Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty R RadostCitáty z Katechismu katolické církve Radost v KKC

Radost v KKC

30
"Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina" (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, "upřímné srdce" a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.
"Velký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný, velikost Tvá je nevýstižná a moudrost Tvá nemůže být změřena! A Tebe chváliti chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Člověk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod svědectvím svého hříchu, pod svědectvím, že se pyšným protivíš. A přece chváliti Tebe chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Ty sám povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě."

163
Víra nám dává jaksi předem zakoušet radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování zde na zemi. Tehdy uvidíme Boha "tváří v tvář" (1 Kor 13,12), "takového, jaký je" (1 Jan 3,2). Víra je tedy již začátek věčného života.
"Už nyní nazíráme jako v zrcadle, jako by byly přítomné úchvatné skutečnosti, které jsou pro nás podle příslibů vyhrazeny, a ve své víře očekáváme, že se z nich budeme těšit."

164
Nyní však "(v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme" (2 Kor 5, 7) a poznáváme Boha "jen jako v zrcadle, nejasně" (1 Kor 13,12). Víra ozařovaná tím, v něhož věří, bývá často prožívána v temnotě. Víra může být podrobena zkoušce. Zdá se, že současný svět je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra. Zdá se totiž, že zlo a utrpení, nespravedlnost a smrt, které prožíváme, odporují radostné zvěsti; to pak může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením.

301
Po stvoření Bůh neponechal své tvorstvo jeho osudu. Nedává mu jen bytí a existenci: v každé chvíli mu uchovává bytí, dává mu schopnost jednat a vede ho k jeho cíli. Uznat tuto naprostou závislost na Stvořiteli, je zdrojem moudrosti, svobody, radosti a důvěry:
"Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život" (Mdr 11,24 26).

333
Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Když Bůh uvádí svého Prvorozeného do světa, říká: "Ať se mu klanějí všichni Boží andělé" (Žid 1,6). Jejich chvalozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu církve: "Sláva na výsostech Bohu..." (Lk 2,14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství,173 obsluhují Ježíše na poušti,174 dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti,175 i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel176 jako kdysi Izraele.177 Andělé také "evangelizují" (Lk 2,10) tím, že oznamují radostnou zvěst o vtělení178 a Kristově vzkříšení.179 Při Kristově návratu, který ohlašují,180 mu budou sloužit při jeho soudu.

389
Učení o prvotním hříchu je takřka "rubem" radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má "mysl Kristovu",248 dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.


VĚŘÍM V JEŽÍŠE KRISTA, JEDNOROZENÉHO SYNA BOŽÍHO
Radostná zvěst: Bůh poslal svého Syna

422
"Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny" (Gal 4,4 5). To je radostná zvěst o "Ježíši Kristu, Synu Božím" (Mk 1,1): Bůh navštívil svůj lid,1 splnil zaslíbení daná Abrahámovi a jeho potomstvu;2 a překonal všechna očekávání: poslal nám svého "milovaného Syna" (Mk 1,11).

425
Předávání křesťanské víry je především hlásání Ježíše Krista s cílem přivést k víře v něho. První učedníci byli od počátku naplněni vroucí touhou hlásat Krista: "Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli" (Sk 4,20). Vybízejí lidi všech dob, aby vstoupili do radosti jejich společenství s Kristem:
"O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme (ho) viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná" (1 Jan 1,1 4).

463
Víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry: "Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha" (1 Jan 4, 2). To je radostné přesvědčení církve od samého počátku, když opěvuje "velké tajemství zbožnosti": "Přišel v lidské přirozenosti" (1 Tim 3,16).

544
Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby "přinesl chudým radostnou zvěst" (Lk 4,18).257 Prohlašuje, že je jim blaze, neboť "jejich je nebeské království" (Mt 5,3); Otci se zalíbilo zjevit "maličkým" to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými.258 Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad,259 žízeň260 a nedostatek.261 Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.262

571
Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista je středem radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich církev hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy317 výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna.

632
Častá tvrzení Nového zákona, podle nichž byl Ježíš "vzkříšen z mrtvých" (Sk 3,15; Řím 8,11; 1 Kor 15,20), předpokládají, že před vzkříšením pobýval tam, kde se zdržovali mrtví.488 To je první význam, který dalo apoštolské kázání Ježíšovu sestoupení do pekel: Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší je dostihl v místě pobytu mrtvých. Sestoupil tam však jako Spasitel a ohlašovatel radostné zvěsti duchům, kteří tam byli uvězněni.489

634
"Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým..." (1 Petr 4,6). Sestoupení do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení.

638
"My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše" (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou naší víry v Krista; jako ústřední pravdu ji vyznávalo a prožívalo první křesťanské společenství, jako základní ji předává tradice; zakládá se na dokumentech Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s křížem:
"Kristus vstal z mrtvých,
svou smrtí nad smrtí zvítězil,
mrtvým dal život."
(Byzantská liturgie)

644
I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují,520 tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha. "Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili" (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš522 a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, "někteří... pochybovali" (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání "výplodem" víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila působením Boží milosti z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.

714
Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):67
"Duch Páně je nade mnou,
proto mě pomazal,
poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst,
abych vyhlásil zajatým propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil milostivé léto Páně.

722
Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla "milosti plná" matka toho, v němž "přebývá celá plnost božství" (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako "siónskou dceru": "Raduj se".77 A Maria se obrací svým chvalozpěvem78 k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: církve.

736
A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet "ovoce Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost" (Gal 5,22-23). "Duch je naším životem": čím více se zřekneme sami sebe,100 tím více také jednáme "podle Ducha" (Gal 5,25).
"Společenství s ním nás zduchovňuje, obdarovává, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě."101

787
Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu;199 zjevil jim tajemství království;200 dal jim účast na svém poslání, na své radosti 201 i na svém utrpení.202 Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: "Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás... Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti" (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým vlastním tělem a naším tělem: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (Jan 6,36).

791
Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: "Při budování Kristova Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi." Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: "Proto když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny údy se radují spolu s ním."210 A konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: "... vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3,27-28).

795
Kristus a církev tedy vytvářejí "Krista v celé plnosti" [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:
"Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my... Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a církev."214
"Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s církví, kterou vzal na sebe."215
"Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba."216
Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: "Myslím, že Ježíš Kristus a církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy."

992
Vzkříšení z mrtvých zjevoval Bůh svému národu postupně. Naděje na tělesné vzkříšení mrtvých se prosadila jako vnitřní důsledek víry v Boha, stvořitele celého člověka, duše i těla. Stvořitel nebe i země také věrně dodržuje svou smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem. A v tom dvojím výhledu se začne vyjadřovat víra ve vzkříšení. Makabejští mučedníci vyznávají před svou smrtí:
"Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon" (2 Mak 7,9). "JE RADOSTNÉ SKONAT lidskou rukou, KDYŽ MÁME V BOHU JISTOU NADĚJI, ŽE JÍM BUDEME ZNOVU VZKŘÍŠENI" (2 Mak 7,14).

1028
Protože Bůh je transcendentní (přesažný), nemůže být viděn, jaký je, leč že sám otevře člověku své tajemství k bezprostřednímu nazírání a že mu dá k tomu schopnost. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá církev "oblažující patření":
"Toto bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem... těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radosti dosažené nesmrtelnosti."

1030
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

1064
Závěrečné "amen" v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo "věřím". Věřit znamená říci "amen" ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je "amen" nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy "amen" k "věřím" vyznání víry našeho křtu:
"Vyznání víry, ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry."

1193
Neděle, "den Páně", je hlavním dnem slavení eucharistie, protože je to den vzkříšení. Je to v pravém smyslu den liturgického shromáždění, den křesťanské rodiny, den radosti a pracovního odpočinku. Je to "základ a jádro celého liturgického roku".68
II. Znamení a obřad biřmování

1293
V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.
Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti101 a radosti,102 očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány103 a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

1297
Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. Ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno dokonce patriarchovi:
Syrsko-antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: "[Otče... sešli svého svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myrhou), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka".

1427
Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, to jest odpuštění všech hříchů a dar nového života.

1439
Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství "o marnotratném synu", kde středem je "milosrdný otec" (Lk 15, 11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.

1642
Kristus je zdrojem této milosti. "Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství".153 Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého,154 "podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu" (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim Kristus uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka:
"Jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé a které uznává nebeský Otec?... Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě! Oba jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch."

1648
Může se zdát obtížné, ba dokonce nemožné, svázat se na celý život s jednou lidskou bytostí. A proto je více než kdy jindy nezbytné hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje definitivní a neodvolatelnou láskou, že manželé mají účast na této lásce, že ona je vede a podporuje a že svou věrností mohou být svědky věrné Boží lásky. Manželé, kteří často ve svízelných poměrech vydávají s Boží milostí takové svědectví, zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství.

1697
Při katechezi je důležité naprosto jasně vysvětlit radosti a požadavky Kristovy cesty.12 Katecheze "nového života" (Řím 6, 4) v Kristu bude:
katechezí Ducha svatého, učitele vnitřního života podle Krista, sladkého hosta a přítele, který oduševňuje, vede, napravuje a posiluje tento život;
katechezí milosti, protože jsme byli spaseni milostí a naše skutky mohou přinášet plody pro věčný život opět skrze milost; katechezí blahoslavenství, protože Kristova cesta je shrnuta v blahoslavenstvích, jediné cestě, která vede k věčnému štěstí, po němž touží srdce člověka;
katechezí hříchu a odpuštění, protože člověk neuzná-li, že je hříšník, nedokáže poznat pravdu o sobě samém, což je podmínka správného jednání, a bez nabídky odpuštění nemohl by tuto pravdu snést;
katechezí lidských ctností, která vede k tomu, aby se člověk dal uchvátit krásou a přitažlivostí správných předpokladů pro dobro;
katechezí křesťanských ctností víry, naděje a lásky, která se inspiruje velkodušně příkladem svatých;
katechezí dvojího přikázání lásky rozvinutého v desateru;
církevní katechezí, protože křesťanský život může růst, rozvíjet se a být sdílen právě v rozmanitých výměnách "duchovních darů" ve "společenství svatých".

1716
Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání. Jejich vyhlášení vychází z přislíbení daných vyvolenému národu už od Abraháma. Blahoslavenství přivádějí tato přislíbení k dokonalosti tím , že je zaměřují už ne pouze na pozemské požitky, nýbrž na nebeské království:
"Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi" (Mt 5,3-12).

1720
Nový zákon užívá více výrazů, aby vystihl blaženost, k níž Bůh volá člověka: příchod Božího království;19 patření na Boha: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5, 8);20 vstup do radosti Pána;21 vstup do Božího odpočinutí:22
"Tam budeme odpočívat a budeme vidět; vidět a milovat, milovat a chválit. Hle, co bude na konci, bez konce! A jaký jiný cíl máme, než dosáhnout království, které nebude mít konce?"

1721
Vždyť Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, sloužili mu a milovali ho, a tak dosáhli nebe. Blaženost nám dává účast na božské přirozenosti24 a na věčném životě.25 S ní ČLOVĚK VSTUPUJE DO KRISTOVY SLÁVY26 A DO RADOSTI Z TRINITÁRNÍHO ŽIVOTA.

1722
Taková blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého Božího daru. Proto se nazývá nadpřirozená, stejně jako milost, která člověka disponuje ke vstupu do Boží radosti.

1765
Vášní je mnoho. Tou základní je láska vyvolaná přitažlivostí dobra. Láska vzbuzuje touhu po dobru, které člověk nemá, a naději dosáhnout je. Toto hnutí má svůj cíl v rozkoši a radosti z vlastnění dobra. Strach ze zla vyvolává nenávist, odpor a hrůzu z budoucího zla. Toto hnutí končí ve smutku nad přítomným zlem nebo ve hněvu, kterým se člověk proti zlu vzpírá.

1804
Lidské ctnosti jsou pevné postoje, ustálené sklony, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o mravně dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro.
Mravních ctností se dosahuje lidským úsilím. Jsou to plody i zárodky mravně dobrých skutků; uzpůsobují všechny mohutnosti lidské bytosti k tomu, aby vstoupila do společenství božské lásky.

1818
Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.

1820
Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v "naději", která "neklame" (Řím 5,5). "(V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš" (Žid 6, 19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: "My však... buďme... odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu" (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: "V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví" (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.

1821
Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují70 a konají jeho vůli.71 Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá "až do konce"72 a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby "všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:
"Doufej má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého miláčka, ve štěstí a ve vytržení, které nikdy nebudou mít konce."73

1829
Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství; láska vyžaduje velkodušnost a bratrské napomínání; je vlídností; vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí; je přátelstvím a společenstvím.
"Dovršením všech našich děl je láska. To je náš cíl; kvůli němu běžíme, běžíme k této metě; až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí."

1832
Plody Ducha jsou dokonalosti, které v nás Duch svatý utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice církve jich vypočítává dvanáct: "láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota" (Gal 5,22-23 Vulg.).

2011
Kristova láska v nás je pramenem všech našich zásluh před Bohem. Tím, že nás milost spojuje s Kristem činnou láskou, zajišťuje nadpřirozený ráz našim skutkům a v důsledku toho jejich záslužnost před Bohem i před lidmi. Svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí.
"Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti; nechci však hromadit zásluhy pro sebe: chci pracovat jen pro Tvou lásku... V pozdním večeru tohoto života se objevím před Tebou s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlivosti jsou ve Tvých očích poskvrněny. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl na věky můj."

2094
Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty.
Den Páně
"Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho" (Ž 118,24).

Den zmrtvýchvstání: nové stvoření

2174
Ježíš vstal z mrtvých "prvního dne v týdnu" (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako "první den" připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako "osmý den", který následuje po sobotě,86 znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně ("hé Kyriaké heméra", "dies dominica"), "neděle":
"Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých."

2185
V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla.102 Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.
"Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci."

2193
"O nedělích a dalších zasvěcených svátcích" se věřící "zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení."

2362
"Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje."101 Sexualita je zdrojem radosti a potěšení:
"Sám Stvořitel... stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti."

2500
Konání dobra je provázeno nezaslouženou duchovní radostí a mravní krásou. Stejně tak je pravda spojena s radostí a jasem duchovní krásy. Pravda je krásná sama od sebe. Pravda slova je racionální vyjádření poznání stvořené i nestvořené skutečnosti a člověk obdařený rozumem ji potřebuje. Pravda však může nacházet také jiné doplňující formy lidského vyjádření, především tehdy, když jde o to vyvolat, co je v ní nevyslovitelné: hlubiny lidského srdce, povznesení duše, tajemství Boha. Ještě předtím, než se Bůh zjevil člověku prostřednictvím slov pravdy, zjevil se mu všeobecnou řečí stvoření, dílem svého slova a své moudrosti: řád a soulad vesmíru, který dokáže objevit jak dítě, tak vědec, velikost a krása tvorů dávají analogicky poznat Tvůrce,234 "vždyť je stvořil sám původce krásy" (Mdr 13,3).
"Moudrost je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty" (Mdr 7,25-26). "Ona je totiž krásnější nad slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti" (Mdr 7,29- 30). "Zamiloval jsem se do její krásy" (Mdr 8,2).

2546
"Blahoslavení chudí v duchu" (Mt 5,3). Blahoslavenství odhalují řád štěstí a milosti, krásy a pokoje. Ježíš velebí radost chudých, jimž už patří Království:

Věčné slovo nazývá "chudobou ducha" dobrovolnou pokoru lidského ducha a jeho sebezápor; a apoštol nám dává za příklad chudobu Boha, když říká: "Stal se pro vás chudým" (2 Kor 8,9).273

2615
A navíc, je-li naše modlitba spojena s Ježíšovou, Otec nám dá "jiného Přímluvce", aby byl "s námi navždy: Ducha pravdy" (Jan 14,16-17). Tato novost modlitby a jejích podmínek se ukáže v řeči na rozloučenou.71 Křesťanská modlitba je v Duchu svatém společenstvím lásky s Otcem, nejen skrze Krista, nýbrž i v něm: "Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila" (Jan 16,24).

2648
Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: "Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu" (1 Sol 5,18).

2657
Duch svatý, který nás učí slavit liturgii v očekávání Kristova návratu, nás vychovává, abychom se modlili v naději. Naopak modlitba církve i osobní modlitba v nás živí naději. Obzvláště žalmy s jejich konkrétním a bohatým jazykem nás učí upínat svou naději k Bohu: "Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání" (Ž 40,2). "A BŮH, DÁRCE NADĚJE, AŤ VÁS NAPLNÍ SAMOU RADOSTÍ i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého" (Řím 15,13).

2676
Tento dvojí pohyb modlitby k Marii je nádherně vyjádřen v modlitbě Zdrávas Maria:
"Zdrávas, Maria" [raduj se, Maria]. Modlitba "Zdrávas" začíná pozdravem anděla Gabriela. Skrze svého anděla zdraví Marii sám Bůh. Naše modlitba se odvažuje znovu užít pozdravu Marii s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici,24 a těšit se z radosti, kterou z ní má on.25
"Milosti plná, Pán s Tebou." Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti. "Jásej... jeruzalémská dcero!... Hospodin... je uprostřed tebe" (Sof 3,14.17a). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je zosobněním siónské dcery, je archou úmluvy, místem, kde přebývá sláva Pána: ona je "Boží stan mezi lidmi" (Zj 21,3). Maria "plná milosti" se zcela dala tomu, který v ní začal přebývat a kterého ona dá světu.
"Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš." Po andělovu pozdravu bereme za svůj i pozdrav Alžbětin. Alžběta, "naplněná Duchem svatým" (Lk 1,41), je první v dlouhé řadě generací, které budou Marii blahoslavit.26 "Blahoslavená, která jsi uvěřila..." (Lk 1,45); Maria je "požehnaná mezi ženami", protože uvěřila, že se splní slovo Pána. Abrahám se pro svou víru stal požehnáním pro "všechny rody země" (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru matkou všech věřících, díky jí všechny národy země dostávají toho, který je samo Boží požehnání: Ježíše, požehnaný plod jejího života.

2683
Svědkové, kteří nás předešli do království,30 zvláště ti, které církev uznává jako "svaté", se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupili do "radosti" svého Pána, byli ustanoveni "nad mnohým".31 Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět.

2763
Celé Písmo (Zákon, Proroci i Žalmy) se naplnilo v Kristu.9 Evangelium je touto "radostnou zvěstí". Jeho první hlásání shrnul svatý Matouš v horském kázání.10 Modlitba Otče náš je tedy středem tohoto hlásání. A právě v této souvislosti se vysvětluje každá prosba modlitby, kterou nám Pán zanechal:
"Modlitba Otče náš je nejdokonalejší ze všech modliteb... V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme upřímně toužit, nýbrž i v pořadí, v němž po nich máme toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti."11

2819
"Boží království... spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý" (Řím 14,17). Poslední časy, v nichž žijeme, jsou dobou vylití Ducha svatého. Proto nastal rozhodující boj mezi "tělem" a Duchem.74
"Jen čisté srdce může říkat bez nejmenšího rozechvění: `Přijď království tvé.' Je třeba projít Pavlovou školou, abychom řekli: `Hřích už dál nesmí vládnout v našem smrtelném těle' (Řím 6,12). Ten, kdo se uchovává čistý v jednání, v myšlenkách a ve slovech, může říci Bohu: `Přijď tvé království!'"


Témata: Radost, stan

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...