Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty B Bible, Boží slovo, Písmo svatéKrátké texty, citáty Různé

Různé


Nejen evangelium, ale celá bible je jenom zpráva o tajemné, nepochopitelné lásce Boha k člověku. Kdyby celé Písmo svaté začalo mluvit, kdyby se nějakým zázrakem změnilo všechno psané slovo na slovo mluvené, v hlas, volal by tento hlas mohutněji než mořský příboj: „Bůh vás miluje!“
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 16)

+

Neznat Písmo znamená neznat Krista. /Sv. Jeroným, In Isaiam, Prolog/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 55)

+

Stránky, jejichž smysl si stále více uvědomujeme, nejsou ty, které jsme jednou přečetli, jednou slyšeli a jednou pro vždy ohodnotili: "To už jsem slyšel, to už jsem četl; s tím se už nebudu zdržovat." Právě naopak, pouze texty, které jsme často a dlouze meditovali, nám odhalují ta největší bohatství. Tím spíše to platí o Božím slově a o církevních liturgických textech.
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 142)

+

Teprve v poznání protikladu mezi oddělením se od světa a otevřením se světu leží klíč k porozumění dějin Izraele ve Staré smlouvě. (5)

Není tedy pochyb: Izrael je vyvolený národ Boží nejen staré, ale i nové smlouvy! Nejen ta stará, ale právě i nová smlouva platí izraelskému národu. (7)
(Otto Siegfried von Bibra: Izrael ve světle biblických pororoctví, ICHTHYS, Havlíčkův Brod 1991, 5 a 7)

+

"Ježíš Kristus sám je středem a silou bible, církve, teologie, ale i humanity." (Ethik, st. 16O)
"Co je láska, poznáváme toliko v Kristu, v činu jeho lásky pro nás. On jediný je definicí lásky. Co on činí a trpí, je láska." (Ethik, st. 156)
(Citováno v předmluvě Jana Amose Dvořáčka:)
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 41)

+

//Písmo sv. je nutno číst v církvi. Pokud se stane jen objektem odborníků, nemá k němu prostý člověk přístup!! Někdy subjektivistická pojetí, která se často mění.//
(Joseph Ratzinger: O víře dnes Zvon, Praha 1994, 61)

+

"Biblické vyprávění o počátcích světa a člověka nám nepodává zprávu na způsob moderní historiografie, ale mluví prostřednictvím obrazů. Jedná se o vyprávění, které současně odhaluje i zahaluje skutečnost. Nosné prvky událostí jsou však jasné a dogmatická skutečnost zřejmá. Křesťan by zůstal cosi dlužen svému bratrovi, kdyby mu nehlásal Krista, který přinesl především spásu od hříchu, kdyby mu nehlásal realitu odcizení ("pádu“) a současně účinnost milosti, která nás vykupuje a osvobozuje, kdyby nehlásal, že setrvávání na požadavku autonomní seberealizace, sebespasení, nevede ke spáse, ale ke zkáze. A konečně, kdyby nehlásal, že pro vlastní záchranu je nutné svěřit se Lásce."
(Joseph Ratzinger: O víře dnes Zvon, Praha 1994, 66)

+

/O meditaci, o lectio divina:/
Při takovémto čtení není cílem naučit se něčemu novému. Naopak jde výhradně o věcí, které dávno známe a které jsme již mnohokrát slyšeli. Cílem je chápat srdcem to, co jsme předtím chápali jen rozumem.
(Wilfrid Stinissen: Cesta vnitřní modlitby, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 7)

+

Janovo evangelium se bohužel označuje za nejméně historické ze všech čtyř evangelií. Pro mě ovšem je nejhistoričtější, protože bylo sepsáno z lásky, která rozumí a chápe. Právě skrze lásku byl Kristus poznán ve své nejhlubší skutečnosti, do největší hloubky.
//Platí to i pro jiné historické osobnosti: Dnes jsme schopni vyložit historicky např. Napoleona, Marii Terezii... snáze než jejich současníci.//
(Henri Boulad: Dimenze lásky Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 74)

+

Pravda bible nespočívá v tom, jací živočichové byli v korábu nebo zda ten koráb přistál na Araratu, ale v tom, že hřích člověka narůstal do tak hrozivých rozměrů, až si vynutil Stvořitelův zásah. Neboť v lidském rodě vždy světélkovala nějaká ta jiskérka lásky, která stála za to, aby byla dobrotivou rukou Stvořitele zachráněna před úplným zadušením.
(Jozef Porubčan SJ: Svědectví Pravdě Zvon, Praha 1993, 21)

+

Čínský mudrc, který byl dotázán, co by dělal, kdyby byl pánem světa, odpověděl: "Vrátil bych slovům jejich původní význam."

(Leo J. Kardinal Suenens: Christliche liebe und Sexualitaet heute, Johannes-V. Leutendorf 1989, s. 10)

+

Skutečně veliký důraz třeba klást na slavení bohoslužby slova, kterou obřad biřmování začíná. Vždyť přece ze slyšení slova Božího proudí mnohotvárné působení Ducha svatého na církev a na každého pokřtěného či biřmovaného. A tímto způsobem se také zjevuje Boží vůle pro křesťanský život.
/Podle Obřadů biřmování, ČLK 1974, Úvod §13 - str. 18/

+

Dnes chci především zdůraznit jak důležité je naslouchání Božímu slovu. Otvírá nám obzor Pánovy lásky a obohacuje čas prázdnin po duchovní stránce. To pak vede k tomu, že se můžeme vnitřně obnoveni znovu vrátit k našim obvyklým činnostem. Písmo svaté je přece "čistým a trvalým pramenem duchovního života" a "nejvyšším pravidlem víry" (srov. Dei Verbum, 21). Je zároveň vodou, která utišuje žízeň, a pokrmem, který sytí život věřících. Proto všechny vyzývám k intenzivnějšímu a častějšímu kontaktu s Božím slovem, které v nás působí svou uzdravující a stvořitelskou mocí. Možná vám vyčerpávající rytmus života zabraňuje zabývat se Biblí tak, jak byste rádi chtěli. Proč tedy nevyužít prázdnin, nevzít si ji s sebou a strávit několik chvil nad jejími stránkami?
3. Pro věřícího je základní věcí naučit se číst Písmo svaté: je to první stupínek schodiště vedoucího dále k meditaci a pak k opravdové a vlastní modlitbě. Modlitba vycházející ze čtení Bible je naučnou stezkou křesťanské spirituality. Kdo mu obětuje potřebný čas a námahu, sklidí bohaté ovoce.
V tomto roce přípravy na Velké jubileum, ve kterém jsme pozváni vrátit se "s novým zájmem k Božímu slovu", abychom "nabyli pravého poznání Krista" (Tertio millenio adveniente, 40), se chceme modlit, aby se každý křesťan a ten, kdo hledá pravdu, stal "poutníkem Písma svatého" a učil se přijímat na své cestě Slovo života jako denní chléb.
(Jan Pavel II.)
/Osservatore Romano, Nr. 30; 25.7.97/

+

Ježíš je "Slovo Otce" (srv. Jan 1,1), které bylo darováno lidem, aby odhalilo tvář Boha a dalo smysl a cíl jejich nejistým krokům...
Jeho slovo není rozkazem, který násilně proniká do našeho svědomí. Je to přemlovající hlas, zdarma věnovaný dar, který k tomu, aby přinesl spásu v konkrétním životě každého člověka, vyžaduje pohotový a zodpovědný postoj, čisté srdce a svobodnou mysl...
Rozmnožte příležitosti k naslouchání a studiu slova našeho Pána... V něm objevíte tajemství Božího srdce a získáte světlo, které vám umožní orientovat se v různých situacích a proměnit skutečnost, ve které se nacházíte. Vedeni Písmem svatým budete moci rozpoznat ve vašem životě přítomnost Pána, a tehdy i "poušť" se bude moci stát zahradou...
Žijeme v době velikých přeměn... I když je lidstvo často nejisté, zmatené a ustarané (srov. Mt 9,36), slovo Boží nepomíjí, prochází dějinami a ve všech změnách zůstává pevné a zářivé (srov. Mt 24,35).
(Jan Pavel II., Z poselství ke 12. světovému dni mládeže v Paříži, 97)
/Poutnická brožura vydaná ADCM, str. 9,7/

+

Duch svatý přichází po Kristu, aby nám nechyběl utěšitel. Slova: "pošlu vám jiného utěšitele" znamenají, že bude takovým utěšitelem, jako byl Kristus sám, znamenají, že jde o spoluvladaře, ne o nějakého podřízeného. Zjevil se v podobě jazyků, aby ukázal své vnitřní spojení se Slovem, v ohnivých jazycích pak proto, že oheň očišťuje. Neboť náš Bůh je oheň, který stravuje všechnu bezbožnost /vše, co nás vzdaluje od Boha/. V rozdělených jazycích pak proto, že jeho dary jsou rozdílné. V jazycích, které se posadily na hlavy apoštolů pro svou královskou důstojnost, která spočinula na svatých jako spočívá trůn Boží na cherubínech. Stalo se to pak v horním večeřadle proto, aby se tím vyjádřilo, jak vyvýšeni byli ti, kteří Ducha svatého přijali.
(Svatý Řehoř Naziánský)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, Křesťanská akademie ,str. 101/

+

Zjevení znamená vlastně překlad transcendentální skutečnosti Boží do "lidštiny", do něčeho, co my lidé jsme schopní pochopit.
/P.Aleš Opatrný, Credo, str. 7/

+

Písmo nám neříká, jak vzniklo nebe, ale jak se do nebe dostat.
(Sv. Augustin)
/ P.Aleš Opatrný, Credo, str. 17/

+

Písmo je pro mne stále se prohlubující jeskyně pokladů.
/Anthony E. Gilles, Lidé smlouvy str. 6/

+

Pro Boha "nastražené uši"
Když někdo čeká důležitý telefon, dělá všechno pro to, aby ho nepřeslechl. A když nekonečný Bůh oslovuje své stvoření, tomu nemůže být lhostejné, zda a co mu Bůh říká. Už ta možnost, že by nám Bůh mohl něco sdělovat, je výzvou k hledání a naslouchání, zda se opravdu někde již neprojevil.
Pokud však Bůh skutečně mluví, znamená to proměnu člověka, který se stává osloveným. Může sice před Božími slovy a činy zavřít oči a zacpat si uši. Ale Boží slova nikdy nejsou jen hozená do větru a nezávazná; proto ani odpověď není ponechána na libovůli člověka. Musí se rozhodnout. Buď uvěří, anebo - pokud si je vědom skutečnosti zvěstování - nebo odmítne a tím se proviní. A protože Bůh člověku sděluje jen důležité věci, využije nebo zmaří tím příležitost dosáhnout rozhodujícího poznání o sobě a svém světě.

+

Jak mluvit o Bohu?
Je docela očividné, že takovéto zkušenosti a poznatky, tuto "životní moudrost" nelze vyjadřovat pomocí matematických vzorců. Kdokoliv ve svém životě zakusí Boha, nemůže o něm vypovídat, aniž by zároveň nevydal všanc vlastní život a prožívání.
Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat. Připadá nám vhodnější mlčet. A pokud už chceme nebo musíme promluvit: jak to jenom říct?
Proto nás nepřekvapí, že se bibličtí autoři nejrůznějšími způsoby pokoušejí všechno to ve vlastní podstatě nevyslovitelné přeci jen nějak vyjádřit. Stále znovu přitom sahají k obrazům a srovnáním. A když jim to může pomoci, pomáhají si bez váhání i mýty, legendami a pověstmi o bozích z okolního pohanského světa - tento materiál pak samozřejmě prohlubují a upravují z pohledu víry. Riskují jednostrannosti a ponechávají stranou rozpory. Mluví v protikladech, aby naznačili, že žádný pojem Bohu opravdu neodpovídá.
Tehdejší autoři nemohli tušit, že s největšími problémy se budou o zhruba tři tisíce let později potýkat křesťané. Lidé tehdy věděli: ať se vyjádříme jakkoliv, Boha stejně neuchopíme. Měřeno Boží skutečností jsou všechny výroky nedokonalé a nedostatečné. Jen tak můžeme pochopit, že Izrael striktně trval na zákazu jakéhokoliv zobrazení Boha. Protože každý pokus o ztvárnění Boha musí vést k nedorozuměním a dezinterpretacím. A i pouhý pokus zbavuje Boha jeho zásadní odlišnosti a důstojnosti. Proto si později Židé vůbec ani nedovolí vyslovovat Boží jméno. A přece je Izrael na druhou stranu schopen o Bohu mluvit, a to s přímočarostí, nad níž se dnes často zhrozíme. Zdánlivý rozpor je ve skutečnosti v obou případech přiznáním: Nedokážeme o Bohu odpovídajícím způsobem vypovídat. Ale tím spíše nedokážeme mlčet.

+

Písmo je jiná podoba Eucharistie, to se nejí, to se čte, a co nám poskytují slova /Písma/, nejsou myšlenky, nýbrž mana.
/André Frossard,Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, s. 129/

+

Bible je tajemství, kde Boží slovo je ukryto v lidském šatě.
/Dominik Duka, Úvod do Písma Svatého Starého zákona,str. 45/

+

Bez znalosti Písma nepoznáš Boha a nepochopíš člověka.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 96/

+

Boží slovo se stává tělem ve všedním dni, pro všední den...

+

Klíč k pochopení všech biblických výrazů je v ozřejmění původního významu slova v profánní hebrejštině. Konečný význam ale nesmí překrýt dějinný vývoj /tohoto termínu/.
/ Kolář , Slovník biblické teologie, str. 463/

+

Titul spasitele je připisován též Bohu - Otci (1Tim 1,1;2,3;4,10;). Proto je evangelium, přicházející zvěstovat tyto skutečnosti, "silou Boží ke spáse věřících" (Řím 1,16).
/ Kolář , Slovník biblické teologie, str. 466/

+

Máme-li se dostat k plnému životu s Kristem, neobejdeme se bez Božího slova. To nás nejen poučuje, ale též oživuje /působí/. Církev odedávna mluví o dvou stolech, u nichž se sytí víra křesťana: o stole Ježíšova slova a stole Ježíšova Těla. U obou nás sytí Ježíš ukřižovaný a vzkříšený, i když vždy jiným způsobem. Oba jsou důležité. Bez pokrmu Ježíšova slova nemůžeme obstát, podobně jako nemůžeme obstát bez pokrmu jeho Těla.
(P.Aleš Opatrný)

+

Písmo je nejdůležitější dopravní značka na všech našich (duchovních) /životních/ cestách.
/ Pavel Kosorin, Křesťanské aforismy, str. 18/

+

Nezapomínej, že nečteš Bibli jenom proto, aby ti bylo líp, ale také proto, aby těm druhým bylo lépe s tebou.
/Pavel Kosorin, Křesťanské aforismy, str. 14/

+

Z člověka lze vyčíst, zdali čte Bibli - taková je to kniha.

/ Pavel Kosorin, Křesťanské aforismy, str. 10/

+

(Laurentius v. Brindisi)
Boží slovo je světlem pro rozum a ohněm pro ducha.

+

Ano, "řekni jen slovo" (Mt 8,8), Pane ...Ty, (Pane) /který/, víš o našich těžkostech, bolestech a nouzích. Ty znáš všechny záhyby, zákoutí a rány našeho srdce, jeho hlubiny, výšiny a každou propast.
Tak "řekni jen slovo"! Vyslov sám sebe. Ty sám jsi přece tím Slovem - uzdravujícím, zachraňujícím a vysvobozujícím. /Pro mě/
(Eucharis Wilke OSB)

+

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu.
(Jan 14,23)

Zachovávej Boží slovo, neboť blahoslavení ti, kteří ho zachovávají (srv. Lk 11,28). Nechť Boží slovo přejde jakoby do útrob tvé duše, ať přejde do tvých citů a do tvých mravů. Nasyť se (dobrem) /jím/ a tvá duše se bude těšit z tučné hojnosti. Bedlivě se /jím/ syť (svým chlebem), aby nevyschlo tvoje srdce, nýbrž aby se tvá duše naplnila tučným pokrmem (srv. Žl 63,6). Budeš-li takto zachovávat slovo Boží, nepochybuj, že ono zachová tebe. Přijde k tobě totiž Syn s Otcem, který činí všechno novým (srv. Zj 21,5).
(Podle svatého Bernarda)
/ Denní modlitba církve= Breviář -L1-21/

+

Je jeden Bůh, milovaní, a toho nepoznáme odjinud než ze svatých Písem. Snažme se proto zvědět všechno, co svatá Písma oznamují, a poznat všechno, čemu učí.
(Svatý Hippolyt)
/ Denní modlitba církve= Breviář -L1-101/

+

Jako je chléb příhodný pro tělo, vyhovuje duši Boží Slovo.
(Z Jeruzalémských katechezí pro nově pokřtěné)
/Denní modlitba církve= Breviář-L2-187/

+

Kdo si nedovede vysvětlit to, co ho potká - kdo např. nechápe krizi, do níž upadne - reaguje často bezhlavě. Krize pak způsobí, že se budova celého jeho dosavadního života zbortí. Takový člověk má dojem, že stojí před sutinami svého vlastního života.
Ve skutečnosti by se však krize mohla stát příležitostí k setkání s Bohem a novým začátkem. Sami od sebe však často nerozpoznáme, co nám ta která krize chce říct. Potřebujeme slovo z vnějšku, nějaký příběh, který nám dovolí vidět naši situaci v novém světle a tak nám ukáže cestu, jak dál, jak pokročit na své cestě k Bohu. Nejobsáhleji nám nový výklad skutečnosti podává Ježíšův život a jeho zvěst.
Ježíšova slova vrhají na náš život náhle nové světlo. Ježíš velebí chudáky jako blahoslavené, hladovým slibuje nebeské království. Ti příliš zbožní ho nechápou, hříšníci se s ním setkávají a obracejí se.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 21)


Víra se dovede dívat jiným pohledem na celý lidský život. Vztahuje se na všechny obory, na úspěch i neúspěch, na zrození i smrt, na zdraví i nemoc, na štěstí i neštěstí, na všechny zkušenosti, které se nám často jeví tak temně a které neumíme zařadit: na zakoušení krizí, které otřesou naším životem, na prožitky jakými jsou samota a zoufalství, prázdnota a nesmyslnost, zklamání a nepochopení, pocit obnaženosti a cizoty. Tak obsáhlý model nového výkladu si nemohu načrtnout sám, nýbrž musí mi být nabídnut někým jiným. Takový výklad si nemohu dát sám, musí mi jej sdělit Bůh. Bůh nám ty nejrůznější situace našeho života vykládá svým slovem, které je nám předáno Biblí. (8)
(...)
Kristus je ozařovatel, vychovatel a ukazatel k životu. Vykládá nám náš život, takže už není neproniknutelný, ale pochopitelný. Náhle ve svém životě vidíme smysl. Prohlížíme, dovedeme rozpoznat. Celý svůj život se všemi jeho zkušenostmi dovedeme vyložit, zařadit jej, chápat ho z Božího hlediska jako cestu k pravému životu. Svým novým pohledem nás Kristus uschopňuje k životu. A to přece znamená vykoupení: být osvobozen k smysluplnému životu. (9)
(...)
Ježíš nám otevřel oči - svým způsobem, jak zacházel s lidmi; svými slovy, svým životem i umíráním; umožnil nám víru jako nový způsob vidění; lásku jako nový způsob chování a chválu jako nový výraz našeho nového pocitu vlastního bytí. (10)
/V němčině vztah mezi glauben - lieben - loben/

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 8-10)



+

Skutečnost prvotního hříchu není přístupná ani historickému bádání ani filozofickému zkoumání. Je to zjevená pravda, která se -jako taková - vymyká zkušenosti, i když její světlo osvětluje mnoho lidských zkušeností a přibližuje je našemu chápání.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 46)

+

Na smrt můžeme pohlížet dvojím způsobem. Jeden způsob je sapienciální. Bible ho má společný s jinými obory, jako je filozofie, náboženství, poezie. Jiný způsob je mysterický, a ten se vyskytuje výhradně v křesťanství. V prvním případě je smrt pedagogem, v druhém je mystagogem v tom smyslu, že uvádí do tajemství a sama je součástí křesťanského tajemství. Jako milost předpokládá přirozenost a přesahuje ji, ale nepopírá, tak mysterické nebo velikonoční hledisko smrti osvětluje a převyšuje hledisko přirozené, nedělá ho však zbytečným. Obě perspektivy se mají k sobě navzájem jako Starý zákon k Novému. Starý zákon nám poskytuje sapienciální pohled na smrt, Nový zákon pohled mysterický, kristologický a velikonoční.

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 5)

+

Pojem fundamentalismus vznikl nejdříve v americkém protestantismu 19. století. Historickokritický výklad bible, který se vytvořil pod vlivem osvícenství, připravil bibli o její jednoznačnost, jíž se doposud vyznačovala a která byla předpokladem protestantského přístupu k Písmu. Zásada "pouze Písmo" náhle už nedávala žádný pevný základ. Znamenalo to smrtelné ohrožení pro společenství víry, ve kterém chybí učitelský úřad. K tomu se přidružila evoluční teorie, která nejen zpochybnila zprávu o stvoření, ale učinila zbytečným také Boha. "Fundament" se rozplynul. Proti tomu byl postaven princip přísné věrnosti výkladu bible: Doslovný smysl je považován za nezměnitelný. Tato teze se staví proti historickokritickému výkladu bible stejně jako proti katolickému učitelskému úřadu, který takový verbalismus nepřipouští. To je "fundamentalismus“ v původním smyslu slova.
(...)
Hledání jistoty a jednoduchosti je nebezpečné tam, kde vede k fanatismu a k předsudkům. Je-li rozum podezříván, je potom zfalšována i víra a stává se určitým druhem stranické ideologie, která už nemá nic společného s důvěryplným obrácením k živému Bohu jako prazákladu našeho života a našeho rozumu. Pak vznikají patologické formy religiozity, třeba vyhledávání zjevení, pátrání po poselstvích z onoho světa a podobně. Místo aby jenom bušili do stále podrobněji definovaného fundamentalismu, měli by se teologové zamyslet nad tím, do jaké míry sami nesou vinu na tom, že stále více lidí hledá útočiště v těsných nebo chorobných náboženských formách. Nabízí-li člověk jen otázky a neukazuje-li víře žádnou pozitivní cestu, pak jsou takové úniky nevyhnutelné. (98)

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 97-98)

+

V žalmech nacházíme celý náš život, nacházíme svou radost z úspěchu, svá zklamání, neúspěchy, nacházíme v nich bolest, kterou nám působí nepřátelství lidí, zrada přátel. Narazíme zde na své pocity, na hněv a rozčilení, nechuť a pocit prázdnoty, žárlivost a nenávist i lásku, naději a důvěru. Když se navečer po vykonané práci modlím žalmy, činím tak vždy na pozadí zkušeností uplynulého dne. A slovy žalmu vypovídám svůj život, vyprávím Bohu o svém dni jeho vlastními slovy. Tím už je den se svou prací zahrnut do vyřčení před Bohem slovy, která mi k tomu dává Otec sám, a jimiž komentuje můj den. (42-43)
(…)
Často neobjevím v žalmech nic z toho, co jsem prožil. Naopak, jsem ještě plný hněvu na dnešní neúspěchy. A právě tato konfrontace s protikladem mé nálady může být uzdravující. Nemohu svůj hněv prostě potlačit a uměle se rozjásat. Nemohu však také chválit skrze zaťaté zuby. Musím se tomu postavit. Co to znamená chválit Boha tváří v tvář mému hněvu? Nepovažuji sám sebe a svůj hněv za příliš důležitý? Není výzva ke chvále i výzvou ke skoncování s kroužením kolem sebe, se svou sebelítostí, abych se pustil do chvály, připojil se ke společenství chválících a hleděl k Bohu, který stvořil svět, nese jej a dokáže unést i nás s našimi malými konflikty? (43)

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 42-43)

+

Wolton - Proč se vám zdálo evidentním přejít od judaizmu ke křesťanství dříve, než jste se obrátil na židovské náboženství?
Lustiger - Ale vždyť křesťanství je ovocem judaizmu! Abych mluvil jasněji: Uvěřil jsem v Krista, Izraelova Mesiáše. Krystalizovalo se ve mně něco, co jsem v sobě nosil roky, aniž bych o tom s někým mluvil. Věděl jsem, že judaizmus v sobě nese naději na Mesiáše. Na pohoršení utrpení odpovídá naděje vykoupení lidí a splnění slibů, které Bůh dal svému lidu. A věděl jsem, že Ježíš je Mesiáš, Pomazaný Boží. (34)
(...)
Nemohu přemýšlet tak, jako by tu šlo o chronologické etapy, kde stačí označit trhliny a souvislosti. Pro křesťanskou víru je příchod Mesiáše Boží zákrok, který byl předem zvěstovaný, slíbený a připravený. Novota této návštěvy Boží neodstraňuje předcházející Boží zákroky. Ona je dosvědčuje a zjevuje jejich univerzální, božský dosah. Bůh nepopírá sám sebe, když zjevuje ve svém Synovi to, co bylo skryté v jeho vyvoleném národě a když ukazuje v Kristově vzkříšení věčnou obnovu slíbenou Izraeli, v kterou doufali všichni Adamovi synové. Tak Nová smlouva uskutečňuje Boží svědectví a sliby, které činí starými a zároveň splněnými. To je ono tradiční vyjádření: „Nový zákon je skrytý v Starém a Starý se projevuje v Novém.“ (55
(...)
Niť nebyla nikdy přetržena a chápání vztahu mezi oběma Zákony nikdy nezmizelo. (56)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 34,55,56)


Boží zjevení je projev přítomnosti Toho, který se osobně představuje jako Absolutní subjekt.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 53)


Mesiáš, náš Mesiáš je Mesiáš pokořený, skrytý, jehož sláva je nyní zahalená a to i v jeho učednících a v jeho těle. Jeho sláva je u Boha a to ještě není konec historie. Historie pokračuje, historie, které je dána mesiášská naděje. A Izrael v ní má vždy svoji úlohu, protože konec věku lidí ještě nepřišel. (...) Mesiášova utrpení neskončila v jeho údech. Bylo třeba, aby historie pokračovala a aby tato historie nebyla bludnou a zoufalou cestou, ale historií spoluutrpení a spoluvykoupení.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 66)

+

Proto chceme-li opravdu důvěrně poznat tento lid a jeho svaté knihy, musíme se modlit a meditovat s pomocí žalmů tak, aby tyto modlitby prosákly do hloubi naší bytosti. Potom se nám snad podaří stát se tak trochu Židy, budeme schopni poznat Boha Izraele, jak ho znali Izraelci, a podílet se na vztahu lásky k Hospodinovi, který je námětem Starého zákona. (168)
Žalmy mohou pomoci nám, kdo nejsme Izraelci, naladit se na ten hluboký zážitek spojení s Hospodinem, který byl Izraelcům postupně součástí Hospodinova společenství. (171)
(Anthony E. Gilles: Lidé smlouvy, Portál, Praha 1993, 168 a 171)

+

Intenzita vztahů mezi lidmi není dána jen slovy, ale celým chováním. Podobně se Bůh zjevuje ve slově, ale i v celém svém stvoření. (34)

Bible zná jiný postoj. Nezačíná abstraktním zákonem, ten přichází až později. Začíná stvořením života, krásného, plného, spontánního, toho,který bychom všichni chtěli žít. Ale do něho se vplazil had, který proměnil krásu života v trosky a radostný vzlet srdce v pocit pádu a ponížení. Do této situace přichází přikázání, aby ukázala směr cesty k návratu, k životu, k nové radosti. (53)

+

Je zlé, když člověk bere Boží slovo do úst a přitom ho nemá v srdci!!
(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 7O) (70)

+

Hebbel napsal v deníku: "Každá milovaná se jednou stane domácí paní, každý purpur sukní, každá koruna kloboukem." A H.D.Bastian k tomu doplňuje: Každé evangelium se stane literaturou, prorocké slovo kalendářovým heslem, Ježíšův kříž liturgickým nástrojem. Je třeba tento proces zevšednění obracet: tedy od domácí paní k milované, od literatury k evangeliu.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 213-15) (213-15)

+

"Svým životem vykládám Písmo svaté." (sv. Nil, 1O.st.)
Vliv lectio divina na "operatio" musí být celkový, naprostý. Nejde o to, že by se vyvodilo z Písma nějaké pravidlo, které by se mohlo používat jako vodítko činnosti, jako pomíjivé a povrchní řešení. Ani nejde o to, aby se pomocí nějakého pravidla, vzatého z bible, dodalo platnosti některé linii činnosti, předem zvolené. Bible není sbírka pravidel k rychlému použití. Naopak, jde o to, abych nechal slovo vplynout do sebe... Dovolit slovu, když se mu naslouchá, aby vzbuzovalo osvícení, předsevzetí a odhodlání k práci, a aby nás učinilo ochotným k "poslušnosti" vůči němu.
Nejsme to my, kdo má předkládat Bohu plány, ani nesmíme od něho žádat, aby svým slovem potvrdil plány, které jsme my stanovili. Boží slovo je nám dáno, aby vzbuzovalo plány a naučilo nás je provádět.

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 83)

+

Písmo svaté opravdu nelze izolovat od živé tradice; naopak samo je plodem tradice nejranějších obcí. ...Písmo samo o sobě málo pomůže; dovolávají se ho všechny křesťanské církve a směry.

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 56)

+

Boží láska je konečnou odpovědí na všechna "proč" bible: proč stvoření, proč vtělení, proč spasení... Kdyby se celá bible mohla změnit z psaného slova ve slovo mluvené a stala se jedním hlasem, pak by tento hlas, mocnější než hukot moře, volal: "Bůh vás miluje!" Ježíš je hlasem celého Písma, když říká : "Otec vás miluje!" (J 16,27). Všechno, co Bůh v bibli činí a říká, je láska, i "hněv Boží" je jen láska. Bůh "je" láska! Bylo řečeno, že "Není důležité vědět, zda Bůh existuje; důležité je vědět, zda je láska" (Kierkegaard). A bible nás právě o tom ujišťuje: On je láska.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., KostelníVydří 1994, 17)

+

Staří Židé prý považovali bibli za "přenosnou vlast" - byli doma, kde měli bibli. I my bychom měli být doma všude, kde můžeme hlásat evangelium.
(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir., s.) (36)

+

Pochybnosti o panenství P. Marie se nemohou zakládat na tradované věrnosti protestantů Písmu. Když jsme textům Písma nevěrní v tomto bodě, jak mohou vytýkat jiným, že jsou nevěrní v jiných? Pak by mohl každý čerpat z Písma jen to, co se mu hodí
"Jasná a přesná tvrzení svatého Matouše (1,18-25) a svatého Lukáše (1,27.34-35), tak jako zdánlivě nejsouvislejší verze svatého Jana (1,13), nutí ryzí křesťanskou víru k vyznání, že Marie byla pannou před Kristovým narozením! (24)
(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 24)

+

Pozorné čtení evangelia nazývali otcové "duchovním přijímáním". Eucharisticky přijímá ten, kdo stráví podaný chléb. I Boží slovo je potřeba "strávit". Proto se vysvětluje, přemýšlí a rozjímá o něm. Tak proniká do duše a stává se naším vlastním myšlením.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.5)

+

Starosti a zaměstnání tohoto světa uzavírají nebe nad námi. Proto je stále třeba odemykajícího slova, které lidem vůbec připomene smysl jejich života a vede je na cesty Boží. Nositel úřadu musí být především mužem slova, které pomáhá slabikovat zapomenutou a zatlačenou skutečnost, vyslovuje netušené věci, prorocky naléhavě napomáhá a soudí, znovuotevírá hluché uši a bratrsky oslovuje ztrápené. ...
"Slovo" a "evangelium" jsou více než informace a stálá verbalizace. K Božímu slovu patří i mlčení a meditace. Pouze tehdy, je-li Boží slovo vnímáno z ticha, může rozvinout svou nesrovnatelnou tvůrčí moc.
(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 12)

+

Kristovo slovo - jak potvrzuje sám Kristus - je Božím světlem, které září a "vydává svědectví samo sobě" (srv. J 8,12 a násl.) Jestliže ho někdo nevidí, neznamená to, že světlo není, ale že je slepý. Kdo má oči k vidění, vidí Kristovo světlo a kdo má uši k slyšení, slyší jeho slovo.
Snažit se i dnes předkládat toto světlo k neustálé kontrole našeho lidského rozumu a přijímat ho jen pokud je v souladu s ním, nebo s očekáváním světa, znamená stavět svítilnu pod nádobu, "vyprázdnit" Kristův kříž. Aby tato Boží moc, jíž evangelium je, působila na naší cestě i v nás, musíme přijmout jedinou podmínku: zřeknout se "naší" moci a jistoty, uprázdnit se a stát se malými a pokornými jako děti a "uposlechnout evangelia" (Ř 1,5). Je nutné následovat Boha, který se jako první "zřekl všeho", "ponížil" a "v poslušnosti podstoupil i smrt" (srv. Flp 2m7 a násl.).

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 11)


Jako člověk s hudebním sluchem a zběhlý v harmonii zařadí notu hned při poslechu k těm, s nimiž "ladí" a tvoří akord, tak i člověku důvěrně obeznámenému s biblí každé slovo vyvolá v paměti další, s nimiž se doplňuje a tvoří jednotu. Boží slovo tím nabývá na síle a dává mnohem víc, než říká. Jakoby nasadilo prvních pár tónů árie, kterou naslouchající zná, takže dál může pokračovat sám. ...A zjišťujeme, že nejjistější a nejúčelnější metoda četba bible je - číst ji s biblí.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, (212)

+

Dvě pojetí světla: jednak jako vnější osvětlení, jednak "vidění", schopnost něco poznávat z nitra. Takovým viděním by měla být modlitba. Tak viděli apoštolé Krista na hoře Tábor. (25O-54)

+

Koncil ve Verbum Dei ukázal nedílnou jednotu Písma svatého, církevní tradice a církevního úřadu. Jedno nikdy nemůže být bez druhých dvou.
(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 113-14)

+

K hlubokému smyslu Písma svatého se přistupuje "kroky víry", protože "víra je lampa, jež osvěcuje temnotu tajemství" (Pietro di Celle).
(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 48)


Abychom tedy byli v souladu s Písmem svatým, musíme užívat jeho jazyk: jazyk lásky. Musíme s ním být v souzvuku prostřednictvím lásky. Zaposlouchat se v něm do Boží lásky, odpovídat láskou na lásku Boží. Tedy ne rozumářství, nýbrž láska otvírá přístup k porozumění Písmu.
(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 59)

+

Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. 11)

+

Podle biblického pojetí začíná být člověku svět nepřátelský v tom okamžiku, kdy se člověk odcizil Bohu.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.91)

+

Analogie ukazující vznik knih Písma svatého: Někdo se rozhodne pořídit kroniku svého rodu. Zkoumá různé prameny, snese dokumenty, napíše rukopis, někdo to přepíše, doplní...
(Anthony E. Gilles: Lidé smlouvy, Portál, Praha 1993, 13)

+

Ten, kdo se příliš shání po stále nových znameních a zjeveních, může přehlédnout, jak se s námi Bůh setkává každý den - v tom docela obyčejném, v modlitbě, když slyšíme jeho slovo a když nás posiluje chlebem z Kristova stolu. Kdo pořád jen čeká na nová znamení, může přeslechnout Boží hlas. A někdy to bývá jen výmluva: ať nám Bůh nějak jinak, lépe ukáže, že je nám blízko a co si od nás přeje...
A zatím už máme jeho slovo. To je to: Neposlechnou-li Mojžíše a proroky, neobrátí se, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.21)

+

Při opakované pastorační četbě listu Římanům mě překvapilo, že svatý Pavel v tomto spisu vytyčil první a nepřekonatelný plán duchovních cvičení. V tomto případě nejde o cvičení ducha nebo duše v protikladu ke cvičení tělesnému. Nejsou to v zásadě cvičení konaná naší duší nebo vůlí, jako spíš cvičení konaná Duchem samým, tj. kroky pod vedením Ducha svatého, cesta konverze a obnovy, na níž hlavní role patří Bohu, ne člověku. Jde tedy o pavlovské duchovní cvičení, v nichž "duch" neoznačuje jedno z protikladných částí těla, ale způsob života celého člověka - těla i duše -, a to podle ducha" a ne "podle těla".

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 9)


Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...