Až po návratu Páně bude církev - budeme my všichni - „na zemi jen hostem“. To ovšem neznamená, že by církev neměla o tuto zemi zájem. Poutníci nejsou vandalové. Velkou poutnickou ctností je trpělivost, vytrvalost. S jakou trpělivostí slouží církev v oblasti výchovy, ve službě nemocným, chudým! Morální stati v listech sv. Pavla jsou svědky této trpělivosti. Zde nečeká nějaký netrpělivý apokalyptik na veliký, všechny problémy řešící zásah Boží. Zde mluví ten, kdo z víry čerpá trpělivost naděje, která vytrvale působí dobro.

Nová evangelizace nebude asi první evangelizaci zcela nepodobná: Byly to malé buňky křesťanských obcí a domů, které hlásaly „evangelium života“ svým životem, které mravně se rozpadávající antické společnosti opět dávaly chuť života. S jakou trpělivostí (a ne bez mocného přispění milosti Boží) byla do světa „bez lásky a milosrdenství“ (Řím 1, 31) zasévána setba ctnosti, takže v začátku vzrostlo cosi jako „civilizace lásky“! A přece: kolik nevykoupeného - neevangelizovaného zůstalo i v intenzivním rozbřesku křesťanství! Tertio millenio adveniente dává jako příklad zvláštní slepotu vůči otroctví a mučení (TMA 35), nad kterou musí dnešní církev vyslovit svou lítost. A kolik toho nevykoupeného, ještě neevangelizovaného, resp. k reevangelizaci zralého je v církvi naší doby, v našem vlastním životě! Pro celou dobu pouti platí pro církev slova koncilu: „Kristus byl svatý, nevinný, neposkvrněný (Žid 7, 26), nepoznal hřích (Kor 5, 21) a přišel jedině usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2,17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde ustavičně cestou pokání a obnovy“ (LG 8; Katech. 827). Dokud trvá poutnická cesta církve, je církev semper purificanda, continuo potřebuje pokání a obnovu. Neboť - dokud církev putuje po zemi, pokud není vše „podřízeno“ Kristu (1 Kor 15, 28), je spása církve, záchrana jednoho každého už Kristem vykonána, ale není v nás ještě dovršena: „Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají“ (Žid 9, 28).

I naše nejušlechtilejší snahy, i naše nejkřesťanštější záležitosti potřebují tříbení, vykoupení. V závěru jmenuji jen jednu věc, kterou Svatý otec obzvlášť důrazně klade na srdce církvi i všem křesťanům: touhu po jednotě křesťanů.

Koncil pravil, že roztržky mezi křesťany vznikly „nikoli bez lidské viny z obou stran“ (UR 3, Katech. 817). Tak si dnes zřetelněji uvědomujeme, že odloučené křesťanstvo je též znamením toho, kolik nevykoupeného, vykoupení potřebného je v samých dějinách křesťanství. Dnes, kdy je snaha po jednotě křesťanů citelná po celém světě, se musíme také zkoumat, zdali i hledání jednoty samo není semper purificandum.

Jeden z velkých duchovních mistrů naší doby, koptský ortodoxní mnich, otec Matta el Maskine (Matouš chudý) upozorňuje na to, že nejen roztržky jsou poznamenány duchem tohoto světa, ale že jimi může být poznamenána i snaha po sjednocení. Jde tu o jednotu, za niž se modlil Ježíš: „Aby všichni jedno byli v nás, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“ (Jan 17, 21)? Anebo jde o „koalici“, o „jednotu, která posiluje“? A Amba Matta se ptá, zda snad v naší snaze po sjednocení nevězí pokušení konečně odhodit jho slabosti, abychom mohli být před světem silní. A právě církev po staletí pronásledovaná jako je církev koptická, toto pokušení zná. Ale není snad toto pokušení i uprostřed snah „velkých sesterských církví?“ A nenechává nám Pán nést kříž, hanbu nejednoty k posměchu a pohoršení světa právě proto, že nejsme s to žít tu jednotu, jíž jsou Otec a Syn jedno? Nevítězí církev právě tehdy, když je „slabá“, když ji vede „Beránek, který byl zabit“ (Zj 5, 6)?

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 153-58)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...