Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty U UzdraveníDelší texty Rodové kořeny / Aleš Opatrný

Rodové kořeny / Aleš Opatrný

Takzvané „uzdravování rodových kořenů“ je téma, o kterém bylo nedávno vzrušeně debatováno (a je debatováno mnohde podnes), které prošlo nejen naší zemí, ale i například Francií a Spojenými státy, které má své skalní přívržence a ještě skalnější odpůrce. V následující stati bych se rád na věc podíval v širších souvislostech a zařadil jí v těchto souvislostech do oblasti pastorační péče. V každém případě se nechci zabývat pouhopouhým sporem těch kdo jsou pro a těch kdo jsou proti. Dosavadní diskuse včetně vyjádření biskupské konference, podle mého názoru, v pastorační praxi nic zásadního nedosáhla. Ti, kdo modlitby a mše za uzdraveni rodových kořenů praktikují, je praktikují dále, ti, kdo se namáhali potíráním této věci se povětšinou už zabývají jinými věcmi, naštěstí jsou také tací, kteří se ptají a chtějí věc spíš pochopit než jen schválit nebo zamítnout. Zejména těm je určena tato úvaha.

Stará zkušenost ukazuje, že se do praxe života v katolické církve vejde mnohé, co není teoreticky obhájeno nebo není obhajitelné, ale je to populární a žádané. A myslím, i když tím trochu předbíhám, že je moudrostí církve, že tyto věci nechce „vytrhávat i z kořeny“, byť jsou mnohdy sporné nebo jejich teologické zdůvodnění není žádné nebo je opravdu nepřesné.

 

 

Obecné milieu

Ať už se katolíci dneška chtějí spíš přizpůsobit tomuto světu nebo se naopak od něj co nejvíce odlišit, jsou (jsme), jako ostatně v každé době dějin církve, „dětmi své doby“. To uznamená, že z obecné mentality na nás mnohé působí a řadu myšlenkových schémat a vzorců chování více či méně bezděčně přijímáme. Na mnohé z toho by nás mohla upozornit analýza běžně užívaných a silně frekventovaných výroků v hovorové řeči. Zde je naznačíme. Jde o výrazy, které charakterizují určité „kulty“, které se ve společnosti bezděčně i explicitně provozují. V souvislosti naší úvahy je to tedy kult zdraví („hlavně to zdravíčko, to je všechno!), kult „pohodového bytí“ (nemít obtíže, nemít problémy, „být v pohodě“) a kult nerušeného konzumování toho, co život nabízí („užívat si“ toho či onoho.). Nejde zde o to, že by hned musel každý toužit po zlých věcech, že by toto všechno nebo mnohé z toho muselo být hříšné. Jde o preferování těchto a podobných hodnot před jinými – například před vytrvalostí ve zdolávání překážek, před vytrvalou snahou o osobní růst, před radostí ze zvládnutí neodstranitelné těžkosti. Obrazně řečeno: Přednost má fandění na tribuně a radostné skákání na Staroměstském náměstí po vítězství hokejistů před osobní námahou při sportovním tréninku, před snahou ve sportu „překonat sám sebe“.

Kromě toho skutečně úžasné pokroky medicíny a jiných odvětví, pomáhajících člověku (farmakologie, psychologie, apod.) jakož i obecně vzato materiální dostatek (zde nikdo neumírá hlady, nechybí mu základní prostředky života) nechtěně sugerují dojem, že lze všechno nějak opravit, napravit či „vyměnit za nové“. Proto je člověk konsternován situací, když něčím trpí a nejde to odstranit nebo když něco nemůže konat nebo přijímat, ačkoliv druzí mohou. Když na to „nejsou prášky“. Když by mu někdo doporučil několikaleté vytrvalé úsilí k zvládnutí věci místo téměř okamžité účinné pomoci. Stručně řečeno: Na situace bezmoci a snášení nedostatku jsou příslušníci rozvinuté postindustriální společnosti trénování málo nebo vůbec ne. A k tomu dodejme ještě jednu věc. V katolické církvi zdá se platí, že po dost dlouhé době preferování askeze, která byla značně těžká a která obíral mnohdy člověka i o radosti a potěšení, která zlá nebyla, se dostáváme na druhý pól. Askeze jaksi není v módě vůbec a doporučovat jí bývá považováno za podezřelé. Mnohdy právem, když by se totiž v jejím rámci pouze „ordinovalo“ jakési snášení věcí ve víře místo snahy o pomoc. Mnohdy neprávem, když se nevezme v potaz to, co zná každý sportovec: že bez tréninku, který je i namáhavý, ale nesmí být zničující, nelze dospět k dobrému výkonu.

Mám za to, že v tomto, zde stručně naznačeném milieu, se odehrávají kromě jiného všechny záležitosti duchovní pomoci, tedy i záležitost „uzdravení rodových kořenů“, případně exorcismu. 

 

Problémy člověka

Jeden z největších v podstatě těžko řešitelných problémů v lidských životech je problém „utrpení nevinných“. Zejména pak tehdy, když v životě jednotlivce nebo rodiny nejde jen o jednotlivé utrpení, ale je zde série životních nezdarů, zdravotních komplikací nebo neštěstí. A nepřijmeme-li, zkráceně řečeno, poučení z knihy Job, kde přes všechny snahy Jobových přátel není Jobovo utrpení vysvětleno víc, než jako zkouška, bude člověka stále v pokušení hledat příčinu a způsob jejího odstranění. Zde se nabízí například „systém“ uzdravení rodových kořenů: příčina je v nějakém nepořádku v oblasti zesnulých předků (a ty se, v podstatě, dají najít vždycky!).

 

Dále je třeba uvážit, (a těžko to exaktně dokázat), že snášení obtíží, které provázejí tak či onak lidský život, je chápáno řadou katolíků jako něco nepatřičného. Možná mají dojem, že pro svědectví ve světě je nutné, aby byli vždy „happy“, tedy na první pohled šťastní. Jistě zde hraje také roli to, co zná Starý zákon, a co ale Pán Ježíše odmítá. Totiž kauzální závislost mezi hříchem člověka či jeho předků a nemocí (nebo rozšířeněji: životním nezdarem) jednotlivce. Ačkoli Pán Ježíš  ochrnulému odpouští hříchy a uzdravuje ho z jeho těžkého stavu, o souvislosti hříchu a nemoci nemluví. Na jiných místech evangelií potom výslovně odmítá bezprostřední kauzalitu nebo kauzalitu, jdoucí přes další pokolení, u slepého od narození a, pokud jde o neštěstí, v rozpravě o věži v Siloe.

Ať už je tomu u dnešních katolíků jakkoliv, je celkem logické, že se při obtížích ptají „proč se to stalo“, čili co je příčinou, a „jak se toho zbavím“, čili kde je pomoc. Z mnoha postupů v praktickém životě je potom snadné odvodit, že pokud víme proč se to stalo (kde je příčina), přijdeme také na to, jak to odstranit (čili kde je lék). A toho, kdo něčím trpí, samozřejmě málo zajímá, zda je lék „teoreticky správný“, zajímá ho, zda je účinný. Většinou také nebude rozlišovat, zda mu skutečně pomohl lék nebo zda měl lék jen účinek placeba nebo zda šlo o dobře podpořenou autosugesci, či náhodnou shodu událostí. Zajímá ho, zda se neduhu zbavil - a tomu se nelze divit.

 

 

Nemoci, nezdary, psychické a sociální defekty a duchovní život

Tak, jak na jedné straně moderní vědecká a na laboratorních metodách a přístrojovém vybavení závislá medicína má člověka „rozškatulkovaného“ na jednotlivé orgány a funkce, tak na druhé straně řada lidí chápe, že člověka je třeba brát jako celek, moderně řečeno: aplikovat celostné (holistické) hledisko. A to nejen v medicíně, ale v jakémkoliv případě lidského strádání či utrpení, včetně strádání či utrpení duchovního (nezaměňovat s psychickým!) rázu. Zde ale docházíme k určitému paradoxu. Celostné chápání člověka bere v úvahu jeho biologickou, psychologickou, sociální i duchovní dimenzi. To je správné. Při výslovné duchovní pomoci se ale může stát, že tuto celostnost ztratíme a to tím, že budeme akcentovat a vnímat jen jednu ze zmíněných čtyř rovin člověka a to tu duchovní. Vypadá to velmi „zbožně a duchovně“, ale může to být mylné. Protože člověk není jen „duchovní bytost“ bez sociálních vazeb, osobní psychické identity a historie svého vývoje, a bez vlivu biologické části svého bytí. Vezmeme-li tuto multidimenzionalitu čloěka pravdivě v úvahu, měly tím dány určité hranice, vymezena určitá oprávněná oblast duchovní pomoci a vnímány její souvislosti s ostatními dimenzemi člověka. Což je něco jiného, než redukovat všechny obtíže na řešení v duchovní oblasti.

 

 

Pastorační zkušenost a obecná platnost

Zastánci „uzdravování rodových kořenů“ jako metody pomoci s širokou oblastí platnosti, obvykle argumentují dvěmi věcmi ve prospěch zastávané metody. Jedním argumentem je opravdu stará a úctyhodná tradice modliteb za zemřelé, zejména za nejbližší členy rodu. Druhou je osobní (nebo sdělená) zkušenost: metodu jsme použili a účinek se dostavil.

K prvému: Modlitby za zemřelé mají opravdu v katolické církvi silnou a dlouhou tradici. Jenže z liturgických textů a způsobu užití lze prokázat, že cílem těchto modliteb bylo prospět zesnulému (souhrnně: “duším v očistci“), nikoliv živým potomkům, kteří se potýkají s tím nebo oním trápením. V tomto zacílení, ve finalitě tohoto konání, je skutečně zásadní rozdíl. 

A pokud jde o zkušenost: ze zkušenosti i opakované nelze jednoduše vyvodit obecné pravidlo. U komplexních jevů (což je třeba nezdar, nedobré rozpoložení či jiné obtíže u člověka) nelze příliš rychle a snadno usuzovat na právě tuto kauzální závislost, pokud nevyloučíme jiné možné kauzality. V pastoraci potom platí, že jakkoliv může být duchovní hledisko chápáno jako prvotní, nelze zpravidla přehlížet hlediska další (otázku sociálních interakcí a vazeb, otázku tělesného a psychického zdraví, vliv emocionální stránky dotyčné osoby apod.). Tím se ovšem situace komplikuje a je pro pomáhajícího náročnější. Že takové „komplikování“ leckdo nemá rád jistě ze zkušenosti známe. A že je adekvátní přihlédnutí k řadě dalších prvků a hledisek nad duševní, znalostní, případně duchovní kapacitu nejednoho pomáhajícího (například kněze) - to asi víme ze zkušenosti také.

 

 

Slova příznivá

Pokud někdo cítí „mezigenerační eklesiologickou solidaritu“, čili cítí se být duchovně spjat s druhými lidmi, živými i zesnulými, je to jistě dobře. Tam je pravé místo pro přímluvnou modlitbu i pro zástupné pokání. Ale v tom případě by člověku mělo jít o předka-hříšníka či jiného zesnulého nešťastníka, s nímž se cítí být solidárním v lidské hříšnosti a v naději na Boží milosrdenství. Proto se on sám, jsa také hříšníkem potřebným odpuštění, za druhého modlí, nechá sloužit mši, a chce mu prospět. Tak to skutečně chápali křesťané odedávna. Že v tom případě bude objektem modliteb spíš zesnulý člověk problematický (a tedy „potřebný“) než „hodný“, lze očekávat. Je samozřejmě možné, že ten, kdo se dnes modlí, sklidí od Pána za tuto starost určité požehnání - prospívá-li něco jednomu údu církve, prospívá to i ostatním. V tom případě to ale není cílem modlitby za předka, je to spíš jakýsi „bonus“.

V otázce, zda nešťastně zesnulí předkové (sebevražda, náhlé úmrtí v neštěstí apod.) skutečně ovlivňují naše životy, lze asi těžko dojít k jednoznačnému rozhodnutí. Prolíná se nám tu totiž rovina „nadsvětná“ a „zásvětná“  (naše vztahy s těmi a k těm, kteří jsou na věčnosti) s rovinou našich pozemských uvědomělých i neuvědomělých vztahů a rodinných „dědictví“ (vzpomínky, styl myšlení a jednání v rodině apod.). Mám za to, že rozhodující je stále to, zda jde modlitebníkovi primárně o zesnulého předka nebo o „vlastní profit“, byť by byly cíle jeho touhy po tom, aby mu bylo pomoženo, zcela legitimní.  

 

Slova nepříznivá

Praxe ukazuje, že určitá část kněží a věřících považuje metodu „uzdravování rodových kořenů“ za takřka univerzální metodu k řešení nejrůznějších obtíží. Chápou a užívají ji vlastně jako jakýsi algoritmus, který si osvojili a který považují za funkční – a zde je jen krůček k tomu, aby byl považován za funkční vždy a všude. Je to něco jako trojčlenka: když se jí člověk naučí, může její pomocí řešit nejrůznější případy, kde je ve hře úměra, a je jedno, zda jde o jablka, auta nebo žirafy. Toto je ovšem v duchovním doprovázení a duchovním životě velmi nevhodný až nebezpečný přístup, byť zjistíme, že se opakuje v nejrůznějších variantách v praxi křesťanů znovu a znovu (zaručeně úspěšné noveny, zaručeně účinné

tradované modlitby atd.). Pokušení být v pozici „víme jak na to, jsme úspěšní a kdo nám nevěří, má tedy smůlu“ je opravdu veliké - ale to je poznámka, určená spíš k poctivému sebezpytování, než k odsuzování druhých. Osobní duchovní cesta každého člověka je přece originální, má svou historii, své úkoly, člověk má své schopnosti a limity atd. A na to žádný vhodný „algoritmus“ není. Ostatně z praxe i teorie duchovního doprovázení víme, že dávání paušálních rad či pokynů je v lepším případě neúčinné, v horším škodlivé, ale téměř vždy nevhodné.  

Dalším velkým pastoračním problémem při nabízení „algoritmu“ uzdravení rodových kořenů je přesunutí práce na odstranění obtíží - přísně řečeno - z dotyčného na jeho předka (byť to jistě mnozí chápou tak, že mají naději v Boha, který následky nepravostí v životě předka odstraní). Tím se totiž vyřadí nebo upozadí práce na sobě samém, snaha o porozumění situace či situacím, v nichž se člověk nebo rodina nachází a hledání smyslu a naděje v tom, co člověk či rodina prožívá, co je neblahé a co není zcela nebo vůbec odstranitelné. Čili obtížná „práce“ je více či méně vynechána či přesunuta jinam. To je ovšem problém řady „zaručených

a zázračných“ pomocí. Aby bylo věci dobře rozuměno: nejde tu o to, že by člověk měl a mohl vše řešit a vyřešit sám. Jde spíš o upozornění na práci s hledáním pohledu a přístupu k životu, který je realistický (ví, že nebudeme v životě bez obtíží), je nesen vztahem s Bohem (nic nepodnikáme bez něho, jemu důvěřujeme), má živou eschatologickou dimenzi (naše naděje se zcela naplní až v nebi, bez těžkostí budeme až za hranicí smrti, ne zde na zemi)  a nachází v těžkostech a jejich snášení a zvládání či překonávání jakési „stavební kameny“ zrající víry a smysluplného života.

 

 

Slova varovná  

Stručně řečeno:  je dobré varovat před snahou o příliš rychlá, příliš lehká a „příliš úspěšná“ řešení čehokoliv důležitého v životě člověka. Je třeba varovat před vzbuzováním nadějí, která jsou až příliš ztvárňována našimi vlastními požadavky (viz pohádky, kde zlatá rybka plní i pošetilá přání). A v neposlední řadě je třeba varovat před situacemi, kdy se spor o „uzdravování rodových kořenů“ stane osobní a prestižní záležitostí zastánců nebo odpůrců, protože v tu chvíli se potřebný člověk vlastně dostává jaksi na okraj. Ve většině lidských těžkostí bývá pomoženo tím, že se někdo dotyčnému věnuje a doprovází ho na jeho životní cestě s vírou a láskou, což je mnohdy namáhavé, dlouhodobé a také třeba neúspěšné. Sotva někomu ale pomůžeme tím, že svému odpůrci dokazujeme, že máme pravdu (ať už jsme v tomto případě pro nebo proti).

Další varování je do řad těch, kdo mají lidem pomáhat, zejména tedy kněžím. Všechny možné podivné způsoby pomoci, které lidé vyhledávají a přijímají, zpravidla také ukazují na nějaká manka v naší službě. Něco chybí a to „něco“ je nahrazováno více nebo méně nešťastně. Přimlouval bych se, aby tato uvažování měla přednost před zarputilým bojem proti nebo pro. 

 

Slova útěšná

Pro citlivého a svědomitého křesťana, ať už je to kněz, jáhen či laik, je vždy zatěžující a bolestné, když nemůže druhému člověku v jeho obtížích pomoct. Kněz, který se těší důvěře lidí a který je skutečně svědomitý, tím může trpět dost silně. A proto může být náchylný k přijetí „nestandardních řešení“, která slibují, že by mohla jeho bezmoc eliminovat.

Bezmocnost ale není ani hanba ani vina. A jako lidé, byť věřící křesťané, v řadě situací bezmocní jsme a budeme. Mentalitu „všemoci“ technikou vybaveného světa si nemáme nechat vnutit. Je to tak, že unesení vlastní bezmocnosti tváří v tvář trápení druhých je zatěžující ale v podstatě „povinný“ úkol pro ty, kdo chtějí druhým pomáhat. Vznešeně řečeno: ten, kdo chce pomáhat druhým lidem, musí mít značnou frustrační toleranci. Bez ní se stane lhostejným nebo cynickým nebo rozbolavělým, anebo příjemcem a propagátorem podivných ale zaručených postupů k pomoci. A to by se zejména vzdělanému a svěcením vybavenému člověku stát nemělo.

 

Závěr

Není celá úvaha vlastně alibistická? Vždyť se v ní nedočteme, zda je uzdravování rodových kořenů „správné“ nebo „nesprávné“, zda mají pravdu odpůrci nebo zastánci. Aniž bych chtěl pohrdat stanoviskem biskupů nebo argumenty zastánců šlo mi v této úvaze především o širší pohled a o vybídnutí k sebereflexi. A to zastánců, příjemců ale i odpůrců „uzdravování rodinný kořenů“. Nemohu poctivě zamítnout nebo odsoudit touhu po uzdravení toho, co se v minulosti nedobrého stalo, a co nějakým způsobem může v rodinných vazbách přetrvávat. Zástupné pokání není katolickému smýšlení cizí. Jako pastoralista ale jsem proti „účinným postupům“, které se ani tak trpělivě neptají po okolnostech života člověka, ale prezentují se jako zaručeně úspěšně působící řešení. Jako ten, kdo druhé duchovně doprovází, se mám vždy především ptát po tom, co se dá změnit v životě toho, kdo má nějakou obtíž, ne především po tom, co se dá „zařídit“ nějak mimo něj. A s mnoha prostými i vzdělanými statečnými křesťany mám za to, že trápení se sice (právem!) snažíme odstranit, že je nemáme nijak glorifikovat, ale mnohá prostě musíme přijmout a duchovně zpracovat. Nikoliv si myslet, že se všeho nemilého nějakým „trikem“ zbavíme anebo v jakési duchovní hypochondrií stále nacházet a uzdravovat nějakou duchovní nemoc či nesnáz. Nakonec ještě zopakuji, že každý, kdo chce a má pomáhat druhým, musí unést také určité kvantum své (nezaviněné!) bezmocnosti a neúspěšnosti, která není ani hříchem, ani ostudou, je jen důsledkem toho, že jsme lidé a ne Pán Bůh všemohoucí.


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...