Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty M Modlitba - soubor tematických textůDelší texty Sebepoznání (Anselm Grün OSB)

Sebepoznání (Anselm Grün OSB)

Seberealizace, kterou se dnes snažíme dosáhnout různými psychologickými a meditativními praktikami, byla pro mnichy výsledkem důsledné modlitby Ale cílem této cesty modlitby nebyla seberealizace. Mniši nechtěli realizovat sami sebe, ale chtěli hledat Boha. Centrem dnešní ideální seberealizace je člověk. Všechno se točí kolem něj. Dokonce Bůh má sloužit k lidské seberealizaci. Cílem všech meditativních a náboženských praktik je rozvíjet všechny lidské schopnosti. Lidé rozpoznali, že k plnosti člověka patří také jeho náboženské založení. Proto je nutné je rozvíjet. Bůh se tak stává pouze prostředkem. Není zajímavý jako Bůh, ale pouze jako prostředek mé seberealizace. Mniši nechtěli realizovat sami sebe, ale hledat Boha. Snažili se odstranit v sobě všechno, co jim zakrývá Boha. Přitom zjistili, že člověk nemůže najít Boha, jestliže žije mimo sebe sama, jestliže sám sebe dobře nepozná. K poznání Boha dojdeme jenom prostřednictvím sebepoznání. To věděl již první mnišský spisovatel Evagrius Ponticus (t 399):
Chceš-li poznat Boha, nauč se znát nejdříve sám sebe.

A již dlouho před ním řekl Klement Alexandrijský (t 211), že člověk může dospět k poznání Boha jenom prostřednictvím sebepoznání:
Nejdůležitějším ze všeho poznání je, jak se zdá, poznat sám sebe; neboť jestliže někdo pozná sám sebe, potom pozná i Boha.

Podobně píše Nilus (+ kol. 430) v listu jednomu mladému mnichovi:
Především poznej sám sebe. Neboť nic není těžšího než poznat sám sebe, nic není namáhavějšího a nedá nám tolik práce. Ale jestliže jsi poznal sám sebe, pak budeš moci poznat i Boha.

Sebepoznání, které mají mniši na mysli, má různé aspekty: Jednak se člověk poznává vzhledem k Boží velikosti, kterou v sobě odráží. Člověk je Boží obraz. Takové pojetí lidského sebepoznání nacházíme především u Origena a Ambrože a v závislosti na nich pak u středověkých mnichů, spisovatelů Bernarda z Clairvaux (+ 1153) a Viléma ze St. Thierry (+ 1148):
Poznej sám sebe, protože jsi mým obrazem, a potom poznáš mě, jehož jsi obrazem. V sobě samém mě najdeš.
(...)
Oba aspekty patří k lidskému sebepoznání: člověk je Božím obrazem. Má poznat svoji důstojnost, svoji krásu a dobro, které do něj Bůh vložil, i schopnost stát se Božím příbytkem. Současně by měl v sobě odhalit všechno, co tento obraz překrývá a znetvořuje, měl by odkrýt všechnu temnotu, všechno zlé, zvrácené a znetvořené, všechno démonické. Potom jej Bůh uzdraví, obnoví v něm původní obraz, učiní jej tím, kým byl zamýšlen. A to není nic jiného než seberealizace člověka. Člověk sám sebe realizuje jako Boží obraz, nebo výstižněji řečeno: Bůh uskutečňuje v člověku svůj obraz. Cestou k tomuto cíli byla pro staré mnichy modlitba. (10)

...
Jestliže nám v modlitbě brání různé myšlenky a vášně, nezbývá nic jiného, než modlitby zanechat a zabývat se nejdříve myšlenkami, které nám tanou na mysli.
Vilém ze St. Thierry nám zcela názorně líčí, jak právě ve chvíli, kdy se začne modlit, se na něj řine proud různých myšlenek. Nepotlačuje a neodhání tyto myšlenky, aby se mohl zbožně modlit, ale zcela vědomě se jim staví tváří v tvář. Pokouší se hledat jejich původ v naději, že jen tímto způsobem může toto vyrušení odstranit. (12)
(...)
Poté co rozehnal mlhu myšlenek, vrací se na původní místo ke svým náladám a emocím, aby vnesl řád a pořádek do svého citového života. Ví, že za myšlenkami se skrývají pocity A teprve tehdy, až emoce, jako žárlivost, zlobu, nenávist a vztek vytlačí láska, dojdou jeho myšlenky klidu a on se může obrátit k Bohu. (13)
(...)
Mnich se tedy musí v modlitbě reflexivně zabývat sám sebou, musí sledovat sebe a vyvstávající myšlenky a nálady a ptát se po příčinách. Sebepoznání tedy není samoúčelem, ale přispívá k lepší modlitbě. Při sebepoznání má být odstraněno všechno, co modlitbu ruší a chce ji znemožnit. Mnich nemůže myšlenky a nálady, které jej při modlitbě přepadají, prostě jen setřást nebo potlačit může je jen nechat rozplynout tím, že se jim reflexivně postaví a jde k jejich počátku. Jestliže mniši stále znovu vyzývají k důslednému sebepozorování a sebepoznání, kladou si jen jediný cíl - umožnění opravdové modlitby. (13-14)
(...)
Jestliže zpozorujeme, že myslíme vždy na to stejné, na určité lidi, na určité události, nebo že se nám v hlavě honí stále stejné problémy nebo plány, můžeme z toho pro sebe vyvodit velmi cenné závěry. A jakmile jsme se tímto způsobem sami lépe poznali, naše rozptýlení ustoupí a my budeme schopni modlit se k Bohu soustředěněji. (15)


Sebepoznání není pouhým předpokladem modlitby, ale obráceně zase modlitba pomáhá člověku, který chce sám sebe poznat.
Není nic, co by lépe prozkoumalo srdce než modlitba. Když se modlíme, vstupujeme do svaté přítomnosti Boží a jsme prozářeni až do nehlubšího nitra. Vše se stává zřejmým.

Modlitba nás staví před Boha. Boží světlo svítí i za fasádu mého konání a myšlení. Umožňuje mi poznat pravé motivy mého jednání a příčiny mých myšlenek i nálad. (...)
Jen Duch svatý dává pravé sebepoznání, bez něj se nemůže ani ten nejmoudřejší náležitě poznat nebo pochopit svůj vlastní stav duše.
Mnohé bych v sobě bez modlitby vůbec nepoznal. Neboť právě díky konfrontaci s Bohem se mi ozřejmí, co je ve mně zvráceného. Modlitba odkryje to, co by prosté pozorování neuvidělo. (16-17)
(...)
Schopnost modlitby, vést nás k hlubšímu sebepoznání, spočívá v tom, že nás konfrontuje s jednou osobou, s Bohem. Modlitba není monolog, ne- ní zobrazováním sama sebe, ale rozhovor s osobou na mně nezávislou. To mi umožňuje stanoviště, které je vně mě, z něhož se mohu i já sám mnohem objektivněji a obsáhleji poznat, než když kroužím sám kolem sebe v prostém sebepozorování a nejsem schopen od sebe poodstoupit. Člověk, který se dívá jen sám na sebe, je slepý vůči mnoha stránkám své- ho bytí: Tím že v modlitbě odhlížím od sebe a hledím na Boha, mohu na sebe pohlédnout z pohledu Božího a v Božím světle sám sebe lépe poznat. (16)
(...)
Modlitba pomáhá člověku od jeho malého já, které je spoutané ve vědomí, proniknout k sobě samému, k vlastnímu jádru osobnosti, které spojuje vědomí i nevědomí, Boha i člověka. (17)


Mniši rozlišují různé druhy slz. Jsou dětské slzy, které dítě prolévá, když nedostane to, co chce; jsou slzy prolévané nad urážkou, slzy strachu, slzy zloby, zášti, bezmoci a jsou také slzy prolévané ze sebelítosti. Tyto všechny slzy nemohou léčit, naopak, utvrzují nás v našich špatných postojích, posilují v nás zášť, pocity ublíženosti a sebelítosti. Kassián staví do protikladu tohoto pláče
"kvůli úzkostem, nouzi a námahám tohoto světa" , které nás tíží, jinou formu pláče: pláč, který propuká, "když osten našeho hříchu zasáhne naše srdce"3, pláč, který vychází "z ohledu na věčné statky a z touhy po budoucí slávě", pláč ze strachu před peklem a pláč nad zatvrzelostí a slepotou druhých. Když mniši velebí slzy, mají na mysli především pláč nad vlastními hříchy, který je totožný s pláčem touhy po Boží spáse. (26)
(...)
V pláči se člověk setkává sám se sebou. Jako plačícímu mu bude najednou všechno zřejmé: jeho ubohost, jeho nečisté motivy a záměry, jeho zlomyslnost, jeho pokusy o útěk a jeho hluboce zakořeněný egoismus. Jeho namáhavě vytvořená stavba vlastní počestnosti se v pláči prudce zhroutí. Dostane se tak za všechny pletichy, jimiž si stále něco namlouvá. Plačícímu chybí slova, jimiž by dokázal vysvětlit svůj stav, slova, za nimiž by se opět mohl schovávat. V pláči člověk potkává sám sebe přímo bez šetrnosti, bez odstupu k sobě samému, nezažívá sám sebe prostřednictvím nějakého média, které by měl ve své moci. Dokonce mu unikají i myšlenky, jichž by se ještě mohl přidržet. Pláč je setkání bez zprostředkování, bez prostředkujících článků. V pláči pouští člověk vládu nad sebou samým z rukou, pouští sám sebe a odevzdává se pláči, který jej zachvacuje. Pláč se pro něj stává jedinou možnou odpovědí na zkušenost, na kterou sám nezná odpověď. Tělo za něj odpovídá tím, že propukne v pláč. Rozum a duch zůstávají beze slov. (27)
(...)
Jsme vychováni tak, abychom své slzy pokud možno co nejvíce zadržovali, dokonce abychom úplně zadržovali všechny naše city. To platí nejen v mezilidské oblasti, ale dokonce i v oblasti náboženské, v níž ze strachu před sentimentalitou nebo prostou citovou zbožností se raději utíkáme k racionální rovině chápání Boha. Sklíčenost srdce, pláč nad vlastními hříchy jsou výrazem toho, že nechávám působit své city, že své srdce skutečně otevírám myšlence vlastní hříšnosti. V uvažování se mohu stále ještě před Bohem uzavírat a schovávat se za myšlenku na něho. Ale v pláči se všechny bariéry hroutí, padají všechny masky, stojím před Bohem takový, jaký jsem, a jsem postaven tváří v tvář své vlastní nahosti. (33)
(...)
V pláči najdou všechny mé neklidné a matoucí myšlenky svůj klid. Protože, pláču-li, nepohybuji se ve své mysli, v níž bych klid nenašel, ale v srdci, které najde v proudu slz svůj vnitřní klid, protože se smí projevit. Tak se stává pochopitelnou zkušenost, že po pláči člověk cítí intenzivní vnitřní klid, stejně jako při takových formách meditace, které vědomě usilují o mlčení. Klid následující po pláči je klidem životodárným, naplněným láskou.

Vyjádření citů v pláči má očistný a obnovující účinek. Jestliže člověk nemůže dostatečně vyjádřit své city, onemocní. Neboť potlačené pocity zdaleka nezmizely. Objeví se pak jako neurotické poruchy nebo různé vášně. V pláči může spolu s pocity vystoupit na povrch nevědomí. Mniši říkají, že pláč spojuje vnějšího člověka s vnitřním, člověka žijícího v plném vědomí s jeho nevědomím. Pláč je řečí, kterou se vyjadřuje nevědomí. Slova často nejsou schopna nevědomí vyjádřit. V pláči vystupuje nevědomí do vědomí a tak může rozvíjet své léčebné působení. Protože rušivé myšlenky většinou vycházejí z nevědomí a nedají se nikdy uchopit, když člověk své nevědomí potlačuje, je i z pohledu psychologie pochopitelné, proč nám pláč přináší hlubší a trvalejší klid než prosté techniky uvolnění.

V pláči dovoluje člověk, aby k němu, ba přímo do něho vstoupila bolest a utrpení. Dnes se lidé všemi prostředky snaží vyhnout se nepříjemnostem a utrpení. Obrňují se proti nim. Považují je za ohrožení vnitřní rovnováhy. To ale "nutně vede k omezování citů a k ochuzení života". Člověk, který není schopen trpět, není také schopen se radovat. "Tam, kde není utrpení, tam není ani žádné velké štěstí. Důsledkem je nuda a prázdnota, dalším krokem je pak hledání náhražek." Kdo na své cestě uhýbá bolesti, stává se neschopným lásky Neboť milovat může jen ten, kdo se nechá zranit. V pláči se člověk otevírá bolesti, ne proto aby ji vychutnával, ale aby se jí nechal zasáhnout, aby ji přijal do svého nitra a zde přetavil. Psychologie mluví o práci se smutkem a lituje, že lidé jsou čím dál méně schopní truchlit.“ Při prožívání zármutku se bolest zpracovává, integruje, roztavuje a léčí.

Každý terapeutický postup zná stádium pláče. Pouhá analýza pacientu nepomůže, když mu jen objasní příčiny jeho neurózy Prosté vědění může pacient použít jako obranu proti tomu, aby se nemusel postavit tváří v tvář skutečnému problému. To, že nahlédnu na svůj vlastní problém, mi ještě nepomůže jej vyřešit. Ale teprve tehdy, až mě plně zasáhne, může mě uzdravit. Bez emocionální účasti není žádná změna lidského chování možná. Teprve tehdy, když může potlačená bolest vstoupit do srdce, může se člověk vzdát náhradních bolestí, které si působí proto, aby se zbavil té původní základní bolesti. Jung říká: "Neuróza je stálou náhražkou legitimního utrpení." Jestliže člověk uhýbá z cesty utrpení, které jej potkalo, uteče se do nemoci. Uzdravení může začít teprve tehdy, když si potlačovanou bolest, odmítané utrpení připustí. Toto připuštění je velmi často spojeno s prudkým a silným pláčem. Pláč člověka oprostí od nahromaděných pocitů, které se derou na povrch. Slzy mírní bolest. Člověk se ze svých bolestí vypláče. Pláč se stává jedinou možností, jak bolest, která nás přemáhá a při níž máme pocit, že ji nejsme schopni unést, zvládnout a dát na ni odpověď. Člověk již vůbec není schopen jinak odpovědět, ani slovem ani posunkem, než tak, že se vydá všanc pláči, a tak připustí bolest a současně ji rozpustí a nechá odplynout. Pláč odlehčuje, mírní bolest a léčí. Slzy se najednou stávají slzami osvobození spásy a požehnání. Bolest se promění v radost. Člověk ve svém nejhlubším nitru pocítí uzdravení, které již nemůže být ohroženo ani bolestí, pocítí radost, proti níž již nic nezmůžou ani zklamání ani neúspěchy. Je to Boží spása, která vítězí nad vším lidským zlem. (34-36


Cílem modlitby není sebepoznání, ale sám Bůh, jehož chce člověk potkat, poznat a v jehož přítomnosti chce stále žít. Sebepoznání je jen podmínkou dobré modlitby. Ale k této podmínce se nepropracujeme nějakou psychologickou přípravou, ale prostřednictvím samotné modlitby. Tím, že se mnich pokouší dobře se modlit, setkává se sám se sebou, lépe sám sebe poznává a je tak stále více schopen intenzivnější a čistší modlitby. Tím, že se modlí, učí se modlitbě. Nehledá nejdříve pomoc u psychologických metod, aby své náboženské konání podřídil měřítkům psychologie. Mniši mnohem více spoléhají na očistnou a uzdravující sílu modlitby. Upřímná modlitba, v níž člověk nechce hlavně zažívat sám sebe, ale chce se setkat s Bohem, odkrývá nekompromisně všechny chybné postoje. Splňuje funkci psychoanalytických metod, aniž bychom opustili náboženskou rovinu.

Nemůžeme dnes psychologii přehlížet. Nemá také smysl s ní polemizovat. Neboť vykonala bezpochyby hodně a získala mnoho poznatků o člověku, vyvinula mnoho metod, které člověku pomáhají a mohou ho léčit. Ale na pozadí péče o duši člověka poznamenané psychologii by se dnes mělo dospět k tomu, abychom znovu začali důvěřovat v náboženskou cestu. Mniši a mnozí, kteří se po staletí řídili jejich radami, shromáždili o člověku mnoho zkušeností, zkušeností a poznatků, které se vůbec nemusejí bát konfrontace s psychologií. Bylo by pro nás dnes dobré, využít tyto poznatky, při modlitbě se do nich hluboko ponořit a sami na sobě tak zakusit jejich uzdravující působení.

Tím, že se modlili a stále znovu se modlili, poznávali mniši, kým vlastně jsou, které chybné postoje, sklony a nálady je vnitřně zraňují a vzdalují od Boha. V modlitbě současně cítili, že jsou vlastně obrazem Božím, a že je velmi důležité, aby tento obraz v sobě udrželi nezkalený a nezfalšovaný Stále znovu však prožívali, že nejsou schopni Boží obraz v sobě obnovit vlastními silami, ale že jen Bůh je může uzdravit. Teprve při setkání s Bohem, v rozhovoru s ním a v prožívání jeho přítomnosti, která nás obklopí, můžeme zažít Boží působení, které nás uzdravuje. Propasti v našem nitru se díky modlitbě stanou obyvatelnými. To temné a démonické ztratí svou hrozivost, slabé a umdlévající se uzdraví, rozmarné nálady a emoce ustoupí pokojnému klidu a tiché radosti. Nemusíme dosáhnout seberealizace my, ale realizuje nás Bůh sám tím, že v nás obnoví svůj pokřivený obraz. Kdo přenechá v modlitbě Bohu a jeho uzdravující přítomnosti sebe sama, najde cestu sám k sobě, usmíří se sám se sebou, identifikuje se sám se sebou, uzdraví se.

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 47-48)


Témata: Modlitba

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...