Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SpolečenstvíKrátké texty, citáty Různé

Různé

Jsem hluboce přesvědčen, že rozhodující úlohu v osobním životě každého kněze hrají diecézní kněží. Společenství kněží, zakořeněné v opravdovém svátostném bratrství, vytváří pro duchovní a pastorační formaci prostředí prvořadé důležitosti. Kněz se bez něho obvykle nemůže obejít. Napomáhá mu k růstu ve svatosti a je bezpečnou oporou v těžkostech.

(Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997, 77)

+

Otevřenost vůči ostatním nás chrání, abychom nebyli fascinováni velikostí a hloubkou vlastní křivdy. Účastí na utrpení ostatních, které je leckdy širší a hlubší, se učíme postupně relativizovat vlastní neštěstí. Přestáváme být suší, necitliví a zatvrzelí a stáváme se citlivější. Za skutečnou vnímavost musíme často zaplatit vlastním utrpením.
(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 54)


Musíme si povědět jasně a prostě, že se navzájem velmi potřebujeme a že naši lásku potřebují naše děti.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 95)

+

Už dnes se objevují jiné formy, různá "hnutí", která taková společenství vytvářejí. Nezbytně nutná je obnova katechumenátu, který by umožnil osvojení a poznání křesťanství; jednou z cest bude také navázání na mnišská společenství, kde by se dala učinit zkušenost s křesťanstvím. Jinými slovy, nevytváří-li už společnost jako celek křesťanské prostředí, jak tomu ostatně bylo i v prvních čtyřech až pěti staletích, musí církev sama vytvářet buňky, kde by šli křesťané stejnou cestou, vzájemně se nesli a podporovali, tudíž kde by bylo možno v malém prakticky zažít velký životní prostor církve.


Navzdory všem možným změnám jsem přesvědčen, že farnost zůstane základní buňkou života obce. Těžko se bude ovšem moci udržet celý nynější systém far, který je spíše novějšího data. Bude nutné se učit vzájemnému sbližování, které však bude znamenat obohacení. Jako téměř vždy v dějinách budou vedle toho existovat ještě seskupení sdružená určitým charismatem, zakladatelskou osobností. Tato sdružení půjdou specifickou duchovní cestou. Mezi farností a "hnutím" je nutná plodná výměna. Hnutí potřebuje spojení s farností, aby se nestalo sektou, farnost potřebuje "hnutí", aby neustrnula. Už dnes se vytvořily nové formy řádového života uprostřed světa. Kdo se pozorně dívá, může dnes najít podivuhodnou mnohotvárnost křesťanských forem života, ve kterých už je církev zítřka opravdu viditelně uprostřed nás.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 185)

+

A právě tady poznávám místo, kde jsou všichni moji bratři a sestry ve společenství. Velkým paradoxem duchovního života je, že to, co je nejosobnější, je všeobecné, co je nejsoukromější, je společné, a co je nejvíc kontemplativní, je nejaktivnější.


Jedním z objevů, který učiníme v modlitbě, je, že čím blíže přijdeme k Bohu, tím blíže se dostaneme ke všem svým bratrům a sestrám v lidské rodině. Bůh není soukromý Bůh. Bůh, který přebývá v našem vnitřním svatostánku, přebývá také ve vnitřním svatostánku každé lidské bytosti. Když poznáme Boží přítomnost ve svých vlastních srdcích, můžeme ji zpozorovat i v srdcích ostatních lidí, protože Bůh, který si nás vybral za svůj příbytek, nám dal oči, abychom viděli Boha, který přebývá v ostatních.


Naše osamocenost bývá ve většině případů výsledkem naší vlastní volby. Neradi jsme závislí na někom jiném a kdykoli je to možné, snažíme se dokázat si, že jsme pány situace a že můžeme sami učinit svá rozhodnutí. Tato sebedůvěra v mnohém přitahuje. Dává nám pocit síly, dovolí nám rychle se pohybovat, nabízí nám uspokojení, že jsme sami sobě šéfem, a slibuje nám mnoho ocenění a odměn.
Ale na rubu této sebedůvěry je osamělost, odloučení a stálý strach z toho, že to v životě nezvládneme.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 34)

+

Charismata jsou dar daný každému jednotlivci pro užitek všech. Svátosti jsou dar daný celé církvi pro posvěcení jednotlivců. Charismata jsou dary dané každému jednotlivci pro posvěcování celé církve.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 53)

+

Vychloubat se vlastním společenstvím jako něčím, co je vždy a všude lepší než ostatní, to je samochvála, kolektivní sobectví, které není o nic méně zhoubné než sobectví osobní.
(199)


Všechny úspěchy směrovat do výstavby společného těla, všechny neúspěchy do společné pokory, všechny hříchy do společného pokání a odpuštění v Ježíši Kristu.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 409)

+

Ve společenství lásky se milující stává tím víc sám sebou a tím plněji žije, čím víc se ztrácí ve společenství bratří.
(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir.)

+

V orientě platí: Společně jíst znamená být spolu v důvěrném vztahu.Pozvat někoho ke stolu znamená výraz přátelství - jí se týž chléb jako pán domu. Společné jídlo je výrazem vnitřního společenství a přízně. Pozvat ke stolu je výrazem důvěry.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 204) (204)

+

Bohoslužba: učinit viditelným, co nás spojuje. (46)
/Pastorace nemá být trikem, jak lidi přivést do kostela, ale výsledkem má být společenství, důvěra, sdílená naděje a láska./ (47)
/Nutnost vytvářet přehledná společenství. Škoda, že byla z nedostatku kněží likvidována společenství ve vesnicích! Kde není takové společenství, ztrácí eucharistie svůj základ!/ (50-52)
Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 46-52)

+

Kristus nás nezanechal jako sirotky. Poslal svého Ducha, který nás učí veškeré pravdě; založil Církev, jež je vedena jeho Duchem, ustanovil v ní své zástupce, jejichž ústy k nám jeho Duch mluví lidskými slovy. Spojil v ní věřící ve společenství a chce, aby si vzájemně pomáhali. Tak nejsme sami, a kde nestačí důvěra ve vlastní poznání a dokonce ani ve vlastní modlitbu, tam pomáhá síla poslušnosti a modlitba druhých.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 11)

+

Najdou se lidé, kteří říkají: "Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec. (8)
Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechá přitom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš. (18)
(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. CANTO 1988, 8 a 18)

+

Osoba... roste ze vztahů. ...Styky ho /člověka/ neumenšují, ale naopak roste, sám se vyvíjí, stává se, čím nebyl. ... Žena se stává matkou svým vztahem k dítěti. Řekneme-li o někom, že je dobrý učitel, stal se jím svým vztahem k žákům, lékař se stal lékařem vztahem k pacientům.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.8O)

+

Vztahy se uplatní v kladném smyslu, stojí-li na:
1. společenství idejí;
2. společenství prostředků duchovních i hmotných;
3. vzájemné pomoci;
4. společném růstu.
Pro vytvoření společenství je důležité, aby se tvořily skupiny, které by společně prožívaly společné ideje. Tím se budou vytvářet podněty a posila pro další práci.

Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.49)

+

I člověk, který je docela sám, žije pro druhé, jestliže na druhé myslí, za ně se modlí, vnitřně je chápe, raduje se s radujícími a s plačícími pláče.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.24)

+

Bude pro tebe snazší konat svoji povinnost, když si uvědomíš, kolik bratrů ti pomáhá a že jim neposkytuješ žádnou pomoc, nejsi-li věrný.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.549, Brno, Cesta, 1992, 129)

+

Francouzský básník Charles Péguy napsal: "Nepokoušejte se jít k Bohu sami. Půjdete-li, určitě vám položí zdrcující otázku: Kde jsou tvoji bratři a sestry?"

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994, 25)


Témata: Společenství

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...