Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SvobodaKrátké texty, citáty Různé citáty různých autorů k tématu: svoboda

Různé citáty různých autorů k tématu: svoboda

Člověk dostal od svého Stvořitele dar svobody. Tento dar mu umožňuje Boha milovat a oslavovat ho. Svoboda však má svou cenu. Svoboda neznamená svévoli. Neexistuje svoboda bez vázanosti. Člověk je 'odpovědný sám za sebe, za svého bližního a za svět. A zodpovídá se přímo Bohu. Ve společnosti, ze které se vytrácí zodpovědnost, zákony a svědomí, jsou ohrožovány základy lidského života.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 33)

+

Všeobecné bratrství uskutečňuje člověk, v jehož přítomnosti se každý cítí volně.


Svoboda člověka je tak skutečná, že může vytvářet nové situace. Naproti tomu láska Boží je tak nevyčerpatelná, že toto riziko je navždy pojištěno.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 62)

+

Dnes je nám stále jasnější, že svobodu člověka zaručuje pouze spojení mezi svobodou a solidaritou.

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 51)

+

Unést svou svobodu jako dědictví, na které mám nárok, k tomu je třeba odvahy, síly Ducha. Dobře vím, jak sladké a pohodlné je být o někoho opřen, někým chráněn, nepřemýšlet, nekritizovat, jen se učit a poslouchat. Též jsem to nerad opouštěl. Vstoupíš do světa nechráněný, ohrožený, osobně zodpovědný. Kráčíš po vlnách. Všechno můžeš získat, všechno můžeš ztratit. Opřít se můžeš jedině o Božího Ducha, který v tobě působí. Ale nemýlíš se? Přijdou staré pochybnosti a nostalgie po teple o jistotě domova. Musíš kráčet vpřed, běda, kdyby ses ohlédl.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 32)

+

Pocit, že jsme ve svém životě manipulováni, hnáni a určováni někým jiným, nás činí nespokojenými. Láska k nám samým by pak spočívala v tom, že bychom dobře zacházeli se svým časem a jeho požadavky vůči nám, že bychom to, co je nám z vnějšku uloženo, přijali za své. Máme-li dojem, že nás určují druzí, že nás honí termíny, pak to začneme prožívat jako odcizení. Cosi cizího ovládá náš život. Láska by měla to cizí proměnit v to, co je naše vlastní. Přijmu-li práci, která mi je z vnějšku vnucena, vlastní vůlí jako výzvu od Boha, pak mi tato práce už neleží v žaludku jako těžké sousto, ale stane se mou prací. Předmět práce mi je sice předepsán, na tom nic nezměním. Ale ono jak - to už je má věc. A tím, že do vlastních rukou vezmu ono „jak“, proměním i ono „co“. Kámen, který otesávám se stává v výrazem mého nitra. Uložená práce se tak stává kamenem, který svým tvůrčím přístupem mohu přetvořit ve výraz svého vlastního nitra. Láska utváří a formuje úkol a proměňuje jej v součást mé osoby.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 30)

+

Pro člověka je kromě lásky také svoboda jednou ze základních hodnot. Jsou spolu pevně spjaty a jedna bez druhé neexistuje. Svoboda je nezbytnou podmínkou lásky a láska je nejhlubším smyslem lidské svobody. Láska bez svobody se stává nenasytným citovým majetnictvím a svoboda bez lásky je jakousi existenciální prázdnotou, s níž nevíme, co si v životě počít.

Když se v mezilidských vztazích snažíme dosáhnout něčeho silou, bez svobody, nepřináší to obvykle dobré výsledky. Vztahy se tím neprohloubí a neposílí. Lidský projev má hodnotu jen tehdy, je-li je svobodný.

Připomeňme si, že i pro Boha je lidská svoboda nedotknutelná. Člověk má ve své svobodě moc zvolit si trest nebo spásu. Bůh, který člověka nekonečně miluje, sám sebe učinil vůči lidské svobodě bezmocným. Bůh respektuje lidskou svobodu dokonce i v nebezpečí definitivního zavržení.

Jedno ze základních nebezpečí v citovém svazku představují pokusy - vzájemné nebo jednostranné - omezit partnerovu svobodu za příslib obdarování přijetím, vstřícností, citovým teplem: více lásky za cenu většího nebo menšího zřeknutí se svobody. Kdo takto chápe lásku, jako by říkal: „Protože tě miluji, musíš dělat to, co chci." Ale v té větě se skrývá rovněž výhrůžka. "Budeš-li se mi protivit, odmítnu tě." V těchto postojích se prolínají dvě neuspořádané lidské touhy: touha po nadvládě nad druhým a chtivá touha po citu.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 33)

+

Ale zpět ke svobodě. Jedině systematické zvládání a podřizování si přírodou daných předurčeností a determinismů vede člověka pomalu, ale jistě z pout těchto sil ke svobodě. Svoboda je jakýsi pracovní úkol pro člověka, není to žádný dar. Je spíše cílem, než východiskem nějakého pohybu. Člověk se nenarodil svobodný, ale stává se svobodným. Nebo můžeme říci: Člověk se postupně zvedá z úrovně možné a jaksi klíčící svobody na úroveň reálné a efektivní svobody. Tento vzestup probíhá u člověka tak, jak postupně mistrovsky zvládá svůj determinismus, který se stal speciálním nástrojem jeho sebeuskutečnění, prostředkem k vítězství sama nad sebou. Pak je svobodný. (26)
(...)
Většina lidí podléhá tomu, že přikládá příliš velkou hodnotu svému biologickému a společenskému determinismu a tím se jaksi vyhýbá povinnosti vtisknout svou notu, svůj směr v životě tak, že by statečně zasáhla do soukolí, které je takto dáno. Raději se tito lidé utíkají pod ochranný kryt předem vyznačené cesty, která je zakódovaná v jejich buňkách nebo někde v nebesích a doufají, že snad budou tak vysvobozeni ze svých úkolů, aby sami navzdory tomuto determinismu budovali svou existenci. (27)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 26 a 27)

+

Marta a Marie jsou dvě stránky v nás. Marie bez Marty, to by bylo jen zbožné kroužení kolem sebe, to by byl duchovní narcismus. Marta bez Marie by rychle přešla k akčnosti, k sebepotvrzování prací, k pomáhající blíženecké lásce, která se však míjí se skutečnými potřebami toho druhého. I v nás je silnější hlas, který nám říká, že máme něco dělat, s čím by bylo možno se vykázat.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 46-47)

+

„Svobodní od“, svobodní pro“.

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 28)

+

Často používáte slovo „prozřetelnost". Jaký význam pro vás má?
Jsem pevně přesvědčen o tom, že Bůh nás skutečně vidí a nechává nám svobodu - a přesto nás také vede. Často vidím, že věci, které se zpočátku zdály nebezpečné, nepříjemné, pak dopadnou dobře. Najednou si člověk všimne, že takhle to bylo dobře, že to byla správná cesta. Pro mě to docela prakticky znamená, že se můj život neskládá z náhod, nýbrž že někdo vidí dopředu, jakoby mě předchází, myslí dopředu a upravuje můj život. Mohu se tomu vzepřít, ale mohu to také přijmout a pak zpozoruji, že mě opravdu vede "prozřetelné" světlo.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 31)

+

Víra snímá z člověka starost o sebe samého, osvobozuje ho od všech možných předpisů, na nichž údajně závisí jeho spása, a zavazuje ho pouze k lásce. A to není žádné násilí. Tomu, kdo pochopil dar Boží lásky, je tento závazek samozřejmostí. Ten, kdo nevěří a Boha odmítá, odtrhává svůj život od zdroje pravé svobody.


Bůh nás přijímá takové, jací jsme, s našimi vinami a selháními. Proto se vposledku nemusíme hříchu bát. Musíme prostě jen zůstat s Bohem, který nás vždy znovu přijímá bez ohledu na všechno, co jsme kdy učinili špatného.
Tato základní pravda naší víry nám ještě jednou osvětluje otázku pekla: Co si má Bůh počít s člověkem, který je natolik pyšný, že si nechce dát odpustit své hříchy? Kdyby měl Bůh takového člověka přimět k pokání, musel by mu vzít svobodu. A to Bůh nechce. Toto Boží respektování svobody, kterou dal člověku s rizikem, že jí člověk zneužije, je důvodem pro existenci smutné možnosti, kterou nazýváme zatracení či peklo.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 86)

+

Člověk může být tak zaujat sám sebou, tak neúprosně trvat na svých myšlenkách, tak zkamenět, že se úplně vzdálí realitě, nedokáže už vnímat znamení doby a zmešká všechny příležitosti. Nepostřehne, co se odehrává v jeho okolí. Augustinus říká: „Bojím se, aby Bůh neprošel kolem mne a já si toho nevšiml.“(47)


„Mnoho mít neznamená být bohatý. Bohatý je ten muž, který všechno, co má, dokáže bez bolesti ztratit.“ /Angelus Silesius/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 114)

+

Kdo se nikdy nezhrozil sebe sama, svých vlastních lidských možností a stavu lidského bytí, které se projevuje v jeho vlastním životě, ten se nikdy nesetkal s radostnou zvěstí Pánovou: "Pravda vás osvobodí.: (J 8,32) Boží pravda demaskuje člověka...

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 37)

+

Konkrétní svoboda tedy má společenské předpoklady. Je možná jen tam, kde není utlačována a znásilňována jinou svobodou. Svoboda je proto možná jen tehdy, když jeden uznává svobodu druhého. Svoboda předpokládá řád svobody. Svoboda tedy potřebuje společenský a institucionální rámec. Právo a instituce se nesmí chápat jako protiklad ani primárně jako hranice svobody, nýbrž jako její umožnění a předpoklad. (1O5)
Svoboda se rozněcuje pouze v setkání s jinou svobodou. Svoboda je možná jen skrze jinou svobodu. Spása člověka proto závisí na tom, že se setká se svobodným člověkem. v tom je spásný význam setkání s Ježíšem Kristem. (109)

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 105 a 109)

+

Začneme tím, že nenasloucháme, co nám říká růže, a najednou zjistíme, že jsme přinuceni poslouchat, co nám přikazuje bič.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 33)

+

V současnosti: mnoho možností, nutnost výběru - roste odpovědnost.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus C, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992 s.14)

+

Oproštění spočívá v tom, že člověk dovede přijmout všechny jevy života tak, že ho nepřivedou z rovnováhy.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.92)

+

Již dříve jsme řekli, že by nebyla pochopena ani podstata lidské svobody, kdybychom ji chtěli vykládat jako schopnost neustále otevřené možnosti volby, jež může být vždy nanovo revidována a tím se vytratí do prázdna. Svoboda je navzdory své časové dějinnosti sama ze sebe vůlí ke konečnému.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi, Scriptum, Praha 1993, 83)

+

Stvoření cítí, že mu volba absolutní nezávislosti na Bohu přinese neštěstí a temnotu, ale přijímá ji i za takovou cenu, protože - jak tvrdil sv. Bernard - "raději je nešťastné, avšak svým pánem, než aby bylo šťastné v podřízenosti" ("misere praeesse quam feliciter subesse", De grad. hum X,36; Pl 182,962) a tím dokazuje, že věčnost pekla, nad níž se lidé tolik pohoršují, nezávisí na Bohu, který je neustále připraven odpouštět, ale na stvoření, jež nechce, aby mu bylo odpuštěno, a nařklo by Boha z nerespektování svobody, kdyby to udělal.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 49)

+

Kvůli lásce podstoupil Bůh riziko, že vybavil člověka svobodnou vůlí.

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 11)

+

Oproštění spočívá v tom, že člověk dovede přijmout všechny jevy života tak, že ho nepřivedou z rovnováhy.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.92)

+

Musíme ustavičně opouštět svou minulost,abychom mohli být otevřeni pro budoucnost. ...Zbavit se minulosti znamená zbavit se dosavadních vnitřních postojů. ...Stále se musím uvolňovat od zvyklostí a důvěrně známých věcí, abych mohl být člověkem přítomnosti, abych byl otevřený vůči novému. (34)

Důležitý aspekt oproštění od minulosti spočívá v tom, že se oprostím od svých zatrpklostí. Jsou lidé, kteří s sebou stále nosí rány z minulosti a nechtějí se z nich uzdravit; cítí se ublíženi, protože nedostali, co chtěli; přízeň, lásku, něhu; protože je lidé zklamali. Potřebují vzpomínku na tyto rány, aby se mohli pevně držet své zahořklosti. Nemohou odpustit lidem, kteří je zranili, a nemohou odpustit Bohu, který jim tuto minulost přisoudil. Jde tedy o to, abychom se oprostili od své zahořklosti, protože právě ona nám uzavírá přístup k Bohu. Při oprošťování jde o otevření se vůči Bohu. Musím se od sebe oprostit,aby se mnou mohl Bůh něco udělat. Musím skoncovat s lpěním na sobě samém, musím rozevřít své dlaně, vzdát se prosazování sebe, musím se odevzdat, aby měl ke mně přístup Bůh, aby ve mně mohl jednat. (34-35)

(Anselm Grün: O mlčení Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1994, 34-35)

+

Svoboda znamená: já sám určuji svůj život - ne ty, tedy žiji a ne "jsem žit", nežiji tak "jak se žije", svoboda je schopnost si něco přivlastnit a za tím si stát...;

+

Lidská emancipace od temných mocí a sil tohoto světa se děje tím, že se přimkneme k Bohu. Tím, že člověk vědomě přijímá svou závislost na Bohu, stává se nezávislým a osvobozeným od všech mocí a sil...
(Joachim kardinál Meisner, Úvahy o Panně Marii,str. 7)

+

Bez svobody není láska možná. Protože Bůh chce lásku, chce svobodu, ač ve svobodě vězí možnost jejího zneužití...
(Johannes B. Brantschen, Proč nás dobrý Bůh nechává trpět?, str. 23n)


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...