Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O OdpuštěníKrátké texty, citáty Různé

Různé

Je dobré si uvědomit, a dětem vštěpovat, že odpouštění není slabost, ani úkol sebeobětování, ale že je to hrdinský čin, který osvobozuje k radosti.
(O výchově dětí, Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1993, 33)

+

Mnoho lidí si myslí, že hlavním cílem svátosti smíření je zahlazení hříchů a nedokonalostí. Hlavním cílem této svátosti ale je smíření s Bohem, hlubší sjednocení s Kristem a nové přijetí síly Ducha svatého.

Předpokladem a dispozicí je odpuštění druhým a vědomí o vlastní hříšnosti. Viz Ř 2-3. Dále pak je to láska k Ježíši a touha setkat se s ním, víra, že Ježíš touží nám odpustit.
(Anthony de Mello: Von Gott berührt Herder, Freiburg 1992, 6O-62)


Jedinou podmínku dává Kristus pro odpuštění: odpustit druhým! Někdy více dbáme na úplný seznam hříchů než na toto odpuštění! A potom samozřejmě láska. Hříšné ženě je odpuštěno, protože "mnoho milovala".
(144)


Matka miluje své dítě, i když musí odsoudit jeho zlý čin. Neříká, že ho bude milovat, až se zbaví zla. "Máme odvahu myslet, že právě takto nás miluje Bůh?"
(149)


Jedinou podmínku dává Kristus pro odpuštění: odpustit druhým! Někdy více dbáme na úplný seznam hříchů než na toto odpuštění! A potom samozřejmě láska. Hříšné ženě je odpuštěno, protože "mnoho milovala".
(Anthony de Mello: Von Gott berührt Herder, Freiburg 1992, 144)

+

Šťastný je, kdo je přesvědčen o tom, že jeden z důvodů, proč dal Bůh člověku dvě oči, je ten, aby někdy alespoň jedno přivřel.
(Adalbert Ludwig Balling: Štěstí Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 44)

+

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace,, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. … Vkládáš své štěstí do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad seou samým. … /Řešením je/ Odpustit. Musím toho člověka osvobodit od dluhu, …, který mi má splatit, a musím osvobodit sám sebe od vysoké ceny, kterou za trvalou nespokojenost platím. … Existuje mnoho věcí, které o lidech, jež odsuzuji nevím…

(John Powell: Štěstí začíná uvnitř, Portál 1995, str. 63n)

+

Svět, z kterého odstraníme odpuštění, zůstane pouze světem chladné a bezohledné spravedlnosti, podle níž si každý zjednává práva vůči ostatním, a sobectví různého druhu, které je v člověku skryto, pak může změnit lidský život a společnost v systém, kde slabí budou utiskováni silnějšími, nebo na arénu ustavičného boje jedněch proti druhým.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 164)

+

Filozofové se táží: Jak je možno odpouštět hříchy? Jak si představit postup tohoto druhu? Uvádí se člověk odpuštěním zase do stavu, v jakém by byl, kdyby nebyl zhřešil? Bláznovství! Bůh se neobrací zpět, nejde zpět před náš hřích, ale přechází jej. Nejedná se o výmaz našich dluhů v knize nebeských účtů, ale o připsání takového majetku, že účtů už není třeba.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 189)

+

Prošli jsme zkouškou, kde odpuštění musí být buď důsledné - pak jsi své utrpení, ponížení a urážky měl pochované kdesi hluboko v srdci, takže jsi to nikdy nepřipomínal, nebo jsi nesl břemeno křivdy, které člověka dělalo zatrpklým a rostlo jako sněhy na horách před vánocemi.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 42)

+

Pokus o napodobení Pána Ježíše se … zdá být poněkud dvojsečný a spíše nebezpečný. Kdo by chtěl v jistých situacích přesně následovat Ježíšova příkladu, musel by mít jeho svatost, lásku k Bohu a lidem, i jeho vnitřní svobodu. Kdybychom některé Ježíšovy výroky opakovali doslova, jen bychom se zachovali agresivně a neurvale. Nemáme kupříkladu právo komukoli říci: Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu (Mt 16,23).

Skutečné odpuštění, i to "apriorní", nejenže nepodporuje hulvátství, ale naopak vyzývá k proměně a vnitřnímu obrácení. Teprve v odpuštění začíná člověk chápat, že svým hříchem ničí především vlastní dobro a štěstí. Kdo chce někoho smysluplně pokárat, musí hledět především do jeho srdce a pominout vlastní hněv a rozhořčení. Napomínání nemůže sloužit k uvolnění vlastního citového napětí, ale má být pomocí nabídnutou ostatním.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 133-34)

+

„Odpouštím ti“, tato slova, toto gesto znamená největší vítězství člověka sama nad sebou.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 23)

+

Znám jen málo lidí, kteří by viděli tolik utrpení jako dalajlama. Jako duchovní a politický vůdce Tibetu byl vyhnán ze své vlastní země a byl svědkem systematického zabíjení, mučení, útlaku a vyhoštění svého lidu.
A znám jen málo lidí, kteří by vyzařovali tolik míru a lásky.

Dalajlamův šlechetný a odzbrojující smích postrádá jakoukoli nenávist či hořkost vůči Číňanům, kteří pustoší jeho zem a vraždí jeho lid. Říká: „Oni jsou také lidské bytosti, které bojují, aby našly své štěstí a zaslouží si náš soucit.“
Jak je možné, že člověk, který byl vystaven takovému pronásledování, není plný zloby a touhy po pomstě? Dostane-li dalajlama tuto otázku, vysvětluje, jak při svých meditacích nechává vstoupit všechna strádání svého lidu a jejich utiskovatelů do hloubky svého srdce a tam je změní na soucit.

To je duchovní výzva! Zatímco se úzkostně zajímám o to, jak pomoci lidem v Bosně, Jižní Africe, Guatemale a také v Tibetu ..., volá mě dalajlama, abych posbíral strádání všech lidí na tomto světě do středu svého bytí, aby se tam stalo surovinou pro mou soucitnou lásku.
Není to také Ježíšův způsob? Krátce před svou smrtí a vzkříšením řekl: „Až opustím tento svět, vezmu všechny lidi k sobě.“ Ježíš vzal na sebe utrpení všech lidí a přeměnil ho na dar soucitu pro svého Otce. A toto je cesta, kterou bychom měli následovat.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 38-39)

+

Nemiluj chybu kvůli člověku, neměj v nenávisti člověka kvůli chybě.
Člověk je tvůj bližní.
Chyba je nepřítelem tvého bližního. (Sv. Benedikt)


S Kristem se setkáváme v každém člověku, i pod všemi převleky zla.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 36)

+

Během druhé světové války, ještě předtím, než jsem přišel do koncentračního tábora, jsem měl v době, kdy se prováděly eutanázie u duševně chorých, vzrušující sen. Z hlubokého soucitu s duševně chorými se mi jednou v noci zdálo, že lidé určení k eutanázii se staví před plynovou komoru; chvíli jsem uvažoval a pak jsem se k nim dobrovolně připojil. Je to paralela k činu slavného polského dětského lékaře Janusze Korczaka, který dobrovolně následoval do plynu svěřené osiřelé děti.

Sobě mohu připsat k dobru jen to, že jsem ho moc dobře chápal. Jak jsem již předtím naznačil, nacházím na sobě jen málo skutečně dobrých vlastností, a snad jen jednu jedinou: spočívá v tom, že nezapomínám, co mi kdo prokázal dobrého, a zapomínám na zlé.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 24)

+

V době alžírské války se podařilo křesťanským studentům zorganizovat setkání znepřátelených stran a přinést modlitbu. Narazilo to i na odpor. Bylo to i nebezpečné, neboť ti, kteří by se chtěli zúčastnit se museli obávat, že je jejich kamarádi budou považovat za zrádce: sešel se s nepřítelem!

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 188)

+

Cesta k uzdravení a smíření nespočívá v naší snaze být lepší než ostatní, ale v přiznání, že jsme jako ostatní.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 79)

+

Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou lépe rozumět než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov., Lk 19,8). (70-71)
(…)
Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád především prokázal svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřádá život. (71)

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 70-71)

+

Během druhé světové války, ještě předtím, než jsem přišel do koncentračního tábora, jsem měl v době, kdy se prováděly eutanázie u duševně chorých, vzrušující sen. Z hlubokého soucitu s duševně chorými se mi jednou v noci zdálo, že lidé určení k eutanázii se staví před plynovou komoru; chvíli jsem uvažoval a pak jsem se k nim dobrovolně připojil. Je to paralela k činu slavného polského dětského lékaře Janusze Korczaka, který dobrovolně následoval do plynu svěřené osiřelé děti.

Sobě mohu připsat k dobru jen to, že jsem ho moc dobře chápal. Jak jsem již předtím naznačil, nacházím na sobě jen málo skutečně dobrých vlastností, a snad jen jednu jedinou: spočívá v tom, že nezapomínám, co mi kdo prokázal dobrého, a zapomínám na zlé.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 24)

+

V době alžírské války se podařilo křesťanským studentům zorganizovat setkání znepřátelených stran a přinést modlitbu. Narazilo to i na odpor. Bylo to i nebezpečné, neboť ti, kteří by se chtěli zúčastnit se museli obávat, že je jejich kamarádi budou považovat za zrádce: sešel se s nepřítelem!

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 188)

+

Odpuštění nesmí být příliš rychlé - někdy je třeba konflikt v sobě zpracovat! Nestačí jen rozumové zpracování - nutno zapojit srdce! Nesmí to být studená úvaha, ponižující "prominutí", maskované uplatnění moci, skryté vysávání! Někdy je možné odpustit beze slov: dárkem, pozorností, milým znamením uznání. To vše může předcházet slovní vyjádření odpuštění.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 52-53) (52-53)

+

O jednom skotském mnichovi, proslaveném přísnou askezí, otci Bessarionovi, se vypráví: Jeden bratr zhřešil a byl knězem vykázán z kostela. Tu se zvedl i otec Bessarion a šel ven s ním se slovy: "I já jsem hříšník." (Apophtegmata Nr. 162)

(Klemens Schaup: Doprovázení na duchovní cestě Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 19)

+

/Pozn. k setkání s cizoložnou ženou:/ Nikdo nebyl odsouzen, a přesto byli všichni podrobeni zkoušce. Nikdo si nezahrával s pravdou, hřích zůstal hříchem.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 127)

+

Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, ale Kristus nám odpouští. Jako kdyby nás sevřel do své náruče a řekl. "Tento člověk mně nyní náleží. Máš-li něco proti němu, vyřiď si to se mnou!"

(Larry a Nordis Christensonovi: Křesťanští manželé, Praha, Evangelické nakl. s. , 97)

+

Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti."

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977)

+

Jeden časopis otiskl ostrou kritiku jedné řeči Pavla VI. Redaktor toho ale potom litoval a poslal číslo revue papeži s omluvným dopisem. Pavel VI. odpověděl, že o všech kritikách dlouho přemýšlel, a dal si poslat předcházející ročníky časopisu, který dosud neznal.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.139)


Neodpustit znamená rozmnožovat zlo. Odpuštění vytváří prostor pro dobro. K tomu vědomí Kristova tajemného Těla: když jeden úd udeří druhý, trpí celé tělo - Kristus.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.142)

+

Ztráta odvahy způsobená opakovaným nedostatkem velkodušnosti; tvé pády, tvé úchylky - možná pouze zdánlivé - dávají ti často pocit, že jsi rozbil cosi nesmírně cenného: své posvěcení.
Netrap se: použij ve svém nadpřirozeném životě moudrý způsob, kterým prosté děti řeší takovéto otázky.

Rozbily něco - obyčejně jen křehký předmět - kterého si jejich otec velice vážil. - Je jim to líto, možná, že roní slzy, ale... dají se ukonejšit od toho, komu náležel rozbitý předmět; a jejich otec zapomene na cenu - ať byla jakkoli veliká - rozbitého předmětu a pln něžnosti nejen že odpustí, ale ukonejší a dodá odvahy malému.- Pouč se.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.887, Brno, Cesta, 1992, 2OO-2O1)

+

Promítat si do obrazu ukřižovaného Ježíše své viny, svá selhání, křivdy, kterých jsme se dopustili na bližních, tvrdá slova, činy... prostě vlastní hříchy od narození až po současnost - to není zrovna povzbudivá podívaná, a přece tam, v muži na kříži, v muži bolesti, jsou naše hříchy definitivně "zabity", tam trvale mizí. On umírá, já jsem ze smrti zvedán... z jeho lásky.
(P.Aleš Opatrný,Obnova Božím slovem)

+

Evangelium svatého Jana staví Krista tváří v tvář ženě přistižené při cizoložství. Pán ji neodsoudí, ba zachrání ji před kamenováním. Neříká jí: "Nezhřešilas," nýbrž: "Já tě neodsuzuji, jdi a od nynějška už nehřeš." Vždyť Kristus může spasit člověka, protože bere na sebe jeho hřích a nabízí mu možnost změnit se. Tento evangelijní úryvek učí jasně, že křesťanské odpouštění není synonymem tolerance, nýbrž zahrnuje něco mnohem náročnějšího. Neznamená zapomenout na zlo, nebo, což je horší, popřít je. Bůh neodpouští zlo, nýbrž odpouští osobě a učí rozlišovat zlý skutek, který jako takový musí být odsouzen, od osoby, která se jej dopustila, a té nabízí možnost změnit se. Zatímco člověk je nakloněn ztotožňovat hříšníka s jeho hříchem, uzavíraje mu tak jakékoliv východisko, nebeský Otec naopak poslal svého Syna na svět, aby všem nabídl cestu záchrany, spásy.
(Jan Pavel II.)
/KT, Nr. 14-98/

+

- Podmínkou odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy
- Jde hlavně o to, ujasnit si co je to hřích!
- Hřích je cesta, která nevede k Bohu, ale ke smrti, cesta, která má jen zdánlivý smysl. Co nesměřuje k Bohu, je jen zdánlivou hodnotou a je to tedy cesta vyznačená hříchem. Mohu jít úplně špatně (to je tzv. "těžký, smrtelný hřích") Anebo sice mohu jít k Bohu, ale nechávám se na té cestě brzdit.
- Odpuštění nám otevírá novou cestu.
- Odpuštění je akcí Boží.
(Výběr z knížky P.Aleše Opatrného - CREDO, str.52nn)

+

Že ti Bůh slíbil odpuštění, jestliže se zítra obrátíš, z toho se raduj, ale zítřejší den ti přislíben není.
(Sv. Augustin)
/Perejra, Myšlenky a modlitby, str.119/

+

Je podivuhodné, že Bůh dává do závislosti odpuštění, které od něho žádáme a čekáme, s tím, zda splníme jeho požadavek, abychom se totiž smířili s těmi, kteří nám ublížili....
(Bossuet)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, 136/

+

Petr chtěl svému bratru odpustit sedmkrát. Pán však řekl: "sedmdesátkrát sedmkrát" Petr chtěl jako člověk vytyčit hranice, ale Pán nezná pro božskou dobrotu a lásku k člověku žádné hranice. My ve svých slovech a skutcích stále hřešíme. Bůh to dobře vidí, ale hledí stranou, aby nás dovedl k pokání. Dveře jeho slitování jsou otevřeny a nezavírá je před nikým, kdo činí pokání.
(Eliše Arménský)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, 160/

+

"Odpusť nám viny, jako i my odpouštíme naším viníkům". Těmito slovy si, člověče, sám určuješ míru a způsob odpouštění, poněvadž si přeješ, aby Ti Pán odpustil tolik, kolik ty jsi odpustil druhému. Odpusť proto tomu, kdo se proti tobě provinil všechno, nechceš-li, abys zůstal svému Pánu něco dlužen za své vlastní viny. Kdo takto prosí a neodpouští, ten svou modlitbou sám proti sobě vznáší obžalobu. Proto, nechceš-li se bát trestu, měj ve svém srdci vždy připraveno odpuštění.
(Sv. Petr Chrysologus)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, 161/

+

Spása znamená více, než tělesnou záchranu. Odpuštění hříchů.
/ Kolář, Slovník biblické teologie, str. 465/

+

Kdo odpouští všem svým viníkům, tomu Bůh odpouští všechny jeho viny.
(Pavel Kosorin)

+

Milovat znamená žít láskou, která odpouští. Odpuštění nepramení z úmyslu druhého změnit. To by byla pouhá vypočítavost, která nemá nic společného s nezištností lásky. Člověk odpouští kvůli Kristu.
(Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str.54)

+

Když vložíme svou důvěru v Ducha svatého, můžeme jít neustále kupředu, od jednoho začátku k druhému, protože Bůh pohřbívá naši minulost v srdci Kristově a sám se ujímá naší budoucnosti. ...
Co by člověka čekalo bez odpouštějící lásky a bez smíření?
(Bratr Roger Schutz ve Štýrském Hradci 97)
/KT 32, 10.8.97, str. 6/

+

Odpuštění, to je nepochybně zázrak, je to krajnost lásky. Pokaždé, když je dáno odpuštění, je při tom vždy Bůh.
/Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str.53/

+

Kdo neustále myslí na zlo, které způsobil, a ustavičně o něm mluví, kdo se neustále obírá tím špatným, co učinil, spočívá neustále v tom, na co myslí, celou svou duší úplně vězí v tom, o čem přemítá - a tak tkví celý v té špatnosti. Takový člověk se zajisté nemůže změnit, protože jeho duch zůstane hrubý, jeho srdce zkažené a ještě je z toho smutný.
(Podle Martina Bubera,Cesta člověka podle chasidského učení,, str. 58n/

+

Myslíte, že snad strachem před smrtí /něčím/ bych mohla odčinit své hříchy?! /A očistit se od nich sama?!/ To by nemělo více síly /to by nebylo účinnější/ než bahnitá voda! Jediná věc, která mě očišťuje od hříchů, je oheň Božské Lásky. /Ježíšova smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání/.
(Podle sv. Terezie z Lisieux,Vstupuji do života, str.185)

+

Jít ke světlu znamená jít tam, kde je vše krásné a jasné. Ale i naše hříchy a viny. A přeci to stojí za to. Protože toto světlo je světlo léčivé. Cílem jeho působení je záchrana člověka, ne jeho zničení. Ježíš - světlo je vrcholným projevem Boží zachraňující lásky.
(Podle P.Aleše Opatrného)

+

Ježíš nehledá hříšníka proto, aby ho potrestal, zlikvidoval, ale proto, aby ho znovu přivedl k životu. (P.Aleš Opatrný)

+

Věřím, že neodpuštění je jako nemoc, rakovina, která hlodá uvnitř člověka. Kdybych nebyla odpustila, byla bych dnes nemocným člověkem. Od prvního dne jsem odpustila.
Lidé se mě stále ptají jak mohu po tom všem, čím jsme prošli, zůstat bez hořkosti. Musím říci, že to pramení z mé víry. Víra neznamená, že se vše stává snadným, ale znamená přece, že člověk má naději.
(Anne Maguriová,Proč zrovna mně?, str.111)

+

Kde není smíření, tam je soužení.
/Josef Doubrava,Mozaika sebevýchovy, str. 51/

+

Církev nemůže nic odpustit bez Krista.
(Isák z Hvězdy)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str.47/

+

Odpuštění je podoba, kterou na sebe vzala láska, když jí bylo ukřivděno.
(Snad R. Guardini)
/ Josef Doubrava,Mozaika sebevýchovy, str. 69/,

+

Smíření, to je jaro srdce. Ano, usmířit se bez odkladu, to přináší ohromující objev: mění se tím naše vlastní srdce.
Když se rozhodneš skoncovat nějaký spor, rozdělení, vydáš se hledat své protivníky, abys jim řekl "přicházím se usmířit"; odmítnou - li však, co pak?
Budeš mít odvahu i potom? Odmítneš neklid, který tě od nich odděluje, a obrátíš se k nim s opětovným návrhem: "Přišel jsem se usmířit" ?!
A i kdyby tě znovu tvrdě odmítli - jaké to překvapení - vždyť tys je ve svém nitru přijal. Když na sebe bereš riziko důvěřivého vykročení, zvedá se v tobě lehounká vlna radosti, i když to často může být nepochopitelné.
(Roger Schutz,Láska nad všechnu lásku, str. 32)

+

Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří (Tvá) odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít.
(Roger Schutz)

+

Ježíš otvírá hříšníkovi budoucnost, neboť Ježíš svým odpuštěním dosvědčuje, že nikdo nemusí zůstat navždycky uzavřen ve své nenávisti. Tím, že Bůh svého Ježíše vzkřísil zmrtvých, dává mu za pravdu a činí Ježíšovo odpuštění svým vlastním odpuštěním. Protože Bůh o Velikonocích stvrdil Ježíšovo odpuštění, není už žádnému člověku ...definitivně zapovězen přístup k Bohu. Musí se "jen" nechat milovat, to znamená přijmout odpuštění...
(Johannes B. Brantschen,Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, s.52)

+

Nesmírně tragickým osudem se stává takový, který jsme si sami připravili zlem, jehož důsledky jsou nevratné. Tu bychom mohli lehce podlehnout zoufalství a nenávisti k sobě samým. Ježíšovo odpuštění - stvrzené Bohem o Velikonocích - nám říká: I takovýto osud je zlomen, protože Bůh je Bohem odpuštění a otevírá nám novou budoucnost.
/Johannes B. Brantschen,Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, s.54/

+

Odpouštět znamená jednat podobně jako Bůh. Projevit lásku, která přemůže zlo.
(P.Aleš Opatrný)


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...