Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty Č ČlověkKrátké texty, citáty Různé citáty různých autorů k tématu: člověk

Různé citáty různých autorů k tématu: člověk

PRAVIL UČITEL:
PROMLUV K NÁM O UČENÍ.

A Mustafa řekl:
Nikdo vám nemůže zjevit než to, co již spočívá a zpola dřímá v rozbřesku vašeho poznání.

Učitel, který se prochází mezi svými žáky ve stínu chrámu, nedává ani tak ze své moudrosti jako spíše ze své víry a láskyplnosti.
Je-li opravdu moudrý, nevyzývá vás, abyste vstoupili do příbytku jeho moudrosti, ale spíše vás . vede k prahu vašeho vlastního myšlení.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 50)


Vaše tělo je harfou vaší duse, a je na vás, zda z ní vyloudíte sladkou hudbu nebo jen zmatené zvuky.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 63)


Často dáváme Životu trpká jména, ale děláme to jen tehdy, když sami jsme zatrpklí a chmurní. A považujeme jej za prázdný a marný, ale jen tehdy, když naše duše bloudí po opuštěných místech a naše srdce jsou zpita přílišnou péčí o sebe.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 87)


A jednou ráno, když slunce bylo vysoko, jeden z žáků, z těch tří, co si s ním hrávali v dětství, přistoupil k Mustafovi a řekl: "Mistře, můj šat je obnošený a nemám jiný. Dovol, abych šel na tržiště a zkusil tam smlouvat. Snad se mi podaří opatřit si nový.“

Mustafa pohleděl na mladíka a řekl: "Dej mi svůj šat!" A on tak učinil a stál v poledním slunci nahý.
Pak Mustafa pravil hlasem, jenž byl jako oř, běžící po cestě: „Jen nahý žije ve slunci. Jen prostý a přirozený létá na větru. A jen ten, kdo tisíckrát ztratí cestu, se vrátí domů.

Chytří unavují anděly. A bylo to teprve včera, co mi jeden anděl řekl: ,Peklo jsme stvořili pro ty, kdo se blýskají. Neboť co jiného než oheň může rozrušit lesklý povrch a roztavit vše až k jádru?` (110) (...)

Pouze ten, kdo je přizpůsobivý, může plout po rozlehlejším moři. Pouze ten, kdo je temný zároveň s nocí, se probudí na úsvitě, a jen ten, kdo spí s kořeny pod sněhem, se dočká jara. (111)
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 110 a 111)

+

Každý den našeho života je událostí. Událostí, kterou je třeba brát jako dar od Boha, jako prostor, v němž je nám dána svoboda k tomu, abychom Boha milovali, abychom milovali své bratry; abychom Boha uctívali a dali poznat jeho nádheru lidem stvořeným k Božímu obrazu, k obrazu jeho milovaného Syna; abychom žili a naplnili svůj úkol muže a ženy, poslání, jež nám Bůh svěřil, on, který nás stvořil k bytí a dal nám život. Každý den mé být přijímán jako dar, který nám v této chvíli dává Bůh, náš Stvořitel a Otec. Ne že bychom byli znovu stvořeni každý den. Ale každý den dostáváme stvoření obnovené, obnovené naší svobodou, jíž byla vrácena nevinnost Božím odpuštěním a dary Ducha svatého jí propůjčily lesk. Pokaždé, když vstáváme s Kristem ve svěžesti velikonočního rána.
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 19-20)


V tomto postupném rozvinutí kosmu, kdy člověk povstává z Inspirace, nechává ho Bůh sedmého dne sdílet svůj vlastní odpočinek, svůj vlastní pokoj. Zachováváni odpočinku sedmého dne není pouhým vykonáváním příkazu, který jsme dostali shůry: "Přátelé, pracovali jste šest dni, nyní si musíte odpočinout. To je posvátné. Nepouštějte se do služebných prací." Nikoliv. To znamená přímo konec vašeho života. Jste lidé stvoření k obrazu Božímu a k tomu, abyste se Bohu podobali, jste děti Boží stvořené ke svobodě a k tomu, abyste se stali pány stvořeni. Cílem vašeho života není zmocnit se světa, který vám byl svěřen jako prostředek, ale žít s Bohem a z Boha. Cílem veškerého našeho konání je dospět nakonec do Božího pokoje. A toto je smysl sedmého dne: dovršení stvoření, kdy Stvořitel bere svého tvora k sobě do společenství své lásky.
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 122-23)


Sartre řekl: „Peklo jsou ti druzí.“ Já bych rád řekl: „Ráj jsou ti druzí, ale za cenu kříže.“
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 135-36)

+

Ježíšovo poselství bylo pro ně /předky/ odpovědí, světlem a silou. Znamená to, že je konec všem otázkám? Nikoliv. Každá nová generace, každý nový člověk si je musí klást. Člověk je někdo, kdo se života ustavičně ptá.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 14)

+

Nelze říci nic závažného o Bohu, co by nebylo zároveň i výpovědí o člověku, neboť každé teologické tvrzení má i svůj antropologický ozvuk. Otázce Boha se prostě nevyhneme, ať’ už v něj věříme, nebo nevěříme.
(Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha, Aula a Křesťanská akademie v Římě, Praha 1994,
12)



Nuže, máme za to, že tato existenciální úzkost není jen obyčejná nesnáz, svízel, trampota, ohrožení. Je to spíš taková obtíž, jež zasahuje člověka tak hluboko, že v něm vyvolává otázku po smyslu lidské existence ve světě. Existenciální úzkost je vždy spojena s probuzením potřeby smyslu. (172) (...)

Existenciální úzkost se tudíž rodí tam, kde se člověk dostal do takových obtíží, které v něm vyvolávají otázku po smyslu existence. Taková otázka po smyslu - nikoliv akademická, nýbrž existenciální, nikoliv teoretická, nýbrž nanejvýš praktická, neboť jde o přežití člověka, nikoliv částečná, nýbrž všezahrnující, neboť se týká veškerenstva bytí -, taková otázka sama od sebe tíhne k hledání lidského, a tudíž osobního smyslu veškerenstva (totality), neboť se dotazuje po tom, jaký je smysl netoliko vlastní omezené samojedinosti, nýbrž lidského živ ota ve světě, a tedy veškeré skutečnosti. Avšak smysl existence lidské osoby ve světě, má-li být lidské osobě přiměřený, musí být svým způsobem osobní, jinak by tu nebyla náležitá úměrnost. Smysl by nebyl lidsko-osobní, nebyl by „na výši člověka, nebyl by „hoden“ osoby. Aby však takový byl, musí být „Někým“ myšlen, někým, kdo právě tím, že ho myslí, jej tím zároveň i tvoří, podobně jako systém znamení (např. abeceda) je smysluplný, jedině byl-li myšlen-tvořen někým, kdo ho vytvořil. Tak se vysvětluje, proč Nejvyšší nebeská bytost je vždycky bud’ nejvyšší Pán člověka a přírody, nebo častěji jejich Strůjce, nebo dokonce Stvořitel, jenž je stvořil pouhým myšlením a slovem. Neboť jedině předpokládáme-li jsoucnost takové absolutní Osoby myslící smysl lidské existence, můžeme též tvrdit, že tento smysl, i když je nám co do svého konkrétního obsahu neznám, přece existuje, protože „Ten tam nahoře“ ho myslí. Není nutné, abych tento smysl znal do všech podrobností, stačí, když ho zná On a když já jsem si jist, že tomu tak je.
(Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha, Aula a Křesťanská akademie v Římě, Praha 1994, 172-73)



Chceme říci něco jiného, a sice: člověk se v důsledku svých mnohotvárných vztahů s ostatními lidmi a s okolním světem dostává do dramatických situací, které dnes obvykle nazýváme situacemi mezními (K. Jaspers). Tyto situace i přes svou mnohotvárnou a hlubokou rozdílnost mají vždycky jeden výsledek: existenciální otřes, který s sebou nese zhroucení těch jistot, na nichž budovala každodenní praxe před vypuknutím krize. Najednou se zdá, jako by všecko bylo osvětleno jakýmsi jiným, podivným, přízračným světlem. Všecko se najednou jeví nesmyslné, absurdní. Člověk má dojem, že ztrácí půdu pod nohama, a má pocit, jako by se nacházel na třasovisku a propadal se do močálu nebo do tekutých pisků anebo do hlubokých vod. Bez-smyslno hrozí ho pohltit tím, že ochromuje jeho lílu jednat. A právě v této situaci, v okamžiku nejhlubšího zoufalství se najednou vydere z člověkova srdce výkřik: Ne, musí být Někdo, kdo je mimo tento chaos, který mě ovíjí. Někdo, kdo ovládá tento svět, protože ho stvořil, ba víc, protože ho stále, den ze dne tvoří. Tato zdánlivě nesmyslná skutečnost, která mě obklopuje jako jedna nezměrná bažina, musí mít nějaký smysl, protože je to On, kdo ji tvoří tím, že ji myslí, a kdo ji myslí tak, že ji tím i tvoří, mne samého v to počítaje. A i když nevím, proč mě tato hrůza stihla a jaký to všechno může mít smysl, nevadí. On to ví! On může všecko. On mě může z tohoto bahna vytáhnout. Stačí mu důvěřovat. Ty, jenž dlíš ve výši, do tvých rukou se dávám. Zachraň mě!
(Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha, Aula a Křesťanská akademie v Římě, Praha 1994, 177-78)




Největší rozpor, jaký člověk odedávna zakouší - rozpor mezi životem a smrtí - byl překonán. Nyní není nejradikálnější rozpor mezi životem a smrtí, nýbrž mezi životem „pro Pána“ a životem „pro sebe“. Žít pro sebe je nové jméno smrti.
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 10)
"Církev je svátost, viditelné znamení. A člověk je rovněž , viditelnost neviditelného`."
Což jej přivádí k tomuto překvapivému a zvláštnímu obrazu:
"Abyssus - lepší definice neexistuje. Člověk je duchovní propast."

" Když se o něm tvrdí, že "konservativec:
"Ne, neurážím se. Papež zde není proto, aby měnil, ale aby uchovával ("konservoval"), co přijal. Ve svatém Janu Kristus říká: ,Říkám pouze to, co mne poslal říci můj Otec.` Jsem hluboce přesvědčen, že se tato slova vztahují i na apoštoly."

Čeho je dnes třeba se obávat?
"Všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako pokrok." O zlu naší doby:
"Nejhorší není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval."

Zeptal jsem se ho, který výrok evangelia by vybral, kdyby nám mohl odkázat pouze jediný. Domníval jsem se, že bude muset chvíli přemýšlet. V tom jsem se mýlil. Odpověděl bez zaváhání:
"Pravda vás osvobodí."
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 52)



Své pojetí "spravedlivé společnosti" papež opírá jako vždy o Zjevení, o spřízněnost, která mezi lidskou bytostí a jejím stvořitelem existuje od počátku světa. Když jej poslouchám, myslím na dokonalý Jeruzalém, který v Apokalypse vidíme sestupovat z nebe na zemi. Jeruzalémy, které vystupují ze země a neuznávají Boží obraz vtisknutý v člověku, jsou pouze variantami Babylonské věže.
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 59)




Každý člověk zakouší víc, než je schopen pochopit. Mnozí lidé to však nedokážou nebo nechtějí připustit. Strach před rizikem (to je strach ze života) provázený potřebou přijít všemu na kloub nám zabraňuje, abychom rozpoznali skutečnosti, které již nemůžeme chápat. Snažíme se naše transcendující zkušenosti vykládat tak, aby se daly zařadit do myšlenkového systému, který máme pevně zakotven v našem rozumu. Z tohoto systému pak chceme odvodit znalosti, které mají naše problémy vyřešit.

Mnoho lidí se domnívá, že tímto způsobem získají moc nad svým životem jednodušeji řečeno, že sami sebe učiní šťastnými. "Štěstí" a "Láska" jsou tak odvozovány nikoli od Boha, ale z funkcí lidského mozku. Zdraví a dlouhý život již nejsou darem Božím, ale výsledkem vědy a techniky. Náboženství e nahrazováno výzkumem, drogami a konzumem. Člověk věří víc ve vědu než v život, víc v sebe sama než ve štěstí a víc v teologii než v Boha. Tak vzniká ono "nevyléčitelné zdraví", které tolik lidí činí smutnými a nešťastnými.

Touto kritikou nechceme rozum ani vědu a techniku odepisovat, pouze je chceme postavit na správné místo. Musíme totiž žít s nimi, ale ne díky ním. Žít je možno jen díky životu samému, díky "věčnému" životu, tedy Bohu.

Slovo "Bůh" nevzniká v teologii, toto slovo teprve k teologii vede. Slovo "Bůh" vzniká vždy a všude tam, kde člověk prožívá život, lásku, štěstí, svobodu jako dar a ne jako produkt vlastního úsilí. Kdo se domnívá, že dokáže "vytvořit" své štěstí bez Boha, bude muset zažít, že je to stejně nemožné jako kupříkladu "zemědělství bez počasí". Možná jsme příliš mnoho o Bohu hovořili a přemýšleli, měli bychom více přemýšlet o člověku, abychom mohli prožívat Boha a skrze něho být šťastni. Možná, že příliš mnoho teologizujeme a málo se modlíme k Bohu a oslavujeme ho.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 11-12)



OSUD

Ženě, která si stýskala na svůj osud, Mistr pravil: "Ty sama přece vytváříš svůj osud.

„Jistě ale nemohu za to, že jsem se narodila jako žena?"

"Narodit se jako žena není osud. To je danost. Osud je to, jak své ženství přijímáš a co z něho děláš."

(Anthony de Mello, SAJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 48)



OBDĚLÁVÁNÍ

Poutník pátrající po božském se Mistra otázal, jak má po návratu do své vlasti rozlišit pravého učitele od falešného.

I pravil Mistr: "Dobrý učitel nabízí praxi, špatný teorie."

;,Ale jak rozeznám dobrou praxi od špatné?"

"Stejně jako farmář rozezná dobře a špatně obdělanou půdu."

(Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 173)




POVRCHNOST

Jakýsi novinář jednou Mistra požádal, aby jmenoval jednu věc, která je příznačná pro moderní svět.

Mistr bez váhání odpověděl. "Lidé s každým dnem vědí víc a víc o vesmíru a méně a méně o sobě."

A astronomovi, který se ho snažil oslnit zázrak moderní astronomie, Mistr náhle řekl: "Ze všech těch milionů podivuhodných vesmírných objektů - černých děr a kvazarů a pulzarů - je nesporně nepodivuhodnější člověkovo já!"

(Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 185)



Mistr šel po ulici, když tu náhle z jedněch dveří vyběhl nějaký člověk a došlo k velké srážce.

Ten člověk byl vzteky bez sebe a začal sprostě nadávat. Mistr se maličko uklonil, přívětivě se usmál a řekl: "Příteli, nevím, kdo z nás je zodpovědný za naši srážku, nehodlám vsak hledáním viníka marnit čas. Jestli jsem já vrazil do tebe, prosím za prominutí; jestli jsi vrazil do mne ty, pak to nestojí za řeč."

Nato se opět usmál a uklonil a šel dál.
(Anthony de Mello: Minutové nesmysly, Cesta, Brno 1995, 57)

+

Orel a chřestýš

V nitru každého člověka zuří lítý boj.
Na jedné straně je v něm vznosný orel. Všechno, co orel symbolizuje, je dobré, pravdivé a krásné. Orel vzlétá vysoko nad oblaka. I když se snáší do údolí, hnízda si buduje na horských vrcholcích.

Na druhé straně je v něm plazící se had – chřestýš. Tohle prohnané, zrádné stvoření představuje to horší v člověku – jeho temnou stránku. Had tyje z našich chyb a poklesků a ospravedlňuje jimi svou existenci v blátivém kalu.

Kdo z těchto dvou zvítězí ve velké bitvě tvého života? Jen ten, který je lépe živen – orel či chřestýš.
(Brian Cavanaugh: Kup si los a jiné příběhy, Karmelitánské nakladatelství, str.84)


+

Žena byla stvořena z Adamova žebra, je vzata od srdce Adamova.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.15)

+

Být Božím dítětem tedy znamená: stát se malým - a zároveň to znamená: stát se velkým. Žít eucharisticky, to je zcela vyjít ze sebe, z úzkého prostoru vlastního života, a vrůstat do šíře Kristova života. Kdo vyhledává Pána ve svém vlastním nitru, nebude jej chtít zaměstnávat stále jen sebou a svými záležitostmi. Začne se zajímat o záležitosti Páně.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 12)

+

Nikdo neunikne Bohu docela. Nikdo není dost bdělý, jasnozřivý, dost špatný, aby Boha poznal a zamítl ve všech podobách, v nichž se nám představuje. Můžete mu říci „ne“, když ho vidíte v podobě faráře, v podobě církve, v podobě morálky nebo křesťanské politiky. Můžete ho nemilovat, když ho vidíte s touto tváří. Možná však, že milujete chudé. Možná že nepodporujete bezpráví, možná, že jste přístupný svěžesti, nevinnosti a čistotě dítěte. Možná, že máte požitek z přírody, že zakoušíte něžnost, soucit, obdiv. Nešťastníku, všemi těmito způsoby jsi řekl Bohu „ano!“

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 168-69)

+

Očistcem je míněno právo člověka na to, aby i jako nedokonalý mohl nalézt po smrti naplnění své touhy po celistvosti a pokoji. Lidský fragment, který prochází bránou smrti, se v bolestném koloběhu očistného a uzdravujícího ohně Boží lásky stává celistvým, což nás připravuje na věčný, veskrze smysluplný život. (17)
(...)
Vždyť nutkavá představa, že musím být dokonalý, je pramenem různých duševních poruch. (17-18)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 17-18)


+

Jen v lásce je možno budovat svět, ve kterém bude důstojné místo pro každého člověka.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 155)


Existuje nepsaný zákon, že každá velká pravda musí být pošlapána, zesměšněna, pošpiněna, a když podobně jako křesťanství u nás unese tato ponížení, stává se zajímavou, hodnou úcty.

Křesťanství méně dogmatické. Ekumenické. Vyjádřené i v nových společenstvích a formách. Na slovech tolik nezáleží, když vycházejí z milujícího srdce.
Vědecký svět měl sám přinést ráj, a stal se pravým opakem. Neodpovídá nám ani na jeho soužení a trápení. Prožíváme zklamání nad tolika energiemi, které jsme do tohoto světa proinvestovali.

Kdyby se ale Církev stala součástí tohoto světa, musela by s ním zahynout. Neměli bychom místo víry v obrodu a záchranu toho starého raději hledat a žít cosi radikálně nové? Kde jsou světci našich dní?

Všechno je jen restaurace minulosti, glorifikace dějin, nebo adaptace na tento svět. Skuteční křesťané budou mystici uprostřed všedního života. Už to nebude trvat staletí. Dějiny se zrychlily. Přejdou jen desetiletí a na naši osvícenou dobu se budou lidé dívat jako na dobu otroctví a temna.

Co se dnes děje, je překrucování pravdy, otravování přírody a drancování jejích pokladů. Hrozí nám, že budoucí generace bude žít jako na spáleništi Sodomy.
Nejsmutnější je dnes už ten otrávený, duchovně zabitý člověk. Jen v Kristu může najít svou naději.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 31)

+

Na rozdíl od mnoha náboženských, teologických a podobných učených knih, nemluví Bible prakticky nikde o Bohu jako takovém, nepodává poučování o tom, kde a jaký je Bůh sám o sobě, nikde Boha nepopisuje způsobem, jakým popisujeme nějaký předmět. Mluví o Bohu vždycky ve vztahu k člověku. O vztahu Boha a člověka. A z toho vztahu poznáváme, kdo je Bůh a také jaký je člověk. Chce-li člověk dobře přemýšlet o Bohu, pak musí stejně poctivě přemýšlet o člověku.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 7)

+

Protože strom zapustil kořeny hluboko do země, může nyní kývat svými větvemi k nebesům. Prožívá-li se skutečná kontemplace jako "duchovní výškový let", je to možné proto, že se oběma nohama pevně stojí na zemi. Každá modlitba, která není v pravém smyslu zakořeněná v zemi, je jako strom a je zde nebezpečí, že rychle vyprchá a že se sveze někam do abstraktna. Od toho stromu můžeme vyčíst dokonce i jakousi míru: Čím hlouběji jeho kořeny sahají do země a čím víc se v této zemi rozvětvují, tím výše se rozkládají jeho větve do světla. Čím je svázanější se zemí, tím má blíže k nebesům. Duchovno není protikladem tělesněmateriálního, ale naopak, je jeho přátelským doplněním. Tou měrou, jakou si zprostředkuji a získám smysl pro zemi, získávám také smysl pro nebe a obráceně. (36)
(...)
Duchovní skutečnost není něco povýšeného nad věci fyzické, ale je v nich obsažena. Duchovní je přítomné v materiálním a v tělesném. Bůh není kosmicky vzdálený duch světa, neurčitelný v zemském prostředí; není to tak, že abychom se k Němu dostali, museli bychom se ze světa nějak vymanit, uniknout z něj a všeho pozemského se zříct. Bůh je uprostřed světa, tam se dá nalézt, v srdci bytí, k němuž patříme i my. (37)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 36 a 37)

+

Jestliže se v exercičním tichu vystavíme Bohu, pak si bolestně uvědomíme své rány a poranění. Není snad člověka, který by během svého života nebyl zraněn. Exercicie sice nejsou v první řadě terapií, nýbrž setkáním s Bohem, ale nemůžeme se s Bohem setkat, jestliže do tohoto setkání nevneseme vše, co je v nás. Chceme-li se skutečně modlit, musíme mu před oči položit celou svoji pravdu. V modlitbě se setkáváme s Ježíšem Kristem, který by i dnes rád zahojil naše poranění a ublížení. Pokud své rány nechceme brát na vědomí, potud nás budou pronásledovat a zdržovat od toho, abychom se Bohu zcela otevřeli. Rány minulosti, na něž se odmítáme podívat, nás odsuzují k tomu, abychom zraňovali druhé nebo abychom ubližovali sami sobě.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 25)

+

Cesta k uzdravení a smíření nespočívá v naší snaze být lepší než ostatní, ale v přiznání, že jsme jako ostatní.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 79)

+

Aby se člověk stal člověkem, potřebuje důvěryhodné přijetí druhým člověkem.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 48)


+

Lidé spolu přestávají komunikovat: Poslouchají tranzistor a srdce se stává hluchým. (408)Poslušností se připodobňujeme Bohu, protože se přizpůsobujeme jeho vůli.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s.18)

+

Jezuita je muž, který uznává přirozené a lidské hodnoty a podporuje je v sobě i v jiných, ale tyto hodnoty se snaží pozdvihnout a posvětit. (P. Arrupe)

(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir., s.53)

+

Život křesťana není vyjádřen pojmy "dovoleno - "zakázáno". Nejdůležitější je základní naladění (Grundeinstellung), které dává smysl našemu životu a určuje naše jednotlivá rozhodnutí. Rozhodující je, zda je náš život zaměřen na Krista a jeho zvěst. To neznamená, že jednotlivá jednání nejsou důležitá, ale jsou druhořadá, jen formy projevu základního naladění. Mravní norma je tu pak orientační tabulí a mnohdy ochrannou bariérou, která pomáhá vyvarovat se tragických případů. Nejde pak o rozpor: hřích a nehřích. Mravnost vede k dobru a v posledku k Bohu. Křesťanská morálka plyne z víry. Žít mravně znamená usilovat o to nejvyšší.

(Leo J. Kardinal Suenens: Christliche liebe und Sexualitaet heute, Johannes-V. Leutendorf 1989, s. 8-9)

+

Svět v nás je plný vloh, tendencí, předpokladů k něčemu. Proto je očekávání, naděje, základním rysem lidské skutečnosti. Bytí není nic bývalého. Naopak: Člověka má sám sebe "před sebou", je sám sobě úkolem a nadějí. Člověka lze z jeho vysněné budoucnosti pochopit spíše než z jeho minulosti. Bohužel na to tu a tam zapomínají jisté směry dnešní psychoterapie. Duševně chorému člověk by se snad spíše měla otevírat nová, silná budoucnost, než aby se neustále vracel ke své mnohdy nečisté minulosti. Dokonce je možno duši zničit tím, že se uzavře do toho, co bylo, a chápe-li se z hlediska její minulosti. Člověk je podstatně víc než jeho minulost a přítomnost.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 97)

+

Všude tam, kde lidé s upřímnou, poctivou vůlí usilují o něco čistého, kráčí Pán vedle nich, možná nepoznaný, ale přece přítomný.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, 1991, s. 1O)

+

Ano, v tomto nesmírném vesmíru, pustém, opakuji, ledovém, mrazivém, studeném, nehostinném, nevlídném tmavém, v tomto vesmíru je najednou také něco maličkého, je to země; země, na níž je světlo, teplo, voda, potoky, potůčky, praménky, louky, lesy, květiny, zvířata, ptactvo, vonný vzduch, krásná "zemička" pro člověka. Na této krásné, teplé, milé zemi žije někdo, kdo toto všechno ví a ví stále víc, a kdo o sobě ví a ví, že je a myslí. Je tu někdo, kdo může milovat. To je v tomto vesmíru. A tak mi vesmír vypravuje, že ten nesmírný Původce vesmíru není jenom veliká moc a všemohoucnost a síla, ale že je také Krása, že je Dobrota, že je láska.
/A dále celá kapitola Vidění velikosti Boha ve vesmíru, str. 44-47)
(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 45-46)

+

Až budete naslouchat chudým a trpělivě vyslechnete jejich nářky, věnujte největší pozornost právě těm, kteří jsou nejméně milovaní a nežádoucí. Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný.

A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci. Každému z nás je uloženo stát se spolupracovníkem Kristovým ve světě bídy. Musíme vědět, co od nás očekává Bůh a lidská společnost. ...
Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.
(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 11)


Dnešním vývojem je člověk štván, aby ze sebe vydal maximum - dosáhne něčeho, vydá se a je smeten. Ale jsou lidé slabí, kteří vůbec nestačí běžet a padnou. Právě o ty se musíme zajímat. Matka Tereza se nezajímá o dav,vidí jednotlivce, přitahuje ji jedinečná osoba každého člověka. "Kdybych se byla zahleděla na dav, nikdy bych nebyla začala s touto činnosti", řekla jednou.
(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 15)

+

U věcí jde o kvantitu, počet. U člověka jde o vztahy, o kvalitu.
(Carlo M. Martini: Ich bin bei euchleben im Glauben nach dem Mathaeusevangelium, Freiburg im B. Herder s. 67)


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...