Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty P PokoraKrátké texty, citáty Různé

Různé

Pokora, je-li opravdová, je v`sak přinejmenším právě tak znakem vnitřní síly jako odvaha.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 40)

+

Znakem pokorného srdce není tedy tupá nebo otrocká podřízenost ani farizejská skromnost nebo mechanická poslušnost. Pokora se projevuje spíše jako radostný úžas, který se prožívá pouze ve chvílích, kdy si začínáme uvědomovat, že celý náš život je nezasloužený dar.

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 293)

+

Cesta k uzdravení a smíření nespočívá v naší snaze být lepší než ostatní, ale v přiznání, že jsme jako ostatní.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 79)

+

Spokojenost je ctnost, sebeuspokojení chyba.
/citováno jako „Moudré průpovědi“/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 126)

+

Ať člověk nedává prométeovský obsah svému mravnímu postoji, ať ne netesá svou sochu. Někteří chtějí konat dobro tím, že dávají svému chování hodnotu prosazení sebe. Jistě, co je dobré, je dobré. A je lepší, když se někdo chová správně! Ale na cestě mravního povědomí a vztahu k Bohu zůstává ještě velký krok. Nestačí jen uvést se do souladu s mravními předpisy a třeba i křesťanskými, je třeba ještě, aby si tato prohlašovaná dokonalost osvojila lásku Toho, který je pramenem vší dokonalosti. Jeho odpuštění činí hříšníka znovu schopným konat dobro. A i kdyby učinil všechno možné dobro, zbývalo by mu ještě udělat nejvyšší úkon, který je klíčem všech ostatních úkonů: Otevřít vnitřní „zavřenou komoru“, kterou měl dosud zapečetěnou a zamknutou, v které hleděl na sebe ve svém zrcadle, a musel by vystoupit z této radikální samoty pýchy a přijmout vstup do společenství s Tím, který je pro něho bytostí tváří v tvář, jeho Původcem a jeho Blažeností.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 166)

+

Mariina chudoba, která znamená pokoru, skrytý život, všední existenci, příslušnost k nejobyčejnějšímu lidu v neznámém městečku, mluví celá o milosti a oslavuje Pánovu štědrost (velkorysost). Bůh si volí slabé reality tohoto světa, aby projevil svou moc. Každá lidská moc je závoj zahalující jedinou moc Boží. Jestliže Bůh předurčí Marii, aby se stala jeho matkou při jeho vtělení, chce ji mít chudou, nepatrnou a skrytou, aby se jeho milost zaskvěla ve větším lesku. Protože v Marii je všechno: chudoba, nepatrnost, skrytý život, proto všechno, co v ní pochází od Boha, se ukáže jako milost a sláva samotného Boha.

V Marii nic nezastírá ani nezahaluje jedinečnou moc Boží. Všechno v Marii září pouze jako Boží milost, protože ona je opravdu zcela chudá podle ducha. Všechno v ní vyniká jako pouhá Boží moc, protože Maria je doopravdy zcela slabá ve svém lidství. Vše se v ní projevuje jako pouhý Boží dar, protože ona je ve své víře čekání samo, vnímavost sama. Všechno v ní oslavuje Pána, neboť ona není nic. To jenom Bůh ji předurčil a zahrnul milostí.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991)

+

Pokora je též doznání, že pokoru "nemáme". ...(26)
Záleží tedy lidská pokora hlavně v tom, abychom svou neschopnost k pokoře uznali, a přesto se snažili dokonalou pokoru uskutečnit. ...

V podstatě je to prostá zkušenost: Pokora, které jsme již dosáhli, vždy zůstává příkazem být ještě pokornější; teprve když se začneme rozdávat, zpozorujeme, že jsme nedarovali takřka nic, zejména jsme nedarovali to, co je v naší existenci podstatné.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 26-27)

+

Kritičnost není vzpurnost, ani rozvrtávání pojmů, ani stálé namítání bez konce, ani zásadní skepse - to je naopak upřímné hledání pravdy ve spojitosti s pokorou, úplností a pravdivostí. Ne odděleně, abychom kritizovali bez pokory, ale také ne, abychom byli pokornými bez kritického postoje.

(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 24)

+

V naší práci není místo pro pýchu a ješitnost. Naše práce je Pánovo dílo, chudí jsou Pánovi chudí. Přenechejme se Ježíši, aby on mohl naším duchem myslit, našima rukama konat. Všecko můžeme, je-li jeho síla s námi a v nás. Jsme tu přece proto, abychom předávali Boží lásku.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 5)

+

Sám se sebou měj trpělivost. Pán ji má také.

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy Zvon, Praha 1991, 11)

+

Ten, kdo je vděčný, si je vědom, že on sám není původcem svého existence. Uznává, že to, co potřebuje k životu, není v jeho moci, ale musí mu to být darováno. ...
Vděčný člověk je schopný vztahu, protože stojí za tím, co přijal jako dar, a cítí se vnitřně puzen darovat dál, co sám přijal. ...

Takový člověk ví, že střed jeho života není v něm samém, ale mimo něj, že za sebe vděčí Bohu.
"Máme strach spolehnout se na dobrotu velkého dárce; strach sklonit se v úctě před dárcem. A Proč? Protože úcta přiznává Bohu ono ústřední místo, které (často) přičítáme sobě." (Steindl - Rast)

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 23)

+

"Má-li člověk být šťastný, musí být pokorný; pýcha potřebuje neštěstí, aby jím mohla živit svou vlastní revoltu."
(Kardinál Daniélou)

(Sestra Marie Laetitia: Tajemství radosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 19)

+

Poznává-li člověk Boha, aniž by znal svou vlastní bídu, propadá pýše. Poznává-li svou bídu, aniž by poznal Boha, propadá zoufalství. Poznáním Ježíše Krista se však dostáváme do středu, neboť tam nacházíme Boha právě tak, jako svou vlastní bídu.

(Blaise Pascal: Hlasy Otců, str. 91)


Témata: Pokora

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...