Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty L LáskaKrátké texty, citáty Různé citáty různých autorů k tématu: láska

Různé citáty různých autorů k tématu: láska

Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk ví, že je milován, a když prožívá, že je milován.

(David Torkington, Poustevník, Karmel. nakl., 1999; str. 37)

+

Nepřijímejte za pravdu nic, čemu schází láska. A nepřijímejte nic jako lásku, pokud tomu chybí pravda.

(Jan Pavel II.) /Z kníhy George Weigela „Svědek naděje“/

+

Ti kteří sdílejí všechno spolu, jsou partnery, dávají lásku za lásku,
utrpení za utrpení. Ježíši, tys umřel; dal jsi všechno: život, krev, vše...
Teď je řada na mně. I já ti chci dát vše. Obyčejný vojín bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízko svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. To je to jediné, na čem záleží, neboť to znamená žít Kristovým životem.
(z knihy Matky Terezy, Myšlenky na každý den)

+

Ovšem někdy si Nietzsche přizná, že vtělení by snad bylo nejjistější cestou k novému životu. Mohlo by se zdát, že jeho odpor ke Kristu je prostoupen žárlivostí toho, který by se rád stal pro lidstvo tím, čím Ježíš: prorokem a zdrojem nového života, prostoupeného příchutí věčnosti a tvůrčí krásou nové svobody. (38)

Sartre však našel v hlubinách svobody pouze nicotu; jeho objev může snad vyvolat obdiv v některých kruzích mladé generace, je však příliš nelidský pro každého, kdo miluje život i v jeho bídě. (39)

Sartre dává přednost svobodě, která vytváří nicotu, před darem, který by vedl k plnosti svobodě; pro něho je nepochopitelné, že by se plnost lidské svobody mohla zrodit z nějakého daru. (41)

Společenství s Bohem, které se uskutečňuje v Kristu, je nám sice dáno - ale každé společenství lásky je darem, neboť předpokládá, že druhý se mi dává k lásce; je to též vždy svobodný dar (milost), protože nikdo není nucen mě milovat. Tento dar lásky není překážkou svobody, nýbrž projevem oné svobody, která se může projevit jenom v lásce. (42)

/Prožitek prázdnoty a nicoty může být i hledáním.../ Ovšem i tápání předpokládá pokorné vědomí určité slabosti a vlastní neschopnosti. - Jakýkoliv projev pokory je však neslučitelný s totalismem, jak ho hlásá Sartre. Boží království hlásané Ježíšem je nabízeno všem: je snadno přijímáno těmi, kdo mají prosté a pokorné srdce; nemůže však proniknout do života těch, kteří si pyšně vyvolili titánskou samotu v prázdnotě a nicotě. (42-43)

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 38-43)

+

Podaří se nám zaručit, aby tak, jak s láskou rodiče přiváděli své děti na svět, doprovázely s láskou z tohoto světa děti své rodiče? Nespravedlivě jsou rozděleny životní šance i mezi námi, kteří žijeme dnes, a příštími generacemi, od nichž jsme si zemi jen vypůjčili. Jak by vypadala naše demokratická rozhodnutí, kdyby měly v našich parlamentech křesla a hlasy příští generace?

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 52)

+

Tento život je jen startem. Když některému dítěti příroda pokazí start, jeho život se vyvíjí zcela jinak, než kdyby bylo normální a zdravé. Jestliže pochopíte a přijmete, že Bůh ho miluje a pomáhá vám nést toto břemeno, může ho přivést k plnosti života. Jestliže to nejste schopni pochopit, bude to pro váš celý život neštěstím.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 23-24)

+

Víra vidí, láska jedná. Láska nejen dobře jedná, láska i činí dobrým. Probouzí k životu dobro, které víra objevila novým pohledem na skutečnost. Láska proměňuje skutečnost, dobře ji formuje, utváří v ní to dobré. Víra dává nový smysl, láska proměňuje.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 29)


Láska nemá strach před konflikty, protože přesahuje rovinu konfliktu. I v konfliktu se ptá, co udělá tomu druhému skutečně dobře. Tím, že láska přesáhne tuto rovinu, nefixuje se po konfliktech na emoce, nýbrž zůstává důsledně na cestě za správným řešením.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 35)

+

Kdo se chce vyléčit ze závisti, nebude s ní bezmyšlenkovitě bojovat, ale bude především hledat v sobě ta poranění v lásce, která se stala jejím zdrojem. Objev lásky, lidské i Boží, postupně uspokojí v závistivci tu nenasytnou touhu být milovaný, všímaný a doceněný. Objev lidské i Boží lásky způsobí, že si budeme moci zamilovat vlastní život. A když budeme milovat sebe, uvidíme nejen svoje nedostatky, ale také všechny dary, jimiž nás stále znovu obdarovávají ti, kteří nás milují: Bůh i lidé.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 18)


Věrnosti a stálosti lidské lásky dosahujeme, když překonáváme své setrvávání na vlastních citových potřebách a obětavě se oddáváme bližnímu. (65)
(...)
Okolo lidí, kteří mají velké citové nároky, vzniká určitá citová prázdnota. (66)

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 65 a 66)

+

Nebe vlastně není nic jiného, než velké společenství lidí, kteří jsou v jednotě s Boží láskou. Nebe je velké tělo sjednocující se organicky z veškerého lidství, takže se zde jednotliví lidé stávají jedním. A život, duše tohoto těla, je vlastně láska k bližnímu. Není to jen podmínka pro nebe, ale je to nebe samo. Není to jen cesta k nějakému budoucímu štěstí, ale je to štěstí samo a to je věčné, protože:
"Láska nikdy nepřestává" (1 K 13,8)
Láska je věčná, tak jako Bůh je věčný. Bůh je láska.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 15)


/Jak překonat krizi v lásce/
·Osobním nasazením a pevnou vůlí! Překonám takovou krizi upřímným usilováním, tím že se budu snažit nalézt hodnoty toho druhého hlouběji, jinde než tam, kde jsem je viděl dosud a kde jsem zklamáván. Hledám vědomě jeho dobré stránky, které jedině jsou podstatné a které tkví úplně v jiných oblastech, než ve vnější fascinaci, v určitých rysech povahy a v osobním šarmu, který mě ve své celistvosti zpočátku tak zaujal a svázal. Teprve nyní se budu učit vidět toho druhého pozvolna jako stále lepšího a stále dokonalejšího. Chci tomu tak, a proto se o to pokusím. Pracuji na tom, a proto se mi to podaří. Proniknu až do základů jeho bytí a zamiluji si ho celého - takového jaký je.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 17)

+

V modlitbě jsem zahalen do milující, uzdravující přítomnosti mého Boha, zde Boží láska uzdravuje moje rány, Boží láska stéká do našich uražených, poraněných citů, do trpkosti srdce, do otrávených oblastí těla i duše, do všeho, co v nitru ztvrdlo, do všeho vytěsněného a od života odříznutého. V prostoru ticha jsem už zdravý. (33)
(...)
V modlitbě piji z pramene božské lásky, aby ve mně proudila, až přeteče na všechny lidi, s nimiž se denně stýkám. (...) Modlit se znamená cítit v sobě opět žár božské lásky a dát se tímto žárem zahřát a oživit, aby mým prostřednictvím tento žár zahřál i druhé. Modlit se znamená opatrovat v sobě oheň, aby pak z tohoto ohně božské lásky přeskočila jiskra na ty, s nimiž mám co do činění. (34)

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 33 a 34)

+

Motto:

Poznal jsem, co je žízeň,
proto jsem vykopal studánku,
aby druzí mohli pít.
JR - volně podle E. T. Setona

(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Česká křesťanská akademie, Praha 1997, 2)

+

Dnes můžeme dobře pozorovat, jak neradostným se stal svět bez Boha. Velká radost vzniká proto, že existuje velká láska, a to je stěžejní výpověď víry. Ty jsi stále milován. Proto se křesťanství zpočátku
šířilo převážně mezi slabými a trpícími.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 21)

+

Celá Ježíšova existence, která je završena jeho smrtí a vzkříšením, svědčí o tom, v čem tkví absolutní láska (Jan 13,1), a odpovídá na otázku "kdo je Bůh". Mise Ježíše Krista "zjevuje Boží jméno" (Jan 17,6) tím, že ho dává poznat: "Dal jsem jim poznat tvé jméno" (Jan 17,26).

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 18)

+

Tento pocit absurdnosti a absence smyslu života je spojen s pocitem vnitřní prázdnoty, kterou obvykle definuji jako „existenciální vakuum.“

A jenom v tomto existenciálním vakuu se může ujmout sexuální libido. Tímto způsobem, a jedině takto, jsme schopni vysvětlit inflaci sexu, která na nás dolehla. A jak je tomu u každé inflace, i v oblasti monetární, je spojena s devalvací. Sexualita je devalvována, protože byla odlidštěna. Lidský sex je totiž vždycky něco víc než pouhý sex, a to tou měrou, jakou je výrazem milostného vztahu.
/V. E. Frankl/

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 77)


+

Na počátku služby snad láska není příliš veliká, snad je služba určována více povinností než láskou. Benedikt však na tomto místě předpokládá, že láska může růst. Láska roste v jednání. Láska nemusí stát vždy na počátku. Může být i plodem služby, do které se s ochotou pustíme.


S Kristem se setkáváme v každém člověku, i pod všemi převleky zla.
(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 36)

+

V podstatě jsem přesvědčen, že neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl. Toto přesvědčení je z podstatné části tematizováno a systemizováno v logoterapii.

Čím by však bylo psychiatrické nadání bez potřeby věnovat se psychiatrii? Položme si tedy nejen otázku, co jedince uschopňuje, aby se stal psychiatrem, ale také co ho k tomu motivuje! Domnívám se, že pro nezralého člověka je na psychiatrii lákavé to, že slibuje získat moc nad druhými, ovládat je, manipulovat s nimi. Vědění je moc, a tak nám naše vědění o mechanismech, které si druzí neuvědomují, ale my sami si jich jsme velmi dobře vědomi, propůjčuje především jedno: moc nad druhými. (39)
(…)
Ale ať už je to s tou mocí jakkoli: držím se Johna Ruskina, který jednou řekl: „Existuje pouze jedna moc: moc zachraňovat. A je pouze jedna čest: čest pomáhat (42)

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 39 a 42)

+

Sexuální výchova v rodině a ve škole je dnes zbytečně často spojována především s informací o lidské sexualitě. Skutečnou podstatou sexuální výchovy dětí je však být svědkem vzájemné manželské lásky rodičů, která má také svůj sexuální rozměr. Teprve ze vzájemné manželské lásky se rodí láska rodičovská. Bez hluboké manželské lásky bývá rodičovská láska vždy nějakým způsobem omezená a zraněná.

Mrzačení výchovy dětí, a tím tedy i sexuální výchovy, spočívá v tom, že matka a (nebo) otec chtějí dítěti darovat individuální lásku" (každý z nich svým způsobem), ale nejsou schopni darovat mu společnou, vzájemnou lásku. V této situaci nemůže ani ta nejlépe vedená sexuální výchova v rodině a ve škole tento nedostatek nahradit. Může pouze objasnit a zmírnit zranění ze vztahů s rodiči.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 11)


Rodiče totiž nemohou vytvořit dobrý vychovatelský vztah ke svým dětem, pokud nejprve nevytvoří hluboký vzájemný vztah sami mezi sebou. Bez vztahu mezi mužem a ženou, bez otcovského a mateřského vztahu k dětem bude i vychovatelský vztah jaksi neúplný, a někdy i zraňující. Práva, která mají rodiče vůči svým dětem, jsou pevně spojena s povinnostmi vůči nim, a první povinností rodičů vůči dětem je jejich vzájemná láska. Právě tato vzájemná rodičovská láska se stává nejdůležitějším základem sexuální výchovy vlastních dětí. (62)
(…)
Mnoho matek a otců prožívá při výchově svých dětí určitým způsobem drama, protože jejich snahy po větší jednotě či manželské a rodinné harmonii se rozbíjejí o nechuť a odpor manželského partnera. V této situaci, aby zachránila těžkou situaci dětí, musí jedna strana obvykle "vléci větší zátěž" jménem větší lásky jak k partnerovi, tak i k dětem. Jak dosvědčuje zkušenost mnoha rodin, zmíněná větší láska jednoho z manželů může skutečně "zachránit“pro děti obraz manželské a rodičovské lásky navzdory existujícím těžkostem a konfliktům. (62-63)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 62-63)

+

Každý bychom měli svá srdce přizpůsobit druhému, kdykoliv ho potkáme - být tu plně pro něho, sloužit mu. Silnice mezi Jeruzalémem a Jerichem je všude. Jsou jich statisíce.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 10)

+

Nikdy nemáme právo zapomenout na slova Lacordairova: "Křesťan je člověk, jemuž Bůh svěřil ostatní lidi." A víme, že budeme souzeni dle toho, jak milujeme své bližní.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. )

+

Ano, v tomto nesmírném vesmíru, pustém, opakuji, ledovém, mrazivém, studeném, nehostinném, nevlídném tmavém, v tomto vesmíru je najednou také něco maličkého, je to země; země, na níž je světlo, teplo, voda, potoky, potůčky, praménky, louky, lesy, květiny, zvířata, ptactvo, vonný vzduch, krásná "zemička" pro člověka. Na této krásné, teplé, milé zemi žije někdo, kdo toto všechno ví a ví stále víc, a kdo o sobě ví a ví, že je a myslí. Je tu někdo, kdo může milovat. To je v tomto vesmíru. A tak mi vesmír vypravuje, že ten nesmírný Původce vesmíru není jenom veliká moc a všemohoucnost a síla, ale že je také Krása, že je Dobrota, že je láska.
/A dále celá kapitola Vidění velikosti Boha ve vesmíru, str. 44-47)

(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 45-46)

+

Přirozená láska směřuje k tomu, mít milovaného člověka pro sebe a vlastnit ho pokud možno zcela. Kristus přišel, aby ztracené lidstvo získal zpět pro Boha; a kdo miluje jeho láskou, chce získat lidi pro Boha, a ne pro sebe. To je ovšem zároveň nejjistější cesta, jak je získat navždy; neboť když jsme některému člověku dopomohli k bezpečí v Bohu, jsme s ním v Bohu sjednoceni, zatímco snaha ho dobýt vede často - a spíš dříve nebo později vždycky - k tomu, že ho ztratíme. O duši druhého i o vlastní duši a o každé vnější hodnotě platí: kdo se je snaží získat nebo uchovat vnějším způsobem, ten ztrácí. Kdo odevzdává Bohu, získává.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991 (8 s.)

+

Když někoho milujeme, cele se mu vydáváme a tím padnou vnitřní zábrany. Tak se ovšem stáváme snadno zranitelnými. Láska mé ženy nese s sebou riziko, že ji mohu zranit snáze než jiní lidé. Ve rčení, že "koho nejvíc milujeme, toho nejvíc zraňujeme", je vyjádřena hluboká pravda. Svou ženu miluji, ale také ji často zraňuji. Tak se mně vydala, že se stala bezbranná vůči mé bezmyšlenkovitosti, sobectví, nelaskavosti. Jsem příčinou jejího trápení víc než druzí. To je paradox lásky.

(Larry a Nordis Christensonovi: Křesťanští manželé, Praha, Evangelické nakl. s. 9 )

+

Tři ženy byly u studny pro vodu. Nedaleko odtud seděl na lavičce stařec a naslouchal, jak ženy chválí své syny. Jedna opěvuje, jak umí zpívat, druhá, jak je šikovný, třetí ale prohlásí, že její syn je docela obyčejný chlapec. Když nesou vodu domů, objeví se jejich synové: jeden krásně zpívá, druhý metá bravurně salta, třetí chlapec vezme matce vědro a nese je domů. Ženy se obrátí na starce s otázkou, co říká jejich synům. Odpoví: "Kde jsou vaši synové? Vidím jen jediného syna."

(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. 2O)

+

Často se vysvětluje v duchovní literatuře text Písně písní (5,2), kde se nevěsta přiznává, že sice spí, ale že její srdce bdí. Hmotné srdce nezastaví svůj tep ani ve spánku, jinak by nastala smrt. Znamená-li srdce metaforicky lásku, ani ta nemůže přestat v okamžicích, kdy fyzicky spíme a oddychujeme od práce. Vždyť spánek a oddech patří k životu, který je zasvěcen službě jiným.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.11)

+

Důvěra v člověka, v mravní život, ve vyšší poslání života. Důvěra v člověka je stav, kdy bez dalšího ověřování skutečnosti věříme v opravdovost snažení a konání bližního. Její dosah v co nejširším měřítku je mírou lásky k lidem. Je zdrojem posily pro toho, komu věříme.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.23)

+

V modlitbě se setkávám nejen s Bohem, ale novým způsobem i se svými bratřími a sestrami. Když se modlím za druhého člověka, vidím ho novýma očima. Odložím své předsudky a vidím ho očima Božíma. To mě přivádí do nového vztahu k němu. V modlitbě se cítím hluboce spojen s druhým člověkem, způsobem, který zahrnuje city, ale současně je překračuje. Mám v něho novou naději, a často mě při modlitbě napadne, co bych mohl tomu druhému říci nebo napsat. Modlitba vnáší do vztahu pohyb, podněcuje fantazii k novému a intenzivnějšímu setkání. (29) ...Pravá modlitba vede vždy i k hlubokému setkání s lidmi. (3O) ...lidé se cítí hlouběji přijati a s námi spojeni, když se za ně modlíme. (32)

(Anselm Grün, OSB: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří Karmelitánské nakl. 1993, s.32)

+

Být důsledně křesťanem znamená být i důsledně lidským, už protože žádné jiné náboženství nežádá a nevzdává větší úctu před spolubližním a též před tělesností, než náboženství Boha, který se stal člověkem, Krista a jeho podvojného přikázání.

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 137)

+

Úkol kněze spočívá dále ...v tom, aby slavil a zvěstoval milost a příchylnost /Zuneigung/ a přítomnost Boží v našem světě a tím vykoupení, které nám přinesl Ježíš Kristus; aby lidé pocítili: nejste zapomenuti, nejste sami, nejste bezcenní, jste milováni, jste doprovázeni, jste neseni. (44)
/Kněz má být Seel-Sorger, tedy pečovatel o duše: sdílet radosti a bolesti, navštěvovat osamělé, mít zájem o myšlení lidí, být prostě přítomen diskrétně a nevtíravě; ne jako budič špatného svědomí nebo hlasatel nedělní povinnosti a nutnosti přijímat svátosti, ale jako ten, kdo vede s lidmi rozhovor v postoji naslouchání, lásky a víry./ (45)

Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 44-45)

+

Známost musí trvat tak dlouho, až se zamilovanost změní, přeroste, zdokonalí na lásku. Láska totiž vidí: vidí normálně, ba jasnozřivě. Vidí i nedostatky i chyby na tom druhém. Pak, protože vidí dobře, vidí i dobré vlastnosti. Vidí toho druhého cele, jaký opravdu je. Teprve tak dovede zvážit, zda chyby budou pro celý život únosné. Už proto je delší známost nezbytná, aby se zamilovanost měla čas uklidnit - buď v rozčarování, nebo v trvalou lásku.

(Ladislav Simajchl: Láska pod lupou, Příprava na manželství, Brno, Blok 1991, 25)


Předpisy křesťanské morálky, to není sbírka puritánských zákazů, sestavená nepřejícími bez srdce. Jsou to spíš směrovky, které vedou lidí k umění pravé lásky, neomezené na jedinou pudovou složku. Mravní řád je návod k umění krásného milování nejen na chvíli, ale na celý život. Prohřešky proti mravnímu řádu jsou prohřešky proti právě té velké lásce, jíž se ti nedočkaví dovolávají.
Zacházet s ženou jako s hračkou, kterou lze po hře odhodit, to je hřích proti lidskosti.

(Ladislav Simajchl: Láska pod lupou, Příprava na manželství, Brno, Blok 1991, 43)

+

Vztah, který jsem navázal se svým Bohem, mi pomáhá v tom, abych se stal bratrštějším; vztah, který mám se svým bratrem, je i zárukou mého vztahu k Bohu.

(Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho... Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 173)

+

Abychom tedy byli v souladu s Písmem svatým, musíme užívat jeho jazyk: jazyk lásky. Musíme s ním být v souzvuku prostřednictvím lásky. Zaposlouchat se v něm do Boží lásky, odpovídat láskou na lásku Boží. Tedy ne rozumářství, nýbrž láska otvírá přístup k porozumění Písmu.

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 59)

+

Můžeme také poukázat na krásná slova Tomáše Akvinského: "Ubi amor, ibi oculus" (Kde je láska, tam je také oko). Opravdová láska nezaslepuje, ale dává vidět; teprve ona odhaluje v druhé osobě její věrohodnost a láskyhodnost. Podobně je tomu se světlem víry. Teprve ono nám dává poznat skutečnost v celé její výšce a hloubce. Kdo věří, ten vidí víc!

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 37)

+

Tři dny šel žebrák cestou necestou. Celou tu dobu neměl co do úst. Pak potkal druhého žebráka. Ten byl na tom obdobně. Šel též již tři dny cestou necestou a za celou tu cestu nic nejedl. Oba měli hlad. Pohlédli na sebe. Aniž by kdokoliv z nich pronesl jediné slovo, jeden z nich vytáhl z batohu krajíček chlebe - poslední "železnou zásobu". Rozlomil ho v půli a půlku dal druhému.

(Jaro Křivohlavý: Povídej - naslouchám Návrat, Praha 1993, 5)


I. Naslouchání ušima - slyšením
II. Naslouchání očima - viděním
III. Naslouchání srdcem - milováním

(Jaro Křivohlavý: Povídej - naslouchám Návrat, Praha 1993, 23)

+

Kvůli lásce podstoupil Bůh riziko, že vybavil člověka svobodnou vůlí.

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 11)


Jako tedy jeden Duch proniká všechny údy těla a tím zaručuje jednotu, tak je to také jeden Duch, který přiděluje jednotlivým údům úkoly a vzájemně je uvádí v soulad, aby se doplňovaly a obohacovaly. "Jsou rozdílná obdarovávání, ale tentýž Duch" (1 K 12,4). ...
Dary jsou zásadně dávány pro uskutečňování vzájemné lásky a musí této lásce sloužit. Láska tedy nemůže být použita proti duchovním darům. "Držte se lásky a usilujte o duchovní dary" (1 K 14,1)

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 67)

+

Člověk čistého srdce není podle evangelia ten, kdo nemá žádný hřích a nikdy si nemá co vyčítat, ale ten, kdo má ve všem, co dělá, upřímný úmysl zapomenout na sebe, aby se líbil Bohu a žil pro něho, ne pro sebe. (14) ...
Pravá láska je čistá v tom smyslu, že nesleduje vlastní zájem, ale jediným jejím cílem je potěšit milovanou bytost. (15)

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 14-15)


Sv. Terezie říká: "Milovat znamená dát všechno a přidat sebe samého."

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 44)

+

Abychom vychutnali radost, musíme se ponořit do ovzduší Boží Trojice. Bůh Otec, Syn a Duch svatý prožívají společně úplnou a dokonalou radost díky lásce, kterou se milují.

(Sestra Marie Laetitia: Tajemství radosti , Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1994, 21)

+

Pascal: "Pravý zázrak se pozná podle lásky."

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Ve zvratech doby Bůh zůstává věrný své lásce. Bůh nás miluje.
(Jan Pavel II.)
/KT 12.1.97/

+

Pravda bez lásky je nesnášenlivá a odpuzuje. Láska bez pravdy je slepá a nemá dlouhého trvání. A proto: vyznávajíce pravdu, musíme všemožně růst v lásce v tom, který je hlava - Kristus.
(Kardinál Augustin Bea)

+

Není lásky bez pravdy.
(Jan Pavel II.)
/André Frossard, Portrét Jana Pavla II., str. 46/

+

Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy, kde druzí nevidí nic...
/André Frossard,Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 20/

+

Pravá svoboda je ta, která uzpůsobuje člověka k lásce.
/André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 107/

+

Bez svobody není láska možná. Protože Bůh chce lásku, chce svobodu, ač ve svobodě vězí možnost jejího zneužití...
/Johannes B. Brantschen,Proč nás dobrý Bůh nechává trpět?, str. 23n/

+

Požadavek víry je: napřed milovat, abychom mohli poznat, zatímco mnozí lidé chtějí napřed poznat, aby mohli milovat, i když to dělají naopak, jakmile se zamilují.
/André Frossard,Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 128/

+

Kdo praktikuje lásku, uvádí do života Boží existenci, i když ho nezná.
/André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 168/

+

Člověk, jenž povstal z lásky, se k lásce vrací vírou a nadějí skrze utrpení a smrt. V tom mu nemůže nic zabránit.
/André Frossard,Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 171/

+

Pravda řečená bez lásky není o mnoho lepší než lež.
/Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, 32/

+

Bůh nás nemiluje proto, jací jsme, nýbrž prostě proto, že jsme. Opravdová láska nehledá důvod k milování.
/Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, str. 20/

+

Těsno není tam, kde je málo místa, nýbrž tam, kde není místo pro lásku.
/Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, str. 86/

+

"V tom se ukázala Boží láska k nám" (1Jan 4,9): tak nás vybízí svatý Jan k lásce k Bohu. Mohli bychom ale milovat Boha, kdyby nás on nemiloval jako první? ...
(Sv. Augustin)
/Pavel Strachota, Hlasy otců, 21/

+

Věřit, že Bůh je Otec, hluboce tomu věřit - to znamená věřit, že láska bude mocnější ve vás a skrze vás, než všechny překážky, které se jí staví do cesty. Nesmíme jen čekat, až vás ostatní budou milovat. Museli byste čekat velmi dlouho. ...
Bohu se budeme podobat právě tehdy, když překonáme svou pýchu a budeme ochotni udělat první krok, jak to dělá Bůh. ...
Jsme iniciátory lásky? Přibližujeme se k těm, kdo se zdráhají to udělat?
/Louis Evely,Krédo, 46n/

+

Mnohdy jsme zoufalí, protože jsme očekávali od sebe to, co může přijít jen od Boha. Jsme zklamáni, protože jsme založili svou naději na iluzi: věřili jsme, že jsme schopni sami milovat. Naproti tomu ten, kdo věří, že je pro něho něco dobrého v Božím srdci a že odtud se narodí jeho vlastní dobrota, ..., ten nebude nikdy zklamán. Víra ve všemohoucnost Boží lásky je jediným pramenem, který může živit naši naději, naši víru, naši lásku...
/Louis Evely,Krédo, 45/

+

Přikázání lásky k bližnímu je důsledkem přikázání lásky k Bohu. Nelze oddělit lásku k člověku od lásky k Bohu. Boží láska představuje zdroj lásky lidské. A pokud někdo nemiluje bližního, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Jako lidé zakoušíme nejdříve blíženeckou lásku. Ona předchází zkušenost Boží lásky.. nejprve zakoušíme lidskou lásku. teprve potom budujeme zkušenost lásky Boží. Lidská láska otevírá hlavní přístupovou cestu k Bohu. Právě díky vzájemné lásce se společně doprovázíme k Bohu...
/Jozef Augustyn,Kde jsi, Adame?, str. 88n/

+

V každém člověku je jakési vymezené území, které nemůže vyplnit žádná lidská blízkost.
A přesto nejsi nikdy sám. Neodporuj, nebraň se, otevři své srdce a uvidíš, že v hlubinách tvé bytosti, tam, kde se nikdo nikomu nepodobá, tam tě čeká Kristus. A odtud vzejde, vynoří se to netušené, to, v co jsi ani nedoufal.
/Bratr Roger Schutz, Láska.nad všechnu lásku, str. 13/

+

Milovat znamená žít láskou, která odpouští. Odpuštění nepramení z úmyslu druhého změnit. To by byla pouhá vypočítavost, která nemá nic společného s nezištností lásky. Člověk odpouští kvůli Kristu.
/Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str.54/

+

Člověče, Bůh tě miluje více, než jsi ty schopen milovat sám sebe. (Kardinál H. Newmann)

+

Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, neschvaluje-li její zásady a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým. Proto právě Kristus Vykupitel zjevuje plně člověka člověku samému.
(Jan Pavel II.)
/Z encykliky Redemptor hominis/

+

Láska je jediný tvůrčí princip.
(Gertrud von Le Fort)

+

Pravda o nevěstincích a o znásilňování nás přesvědčí, že spojení těl lásku nevytvoří.
(Sv. Augustin)
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 88/

+

Pravdou zavřeš ústa, láskou otevřeš srdce.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy,82/

+

Kateřina Sienská: "Jsou lidé, kteří chtějí jít k Otci, aniž by prošli kolem ukřižovaného Ježíše, který jim byl darován ke spáse. Takoví jsme, chceme bez kříže vpochodovat přímo do ráje.
Sv. Františka de Chantal mluví o cestě "matyrria lásky". V čem toto martyrium spočívá? "Řekněte plné ano Boží vůli a pak to zakusíte. Neboť Boží láska se bolestivě prořezává do těch nejtajnějších a nejvnitřnějších vrstev naší duše, odděluje nás od našeho vlastního já." Odděluje nás od našeho vlastního já, či spíš odřezává od nás vše, co k nám nepatří, co nám přitěžuje, co na nás cizopasí, co nás dělá neschopnými PPRAVÉ LÁSKY, kterou je SÁM BŮH. Sebestřednost znemožňuje milovat a být milován. Toto martyrium trvá od okamžiku, kdy se bezvýhradně zasvětíme Bohu, až do konce života. To však platí jen o lidech širokého srdce, kteří si nic nevyhrazují pro sebe a zůstávají lásce věrni. Neboť slabé a všechny, kteří mají jen málo lásky a vytrvalosti, Pán k martyriu nepřivede. Aby se od něj neodchýlili, nechá je žít jejich průměrný život.
Neradím vám, abyste šli touto cestou prostřednosti. To je křesťanství, které nikoho nepřiláká, nepřináší žádný užitek ani radost. Takový křesťanský život je zbytečný.
Bůh hledá lidi, kteří jej vášnivě milují. A je podivuhodné, co připravuje pro ty, kteří ho milují.
/Hans Buob,Růst v modlitbě, str. 114/

+

Nikdy nebudu věřit
v Boha, který by nebyl láska a nedovedl proměnit v lásku všechno, čeho se dotkne,
v Boha lidí, kteří si myslí, že milují Boha, když nemilují lidi ve svém okolí,
v Boha lidí, kteří chodí do kostela a přitom nepřestávají lhát, krást, podvádět a donášet,
v Boha, který by nebyl přítomen všude, kde se lidé milují,
Ano, můj Bůh je jiný Bůh!
(Podle Kardinála Maximose IV)

+

Pravda říká: Jsi umazaný.
Láska říká: Umyji tě.
Pravda volá: Jsi zraněný.
Láska volá: Vyléčím tě.
Pravda křičí: Jsi ohrožený.
Láska křičí: Zachráním tě.
Poslouchej pravdu i lásku!
Poslouchej "otce" i "matku!"
Následuj pravdu i lásku!

+

Není dobré, když se v jakémkoliv prostředí rozhoduje pouze racionálně. Je třeba také citu a intuice, a to je způsob, jakým problémy chápe a řeší žena. ...
V církvi se prosadilo otcovské pojetí lásky: "Nejdřív se polepši, a pak za mnou přijď." Otec chce vidět výsledky, a potom své dítě podpoří. Láska matky je jiná. Má ráda dítě takové, jaké je, ničím svou lásku nepodmiňuje. Jestliže někdo pozná jen mateřský typ lásky, myslí si, že získá vše bez námahy. Pozná-li jen otcovský, nabude přesvědčení, že si všechno musí zasloužit. Ne nadarmo je církev v současnosti mnohými vnímána jako ta, která na člověka stále klade množství požadavků, ale není schopna vytvořit mu potřebné zázemí, být "domovem".
(Karel Klein)
/AD,97/6, str.22, článek: Žena, nebo osidlo/

+

Pýcha i láska od základů změní každého člověka.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 96/

+

Zamilovanost (cit) X láska (obětování se)
Láska začíná tam, kde je oběť. (dostát smlouvy)
(Podle Dr. Wolfa)

+

Komunikace je životně důležitá pro lásku.
/John Powell, Štěstí začíná uvnitř, str. 144/

+

Láska proměňuje život.
/John Powell, Štěstí začíná uvnitř, str. 88/

+

Když si člověk není vědom, že ho Bůh přijímá, ztrácí svou tvář. Ztrácí sám sebe...
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 13/

+

Bůh má mě rád, i když má k tomu pramálo důvodů, přesto Bůh má mě rád.
(Pavel Bobek)
/Ze stejnojmenné písně.../

+

Kde je velká láska, tam není nic malého.
(Paschalis Schmid)

+

Láska má v činech teploměr

+

Zkušenost nás učí, že láska nespočívá v tom, že na sebe vzájemně hledíme, ale v tom, že náš pohled jde stejným směrem.
(Antoine de Saint-Exupery)

+

Z každého otroctví vysvobozuje láska.
(Theo Mechtenberg)

+

Daruj svou lásku dál skrze naslouchání, porozumění a skrze své přebývání v blízkosti.
(Agnes Jäger)

+

U nás se stává, že když někomu řekneš "Bůh tě miluje", dostaneš odpověď "To jsem věděl" a ne "To jsem zakusil".
(Alvaro Grammatica)

+

Kapka lásky je víc než oceán rozumu.
(Blaise Pascal)

+

Svět stojí jen na jediném: na lásce.
/Bratr Efraim,Paradoxní Bůh, str. 8/

+

Pravda bez lásky činí člověka nepřístupným.
(Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str.70;)

+

Nesmí se povýšit poznání nad vztahy a lásku!
To je potom pravá pokora...

+

Když miluješ, doopravdy miluješ, všechno se stává lehčím a ty cítíš, že jsi nalezl to, cos hledal.
/Carlo Carretto, Hledal jsem a nalezl jsem, str. 101/

+

Naše řeči o tom, zda a jak v Boha věříme či nikoli, jsou jen pustým tlacháním!
Jsou to prázdné spekulace, jež zůstávají v drtivé většině případů bez užitku.
Neboť jediné, na čem záleží, je naše láska. My však milovat buď neumíme, anebo nechceme.
Nyní již vím, proč svatý Pavel hovořil s takovou silou výrazu, když toto právě vysvětloval Korintským: “Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými... ano i kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1 Kor 13,1-2).
Zde leží jádro problému: hrozí mi nebezpečí, že ve skutečnosti nic nejsem, protože neumím milovat.
Neptejte se tedy už, zda věříte nebo nevěříte v Boha; ptejte se, zda milujete.
A jestliže milujete, netrapte se už ničím jiným, milujte.
A milujte stále víc, až k bláznovství, tomu pravému, které vede k blaženosti: k bláznovství kříže, jež je vědomým darováním sebe a v němž se skrývá výbušná síla, která má moc vás osvobodit.
Toto bláznovství - a to je víc než jisté - však musí projít poznáním vlastní chudoby, skutečné chudoby, která spočívá v tom, že neumíme milovat.
Právě tak jisté však je, že až dosáhneme hranice, kterou není v lidských silách překročit, zasáhne svou tvůrčí mocí Bůh, který říká nejenom: “Hle, obnovuji všecky věci“ (Zj 21,5), ale také: “Vyjmu vám srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26).
A právě proto smíme zažít tu úžasnou skutečnost: když milujeme, poznáváme a zakoušíme Boha...

/Carlo Carretto,Hledal jsem a nalezl jsem, str. 33n/

+

Žít víru
Jeden člověk, jenž hledal radu, přišel k mistru Eckehardovi, mnichu ze St. Gallen a duchovnímu básníku (909-973), s dotazem, který člověk je nejdůležitější, která hodina je nejdůležitější a který skutek v životě je nejdůležitější. Mistr Eckehard na to odpověděl:"Nejdůležitější člověk je ten, který stojí nyní před tebou, nejdůležitější hodina je nynější hodina a nejdůležitější skutek je skutek lásky, který můžeš nyní vykonat. Zítra by již mohlo být pozdě".

+

"Bůh miluje, každého jedince
z nás tak, jako by mimo nás
nebylo nikoho, komu by mohl
věnovat svou lásku."
(Augustin z Hippa)

+

V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.
Přísloví 17,17 (EKUM)

Nemiluje ten, kdo nemiluje vždy.
Aristoteles

+

Milovaní, jestliže Buh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.
1J 4,11 (CEP)

Milovat znamená žít životem toho, koho milujeme.
Tolstoj


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...