Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty K Koncil - II. vatikánský sněmDelší texty Projev biskupa Tomáška na 79. generální kongregaci 2. vatikánského koncilu dne 2. prosince 1963.

Projev biskupa Tomáška na 79. generální kongregaci 2. vatikánského koncilu dne 2. prosince 1963.

 

Ctihodní otcové, bratři pozorovatelé,

budu mluvit k čl. 7. kap. II. O společné modlitbě a ke kapitole IX. O ekumenických instrukcích.

O společné modlitbě. V této síni mluvili papežové i otcové o vině katolíků na rozdělení křesťanů.

Máme tedy povinnost odčinit viny našich předků. Vinu lze odčinit především modlitbou a pokáním. Ať je tedy ustanoven také den pokání k odčinění hříchů proti jednotě církve a ať jsou k tomuto dni přizváni i odloučení bratři.

Ať se koná modlitba k Bohu za to, aby se v budoucnosti předešlo takovéto vině. Krásný příklad nacházíme v modlitbě papeže Benedikta XV. uveřejněné dne 15. dubna 1916 v Aktech apoštolského stolce.

Bylo by vhodné tuto modlitbu znovu uveřejnit, ovšem v její původní podobě, nikoliv ve změněné, kterou nalezneme v Enchiridionu odpustků vydaném roku 1952 Svatou apoštolskou penitenciárií. V tomto vydání byla buď vyjmuta nebo změněna slova s největším ekumenickým obsahem. Text předám na generální sekretariát koncilu.

O Ekumenické instrukci. Ačkoliv svatý stolec nejednou doporučoval církevním pastýřům tento úkol, dovolte mi, abych ostatní ponechal stranou a citoval pouze jednu encykliku, Rerum Orientalium papeže Pia XI., vydanou roku 1928, ve které se kromě jiného říká: „Snažně vás vybízíme, ctihodní otcové, jak společně tak jednotlivě, abyste rozvíjeli s veškerým úsilím východní studia a abyste s námi vynaložili duševní síly k provedení tak velikého díla… abyste každý vybrali a obstarali ze svých kněží alespoň jednoho. Ten ať je řádně vzdělaný ve východních naukách a ať je připravený tyto nauky vhodně předat seminaristům.

K tomu papežové založili papežský institut východních studií.

Svatá kongregace pro semináře a univerzity na to neopomněla dbát. Tak dne 2. ledna 1952 vyhlásila toto: „Protože na tomto svaté církvi obzvlášť záleží, není pochyb, že to biskupové pro svou starost o duše ihned uvedli ve skutek.“ Dále svatá kongregace nařizuje, aby se každoročně ustanovil v kněžských seminářích zvláštní den pro východní křesťanskou bohoslužbu.

Je potřeba, aby studia, o kterých se mluvilo výše, byla důkladná a hluboká, protože „otázky jsou z přirozenosti věci obtížné a spletité, jak jsme to slyšeli od šťastně vládnoucího papeže Pavla VI.

Domnívám se, že se dá bez rozpaků říci, že všechny instrukce zaměřené na ekumenismus na Východě je možné a potřebné vztáhnout na ekumenismus obecně.

Krom toho nejen kněží, ale i všichni křesťané se mají považovat za zodpovědné za ekumenismus, podle slov encykliky Ecclesiam Dei z roku 1923, ve které se říká: „Když k této jednotě naléhavě vybízíme znesvářené, chceme také, aby všichni věřící usilovali o to, aby každý z nás, podle sil, konal horlivě svou práci a studium.“ Aby mohli laici tento požadavek splnit, je na biskupech, aby věřícím byla umožněna nezbytná znalost této problematiky.

Pokorně tedy žádám, aby přítomné shromáždění nařídilo něco o ekumenismu vhodně vložit do katechismů. Dixi. Děkuji.

 

Přidané úvahy:

Dovolte mi jménem biskupů Československé republiky říci něco k čl. 8 kap. II. O vzájemném poznávání bratrů.

Během posledních pár let se věci mezi shromážděními věřících křesťanů tak radikálně změnily, že to umožnilo vzájemné kontakty. Dokonce již započal bratrský a plodný dialog, což se dříve zdálo neslýchaným nebo téměř nemožným. Obzvláštní zásluhu o tuto šťastnou změnu si přichystal v Pánu zesnulý papež Jan XXIII. (což všichni, ctihodní otcové, nejlépe víte), stejně jako tento ekumenický synod jím svolaný. Je ale dobré připomenout i ty, kteří připravovali cestu této vzájemné bratrské rozmluvě. U nás v Československu mezi mnohými zapálenými pro jednotu byl největším arcibiskup olomoucký Antonín Cyril Stojan, který před čtyřiceti roky (29. prosince 1923) zbožně zesnul v Pánu. Když často a jakoby žertem přirovnával neshody mezi církvemi k manželskému životu, říkal, že nejhorší je, když mezi stranami není žádný rozhovor, to že je zmařena každá naděje na shodu. Pokud byl ovšem obnoven vzájemný rozhovor, a pokud právě skrze výměnu názorů, pak již září naděje vzájemné shody.

Tato idea bratrského rozhovoru v lásce a křesťanské pokoře byla základem tehdy dosti slavných unionistických kongresů konaných na Velehradě na Moravě, blízko hrobu sv. Metoděje, apoštola Slovanů. Hlavním iniciátorem těchto kongresů byl A. C. Stojan a hlavním organizátorem Leopolenský metropolita Ondřej Šeptyckyj, předseda prvních Velehradských kongresů. Tito ctihodní arcibiskupové, oba zesnulí v Pánu v pověsti svatosti a dosud setrvávající v nejvyšší úctě u svých (věřících), doufali proti vší naději a hleděli do daleké budoucnosti, když ukazovali cestu k obnovení jednoty, připravovali ji a s neochvějným duchem na ni vykročili. Výsledky jejich práce se sice zdají být průměrné, protože tehdy ještě nebyl zralý čas, ale ve skutečnosti jsou velké a budou větší, pokud ovšem setrváme na cestě, kterou nám ukázali, a budeme pokračovat dále.

Tito dva zapálení lidé měli v duchu obnovenou jednotu mezi katolíky a východními křesťany, zvláště pravoslavnými Slovany. Toto postihuje pouze jednu část pokusů o obnovení jednoty, ale část, která vůbec není zanedbatelná.

*          *          *

Také já omezím svá slova na jeden problém jednoty mezi katolíky a odloučenými východními křesťany.

Ježíšovo přání, „Aby všichni jedno byli“ musí být nejvyšším zákonem jak pro katolíky, tak pro pravoslavné, a nemohou tomu být na překážku žádné rozdíly jazyků, národů, ritů, obyčejů či zvyků, života kulturního i společenského, ani nic podobného. Kristova církev totiž neničí přirozené statky, ale spíše je uchovává, zdokonaluje a rozmnožuje. Kristova církev nebere místním církvím potřebnou nezávislost, ale naopak: zdokonaluje ji, posiluje a chrání před všemi nebezpečími. Bere jen nezávislost, která odporuje vůli Kristově.

V tom všem je mezi námi a pravoslavnými bratry shoda. Žádná pravoslavná církev se totiž nedomnívá, že je zcela nezávislá. Ani takzvané církve autokefální, neboť obecně uznávají jednu nejvyšší autoritu, a to ekumenický koncil.

Jestliže je tedy mezi pravoslavnými a katolíky touha po jednotě, je třeba svolat ekumenický koncil zahrnující biskupy pravoslavné i katolické.

Svolání takového koncilu s sebou ponese předběžné otázky. K jejich řešení se zdá být vhodné, aby se v určitých daných časových intervalech pořádala setkání, jak se říká, na nejvyšší úrovni. Na těchto setkáních ať rozhodují hlavy pravoslavných církví s římským papežem, co se zdá nezbytné. Sezení na těchto setkáních ať je jako okolo kulatého stolu, jak se říká, bez ohledu na zákony přednosti. Jako místo setkání ať jsou nominovány různé stolce různých církví, například Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Moskva a jiné, aby se prostí kněží a věřící daného národa co nejvíce připravili na jednotu. Neboť nic nebudou platné dekrety koncilu, pokud je věřící lid nepřijme a neporozumí jim. Proto v jednotlivých národech, kde to okolnosti umožňují, ať je ustanoveno společně složené konsilium, sestávající z několika zkušených katolíků a pravoslavných. To ať pod dohledem katolických a pravoslavných biskupů řídí diskusi o všech otázkách. Tato diskuse ať je veřejná a svobodná a prodchnutá ekumenickým duchem. Takovým způsobem bude možné vzbudit a podporovat tuto vnitřní připravenost na přijetí budoucího koncilu jak u věřících, tak u teologů. Když se toto rozšíří, bude již poražena podstata odloučení a to před svoláním koncilu. Tehdy bude teprve jednoduché a užitečné koncil svolat.

Acta synodalia, Vol. II, Pars VI, s. 345-55. Vatican 1974. Přeložil Dominik Opatrný

Text českého překladu převzat z publikace:
OPATRNÝ, Aleš., Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské arcidiecéze, KN, 2001, s.237.

 


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...