Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty Z ZázrakyDelší texty Problémy porušování přírodního řádu v Bibli (Prof. Dr. Jan Heller)

Problémy porušování přírodního řádu v Bibli (Prof. Dr. Jan Heller)

Ekumenické impulsy, sešit č. 7


I. Východisko

Současný čtenář Písma mívá dojem, že se v něm leckde shledává se zázraky, jejichž podstatou je porušení přírodního řádu, o němž současná přírodověda tvrdí, že je nezrušitelný. To vede ke dvojí reakci:

a) Někteří (horliví křesťané) právě na takovém prolomení přírodního řádu trvají, protože mají za to, že Bůh se nám legitimuje (předvádí) právě zázraky, a že právě tyto zázraky probouzejí víru.

b) Ale právě takové stanovisko je jiným, totiž většině, nepřijatelné. Takové zázraky a takového Boha nemohou přijmout. Považují vše za trapný pozůstatek předvědeckého myšlení, za zaostalost.

Je odtud nějaké východisko? Jaké?





II. Sémantický úklid

Výchozí otázka pracuje se dvěma problematickými pojmy, totiž „přírodní řád“ a jeho „porušování“. Je třeba tyto pojmy vyčistit, prověřit, upřesnit:

a) „Přírodní řád“ ve smyslu autonomní a automatické struktury je pozdní výtvor osvícenství, pronikající do evropského myšlení od 18. do 20. století. Jeho předpokladem je představa, že celá příroda v celku i jednotlivostech je cosi jako stroj, fungující zcela samočinně. Starší době a bibli zvláště, je taková představa zcela cizí. Pro celý starověk i středověk bylo samozřejmé, že Bůh do dění stále znovu zasahuje. Byla tu jednota řádu stvořitelského a kosmického, etického a eschatologického. Leckde byl zbožštěn (egyptská Maat) nebo vnímán jako božský osud (sumerské me); ani řecká filosofie, která depersonalizovala bohy na živly (jónská škola), nevytvořila a nehlásala ještě konsekventně mechanizovaný model „přírodního řádu“.

Biblický „řád“ je samozřejmě projev Boží vůle, je to soubor vztahů, které tu chce Bůh mít. Jsou to vztahy Boha ke stvoření a stvoření k Bohu, a dále vztahy uvnitř stvoření, tedy zvláště vztahy od člověka k člověku. Jeho porušení je hřích. Ten vytváří vztahy a situace nedobré, které však Bůh aktivním zásahem upravuje a napravuje. Tím se zjevuje jako Bůh živý. Příklad z Islámu: Pravověrná muslimská věrouka říká, že žádné přírodní zákony neexistují, to jen Allah má ve zvyku jednat určitým způsobem. - Tak daleko my, křesťané, sice jít nemusíme, ale mohli bychom si ve světle biblického poselství říci, že to, co vnímáme jako určité „přírodní řády“, je něco, co tu Bůh ustanovil, co tu chce mít a čím a v čem nepochybně může nadále jednat. K tomu se ještě vrátíme.

b) Další problematický pojem je „porušení“ - totiž onoho „přírodního řádu“. V biblickém pohledu stvořitelský řád samozřejmě platí, slunce a měsíc se pohybují, obrazně „chodí“, jak jim Bůh přikázal, země rodí úrodu, deště ji skrápějí podle Božího příkazu, moře se často bouří - právě proti Božímu životodárnému řádu, a Bůh mu klade meze. Ale tu a tam do toho Stvořitel znovu zasahuje. Proč? Aby ukázal, že je nad tím vším, že vše, co stvořil, ho musí poslouchat. Ale navíc: Bůh do toho vstupuje tam, kde člověk a jeho svévole tento Boží řád porušuje natolik, že z toho vzniká něco neblahého, co tu Bůh nechce mít. Jeho zásahy do tohoto stvořitelského řádu jsou napořád napravující a vysvoboditelské.

Máme-li rozumět poselství Písma, musíme nezbytně vstoupit do myšlenkového světa a do pojmů těch, kdo Písmo psali (svatopisců, řecky hagiografů). Samozřejmě se vyjadřovali jazykem své doby, jinak by se jim nebylo mohlo rozumět. Jejich jazykem - a nikudy jinudy! - však musíme pronikat k jádru, a to je jejich záměr, intence, to, co těmito slovy chtěli říci, k čemu nás chtěli přivést. Jestliže chceme proniknout k poselství a tedy ke smyslu Písma tím, že do něho dosazujeme, ba vtlačujeme své pojmy a své představy, zacházíme s ním jako loupežník Prokrustos se svými zajatci: Vložil je na své lože a co přečnívalo, osekal, a když se nedostávalo, natahoval je, až je přetrhl. To je neblahá metoda, když vkládáme Písmo na Prokrustovo lože svých pojmů a představ, jako je třeba zcela nebiblická představa „přírodního řádu“. Pak nám nezbytně vyjde, že v biblickém pohledu tento „řád“ není úplně jinak. Z toho vyplývá: pochopit - nebo řekněme skromněji - začít chápat Písmo správně - znamená přijmout jeho souřadnice.





III. Pojem zázraku - konvenčně a biblicky:

a) Konvenční představa je ta, že přírodní řád je cosi jako pevná hradba. Bůh je někde za ní. Aby k nám mohl, musí do té hradby nejdřív udělat díru a tak nás kontaktovat. To je naprosto falešná představa, se kterou by v této podobě nemohl souhlasit ani moudrý a poučený přírodovědec. On totiž ví, že to, co se nám zdá být bezduchým mechanismem, je proces tak složitý, že na průběhu dění v kosmu, přírodě i v člověku se podílí řada faktorů, které zůstávají mimo naši evidenci.

b) Biblické poselství přichází naopak s představou, kterou bychom mohli obrazně vyjádřit asi takto: přírodní zákony, které jsme už zčásti, ovšem že nedokonale, poznali a dále poznáváme, jsou cosi jako Boží nástroje, jimiž Bůh své stvoření vytvořil a dále tvoří, jakési Boží kladivo a kleště, pilník nebo šroubovák. Nepotřebuje do ničeho dělat díru, chce-li pokračovat ve své práci.

c) Velmi závažný je při tom rozbor biblických výrazů, které se překládají jako zázrak. V úvahu přicházejí především tři výrazy hebrejské a tři řecké, které si přibližně odpovídají:
‘ôt = signum = znamení - a to jakékoli, od Kainova až po obrazná jednání proroků. I Ježíšovy činy se často nazývají „znamení“. Čin v Káně je počátek znamení (Jan 2,11). Podstatou znamení je něco vyznačit, ukázat, zjevit, a to zcela bez jakéhokoli vztahu k tomu, čemu se dnes říká zázrak.

môfet = teras = prodigium - původně asi znamení věštebné; hebrejský výraz je specifické označení Božího vysvoboditelského zásahu při vysvobození Izraele z Egypta, někdy pak i označení jevu, kterým se potvrzuje prorocká řeč. Mohli bychom říci, že je to je, zprostředkující průzor do Božích plánů, prokazující Boží přítomnost a zjevující Boží slávu. S představou přírodního řádu opět nemá původně nic společného.

pęlę‘= thauma = mirum - původně to, co působí údiv, tedy česky div. Od všech tří výrazů je v hebrejštině, řečtině i latině samozřejmě řada odvozenin, ale všecky mají společné to, že označují něco, nad čím se člověk diví. Je zde zřetelný důraz na účinek, tedy v posledku subjektivní stránku. Lidově vyjádřeno: Člověk zírá, nejdřív s otevřenými ústy a když pak nad tím začne i přemýšlet, nazírá a prozírá. Ale právě to bylo i původním obsahem českého slůvka zázrak. A. Frinta píše o slůvku zázrak ve svém dnes už klasickém „Náboženském názvosloví československém“ (Praha 1918), že původně znamenalo tolik co předtucha (praesagium). Samozřejmě jde o odvozeninu slovesa zírati, zor, zrak, kde „div znamenal výhled za oponu, do tajemné říše nadsmyslné“. - To ovšem zastánci mechanického pojetí přírodního řádu vůbec neuznávají a tak naplnili toto slůvko novým obsahem, aby se stalo nástrojem k odmítání všeho, co se nevejde do jejich souřadnic.

d) Ale co je to potom zázrak v biblickém smyslu slova? Přece to slovo neškrtneme ze svého slovníku! To jistě ne, odpovídám, ale musíme si velmi pečlivě hlídat jeho obsah. Zázrak je takový Boží čin, i když někdy skrze lidské ruce, který nás odkazuje zpět k samému Bohu. Spatřit jej ovšem můžeme až tehdy, když nám pro něj Bůh sám otevře oči. Nejen zázrak sám, ale i možnost jej spatřit je Boží dar, dar víry. Takže zázrak víru nevyrábí, nýbrž naopak víra nám otevírá oči pro to, abychom zázrak viděli, zazřeli. Zázrak nanejvýš může víru utvrzovat; potvrzovat to, co už jsme ve víře, třeba ještě neutvrzené, očekávali. Ale žádného zázraku nelze použít jako důkazu u těch, kdo jsou bez víry či víru odmítají. Takové počínání bych zařadil mezi ono pověstné „házení perel před vepře“ (Mt 7,6), před nímž Ježíš varuje své učedníky.

Zázraky, Boží zázraky pak se dějí stále. Každý den. To jen nám schází citlivost je vnímat, jsme slabé víry, duchovně krátkozrací, že je nevidíme. Pro mne jako astmatika je zázrakem každý volný dech, každý den bez velké bolesti, bez úzkosti a trápení, protože je mi signálem, znamením, že Kristus je nám blízko a Boží náruč je ještě otevřená navzdory všemu, co jsme se tu my, lidé, už na zemi navyváděli a dál vyvádíme. Nevěra nevidí Boha a jeho dílo nikde, víra rozpoznává stále víc a víc, jak jsme Božím dílem zcela obklopeni, jak jsme sami jeho dílem, jak nás Boží činy vedou i doprovázejí na každém kroku.





IV. Dva příklady - Joz 10, 12-14 a 2Kr 20, 8-11

Těchto dvou statí se nejčastěji užívá jako dokladů pro to, že prý mezi biblické zázraky patří i údajné porušení zemské rotace. Zemská rotace kolem slunce je samozřejmě novodobá záležitost, zcela mimo obraz předklasického starověku. Nicméně - říkají shodně odpůrci i obránci masivních zázraků - v Joz jde prý o zastavení slunce a v 2Kr dokonce o jeho dočasný návrat. Oběma místy jsem se zabýval poměrně podrobně, tak se pokusím stručně shrnout, oč tu jde podle podrobného rozboru původního hebrejského znění.

1) Joz 10, 12-14 (Ekum. překlad):
V12 Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele:

Zmlkni, slunce, v Gibeónu,
měsíci, v dolině Ajalónu.

V13 A slunce zmlklo a měsíc stál,
dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli.

To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.

V14 Nikdy před tím ani potom nebylo dne, jako byl onen, aby Hospodin tak vyslyšel něčí hlas, neboť Hospodin bojoval za Izraele.

Literárně kritický rozbor této stati ukazuje jasně, že je utkána ze dvou útků: Jádrem je citát z knihy Přímého, který lze díky metru poměrně přesně a spolehlivě rekonstruovat v původní podobě: Tehdy mluvil Jozue a řekl před očima Izraele: Slunce v Gibeonu mlč a měsíc v údolí Ajjálón. I odmlčelo se slunce a měsíc ustal (t.j. v činnosti), až se lid pomstil svým nepřátelům.

Starší, poetická verze říká: Slunce je v Gibeonu, nikoli na nebi. Gibeon byla stará kenaanská sluneční svatyně. A měsíc je v Ajjálónu, staré měsíční svatyni. Tam se k slovu Jozuovu mají odmlčet a ustát ve své činnosti, to jest nevydat svým ctitelům příznivou věštbu a přestat je posilovat v boji. Výsledek: božstva Kenaanu jsou nemohoucí vůči Hospodinovu slovu pronesenému Jozuem.

Pak uběhla staletí. Z Gibeonu i Ajjálónu jsou běžná města Izraele. Ale ten se ocitl v babylónském zajetí. Podle víry Babyloňanů běh dění určují především nebeská božstva, slunce, měsíc a další. Staré verše je nutno aktualizovat. Jak?

a) z mocného slova k lidu se stane modlitba k Hospodinu

b) měsíc je vypuštěn, nehodí se do scenérie jasného dne

c) slunce je z Gibeonu přemístěno na oblohu, kde se k Hospodinovu slovu zastavuje jakoby v pozoru před svrchovaným Hospodinem.

d) tak je jasné, že i na nebi vládne Hospodin, nikoli babylónští „nebeští“ bozi.

Shrňme si to: Starší poetická vrstva vyhlašuje svrchovanost Hospodinovu na bohy Kenaanu, mladší prozaická vrstva tutéž Hospodinovu svrchovanost nad babylónskými bohy nebes. Společný jmenovatel: Hospodin stojí nad tím, čeho se lidé nemoudře bojí či od čeho čekají pomoc - dodnes. „Pomoc má je od Hospodina!“

2) 2Kr 20, 8-11 (paralely Iz 38, 1-8. 21-22 a 2 Pa 32,24)

Jde o uzdravení nemocného krále Chizkijáše (= Ezechiáše). Prorok Izajáš mu ohlásil, že má uspořádat svůj dům, protože zemře. Král se modlil k Hospodinu a ten ho uzdravil. Dal mu zvláštní znamení, zpráva o něm je připojena jako dodatek či vsuvka za zprávu o uzdravení. V doslovném překladu z hebrejštiny zní takto:
V8 I řekl Chizkijáš k Izajášovi: Co (bude) znamením, že mne Hospodin uzdraví a (že) vystoupím v den třetí do domu Hospodinova?

V9 I řekl Izajáš: To (bude) tobě tím znamením od Hospodina, že učiní Hospodin věc, jak promluvil: (buď) postoupí stín (o) deset stupňů.

V10 I řekl Chizkijáš: (je) lehčí pro stín, aby se naklonil (o) deset stupňů. Ne! (Ať) se vrátí ten stín nazpět (o) deset stupňů.

V11 I zavolal Izajáš prorok k Hospodinu a ten vrátil ten stín na stupních, co sestoupil na stupních Achaze, nazpět o deset stupňů.

Literárně kritický rozbor textu zde není složitý. Jen poslední řádka je asi vysvětlující dodatek. Důležité však je srovnání s obdobnou statí u Iz 38, 1-8. 21-22 a ve 2Pa 32,24. Podrobným rozborem, který tu vynechávám lze doložit, že znění z 2Kr je starší, kdežto znění Iz a 2Pa je z něho odvozené. Ostatně ve 2Pa je jen kratičká zmínka, že král onemocněl a Hospodin mu „daroval div“, takže ji můžeme ponechat stranou. Jako jsme v předchozí stati srovnali starší citát z Knihy Přímého a jeho pozdější úpravu, tak zde srovnáme starší vrstvu v 2Kr a mladší úpravu v Iz 38.

Ve 2Kr není řeč o žádném slunci. To sem zavedl až Iz. Jde tu jen o stín, který má buď náhle pokročit nebo se vrátit po stupních či schodech - pro to má hebrejština jen jedno slovo. Tyto stupně sice někteří vykladači pod vlivem druhotné interpretace u Izajáše vysvětlují jako sluneční hodiny, ale je mnohem pravděpodobnější, že šlo původně o stupně do chrámu, spojující v pohledu tehdejšího člověka - asi jako Jákobův žebřík či schodiště na zikkurrat - božské výšiny s hlubinami země, ba až s podzemím, odkud vycházejí stíny a stoupají vzhůru či dolů. Stín, který tu po nich kráčí, je vyslancem říše stínů. Nechodí si ovšem jak chce, nýbrž je podřízen Hospodinu, poslouchá ho na slovo. Hospodin vládne nad stínem smrti i nad všemi mocnostmi temnoty.

Toto staré myšlení o mýtických souřadnicích ovšem pozdější doba překonává a přeznačuje, a tak Izajáš 38,8 upravuje: ekum. znění překládá: Hle, o deset stupňů nazpět vrátím sluncem vrženy stín, který sestoupil po stupních Achazových. Hebrejské - pozměněné - znění je ovšem mnohem kostrbatější. Doslova zní: Hle, mne vracejícího stín těch stupňů, co sestoupil po stupních Achazových ve slunci nazpět deset stupňů; a vrátilo se slunce deset stupňů po stupních, co sestoupilo. - Takže izajášovské znění si dává práci, aby z putování stínů a z pokořených mocností temnoty udělalo astronomický div. Velmi podobně jako úprava v Joz 10. - Starý Izrael samozřejmě ví, že se slunce pohybuje pravidelně po nebi. Vysvětluje si to však tím, že tím slunce poslouchá Boží příkazy (srv. Žl 19,5b-7; Mt 5,45). A proto je pro jeho víru v rámci tehdejšího světového obrazu zcela samozřejmé, že stejně dobře může Hospodin přikázat, aby tu na zemi a stejně i na nebi někdy chodilo jinak.

Pro nás dnes není bible učebnicí mechaniky. Ani té nebeské. Ani to není poučení o výjimkách z nebeské mechaniky. V těch starých příbězích i nám dnes nad biblí jde o něco jiného: O to, že až dodnes Hospodin panuje nad všemi mocnostmi temnoty a až dosud je světlem všem, kdo se k němu obracejí.





V. Souhrn a závěr

Člověk starých časů podobně jako člověk dneška se cítí lecčím sevřen a spoután, zajat a uvězněn. Starověký člověk je především sevřen bohy a jejich svévolí nebo později osudem - řeckou heimarmené či latinským fatem. Dnešní lidé - pokud ovšem o takových věcech vůbec přemýšlejí a neutíkají cíleně do okamžitých zážitků a omamujícího nevědomí - jsou na tom podobně. Jen to, co je svírá, nazývají jinak. Jsou po především vazby společenské, chudoba a bída, nesnáze s lidmi kolem, a pak tlaky biologické, totiž nemoci, nemohoucnosti a smrt. Někdy někdo ovšem toto vědomí podmaněnosti a sevřenosti vymění za iluzi neblahé, zcela neohraničené svobody, samozřejmě na účet těch druhých. Víme, že to řešení není.

Podstatou naší spoutanosti je směřování do smrti. Je toto směřování vratné nebo nevratné, tedy odborně reversibilní či ireversibilní? To je ústřední otázka. Někteří přírodopisci říkají, že v oblasti neživé přírody má toto směřování k smrti podobu entropie. Nejsem přírodovědec, nedovedu to dosti přesně posoudit, ale zdá se mi, že mají pravdu.

A někteří biologové říkají, že onen tajemný fenomen, který nazýváme život, lze nejlépe popsat jako vzpouru proti entropii. Úspěšnou nebo neúspěšnou? Dočasně úspěšnou. Ale natrvalo? Že by i natrvalo? To je nesmírně závažná otázka. Teillhard de Chardin měl asi svým bodem ómega na mysli něco podobného, jakési setkání časnosti s věčností, ba snad i jakési vstřebání časnosti do věčnosti. O tom by bylo možno dlouze hovořit. Ale to zde ponechme zatím stranou.

Nicméně se mně to jeví tak, že jádro všeho, co na nás leží, co nás svírá a drtí, je možno popsat jako irreversibilitu dění, v němž se sami nacházíme. Nevratné se jeví vše, v čem jsme i co jsme sami. Ale je to správný pohled? Jistě je neúplný. Když postoupíme od věcí vnějších k vnitřním, začne se to měnit. Poukázal na to už sv. Augustin, když ve svých Vyznáních promýšlel pozoruhodný jev vzpomínky a vzpomínání. Jím už vykračujeme z vlády ireversibilního času. Ale kolem nás se ještě mnoho nemění. Další krok je odpuštění a smíření. To už je průlom, změna zdánlivě nezměnitelné minulosti, ovšem zatím v oblasti vztahů. Ale ty se mohou promítnout i do naší vnější, až i materiální skutečnosti. Kde není místo pro odpuštění a smíření, tam ovšem toneme v ireversibilitě a směřujeme ke konečnému zmarnění.

Ale pojďme ještě o krůček dál: křesťan, poučený z Písma i z celé tradice, která z něho roste, ví, že naše směřování k smrti není původním Božím plánem, nýbrž plodem hříchu. Jinak řečeno: soustředíme-li se jen na sebe a nemáme-li oči ani pro toho, kdo je nad námi, ani pro toho, kdo je vedle nás, propadáme perspektivě ireversibility. Pak už pro nás není naděje. Naděje je v průlomu toho, co jsme tu svým hříchem vytvořili a tvoříme jak jsme jím deformovali a deformujeme Boží dílo včetně všech vztahů a včetně toho, kam to může jít dál.

Takový průlom ovšem může přijít jen z druhé strany, tedy od Boha. Průlom do ireversibility, návrat k reversibilitě. A tento průlom je podstatou zázraku. Zázrakem nám dává Bůh najevo, že do toho, co jsme tu pokazili a stále kazíme, promluvil a promlouval a ještě mluví. Přírodní řády patří do zcela jiné souřadnicové soustavy. Dokud nám souřadnicová soustava přírodních řádů je jedinou možnou soustavou k postižení celého jsoucna a tedy všeho, co je v nás, kolem nás i před námi, nemáme prostě anténu na to, zachytit další a nesmírně významný rozměr jsoucna.

Ale my křesťané víme, že Bůh je s námi, zasahuje a jedná. Rozpoznáváme to ve víře na každém kroku. Ale rozpoznáváme i to, že všechny tyto jeho zásahy jsou vysvoboditelské: vymaňují nás ze všech neblahých vazeb a osudové podrobenosti, otevírají nám cestu do nové svobody. Všechny pak směřují do jednoho bodu, mají jediný úběžník. A tím je Kristovo vzkříšení jako klíčový průlom do ireversibility našeho údělu ve starém věku, jako počátek nového věku a nového života. Budete-li se dobře dívat po celé bibli, uvidíte, jak sem, do velkonočního jitra, směřuje vše, co lze nazvat právem zázrak v biblickém smyslu. Záchrana Noe z vod potopy, narození Izáka, vysvobození z Egypta atd. - to vše jsou Boží průlomy do lidského dění, podoby daru života a vysvobození.

Co nám zbývá? Nedat se sevřít a omezit souřadnicemi pouze horizontálního vidění a zamyslit se nad tím, jak už i do života každého z nás zasáhl Bůh. Každý takový zásah je průhled k jeho lásce, milosti a slitování a zároveň zaslíbením všeho toho, co má pro nás ještě uchystáno - během našeho života i na jeho konci. Bohu díky za jeho nevýslovné dary!





Bibliografie:

Mlčící slunce, Universum č. 18/1995 str. 16-18

 

 

Publikaci vydalo Pastorační středisko svatého Vojěcha Praha

 

Publikaci vydalo Pastorační středisko svatého Vojěcha Praha


Témata: Zázrak

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...