Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevKrátké texty, citáty Různé texty různách autorů k tématu: církev

Různé texty různách autorů k tématu: církev

Různé
Církev je třeba připravovat na nové tisíciletí. Musíme se zřeknout mocenských postojů, neboť všude jsme v menšině.
Myslím, že je správný přesun těžiště naší pozornosti a lásky na člověka. Velcí kněží a světci minulosti plakali, když rozjímali o umučení našeho Pána. Mně je líto lidí. Až k zadušení líto, když vidím, že jdou zlou cestou, a nevím, jak je od ní odvrátit. Toto chtěl Kristus. To není jen úlohou kněží, ale nás všech. Vždyť jsme všichni Božím lidem. Všichni jsme přece bratry v Kristu, který nás svou smrtí vykoupil a sjednotil. (...)

Cílem není náboženství, ale život v Bohu a pro Boha. (52)

Moudrost řešení je v intenzitě, s kterou prožíváme přítomnou chvíli, a v důvěře, že i v
budoucnu nám Pán dá sílu a zabezpečí ochranu. I naši pronásledovatelé jsou našimi spolupracovníky. Učí nás bdít a zpívat čistě, jak se sluší. Jejich podezřívavý zrak nás stále sleduje. (...)

O co vlastně jde v tomto našem křesťanství? O to, abys kráčel správným směrem. Abys byl věrný v dobrém i zlém, ve zdraví i v chudobě, ať tě chválí, nebo haní. Jde o to, zda v nás roste Kristus. Zda je Bůh stále více transparentní v našem myšlení, slovech i činech. Zda to duchovní převládá a ovládá to, co je hmotné a dočasné. (53)

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 52-53)

+

„Od počátku světa tvoří patriarchové a proroci, mučedníci a všichni spravedliví jednu jedinou církev, protože jsou posvěceni jednou a toutéž vírou a jedním a tímtéž životem a jsou označeni znamením jednoho a téhož Ducha, tvoří jedno jediné tělo. Hlavou tohoto těla je Kristus, jak je psáno. Ale ještě více. Dokonce i andělé, nebeské síly a mocnosti jsou údy této jediné církve...

Věř tedy, že v této jediné církvi máš dospět ke společenství svatých. Věz, že tato katolická církev je jedna, že je zřízena na celé zemi; musíš rozhodně usilovat o společenství s ní“ (Expl. Symboli 10; PL 52, 871).

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 144)

+

Charismata jsou dar daný každému jednotlivci pro užitek všech. Svátosti jsou dar daný celé církvi pro posvěcení jednotlivců. Charismata jsou dary dané každému jednotlivci pro posvěcování celé církve.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 53)

+

V diskusi odvíjející se okolo sexuální výchovy zdůrazněme ještě jednu zjevnou skutečnost, totiž že církev, která působí z vůle Krista, a nikoli z vlastní vůle, nechce a nemůže nikomu násilím vnucovat jakékoli morální zásady ani v oblasti lidské lásky, sexuálního jednání a samotné sexuální výchovy. Křesťanství se totiž zakládá na základním zákonu svobody - nevnucuje hodnoty, ale pouze vybízí a zve člověka k jejich přijetí. Člověk se stává křesťanem díky vnitřnímu a svobodnému rozhodnutí srdce, při němž se vyslovuje pro Krista a jeho učení. Toto rozhodnutí se rodí často v dlouhém hledání a uprostřed různých slabostí a lidských chyb.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 67)

+

Jsem přesvědčen, že nám Ježíš Kristus jedinečným a nepřekonatelným způsobem otevřel tajemství Boží a tím i smysl, cíl a výhledy lidského bytí. Vidím v tom nejlepší klíč k vysvětlení (Deutung) struktur světa a života i své vlastní životní historie. ...
Miluji církev jako společenství těch, kdo se nadchli pro Krista...

Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 98)

+

Kristus nás nezanechal jako sirotky. Poslal svého Ducha, který nás učí veškeré pravdě; založil Církev, jež je vedena jeho Duchem, ustanovil v ní své zástupce, jejichž ústy k nám jeho Duch mluví lidskými slovy. Spojil v ní věřící ve společenství a chce, aby si vzájemně pomáhali. Tak nejsme sami, a kde nestačí důvěra ve vlastní poznání a dokonce ani ve vlastní modlitbu, tam pomáhá síla poslušnosti a modlitba druhých.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 11)

+

Najdou se lidé, kteří říkají: "Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec. (8)
Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechá přitom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš. (18)

(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. CANTO 1988, 8 a 18)

+

Církev je tak trochu v postavení starozákonních Židů, kteří putovali s tajemstvím své smlouvy uprostřed okolních modloslužebných pohanů.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 79)

+

Mt 21,18n Neplodný fík
Podobenství o neplodném fíku: listí a plody v našem životě - slova a činy! Podobně v životě církve: mnoho slov, konferencí, setkání... a prázdné semináře, kláštery, kostely...!

(Carlo M. Martini: Ich bin bei euchleben im Glauben nach dem Mathaeusevangelium, Freiburg im B. Herder s. 67)

+

Církev bude na zemi taková, jaká bude naše spolupráce s působením Ducha svatého.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.12)

Bůh nás staví do doby, která je právě jaksi na rozhraní - na rozmezí mezi masovou církví minulosti, v níž mnozí brali své křesťanství dost povrchně, a opravdovostí malého stádečka, pro něž Kristus bude znamenat všecko. Tento výhled do budoucna nenaznačuje jen něco obtížného, ale také NĚCO OZDRAVUJÍCÍHO. Nezáleží na tom, aby bylo křesťanů hodně, ale aby byli opravdoví. Aby i při vší své slabosti byli nějak pro ostatní lidi znamením, že Bůh svět miluje, že lidstvo má v Bohu budoucnost, že člověk není hříčkou osudu, aby byli znamením přítomnosti Boží uprostřed našeho života. Znamením Kristova milosrdenství a jeho oběti. Znamením naděje, znamením odpuštění, znamením pravého společenství. Tak mají křesťané přinášet užitek pro svět.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.28)

+

Církev je událostí podstatně tehdy, když lidé v Ježíšově duchu překonávají své "přirozené" rozdíly a najdou k sobě cestu v naději a lásce. Protože však nás naše partikulární zájmy a sklony táhnou stále znovu od sebe, je třeba stálé péče o jednotu. Právě dnes, když už nelze budovat farní společenství výlučně podle teritoriálních struktur, ale je nutno je z lidské různosti jakož i ze všech možných prostorových i duchovních stran shromažďovat jako "církev". (13)
Nezávisle na osobních sklonech a zájmech musí členové farního společenství přijímat jedni druhé. Musí tu tedy být prostor i pro nepohodlné a jinak smýšlející. V tomto smyslu může být křesťanské společenství modelem zdařilého lidského soužití a znamením smířeného a bratrského lidstva. (27)

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 13 a 27)


Církev se scvrkává na své věrné a na jádra farností. Pečuje se o to, co je, ale (znovu)získává se jen málo nového území. Zjevně si nejsme dostatečně vědomi ani faktické misijní situace ani daných šancí. Vlastně by mělo být považováno za nejdůležitější, kolik "pohanů" jsme mohli v průběhu naší činnosti přivést k Ježíši Kristu. Nevycházíme už mezi ploty a ohrady, abychom tam vyřídili Ježíšovu zvěst. Vyhýbáme se místům střetu a argumentace, soutěží a zápasů v boji světových názorů a náboženství. Zrazujeme neohraničené poslání církve vyjít do všech uliček a zákoutí našeho života. ...
"Budete svědky až na konec země" - to je jediná alternativa!

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 17)

+

Církev jakožto Boží lid, shromážděný bratrsky a sestersky ze všech národů, ras a pohlaví, je tedy Boží protiakcí proti chaosu způsobenému hříchem. Církev vstupuje v život stále zjevněji v té míře, jak postupují Boží dějiny s lidmi. Je počátkem, znamením a nástrojem míru a smíření, které přislíbil Bůh a po nichž všichni touží. V církvi se rozdělené a znepřátelené lidstvo znovu spojuje v základních přesvědčeních a orientacích života; v ní se cizinci stávají přáteli. (53) ...
Jednotlivý člověk není ve své osobní víře sám; víru přijímáme od těch, kteří uvěřili před námi, a jsme ve víře neseni vírou celého společenství věřících. Vždycky věříme v církvi a s církví. (54)
Věřit v církvi a s církví, to není důvod pro fixní ideologické stanovisko a pro církevní triumfalismus; věřit v církvi a s církví naopak znamená jít v církvi a s církví cestou trvalého obrácení a stále nového naslouchání Božímu slovu. (57) ...Církev může být novým způsobem věrohodná právě jako církev putující, která je sama kající. (57-58)

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 53-58)


Bez začlenění do konkrétního společenství věřících bude v dnešním světě stále těžší zůstat křesťanem a neopustit křesťanskou víru. Na takových společenstvích víry dnes rozhodujícím způsobem závisí i předávání víry další generaci. Připadá jim vysoká pastorální priorita.
Nelze zajisté podceňovat nebezpečí spiklenectví a stranických sporů. Toto nebezpečí, jak svědčí 1. list Korinťanům, existovalo už v době novozákonní. Proto bude rozhodující, aby jednotlivá společenství nežila izolovaně vedle sebe nebo dokonce existovala proti sobě. legitimní a autentickou obcí Ježíše Krista může být obec jen tehdy, žije-li ve společenství se všemi ostatními obcemi, v nichž je Ježíš Kristus právě tak přítomen (srov. Mt 18,2O). Ale měli bychom vidět nejen nebezpečí, ale také pozitivní možnosti rozhodnutí pro malá společenství. Těch by se mělo využít jako šance k obnovení a oživení biblického a starocírkevního obrazu církve: církev jako konkrétně v přední linii prožívané společenství víry v celosvětové komunikaci uvnitř jedné univerzální církve. Taková církev, chápaná a žitá jako communio, by mohla být opět zjevněji prožívána jako znamení a nástroj spásy. Na její tváři by zářilo světlo Kristovo jasněji než světlo světa a lidí. Tak by víra mohla novým způsobem nabýt jasných obrysů v naší době.

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 61)

+

Církev jakožto společensky ustanovená přítomnost Kristova po všechny časy až do konce může být tedy právem nazývána základní svátostí spásy lidstva. To znamená, že církev je nezrušitelně trvalým, neustále Krista ve světě zpřítomňujícím znamením toho, že milostiplná entelechie celých dějin, která dějiny uvádí do Boha samého, bude skutečně ve světě přes všechen hřích a temnotu vítězná a prosadí se skutečně při jeho konci jako spása a nikoliv jako soud. (17) ...
Svátosti jsou tedy především konkrétními historickými zjevy vždy a všude ve světě působící Boží milosti. (18)

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 17 a 18)

+

"Církev je znamením a zároveň prostředkem, jak Bůh zasahuje do světa a jeho dějin." (155)


Církev je činná především prostřednictvím lidí naplněných Duchem svatým.

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Bůh je přístupný srdcím zcela prostým, která se vnoří do jeho
důvěry...
Usilovat o dětství církve znamená probudit v ní ducha dětství. Tím je především prostota, dále důvěra srdce a úžas. Díky jemu mizí snaha šikovně proplouvat a kompromitovat druhé. Úřední vztahy se přemění ve vytváření společenství.
Duch dětství nikým nemanipuluje, ani se nikoho nezmocňuje. Církev, byť vystavená zkouškám, se pak už nenechá spoutat smutkem a rezignací.
/Bratr Roger Schutz, Pustiny v srdci vydávají květ ,str 87/

+

Svatý Pavel (v listu Koloským a Efezkým) chápe církev jako místo, kde vzkříšený Kristus žije na tomto světě. Církev by nejen měla být jedno v Kristu (1Kor 12,27), ale ve skutečnosti je jedno v Kristu... /Ale křesťané jsou rozděleni.../
/A. Gilles, Lidé cesty, str. 86/

+

Snáším tuto církev v očekávání, že se stane lepší, protože také ona musí snášet mne v očekávání, že se stanu lepším.
(Erasmus Rotterdamský)

+

Nikdy nebudu věřit
v Boha, který by byl monopolem jen jedné církve, rasy, či kultury,
Ano, můj Bůh je jiný Bůh!
(Podle Kardinála Maximose IV)

+

Boží království, Boží říše - co to však má společného s církví? Slovo "církev" se v evangeliích objevuje jen dvakrát (Mt 16,18 a 18,17). Má tedy pravdu Loisy (+ 1940), když říká: "Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev"? Církev je tím nástrojem, jímž chce Kristus v tomto světě stále plněji uskutečňovat Boží království. Všichni, kdo se pokoušejí jednat podle Boží vůle, patří k tomuto Božímu království. I tehdy, když nejsou členy církve. A naopak lze být členem církve a stát mimo Boží království. Proto Augustinus říká: "Mnozí z těch, kteří jsou venku, jsou uvnitř; a mnozí z těch, kteří jsou uvnitř, jsou venku".
Skutečnost, že se církev nepovažuje být identická s Božím královstvím, vyplývá už z toho, že se často modlí: "přijď tvé království". Církev se cítí být ve službách Boží moci. Proto jí nikdy nesmí jít o ni samou. Je dočasná, a proto pomine, až bude naplněno Boží království. To se však stane až na konci věků.
Označení církve v mnoha jazycích pochází z řeckého "kyriaké", což znamená "patřící Pánu (Bohu)". V Novém Zákoně - a ještě dnes v románských zemích - se však používá jiné slovo, které rovněž pochází z řečtiny: "ecclesia", což znamená "shromáždění", nebo "shromážděná obec". Kořen tohoto slova pochází ze slovesa "povolávám, svolávám". Kdo tu ale povolává nebo svolává?

+

Není dobré, když se v jakémkoliv prostředí rozhoduje pouze racionálně. Je třeba také citu a intuice, a to je způsob, jakým problémy chápe a řeší žena. ...
V církvi se prosadilo otcovské pojetí lásky: "Nejdřív se polepši, a pak za mnou přijď." Otec chce vidět výsledky, a potom své dítě podpoří. Láska matky je jiná. Má ráda dítě takové, jaké je, ničím svou lásku nepodmiňuje. Jestliže někdo pozná jen mateřský typ lásky, myslí si, že získá vše bez námahy. Pozná-li jen otcovský, nabude přesvědčení, že si všechno musí zasloužit. Ne nadarmo je církev v současnosti mnohými vnímána jako ta, která na člověka stále klade množství požadavků, ale není schopna vytvořit mu potřebné zázemí, být "domovem".
(Karel Klein)
/Anno Domini,97/6, str.22, článek: Žena, nebo osidlo/


Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...