Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S Sebepřijetí, osobnost, láska k sobě, egoKrátké texty, citáty Různé

Různé

Protože ve své práci stále pádíme za svou identitou a sebepotvrzením, jsme přetížení. Kdybychom jednoduše konali práci jako svůj úkol, kvůli službě - ne kvůli uznání, pak bychom byli méně křečovití a urputní a přitom mohli pracovat neméně nebo dokonce více a efektivněji. Chceme prací dosáhnout příliš mnoho věcí, které vůbec nejsou jejím smyslem: toužíme po uznání druhých, chceme být chváleni a ctěni, chceme sami sobě dokázat, že něco dovedeme, že naše práce za něco stojí. Nouwen to nazývá postranními úmysly. Měli bychom se samozřejmě své práci plně věnovat. Když mám přednášku, musím se opravdu zaměřit na lidi, ale musím se vzdát úsilí chtít jim dokázat, že jsem hoden toho, aby mi naslouchali. Nesmím usilovat o úspěch za každou cenu. Musím říci to, co je třeba říci. Reakce posluchačů je jejich věcí. Nesmím chtít bezpodmínečně vynutit pozitivní reakci a manipulovat téma tak, aby posloužilo mému hledání úspěchu.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 50-51)

+

Vždy věrný svému sobectví, dělá /člověk/ dobré skutky (a myslí si, že už miluje skutkem), a v přítmí svého vlastního sebeklamu začne kalkulovat, co mu to vynese: kolik výhod, kolik úcty, jakou sumu v nebeské měně...

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem ,Praha, Scriptum 1992, s. 55)

+

Dávat z přebytku může znamenat, že se vyhýbáme přímému styku s bídou. Rozpětí mezi přebytkem a plýtváním změříme při pohledu na nejubožejší z chudých. Je plýtvání materiální, ale je i plýtvání, které spočívá v tom, že si děláme zbytečně velké starosti a že ty starosti omezujeme jen na sebe. To jsou dva, jen zdánlivě protichůdné aspekty naší nedostačující účasti.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 18)

+

Sobec. - Vždycky jen po svém. - Zdá se, že nejsi schopen cítit bratrství v Kristu. V těch, kdo jsou kolem tebe, nevidíš bratry, ale jen stupně k dosažení cíle.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.31, Brno, Cesta, 1992, 22)

+

Rozumím jí základní antropologický fakt, že „být člověkem“ poukazuje vždy za sebe sama na něco, co není zase samo - na něco nebo na někoho: na smysl, který pak člověk naplňuje, nebo na bytí bližního, jehož tu potkává. A pouze v té míře, v níž člověk takto sebe sama transcenduje, uskutečňuje se také sám: ve službě nějaké věci nebo v lásce k nějaké jiné osobě! Jinými slovy: celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 147)

+

A naopak, když se někdo doslova rozdá v lásce, když se v ní úplně "odosobní" a ztratí, jednou určitě pozná, že čím víc se rozdával a odosobňoval, tím víc byl sám sebou, čím víc se "ztrácel v lásce", tím víc sám sebe nacházel.
Stupeň života, stupeň osobnosti i osobního štěstí je vždycky totožný se stupněm lásky. (341)


Právě toto musíme rozhodně vzít na vědomí, chceme-li, aby naše křesťanství něco znamenalo. Víc než moudré řeči bude o něm vždy svědčit síla osobnosti a pravdivost lásky.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 376)

+

Jestliže nemůžeš být stromem na hoře, buď keřem v údolí, ale buď nejlepší, keřem, širokým, a rozložitým! Jestliže nemůžeš být sluncem, buď hvězdou! Jestliže nemůžeš být silnicí, buď stezkou! Buď tím, co jsi, ale buď tím cele - celým svým Já! (M.L.King)

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 233)

+

Budeš-li hledat sám sebe, najdeš se, ale obejmeš jen nicotu.

(Abbé Gaston Courtois: Důvěrně s Ježíšem, Praha, Zvon 1991, s. 72)

+

"Sebeuskutečnění", pojato dostatečně správně a hluboce, je ve skutečnosti cenné dobro, k jehož dosažení bychom měli lidi povzbuzovat a podporovat: Je jím myšleno uskutečnění jejich nejlepšího, Bohem koncipovaného Já. (41)
Z řečeného vyplývá, že jednou z nejdůležitějších služeb, které bychom měli lidem poskytovat je pomoci jim najít jejich pravé Já, jejich povolání, jejich formát, který pro ně vymyslel Bůh. (43)

Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 41 a 43)

+

Jen ten, kdo ve své vlastní osobnosti je schopen nacházet celkový smysl, je schopen porozumět druhému člověku.

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy, Zvon, Praha 1991, 7)


Sám se sebou měj trpělivost. Pán ji má také.

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy Zvon, Praha 1991, 11)

+

Stávat se osobností znamená umět si odřeknout některé zkušenosti, a tak hlouběji prožívat hodnoty spojené s naplňováním vlastního poslání. Rozhodneme-li se jednou, čím chceme být a co chceme dělat, musíme své zážitky pečlivě vybírat, hledat ty, které naše směřování k cíli podporují, a zamítat ty, které nás od cíle odvádějí
Důvod k životu! Důvod k umírání

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994, 32)

+

Budování identity se děje v napětí mezi "reálným já" (tím, čím momentálně jsem) a "ideálním já" (tím, čím bych chtěl být, popř. co bych chtěl uskutečnit).

(Klemens Schaup: Doprovázení na duchovní cestě Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 64)

+

Podněty k dobrému předsevzetí:
Vycházet z toho, jaký jsem - budovat to, co jsem dostal, ne ničit - nechtít dělat ze sebe někoho jiného. ( Introvert zůstane introvertem, ale rozšíří svou osobnost i o vztah k druhým apod.)
Spoléhat na pomoc Boží, ale také se snažit.
Předpokladem je vidět pravdivě svůj stav.
Jít ke kořenům zla!
Nesměřovat příliš vysoko, protože z toho může vzejít znechucení. Zůstat věrný jednou přijatému předsevzetí!
Co na sobě nemohu zlepšit, je prostě třeba přijmout.
"Je smutné, že musíme tak často začínat znova, ale je útěšné, že smíme tak často začínat znovu." (75)
Začít hned, neodkládat plnění předsevzetí.
Předsevzetí formulovat pozitivně: Nikoli: nebudu lhát, ale: budu mluvit pravdu.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s.67-78)

+

Musím začít u sebe, to ano,
ale ne u sebe skončit:
Pravda začíná ve dvou.
Walter Tubbs

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994 38)

+

Sebezápor má smysl, jen když je prostředkem k růstu lásky.

(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir., s.69)

+

Pro Ježíše je charakteristické, že se plně ztotožňuje se svou funkcí. Je tím, co znamená. Jeho zvěst je pokryta jeho osobou. Musíme o něm takřka říci: jeho osoba je čirá funkčnost; osobu a funkci tu naprosto není možné oddělovat. Chápe svůj život zcela jako poslušnost vůči Otci a zcela jako službu člověku. Nechce být ničím sám ze sebe a ničím sám pro sebe. Z Boží vůle je člověkem pro druhé. V této dvojí otevřenosti se angažuje a stravuje až k smrti.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 5O)

+

Osoba... roste ze vztahů. ...Styky ho /člověka/ neumenšují, ale naopak roste, sám se vyvíjí, stává se, čím nebyl. ... Žena se stává matkou svým vztahem k dítěti. Řekneme-li o někom, že je dobrý učitel, stal se jím svým vztahem k žákům, lékař se stal lékařem vztahem k pacientům.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.8O)


Dospělý člověk je ten, kterému už můžeme věřit.
/V tomto duchu by se měli lidé připravovat na biřmování a případně je obnovovat./

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.1O6)

+

Apel je jako zrcadlo, které mi dává poznat, jak to se mnou je. Žádné zrcadlo ale člověka nezmění.

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 54)

+

Věřit v Tvůrce znamená též věřit v to veliké, co on přisuzuje svým tvorům. Nejhlubší krize církve se mi dnes jeví v tom, že se už neodvažujeme věřit tomu, jaké dobro prokazuje Bůh těm, kdo ho milují (srov. Řím 8, 28). Taková duchovně náboženská malověrnost bývá v tradici mistrů života nazývána „acedia“; duchovní omrzelost, „otokem duše“ (jak to nazývá Euagrius), který noří svět i vlastní život do jakési mrzuté šedi a bere věcem chuť i lesk. Smutek, který dnes obchází církev, pochází především z toho, že nejdeme velkodušně za Božími požadavky a že se nenecháváme se vším, co jsme a co máme, použít za spolupracovníky Boha (1 Kor 3, 9). Není větší seberealizace člověka nad takovéto odevzdání se jeho službě.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 40)

+

Být člověkem znamená především možnost jít nad veškerou podmíněnost, nad sebe sama, tedy schopnost překročit sebe sama. .

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 52)

+

Ať člověk nedává prométeovský obsah svému mravnímu postoji, ať ne netesá svou sochu. Někteří chtějí konat dobro tím, že dávají svému chování hodnotu prosazení sebe. Jistě, co je dobré, je dobré. A je lepší, když se někdo chová správně! Ale na cestě mravního povědomí a vztahu k Bohu zůstává ještě velký krok. Nestačí jen uvést se do souladu s mravními předpisy a třeba i křesťanskými, je třeba ještě, aby si tato prohlašovaná dokonalost osvojila lásku Toho, který je pramenem vší dokonalosti. Jeho odpuštění činí hříšníka znovu schopným konat dobro. A i kdyby učinil všechno možné dobro, zbývalo by mu ještě udělat nejvyšší úkon, který je klíčem všech ostatních úkonů: Otevřít vnitřní „zavřenou komoru“, kterou měl dosud zapečetěnou a zamknutou, v které hleděl na sebe ve svém zrcadle, a musel by vystoupit z této radikální samoty pýchy a přijmout vstup do společenství s Tím, který je pro něho bytostí tváří v tvář, jeho Původcem a jeho Blažeností.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 166)

+

Jak se máš uplatnit? Staň se tím, kým v hloubi svého srdce jsi.
(Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, 49)

+

Dlouho jsem trpěl tím, že nemohu překročit mé ohraničení. Ale pak přišla doba, kdy jsem poznal, že přijetí pocitu nedostatečnosti a ohraničenosti může přinést ovoce. Nemám se ohlížet po druhých, čeho oni jsou schopni, ale raději rozpoznávat a beze zbytku přijímat své hranice. To je zdroj osvobození. Pak se již nepotřebuji srovnávat s druhými nebo vzhlížet k jejich schopnostem. Pocit méněcennosti a dojem, že jsem vržen do ústraní velmi přispěly mému vnitřnímu růstu. Umožnily mi rozumět sám sobě...
(Z dopisu jednoho věhlasného lékaře Rogeru Schutzovi)
/ Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str. 17/

+

Kdo hledí jen na sebe, může jen uvíznout v melancholii. Stačí otevřít oči na svět kolem sebe a již se stíny rozplývají.
/ Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str. 60/

+

Je něco, co lze najít na jediném místě na světě. Je to velký poklad,
je možné ho nazvat naplněním bytí. A místo, na kterém se dá tento poklad najít, je tam, kde se člověk právě nachází... Většina z nás si uvědomí, že jsme ještě neokusili naplnění bytí, že žijeme mimo ně. Proto cítíme nedostatek, a do jisté míry se snažíme najít kdesi to, co nám chybí. Jenom to nehledáme tady, kde právě jsme, zde, kam jsme byli postaveni - právě zde, a nikde jinde však poklad nelze najít. V prostředí, jež vnímám jako přirozenou polohu, danou mi osudem, v tom, s čím se denně potkávám, spočívá můj bytostný úkol a naplnění bytí....
Jde o to, abychom zde, kde jsme, nechali zazářit skrytý božský život.
(M. Buber,Cesta člověka, str. 69n)

+

Bůh přebývá tam, kam ho člověk pustí.
/M. Buber,Cesta člověka, str. 77/

+

Ke skutečnému uzdravení nejprve jednotlivce a pak i jeho vztahu k bližním může vést jenom vnímání celku jako jednoty...
/ M. Buber,Cesta člověka, str. 46/

+

Každý by měl jednat v souladu se svou úrovní... Kdo převezme poslání svého druha a své vlastní zanechá, neuskuteční ani jedno ani druhé. To jakou cestou se člověk dostane k Bohu, se nedoví jinak, než poznáním vlastní bytosti, poznáním svých podstatných vlastností a sklonů. V každém je něco vzácného, co není v nikom jiném. Co je však na člověku vzácné, to může objevit pouze on sám, když skutečně pochopí svoje nejsilnější cítění, svou ústřední touhu, to, co hýbe jeho nitrem.....
/ M. Buber,Cesta člověka ,str.24n/

+

Každý si má dobře uvědomit, na kterou cestu ho táhne srdce, a pak si ji vyvolit vší silou.
/ M. Buber,Cesta člověka,str.19/

+

S každým člověkem je do světa vkládáno něco, co ještě nebylo, cosi původního a jedinečného.
/ M. Buber,Cesta člověka, str.21/

+

V odlišnosti lidí, v rozdílnosti jejich vlastností tkví velká příležitost pro lidské pokolení. Boží všeobsáhlost se vyjevuje skrze nekonečné množství cest.
/ M. Buber,Cesta člověka,str.23/

+

Rozhodné uvědomění si vlastní situace je začátkem cesty v lidském životě.
/ M. Buber,Cesta člověka, str.14/

Je to podmínkou toho, aby se člověk někam mohl vůbec dostat. Uvědomit si co jsem, co nejsem, co si sebou nesu, čím jsem poznamenán...

+

Přijmout svou hříšnost a smířit se s ní neznamená ovšem souhlasit s hříchem nebo ho schvalovat. V žádném případě! Hřích je hřích. Je to obrácení se zády k Bohu...
Lidé často považují za rozhodující to, co si o nich myslí druzí. Proto musí své chyby zastírat, omlouvat, nebo dokonce i lhát. Člověk totiž potřebuje uznání od někoho jiného.
Pro křesťana nejsou /nemusí být/ nejvyšším měřítkem lidé, ale Bůh, který člověka uznává a přijímá za svého! Nejsem tedy závislý na mínění ostatních, ale mohu se ke své chybě nebo nejistotě přiznat. Je to jen prosté konstatování pravdy.
"Nejsem lepší než moji otcové." A nenechám se donutit k tomu, abych začal hrát roli bezchybného a nedotknutelného. Tato nepoctivá role totiž vždycky končí větším, či menším fiaskem.
Křesťan má možnost se ke svému hříchu přiznat. Uznání a lítostivé vyznání vede k odpuštění...
(P. Pavel Kuneš)
/KT 7, 1996/

+

Lidé mají neustále snahu podceňovat své okolí, podceňovat své štěstí, podceňovat sebe. Velkým hříchem lidstva, hříchem, který má svůj pravzor v Adamově pádu, je tendence ne k pýše, nýbrž k nepochopitelné a hrozné /falešné/ pokoře.
(G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 56)
Adam byl nespokojen s tím, co má, podceňoval to, podceňoval sebe, podceňoval Boha. Proto své štěstí nehledal v tom, čím ho obdaroval Bůh, ale někde jinde...

+

Zjistil jsem, že každý člověk má sklon považovat zelený list stromu za trochu méně zelený...
/ G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 58/

+

Když už ležíte v posteli, nevymýšlejte si důvody a vůbec se neospravedlňujte.
/ G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 23/

+

Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.
/ G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 13/

+

Bílá není pouhý nedostatek barvy, je to barva.
/ G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 16/

+

Čím více se člověk na nějakou věc dívá, tím méně ji vidí...
/ G. K. Chesterton,Ohromné maličkosti, str. 25/

+

Osobnost = samostatnost + zodpovědnost.
/Josef Doubrava,Mozaika sebevýchovy/

+

Kdo nepřichází k Bohu takový, jaký je, nikdy se nedoví, jaký je Bůh.
(Pavel Korosin, Křesťanské aforismy, str. 94)

+

Tvůj kříž je zdrojem všeho požehnání, je příčinou všech milostí. Skrze něj se věřícím dostává v slabosti síla, v potupě sláva, ve smrti život...
(Lev Veliký)
/Denní modlitba církve -L2-131/

+

/Pravdivé/ poznání sebe sama je vrcholem moudrosti. Jen tak se člověk může měnit. Viz např. pohled do zrcadla mi umožňuje vědět, jak se mám učesat, obléknout...
/Podle: John Powell, Štěstí začíná uvnitř, str. 48/

+

Pokud se člověk chce dostat sám nad sebe, pak potřebuje někoho většího než člověka. Potřebuje Nejvyššího. Zůstane trpaslík navěky, pokud se nenechá od Něho učinit velikým. "Se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný." Bůh povyšuje ponížené.
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 28/

+

Člověk se rád dělá malým velikánem. Čím výš se chtěl dostat, čím vyšší chtěl mít babylonskou věž, tím hlouběji spadl, a tím více se rozptýlil, takže si už navzájem přestali rozumět.
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii,str. 33/

+

Když si člověk není vědom, že ho Bůh přijímá, ztrácí svou tvář. Ztrácí sám sebe...
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 13/

+

Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy,
kde druzí nevidí nic...
(André Frossard)
Boží láska ke mně...

+

- Nedostatek porozumění a neochota porozumět druhému jsou příčinou toho, že se člověk slepě zaměří jen sám na sebe.
- Jakmile člověk pocítí, že mu druhý rozumí, otevře mu své nitro, a protože přitom v sobě potlačí i své sebeobranné mechanismy, posluchač ho dobře pochopí.
- Zdá se to všechno tak jednoduché. Proč se ale podle toho chová tak málo lidí? Člověk může pochopit a naučit se mnoho věcí, ale klíč k samotnému porozumění při tom vůbec nemusí najít.
Nalezení tohoto klíče k porozumění, klíče k tajemství života znamená vnitřní prožitek, objev, obrácení, nikoli pouhé získání nových vědomostí. Může k tomu dojít v okamžiku, kdy už člověk ztrácí naději. Většinou se to stane takovým způsobem, o kterém se mu ani nesnilo. ...Třeba už získal mnoho vědomostí. A najednou ho zastaví bezvýznamná událost... Všeho toho si Bůh používá, aby našel cestu k lidské duši. /Proto je tak nutná (společná) modlitba, setkávání se s Bohem, konzultace... 141/
/Paul Tournier,Porozumění v manželství, str. 68, 70-71/

+

Není totiž rozhodující, kolik bezpečí nebo nebezpečí máme kolem sebe, rozhodující je, komu patříme.
/P.Aleš Opatrný,Stůl slova, B/

+

Lidé vidí často svůj život jako výkon, jako takové morální údernictví. Může se jim pak stát, že dokáží sice překonat mnohé slabosti, ale upadnou do něčeho ještě horšího (a zapeklitějšího): do pýchy.
(Tomáš Halík)
/Anno Domini, 95/12, str. 14/

+

Pokud je náš přístup založen na disciplíně, odevzdání a poznávání, ale vyhýbá se pocitům bolesti nad nenaplněnými touhami, bude se naše snaha o lásku vyznačovat spíše požadovaným jednáním než osvobozující hloubkou citu. Lidé nás budou vnímat jako spolehlivé, ale nezapojené a bez zájmu. Upřímní přátelé sice budou v naší společnosti rádi, ale budou přiznávat, že se nám nedokáží přiblížit. Dokonce i ti nejbližší (včetně našich životních partnerů) se budou s námi cítit stále ve střehu, napjatí a poněkud odcizení.
(Larry Crabb, Uvnitř)
/ Anno Domini, 95/12, str. 14/

+

Čím jsem starší, tím jsem víc a více přesvědčen, že umění žít spočívá v umění smiřovat se svými danostmi. Dokud s nimi bojuju, nic se netvoří. Jakmile je dokážu přijmout opravdovým smířením - ne rezignací, mohu vytvářet něco dalšího.
(Karel Klein)
/ Anno Domini, 95/12, str. 14/
Lidé, kteří toto neudělají, jsou agresivní.... Dokud člověk žije v napětí, že musí udělat tohle a támhleto se o něm lidé nesmí dozvědět, nic netvoří.
Sebevýchova začíná tam, kde se dokážeme smířit s tím, že se nepředěláme...
/ Anno Domini, 95/12, str. 15/

+

Bůh má mě rád, i když má k tomu pramálo důvodů, přesto Bůh má mě rád.
(Pavel Bobek)
/Ze stejnojmenné písně.../

+

Ty jsi ty

1. Nikdy nezapomeň: To,že žiješ, nebylo tvým vlastním nápadem, to, že dýcháš, nebylo tvým rozhodnutím. Nikdy nezapomeň: To, že žiješ, byl nápad někoho jiného, to, že dýcháš, je Jeho dárek tobě.
R. Ty jsi naplněným přáním, nejsi dítě náhody, nejsi ani hříčkou přírody a nezáleží na tom, zda zpíváš svou píseň života v moll či v dur. Ty jsi uskutečněnou myšlenkou Boží, a to myšlenkou geniální. Ty jsi ty, a to je to skvělé, ty jsi ty.
2. Nikdy nezapomeň: Žádný člověk nemyslí, necítí, nejedná ani se nesměje tak jako ty. Nikdy nezapomeň: Žádný člověk se nedívá na nebe tak jako ty a žádný člověk nikdy nevěděl to, co víš ty.
3. Nikdy nezapomeň: Tvůj obličej nemá nikdo jiný na tomto světě a takové oči máš rovněž jedině ty. Nikdy nezapomeň: Tvé bohatství je veliké, ať už máš, či nemáš peníze, vždyť ty můžeš žít. Nikdo jiný nežije tak jako ty.
(Text, hudba: Paul Janz. Přeloženo z německé verze).
+

Nyní není nejradikálnější rozpor mezi životem a smrtí, nýbrž mezi životem "pro Pána" a životem "pro sebe". Žít pro sebe je nové jméno smrti.
(Raniero Cantalamessa)


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...