Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty M Modlitba - soubor tematických textůKrátké texty, citáty Různé texty k tématu modlitba

Různé texty k tématu modlitba

Židle, na které prý sedí Kristus

Když jednou jeden kněz odcházel od lůžka umírajícího, ukázal na židli, ze které právě vstal, a řekl: „Pokaždé, když se na tu prázdnou židli podíváte, pokuste se vidět, že na ní sedí Kristus. Jen se na něho dívejte a modlitba pak přijde sama od sebe.“

Rada fungovala, a tak má příběh ještě pokračování. Brzy poté telefonovala knězi dcera umírajícího, aby mu řekla, že její otec zemřel. Líčila mu: „Jeho poslední hodiny jsem strávila s ním. Vyzařoval pokoj a mír. Pak jsem na dvacet minut odešla z místnosti. Když jsem se vrátila zpátky, byl už mrtvý. Je ale zvláštní, že jeho hlava neležela na polštáři, ale na židli, která stála vedle jeho lůžka.“
(James A. Feehan: Bůh ukrytý v příbězích, Karmelitánské nakladatelství)

+

Pohané se domnívají, že účelem modlitby je změnit Boží myšlenky, modlitbou si osobují právo Boha informovat, ukázat mu, že určité situaci nepřikládá takovou váhu, jakou tato situace vyžaduje. Snaží se probudit Boha spícího, dojmout Boha lhostejného, zlepšit Boha nedokonalého. Prostě se snaží učinit Boha pozorným vůči vlastním přáním, naklonit si ho.

Modlitba však naopak znamená, že necháváme Boha, aby se stal Bohem v nás, že se vystavujeme jeho činnosti a otvíráme se jeho působení. Když se modlíme, necháváme Boha, aby v našem nitru konal to, co by tam chtěl konat vždy, jen kdybychom mu pro to nechali čas, volnost a příležitost…

Modlitba je duší veškerého apoštolátu, apoštolát je naopak tělem vší modlitby. Dokonalý křesťan je rozjímavý misionář, nebo chcete-li raději, činný člověk, „počatý z Ducha svatého“.

Činný člověk, který nerozjímá, je veřejným nebezpečím. Okamžitě ho srazte, aby prožil hodinu extase! To byla metoda, které užil Pán při obrácení sv. Pavla. Ten byl strašně činný a horlivý pro Boha. Bůh ho musel však shodit s jeho koně a na tři dny ho oslepit, aby se mu dal poznat.…

Člověk rozjímavé povahy se nemůže nestát misionářem…


Zpověď se dnes považuje za razítko s testem „volný vstup do nebe“. Stává se průkazem, potřebným pro překročení hranice. Nebo za psychologické léčení: „to vám uleví“. Nebo za vyprání: „činím pokání, protože hřích se mně nelíbí.“ Opravujeme si svůj krásný vzhled. Teď se budeme zase moci na sebe dívat v zrcadle sebelásky s uspokojením. Zbavujeme se svých hříchů: Vhazujeme penízky svých hříchů mřížkou do zpovědnice a vyžadujeme potvrzenku.

Pán by byl nikdy nepropůjčil k takovému obchodování. Byl by nás přerušil se slovy: „Počkej! Zastav se! Mlč! Neopakuj své hříchy, ale odpověz mi: Věříš, že ti mohu odpustit? Věříš, že mohu změnit tvůj život? Věříš, že tě tolik miluji, abych tvůj život změnil, naplnil, předělal? Věříš, že jsem pro tebe dost trpěl, že tě tolik miluji, aby to postačilo. abych tě osvobodil od hříchu? Věříš, že budeš se mnou tak šťasten, že už nebudeš mít potřebu hřešit? Věříš, že jsem schopen to všechno udělat?“

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997)

+

„Modlitba je tlumočníkem naděje,“ říká svatý Tomáš (II-II.,17, 4 ad 3).

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 122)

+

Duchovní vůdce by měl přijímat mlčení s naprostým klidem. Citové napětí, pocity iritace a hněvu - a to i dobře skrývané - působí velice silně na vzájemný vztah. Chvilkovou odmlku lze prostě vyplnit osobní modlitbou. Ta znamená obrovskou pomoc v procesu svěřencova otevírání. Vedený prostě vycítí ve vůdcově modlitbě starostlivou péči o svou osobu. Duchovní vůdce by měl mlčícímu celým svým postojem zprostředkovat poselství: Tvoje přítomnost mi nevadí ani teď, když mlčíš.

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 77)

+

Boha nacházíme v přírodě, nacházíme jej v pravdivém a krásném. V KRÁSNÉM pravděpodobně ještě hlouběji a existenciálněji. Bohužel jsme se nechali svést masivním intelektualismem. Chceme ideje, stále více idejí a produkujeme slova, stále více slov tam, kde modlitba je něčím právě opačným! Čím více idejí se shromažďuje a čím více slov se nalézá, tím méně se duše modlí. MODLIT SE znamená vytvářet ze své bytosti zase jednotu. Idea nespojuje naše bytí, nesjednocuje bytost, protože stojí a argumentuje proti nám, žije od nás oddělená.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 52-53)

+

Pro někoho modlitba představuje odříkávání veršů, které umí zpaměti nebo které někde četl. Vás by snad těšilo, kdyby vás navštívil kámoš, třikrát vám zopakoval stejnou básničku a odešel? A to všechno za účelem, abyste mu půjčili tisícovku?

(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Česká křesťanská akademie, Praha 1997, 77)

+

Potřebujeme nové typy činnosti, které by umožňovaly kontemplaci a meditaci. K tomu člověk potřebuje hodně odvahy, aby dokázal být sám. Člověk potřebuje kus pouště, kam by se uchýlil, aby znovu našel sám sebe. Musí znovu objevit úkoly, které je povolán uskutečňovat. Jedině tím, že odpoví na výzvy, kterých se mu z různých stran dostává, bude schopen znovu odhalit jediný skutečný smysl svého života,“ připomíná Frankl. Neděle může spláchnout nános celého týdne jedině tehdy, když bude prožívána ve smysluplné plnosti, v tichém a osobním hledání toho, co jsme povoláni uskutečňovat.

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 33)

+

Jedním z objevů, který učiníme v modlitbě, je, že čím blíže přijdeme k Bohu, tím blíže se dostaneme ke všem svým bratrům a sestrám v lidské rodině. Bůh není soukromý Bůh. Bůh, který přebývá v našem vnitřním svatostánku, přebývá také ve vnitřním svatostánku každé lidské bytosti. Když poznáme Boží přítomnost ve svých vlastních srdcích, můžeme ji zpozorovat i v srdcích ostatních lidí, protože Bůh, který si nás vybral za svůj příbytek, nám dal oči, abychom viděli Boha, který přebývá v ostatních.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 18-19)


Znám jen málo lidí, kteří by viděli tolik utrpení jako dalajlama. Jako duchovní a politický vůdce Tibetu byl vyhnán ze své vlastní země a byl svědkem systematického zabíjení, mučení, útlaku a vyhoštění svého lidu.
A znám jen málo lidí, kteří by vyzařovali tolik míru a lásky.

Dalajlamův šlechetný a odzbrojující smích postrádá jakoukoli nenávist či hořkost vůči Číňanům, kteří pustoší jeho zem a vraždí jeho lid. Říká: „Oni jsou také lidské bytosti, které bojují, aby našly své štěstí a zaslouží si náš soucit.“
Jak je možné, že člověk, který byl vystaven takovému pronásledování, není plný zloby a touhy po pomstě? Dostane-li dalajlama tuto otázku, vysvětluje, jak při svých meditacích nechává vstoupit všechna strádání svého lidu a jejich utiskovatelů do hloubky svého srdce a tam je změní na soucit.

To je duchovní výzva! Zatímco se úzkostně zajímám o to, jak pomoci lidem v Bosně, Jižní Africe, Guatemale a také v Tibetu ..., volá mě dalajlama, abych posbíral strádání všech lidí na tomto světě do středu svého bytí, aby se tam stalo surovinou pro mou soucitnou lásku.
Není to také Ježíšův způsob? Krátce před svou smrtí a vzkříšením řekl: „Až opustím tento svět, vezmu všechny lidi k sobě.“ Ježíš vzal na sebe utrpení všech lidí a přeměnil ho na dar soucitu pro svého Otce. A toto je cesta, kterou bychom měli následovat.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 38-39)

+

Skutky apoštolů vypravují, že v den letnic, když byl seslán Duch svatý na Pannu Marii a na apoštoly shromážděné ve večeřadle, projevila se církev světu. Jakým způsobem to může celé církevní společenství ustavičně připomínat?

Ve vyprávění svatého Lukáše vidíme trojí pohyb: první je vytrvalá a intenzivní modlitba, pak příchod Ducha, a nakonec poslání. Myslím že dnes, chceme-li vytvořit podmínky, aby se opakovaly "nové letnice", budeme muset i my projít stejnou cestou. Nemluvím obrazně: chci říci, že je-li někdo opravdu rozhodnut udělat si tuto zkušenost, měl by být schopen pokleknout a vnitřně setrvat v tomto postoji, dokud na něj nesestoupí Duch svatý.

Také v evangeliu pozorujeme spojitost mezi příchodem Ducha svatého a modlitbou: "Když byl i Ježíš pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj" (Lk 3,21-22). "A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým" (Sk 4,31). Sám Ježíš ubezpečil: "Nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí" (Lk 11,13).

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 130)

+

Modlitba je především účast člověka na životě a na činnosti Boha. Je aktem svobody a lásky, spoluprací na díle Boha v dějinách.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 289)

+

Platí-li to, co opakuje po Augustinovi římská církev: "Miluj a dělej, co chceš!", pak stejně platí také to, co říkají naši pravoslavní bratři: "Modli se a dělej, co chceš!"

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 172)

+

Bez obnovení z ducha modlitby a pokání není možné vnější obnovení církve. Tragikou mnoha současných pokusů o obnovu je, že chtějí mít jedno bez druhého.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, . 81)

+

Neexistuje modlitba, která by si mohla klást podmínky. Modlitba se začíná vážně tam, kde se rozhoduje - jakkoli zdráhavě - pro bezpodmínečné.

(Hans Urs von Balthasar: Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 23)

+

Vždyť jednou z největších překážek na cestě k Pánu je "moudrost tohoto světa", pokus chtít život pocházející od Boha posuzovat pozemskými měřítky a lidskou chytrostí. Tak se mohou i duchovní zkušenosti a poznatky stát moudrostí tohoto světa, jestliže se jich budeme držet jako nějaké pevné věci, kterou bez rozmyslu a v sebejistotě použijeme na nějaký ojedinělý případ. Jen když veškeré výsledky stále znovu odevzdáváme Bohu, poznáváme opravdový spásný význam těchto poznatků. Základní poznávací znamení veškerého rozlišování spočívá v tom, že člověk při něm vstoupí do postoje klanění a hluboké důvěry.

(Norbert Baumert:Rozlišuj Duchy? Pomoc k duchovnímu rozlišování podle Ignáce z Loyoly, Praha, Past. středisko při Arcibiskupství pražském 1993, s. 6-7)

+

Neboť jak jsme řekli, kdo se dívá na něco bez modlitby, nevidí nebo vidí špatně.

(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 12)


Tedy vidět realitu světa s Kristem v jedno, to je kontemplace. (13)
Základ je: vidět Boha, vidět sebe, vidět svět.(16)
Kontemplace je vidění, dívání se, a ne zahlédnutí, ne napůl, ne zbrkle, ale úplně. Pravdivě a úplně. (16)

(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 13 a 16)

+

Najdou se lidé, kteří říkají: "Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec. (8)

Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechá přitom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš. (18)

(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. CANTO 1988, 8 a 18)

+

Někdy je nejlepší modlitbou pohled na Krista: dívám se na něj, on hledí na mě. (2)


Svůj den začínáme tím, že se pokoušíme spatřit Krista v hostii. Pak během dne ho vidíme v zubožených tělech našich chudých. Tak se modlíme prací, když všechno konáme s Ježíšem, pro Ježíše a kvůli Ježíši. Chudí jsou naší modlitbou. Oni nesou v sobě Boha. - Modlit se - to znamená modlit se vším, modlit se prací...

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 3)

+

Mariino panenství je také znamením chudoby, poníženosti, očekávání Boha, neboť on jediný v své plnosti může naplnit ty, které si vyvolí. Panenství je znamením prázdna, naprosté důvěry v Boha, který obohacuje chuďasy, jimiž jsme my. Tímto způsobem je také výzvou ke kontemplaci, která jediná má a může naplnit toho, kdo neočekává nic od člověka a všechno od Boha.
/Ježíšovi bratři Jakub a Josef (Mt 13,55) jsou v Mt 27,56 a Mk 15,4O označováni jako synové jiné Marie, která byla u kříže./ (35)

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 35) (29)

+

Popis zážitku z raného dětství. Dítě pozoruje matku, jak se modlí u lurdské jeskyně. "V té chvíli jsem pochopil, že za tou mříží ona dlouhá němá socha v bílém pouze představuje Někoho neviditelného, možný, jistý pramen laskavosti. Uvědomil jsem si, že velká osoba, která se modlí na kolenou, koná akt smysluplný, vzbuzující důvěru. Pochopil jsem,že jí naslouchá jiná osoba, jež je nám blízká, milá, dobrá a mocná. Řekl jsem si, že bych se rád uměl modlit."

(Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho... Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 62)

+

Chceme-li to trochu vysvětlit, můžeme říci, že o "contemplatio" jde tenkrát, když "mysl a rty odpočívají a pohled je jednoduše upřený na Pána, zatímco srdce se vzpíná v modlitbě beze slov a vůle se snaží sjednotit se s vůlí jeho" (J. Borst, Jednoduchá metoda kontemplativní modlitby, Bologna 1979, 49-5O).

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 81)

+

Jako jednoznačně prokázané lze - ve shodě se všemi školami - počítat k účinkům meditace větší trpělivost, vnitřní klid, lepší porozumění sobě samému, zbavení se bloků, větší citlivost k celé skutečnosti

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 75)

+

Nuže, "jestliže kontemplace chybí, je třeba vrátit se k rozjímání, jako se námořník chopí vesel, když vítr už nevzdouvá plachty".

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 92)

+

Všechna naše slova jsou planá a neužitečná, nevycházejí-li z hloubky srdce. Slova, která nerozmnožují světlo Kristovo, rozmnožují temnoty...

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 4)

+

Charles de Foucauld: "Modlit se znamená myslet na Boha s láskou." (244)

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Marie mohla sedět u Ježíšových nohou, protože tu byla Marta, která obsluhovala.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.45)

+

Když člověk vystoupí na horu,všechny věci dole se mu jeví jinak. Vidět věci jinak je hlavní prvek pokání potřebného k tomu, aby se člověk k Bohu přiblížil. Proč se z vysoké hory jeví věci jinak? Vidíme je všechny najednou, v jejich správných proporcích k sobě navzájem. Nejdůležitější je ovšem vztah všech věcí k Bohu, v tom je podstata náboženství. Hory se tedy staly útočištěm těch, kdo se chtěli modlit: proroků ve Starém zákoně, Krista samého, křesťanských poustevníků:, na horách vznikaly kláštery a poutní místa. Křesťané si začali vytvářet, abychom tak řekli, i hory umělé: osamělá místa uprostřed města, v klausuře, v exercičních domech. ...Při exerciciích se vidí obyčejné pravdy našeho náboženství v jednotném spojujícím pohledu shora, v záři vycházejícího slunce: proto se najednou stávají úžasnými. (5-6)


Dvě pojetí světla: jednak jako vnější osvětlení, jednak "vidění", schopnost něco poznávat z nitra. Takovým viděním by měla být modlitba. Tak viděli apoštolé Krista na hoře Tábor. (25O-54 )

(Tomáš Špidlík: K vyšším věcem jsem se narodil, Praha 1991)

+

Ježíš se modlil celou noc, než vyvolil apoštoly, a přece jedním z nich byl i Jidáš! (383)

"Modlíte-li se k Bohu, musíte být ochotni přijmout i daleko větší dar, než je ten, o který jste žádali. Bůh dává rád jenom velké dary, protože je sám velký.Škoda, že my často máme jen malé srdce, do kterého se ty velké dary nevměstnají.!" (230)

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 383)

+

Meditace byla a je užívána ve všech kulturních a duchovních směrech jako prostředek k usměrňování životních cílů a k provádění žádoucích změn v osobnosti nebo ve způsobu života. V každé formě - ať je to cesta k "Nejzazší skutečnosti", cesta "poznání", či cesta k "osvobození" - meditace má jako svůj úkol, zpravidla na počátku cesty, sebenápravu a zvýšení sebekontroly. Duchovní cvičení s meditací spojená mají za cíl doplnit racionální část života inspirací, fantazií a pozitivními elementy emočními. Cílem je proniknout do podvědomí a ovlivnit podvědomí - pramen citu, tuh a žádostí a tedy impulsů našeho počínání. Úspěšná meditace proto dosahuje hlubšího a trvanlivějšího vlivu na osobnost než přístup čistě racionální.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.55)


Vybavit si před sebou všechny starosti i bolesti svého života. Uvědomit si svůj dřívější a dnešní pohled na ně. Co znamenaly pro nás v minulosti a co znamenají dodnes. Jak se staré bolesti stávají poměrně bezvýznamnými.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.92)

+

Přimlouvat se znamená vzít člověka nebo problém do svého náručí, odnést ho před Boha, vyložit a složit ho před Ním.
Co je při této modlitbě hodné pozornosti je Bůh a ne problém...
Ústřední téma přímluvce není tedy problém sám, ale Hospodin, jeho velikost a jeho vztah k člověku. To neznamená, že nebudeme vnímat tíži problému, ale znamená to, že se na ni začneme dívat Božím pohledem, nad-hledem...
Takto se člověk může v řešení dané situace spojit se samým Bohem...
(Podle Michaela Špilara)

+

Přimlouvat se v modlitbě znamená sjednotit se ve víře se vzkříšeným Kristem, který je živ a neustále se přimlouvá za svět. (Srv. Řím 8,34; Žid 7,25;Jan 2,1)
Účinnost přímluv nezávisí na množství slov, ale na tom, jak se dokážeme sjednotit s Kristem.
Prospěšnější než množství slov může být množství přímluvců...
Duch svatý se v nás nejen přimlouvá, on nás i učí, abychom se sami přimlouvali za druhé.
Přímluva je Bohu milá proto, že je v ní méně sobectví, že se v ní ukazuje nezaslouženost Božích darů, a že se v ní připojujeme k vůli Boží, který "chce, aby všichni lidé došli spásy" (srv.1 Tim 2,4).
Bůh odpustil Jobovým přátelům, protože se Job za ně přimlouval, a Jobovi navrátil jeho původní bohatství, protože se modlil za své přátele. (Job 42,8-10)
(Podle R. Cantalamessy,Život pod vládou kristovou, str. 190n)

+

Když jsem byl mladý, myslil jsem si, že by modlitba měla být pouze díkuvzdáním nebo chválou. Prosebnou modlitbu jsem považoval za něco nedůstojného. Časem jsem ale změnil názor. Dnes prosím mnoho a ještě někdy víc díky sestřičce a jejím dlouhým seznamům.
(Jan Pavel II.,Frossard, Portrét JP II., str. 17)

+

Modlit se: To neznamená jen vršit otčenáše nebo růženec. To znamená udržovat své spojení s Bohem a tedy celý život protkat modlitbou. Ne jen tak, že do každé práce vkládám modlitbu, ale tak, že každou práci, starost, rozhodnutí do modlitby zařadím. Ať už jde o modlitbu osobní nebo společnou.
(P.Aleš Opatrný,Stůl slova C1)

+

Ze zbožnosti si nesmíme dělat alibi.
(Miloslav Kardinál Vlk)
/KT 1-96/

+

Meditace (modlitba) - nádech!
Pastorace (život) - výdech!
/Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 97/

+

I ta nejzapadlejší pošta má spojení s celým světem. I ten nejposlednější člověk může mít spojení s nekonečným Bohem.
/Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 106/

+

Modlitba je svou podstatou
spojením, sjednocením s Bohem,
s jeho silou udržující svět,
modlitba
je smíření s Bohem,
je matkou a dítětem,
je slzami pokání za hříchy,
je ochrannou zdí,
je pokrmem,
je radostí budoucnosti,
je zásahem do nekonečna,
je pramenem dobrého života,
je poutí ve světle,
je předtuchou slávy.
(Podle sv. Jana Klimakose)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 62/

+

Kdo nepřichází k Bohu takový, jaký je, nikdy se nedoví, jaký je Bůh.
(Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, str. 94)

+

Dobrý Bůh mi vždycky dal, abych si přála to, co mi chtěl dát.
(Sv. Terezie z Lisieux,Vstupuji do života, str. 65)

+

Dobrý Bůh vždy vyplní mé přání...
(Sv. Terezie z Lisieux)

+

Ranní modlitba rozhoduje o celém dni.

+

Není smyslem společné modlitby, abych jen neustále přemýšlel, co se budu modlit. Tím budu sám sobě překážkou. Smyslem společné modlitby je schopnost zaslechnout, zda mi Bůh právě prostřednictvím této modlitby nechce něco říci a zda tedy nemám tuto modlitbu vztáhnout na sebe, přivlastnit si ji, než se budu modlit dále.
(P. Hans Buob,Dary Ducha Svatého, str.30)

+

Modlitba v jazycích
Když se modlíme v jazycích, náš duch je zcela k dispozici Pánu, aby nás použil jako průzračný kanál milosti a uzdravení. Modlitba v jazycích je obdivuhodný nástroj, schopný proniknout až tam, kam člověk a věda proniknout nemohou.
(P. E. Tardif,Ježíš mě učinil svým svědkem, str. 75)

+

Jak může člověk unést tíhu a odpovědnost ve svém povolání? "Duch přichází na pomoc naší slabosti, ...sám Duch se za nás přimlouvá... Důležitější v modlitbě je Ty, protože naše modlitba pochází od Boha. Když se začínáme modlit, máme dojem, že iniciativa vzešla z naší strany. A zatím je to vždy Boží iniciativa v nás.
Nenahraditelná je kniha Žalmů. Je třeba modlit se "vzdechy, které nelze vyjádřit", aby se člověk mohl modlit v souladu s prosbami samotného Ducha.
Každá modlitba je oslavný čin.
Člověk nedosahuje plnosti modlitby tehdy, když vyjadřuje především sám sebe, ale tehdy, když dovolí, aby se v ní plněji zpřítomnil sám Bůh. Dosvědčují to dějiny mystické modlitby na Východě i na Západě: sv. František, Terezie, Jan od Kříže, Ignác, Serafim Sarovský.
Papež se modlí tak, jak mu to dovoluje Duch svatý. ..Předmětem modlitby papeže je radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. Bůh je pro člověka prvořadým zdrojem radosti a naděje. Evangelium je především radost ze stvoření. Bůh, který stvořil všechno dobré, je pramenem radosti. Jako by Bůh říkal svému tvorstvu: "Jsem rád, že tu jsi." A bytostná radost ze stvoření je korunována radostí ze spásy , z vykoupení. "Já jsem přemohl svět." Důvodem naší radosti je, že máme sílu zvítězit nad zlem a můžeme se stát Božími dětmi.
(Jan Pavel II.,Překročit práh naděje,str.37-40)

+

Kde člověk nepociťuje, že k němu Bůh mluví, začne hovořit jen sám o sobě, sám se sebou a o svém vlastním výkonu.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 29)

+

Náš Bůh je Bohem rozhovoru.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 35)

+

Není žádná lepší možnost poznat člověka než se za něj modlit.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 18)

+

Tím, že nejdříve mluvím Bohu o lidech, stávám se schopným hovořit lidem o Bohu.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 35)

+

MEDITACE
Meditace je cesta ke zkušenosti s vlastní podstatou. Vede do středu bytí,.. až k jeho ose. V meditaci se dotýká člověk objektu svého poznání, "ochutnává" ho a sjednocuje se s ním. Rozum zůstává od Boha oddělen. V meditaci se člověk vydává na cestu k Bohu. V křesťanské meditaci je osou Ježíš Kristus, Ježíš je ta cesta. On je ta cesta, nemusíme nikde bloudit, ani při hledání svého já, ani při hledání smyslu našeho života, ani při hledání Boha. Můžeme prostě jen nastoupit na tuto cestu. Křesťanská meditace nejde do složitých oblastí duše, podvědomí a nevědomí,..
Když chceme třeba z bažiny vyvést živý pramen, pak nespočívá řešení v tom, že začneme vodu zkoumat, analyzovat a čistit, My musíme opět obnovit spojení s pramenem. Z něho vychází nová voda a pak zmizí všechna špína okolo jakoby sama od sebe. Křesťanská meditace vpouští do duše světlo.
Ježíš je cesta k nám samým, ale také od nás k druhým a k Otci.
/ Tomislav Ivančič ,Abba, str.11/

+

V modlitbě srdcem nezáleží na tom, jestli velmi uvažujeme, nýbrž jestli velmi milujeme.
(Terezie z Avily)

+

Kdo v modlitbě neprožívá snoubenecký vztah s Bohem, nikdy ničemu v církvi neporozumí, nepochopí její podstatu, protože ona je Kristovou nevěstou.
(Jacques Philippe)

+

... Chci-li se modlit, není /vždy/ zapotřebí, abych si klekal; mohu s ním /Bohem/ komunikovat, aniž bych se vyjadřoval ve slovech nebo myšlenkách. ...
(Carlo Carretto,Hledal jsem a nalezl jsem, str. 109)

+

Bůh je nám vždy nablízku. Musíme si jen zcela vědomě uvědomovat jeho přítomnost. Když toto činíme, tak se modlíme.
(Robert Farici,Auf der Suche nach Jesus, str. 12)

+

Bůh by se mohl obejít bez naší modlitby. Je to tajemství, že modlitbě přisuzuje takovou hodnotu,
On rozumí všem lidským jazykům. Mlčíš-li před ním /přebýváš-li před ním v mlčení/, to už je tvoje modlitba: tvé rty jsou sevřené, ale mluví k němu tvé srdce. A skrze svatého Ducha se Kristus v tobě modlí daleko víc, než si vůbec dovedeš představit.
Ve společné modlitbě dává duch chval tušit odrazy neviditelného. Skrze ni se ti náhle objevuje nový smysl bytí a pomalu v tobě vyvstává údiv lásky.
Nezneklidňuj se, jsi-li ně´kdy při společné modlitbě nepozorný. Tvá prostá přítomnost vyjadřuje bdělost a očekávání živého Boha, je jakousi předehrou ke kontemplaci.
(Roger Schutz,Láska nad všechnu lásku, str. 62)


Související texty k tématu:

Modlitba, modlitby
Kdo se modlí, nemarní čas (Benedikt XVI.)
Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě… (Vojtěch Kodet) 
Jak jsem zpovědníka žádal o zproštění od modlitby (Elias Vella) 
Modlitba - soubor tematických textů
Texty na nástěnky
Základní modlitby
- Na webu vira.cz: modlitba, modlitba; rozjímání, meditace
- web o modlitbě, seznam modliteb www.modlitba.cz

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...