Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevKrátké texty, citáty Různé 3

Různé 3

Tento obrat ke světu samozřejmě přinesl církvi mnohé těžkosti. Je to podobné, jako když člověk, který se staral doposud je o svou domácnost a nikoho k sobě domů nepustil, se začne starat o druhé lidi a přijímat příchozí: pořádek je ohrožen, klid je ten tam, nebezpečí nákazy nerůznějšími nemocemi vzroste, atd., atd. - ale život se stává plodným. Je škoda, že mnozí lidé, vyděšeni vším, co se po koncilu v církvi odehrálo, nedoceňují nespornou plodnost života církve v posledních desetiletích - přes všechny těžkostí, přes omyly jejích členů. V jednom jistě mají pravdu: církev se v mnohém změnila. Pastorální koncil nenastolil žádný ideální stav. To ovšem nemůže udělat žádný koncil ani žádné nařízení. Udělal ale to, co bylo třeba udělat: nejenže otevřel cesty k lepší službě církve světu ve smyslu jejího pokračování v díle Kristově, ale připravil v mnohém církev na život ve světě, který se rychle měnil, který k dnešnímu datu dospěl do tvaru, ve kterém žijeme a který se neuvěřitelně liší od toho, jak svět vypadal před šedesáti-sedmdesáti lety.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 11)


/K situaci církve u nás v rychle se měnícím světě:/
- církev má vyzkoušené postupy, jak na takovýto svět účinně reagovat. Jako zásadní potíž se jeví to že katolická církev, od Tridentského koncilu stavící na jednotě až uniformní, nejen pokud jde o učení, ale i o styl života, má působit ve světě, ve kterém není jen jedna jednotící idea, filozofie, či ideologie, tedy ve světě pluralitním, kde je navíc svoboda člověka nesmlouvavě hájena a to i církví samotnou. Pluje tedy mezi Scyllou rozpadu do lokálních církví, do lokálních stylů života a lokálních teologií a Chrabrou uniformity a integralismu, který prostě většina jejich členů dnes nechce ani nemůže žít.

- církev, po staletí stojící ve středu evropské vzdělanosti a kultury jako její dominantní tvůrce, si už dnes ani nemůže myslet, že tomu tak stále je, natož se tak chovat. Na jedné straně je stále bezkonkurenčně velikou morální autoritou, byť jen pro část světa (viz Káhira), na druhé straně pokračuje její marginalizace, její vytěsňování na okraj dění v euroamerické kultuře. Tuto marginalizaci samozřejmě sama snáší špatně.

- marginalizace církve není ovšem jen nevýhodou. Mnohde znamená po praktické stránce cestu k nezávislosti na státu a k nezávislosti na politických ohledech. Může to tedy být cesta, která se kryje s Ježíšovou představou malého stádce. Ovšem církev cítí právem svou odpovědnost za svět a ptá se, jak ji uplatnit. Otázka je to oprávněná, odpověď' je mnohdy nesnadná.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitské nukl., Kostelní Vydři 1996, 17)


Málo platné, to krásné a silné, co v církvi existuje a co známe my, kdo jsme do jejího života hlouběji ponořeni, nemá řada těch, kteří se k církvi blíží, šanci vůbec zahlédnout.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 65)

+

Za neuvěřitelnou skutečnost, že křesťanství nepřipravily jeho politické ambice o všechnu věrohodnost a že se nezhroutilo, vděčí svým světcům a kacířům, kteří vytrvale navazovali na předkonstantinovské počátky.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 52)


Populační exploze třetího světa způsobila, že se těžiště křesťanství přesunulo. V polovině našeho století převýšil počet křesťanů na jižní polokouli počet křesťanů v Evropě a v Severní Americe. Počet obyvatel Země vzrostl od roku 1930 do roku 19ú5 o 58,7 %; v Evropě to však bylo jen 25 %, v Asii 63 %, v Africe 89 % a v Latinské Americe dokonce 125 %. S tím rostl i počet křesťanů rozdílným tempem: roku 1900 žilo ještě 85 % všech křesťanů v Evropě a v Severní Americe, v roce 2000 už to bude jen 40 %.

Takový posun nemůže zůstat bez následků. Všude vznikají domácí teologie a napětí mezi evropsky myslící církví vyšších vrstev a církví chudých dole, zaměřenou na inkulturaci, patří k trvalým konfliktům přítomnosti, zejména v Latinské Americe.

Těžištěm vývoje křesťanství byl v prvém tisíciletí evropský Východ a východní Středomoří. Dějištěm sporů druhého tisíciletí byl Západ. Mohlo by se stát, že třetímu tisíciletí bude vládnout křesťanství třetího světa, když západní křesťanství zabředlo do různých historických kontroverzí a vyčerpalo se v nich.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 87)

+

Erasmus Rotterdamský odpověděl jednou jednomu z reformátorů, který mu vytýkal, že zůstává v katolické církvi přes její „zkaženost“: „Snáším tuto církev a čekám, že se polepší, protože i ona je nucena snášet mne a čekat, že se polepším.“
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 118)

+

"Církev je svátost, viditelné znamení. A člověk je rovněž ,
viditelnost neviditelného`."
Což jej přivádí k tomuto překvapivému a zvláštnímu obrazu:
"Abyssus - lepší definice neexistuje. Člověk je duchovní propast."
" Když se o něm tvrdí, že "konservativec :
"N e, neurážím se. Papež zde není proto, aby měnil, ale aby uchovával ("konservoval"), co přijal. Ve svatém Janu Kristus říká: ,Říkám pouze to, co mne poslal říci můj Otec.` Jsem hluboce přesvědčen, že se tato slova vztahují i na apoštoly."
Čeho je dnes třeba se obávat?
"Všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako pokrok." O zlu naší doby:
"Nejhorší není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval."
Zeptal jsem se ho, který výrok evangelia by vybral, kdyby nám mohl odkázat pouze jediný. Domníval jsem se, že bude muset chvíli přemýšlet. V tom jsem se mýlil. Odpověděl bez zaváhání:
"Pravda vás osvobodí."
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 52)


Papež hodně cestuje, ale v pohybu jsou také zástupy a to je druhý bod námitek. Nebot' ti, kdo celý rok do omrzení ' opakují, že "Církev musí jít ke světu", se okamžitě začnou ježit, když svět přichází k církvi. A když chtějí "otevřít církev", není to proto, aby mohl vejít lid, ale proto, aby se mohli nadechnout vzduchu nebo chytit vítr. Usilovně se snaží objevovat v katalozích efemérní popularity pochybné analogie. Myslí si, že vědí, proč se při cestách Jana Pavla II. shromažďují zástupy, ale nevědí nic. Zástupy za ním jdou proto, že je posledním známým prostředníkem mezi nebem a zemí, že zastupuje jedinou naději, která byla kdy dána světu, že věří v Boha a nebojí se to říci a že chtějí věřit stejně jako on: bez váhání a bez výhrad. On sám jde k zástupům na zcela přirozený popud vlastního srdce, protože miluje svého bližního, protože každá Lidská bytost je pro něj svatostánkem Krista, místem přebývání Svaté rodiny, jež se v Betlémě dokázala spokojit s pouhým chlévem. A ještě z jednoho důvodu, který sám uvedl: - Vtělením se Bůh stal viditelný. A církev musí být rovněž viditelná.
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 88)

+

Často se dnes lidé ptají, co je pro křesťanství charakteristické. Charakteristické je především to, že křesťanství je všezahrnující, obecné (katolické), bez hranic! My křesťané máme oproti ostatním lidem navíc to, že díky naší víře s konečnou jistotou můžeme a máme říci: "Bůh existuje a Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm."
Kromě toho máme my křesťané ještě jednu "výhodu", a sice že můžeme prostřednictvím církve, bible a svátostí svou víru žít.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 15-16)

+

Když hovoříme o církvi, myslíme zprvu mimovolně na instituci církve a na její celosvětovou organizaci. Jistě, církev má navenek viditelnou instituční tvář; nositelé církevního úřadu mohou právě v situaci pronásledováni osvědčit svou jednotící funkci. Ale v takových obtížných situacích se ukazuje, že církev je mnohem více než hierarchický systém, než vnější aparát a než více či méně mocná instituce. Toto vše lze brutálně rozbít anebo rafinovaně ochromit. Církev samu však nelze vnějším násilím zničit, žije dál a vzápětí znovu povstává z podzemí. Žije z jiných zdrojů nežli z vnější moci. Je to skutečnost víry, působením mocného Božího Ducha hluboce zakořeněná v srdcích věřících, a její domov je tedy tam, kam nepronikne policejní obušek ani výstřel z pistole, od něhož nikoho nemůže oddělit ani zeď vězeni. Nikdy ji nepřemohou mocnosti podsvětí a ještě méně mocnosti tohoto světa.

Z toho důvodu pro křesťana církev patří do vyznání víry. V něm vyznáváme: „Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev.“ Církev je tedy předmět víry.
/Walter Kasper: Co je církev?/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 59)


Poněvadž v církvi působí Duch Boží nemůže být podstata církve nikdy s definitivní platností shrnuta do jediného pojmu. Církev je tajemství, které můžeme opisovat jen pomocí mnoha obrazů a analogických pojmů.
(...)
V bibli je církev popsána řadou obrazů: lid, tělo, chrám, nevěsta, stádo, vinice, Jeruzalém, Sion, svaté město.Tyto obrazy vyjadřuji různým způsobem vztah církve k Bohu. Žádný z nich nevylučuje ostatně; spíše se navzájem doplňují. Jen všechny obrazy dohromady mohou poněkud vyjádřit plnou podstatu církve.
/Walter Kasper: Co je církev?/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 60)


Slabá stránka tohoto triumfalistického obrazu církve se v západních zemích ukázala následkem postupující sekularizace společnosti. Církev nebyla schopná skutečného dialogu s rozdílně smýšlejícími. A tak se není co divit, že právě v době, kdy se vnitrocírkevní autorita dosud nebývalým způsobem upevnila, dochází k osudnému rozkolu mezi církví a kulturou.

Zužující ztotožnění církve s hierarchií narušilo však také dialog mezi klérem a laiky. Je-li laik ze strany kléru chápán jen jako objekt svátostné a pastýřské péče, pak nepochybně ztrácí vědomí spoluodpovědnosti za službu spásy svěřenou církvi. Laik je ve své podstatě určen jen negativně, svou odlišností od kléru: je to, co klérus právě není. Jeho hodnota se měří jeho poslušností vůči církevní autoritě.

Již v 19. století se ozývala kritika na tento zúžený model církve jako sociologického a hierarchického útvaru. Velký tübingenský teolog J. A. Möhler poznamenává výsměšně na adresu osvícenské teologie: „Bůh stvořil hierarchii a o církev je tak až do konce světa dostatečně postaráno.“ Möhler sám a s ním celá tühbingenská škola nechápali církev prvotně jako viditelnou, hierarchicky členěnou společnost, nýbrž z hlediska jejího vnitřního života jako živoucí organismus. Pavlovská a patristická představa církve jako mystického těla Kristova vystoupila znovu do popředí. Také patristická myšlenka společenství (communio), která bude mít ústřední význam pro Druhy vatikánský koncil, se opět stala aktuální. Znovu se upozornilo na důležitost celého společenství věřících, tedy i laiků.

/Walter Kasper: Co je církev?/
(/Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 62)

+

Vždyť o to také šlo papeži Janu XXIII., který od Druhého vatikánského koncilu neočekával nic menšího než "skok vpřed" (un balzo innanzi), aby poselství evangelia formulované v řeči minulých generací mohlo být chápáno a s vírou přijímáno i v naší době.
/Franz kardinál König: Slovo k českému vydání/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 10)


Církev budoucnosti se bude - jinak než v dřívějších desetiletích, ale věrna svým počátkům - chápat více jako sloužící společenství víry; více než dříve bude cítit svou zodpovědnost za všechny lidi a dbát při svých projevech na to, aby jí všichni rozuměli. zvláště k chudým a utlačovaným, a aby tomuto poslání zůstala věrna, bude mít spíše těžkosti s mocnými tohoto světa; nenechá si zacpat ústa penězi a poctami a nenechá se usměrnit politickými systémy. Jako bylo působení Ježíše Krista a jeho apoštolů, mučedníků, formováno křížem, bude církev v budoucnosti zřejmě vystavena rozličné tísni.

Církev budoucnosti bude - doufejme - i církví svobody, a nebude zužovat prostor svobody a nezávislosti člověka. Nebude potlačovat konflikty, ale bude, když to bude nutné, s konflikty žít. V mnohém ohledu se stane, jak se domnívám, skromnější. Musí přiznat, že nemá k dispozici patent na všechny problémy světa. Jinak, než tomu je doposud, bude veřejně přiznávat své slabosti a chyby, protože ty se v informačním věku stěží dají zatajit. Díky svému jedinému Pánu, ukřižovanému a vzkříšenému Kristu, se světu stane znamením jeho světla, jeho smilování nad hříšníky a jeho lásky ke všem lidem bez výjimky. /Franz König/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 133)


Oproti světu, který byl ve stálém pohybu, totiž před koncilem stála církev, která vnímala sama sebe jako skálu v příboji, jako nepřekonatelnou pevnost a dům na skále, který vítězně vzdoruje všem utokům. Svět již ovšem odtáhl dále, a hradní posádka přehnaně řečeno - již ztratila kontakt s nepřítelem a tím i se světem. Svět vsak potřebuje církev, jakož i obráceně církev potřebuje svět. Spojení mezi světem a církví se vsak daří pouze na prapůvodní formě lidské komunikace, na bázi rozhovoru. Ne monologem, ne samomluvou, ale jen dialogem, bratrským rozhovorem mezi církví a světem proto mohou být strženy hradby izolace. Z tohoto hlediska jsou tak důležité všechny snahy o společnou řeč. Proto se musela církev na koncilu odvážit skoku vpřed, aby mohla světu zvěstovat starou pravdu novou řečí. /Franz König/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 144-45)


Katolické církvi je svěřeno, aby svým vlastním způsobem svědčila o Kristu jako o světle světa a zachránci všech lidí, a to tak, že neoslabí jedinečnou znalost Božího zjevení v Izraeli a v Ježíši Kristu, jež jí byla darována, ani svou zvláštní účast na božském dechu života (Duchu svatém) ve svátostech. Bude-li to dělat ve spojení se vsemi křesťany a v úctě ke všem, kteří slouží Bohu po svém způsobu, přispěje k tomu, aby Boží dílo, započaté stvořením světa a obnovené Kristovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním, bylo zde na Zemi dovršeno k spáse všech lidí, kteří jsou povoláni, aby získali skrze Ježíše Krista, božího Syna, v Duchu svatém věčný podíl na Boží lásce a slávě. /Franz König: Doslov k českému vydání/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 163-64)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...