Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty B Boží vůleDelší texty Rozhodnutí (Fabio Ciardi )

Rozhodnutí (Fabio Ciardi )

Strach se rozhodnout

Někteří lidé s volbou životního stavu otálejí. Není to jejich vědomé rozhodnutí, jsou jakoby ochromeni strachem, bojí se nejistoty, chybí jim naděje do budoucnosti. Definitivní rozhodnutí o trvalém životním závazku stále odkládají. Raději žijí ze dne na den a čekají, že se stane něco, co jim pomůže se rozhodnout. Sami se k takovému kroku ještě necítí připraveni.

Společnost jejich nejistotu a obavy z budoucnosti jen podporuje. Jak se mám pro něco rozhodnout, když všechno je tak provizorní, všechno jako by ztratilo svou hodnotu? Pro co žít? Není lepší nic neplánovat a brát věci jen tak, jak samy přicházejí?

Konzumní styl života nám vnucuje takovou životní úroveň, že se zdá zhola nemožné založit rodinu. Vystačíme s penězi? A co když nenajdeme žádný byt? Nebo práci?

Svou roli hraje i strach z omylu. Je to pro mě opravdu ta správná cesta? Je to ten správný člověk? Je to přece na celý život! Nerozhodnost se stává chronickou. Strach ochromuje.

V takových případech je potřeba mít odvahu a důvěřovat Boží lásce. Vím, že mě Bůh miluje – jen tak najdu odvahu k životu! Když se Otec stará o nebeské ptactvo a polní kvítí, myslíš, že se nebude starat o tebe?

Půjdu však ještě dál: Ani víra v Boží lásku už dnes k tomu, abychom znovu skutečně doufali, nestačí. Je třeba věřit společně. Protože jen společně můžeme pracovat na vytváření pravdivější, lidštější a křesťanštější společnosti. Společenství je důležité proto, aby v něm mohlo vykvést a uzrát povolání. V jednotě je všechno možné, všechno snadnější. Necítíš se sám, nebojíš se postavit životu tváří v tvář. Ježíš slíbil, že bude přítomen uprostřed těch, kdo jsou spojeni v jeho jménu. A je to právě on – uprostřed nás, v našem společenství – kdo nám může dát světlo, abychom pochopili, odvahu, abychom mohli doufat, a sílu, abychom mohli jít za svými cíli.





Chtěl jsem, ale...

Někdo možná pocítil přání uzavřít sňatek nebo vstoupit do některé řeholní společnosti či komunity; zdálo se mu, že ho Ježíš volá, aby jej následoval po této cestě. Něco mu v tom však zabránilo: nemoc, starost o rodiče, péče o nemocného člověka. Touhu, kterou nosil v srdci, nebylo možné uskutečnit. Ted už je příliš pozdě.

S přibývajícími léty může přijít frustrace, lítost, že člověk nemohl uskutečnit to, k čemu se cítil být povolán. Začne se ptát sám sebe, jaký má jeho život smysl. Myslím, že v takové situaci je třeba dívat se na věci jinak. Nesmíme zaměňovat naše pocity a přání s tím, co od nás žádá Bůh.

To, co pro nás vymyslel on, je určitě lepší než to, co si můžeme vymyslet my. Chce naše dobro víc než my a vede nás k němu lepší cestou, než kterou bychom šli my.

Často se domníváme, že musíme vzít život do vlastních rukou a sami si naprogramovat budoucnost. Já si myslím, že je lepší nechat to na Bohu. To neznamená, že máme být psychicky slabí, neschopní se rozhodnout, že se máme nechat manipulovat svým okolím. Uposlechnutí Boží vůle není slabost, ale odvaha! Odvaha spolehnout se na něj, věřit, že jeho cesty jsou našimi cestami. Odvaha následovat Krista stále novým a nepředvídatelným způsobem. Odvaha vložit celý svůj život Bohu do rukou. To všechno znamená věřit evangeliu. Abychom svůj život mohli darovat, musíme jej mít pevně v rukou. Darovat svůj život Bohu je nejvyšším projevem svobody, rozumu a zralosti.

Tímto aktem z určitého hlediska skutečně umíráme sami sobě, ale zároveň jsme vzkříšeni k novému životu. Tak se nám odhaluje krása a novost plánu, který má Bůh s každým z nás a který je nesčetněkrát bohatší a překvapivější než to, o čem sami sníme. Ten, kdo se svěří do Božích rukou a ponechá vše na jeho vůli, která je výrazem jeho nekonečné lásky, ten se plně uplatní. Vždyť stojí psáno: ”...kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej” (Mt 16, 25).

Darujeme-li svůj život Bohu, uvědomíme si, že on ví, co je pro nás nejlepší, a že umí psát rovně i na křivých linkách.





Rozhodl jsem se, ale...

Představme si teď, že někdo zřetelně pocítil, kam je volán, a skutečně se tou cestou vydal – například uzavřel sňatek. Pak mu ale partner zemřel, nebo se s ním rozvedl. On si však osamělost nezvolil! Může se stát, že takový člověk není schopen svou novou situaci pochopit a přijmout. ‚Měl jsem povolání k manželství,‘ říká si, ‚ale teď jsem sám, bez povolání. Jaký má teď pro mě život smysl?‘ Jiný se rozhodl pro řeholní život, ale pak se ukázalo, že z nějakého důvodu nebyla jeho volba správná. Také on se cítí vykolejený; nemůže pochopit, proč ”ztratil povolání”...

To, co nám připadá jako vykolejení, se může ”shůry” jevit jako pokračování v cestě, jako její nová etapa, krok vpřed. Povolání není nějaký předmět, který lze získat nebo ztratit; nejsou to šaty, které si oblékneme, a zase svlékneme. Je to, jak jsme si již řekli, životní dobrodružství, pouť, jejíž směr mnohdy neznáme – velice dobře jej však zná ten, kdo nás ve své lásce vede k cíli.

Lidé, kteří ”ztratili povolání”, jsou svou situací vybízeni, aby pochopili to, co musí pochopit každý z nás: v čem tkví základní smysl společného křesťanského povolání. Co má v našem životě skutečnou hodnotu? Být laikem, knězem, misionářem, řeholnicí? Žít na vozíku, trpět psychickou nemocí, pečovat o nepohyblivého příbuzného? Nebo spíše plnit Boží vůli, tedy to, co naplánoval pro každého z nás? (A může to být právě jedna z těchto věcí, ta, kterou bychom nejméně očekávali!) Všichni máme jedno nádherné povolání: plnit to, co od nás žádá Bůh. To je jediná, nejjistější cesta. Nepůjdu do nebe proto, že jsem kněz, nýbrž proto, že jsem plnil Boží vůli. Nechtějme proto být jiní, než jsme, nechtějme dělat něco jiného, než děláme...

I kdyby všechno bylo nejisté, jedna jistota zůstává: To, co Bůh chce především, co se mu nejvíce líbí, je to, že miluji, že chci být tak jako on láskou. Jeho největším přáním je, abychom se navzájem milovali a v jednotě vytvořili rodinu Božích dětí. Na konci života nebudeme souzeni podle toho, pro jaké povolání jsme se rozhodli, ale podle toho, nakolik jsme milovali.

Zakončím tuto knihu právě tak, jak jsem ji začal. To, co má v našem životě skutečnou hodnotu, co přetrvává, je láska, přeměna našeho života v dar. Všichni máme jedno povolání: smět milovat, milovat, to je pravé křesťanské povolání, v němž se plně realizuji, protože mě činí podobným Bohu, který je Láska.


Text z knihy "Jít za Kristem" , kterou vydalo Nové město


Témata: Boží vůle

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...