Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SlužbaDelší texty Služba trpícím ve Starém zákoně (ThDr. Josef Hřebík)

Služba trpícím ve Starém zákoně (ThDr. Josef Hřebík)

Referát ze Setkání křesťanských zdravotníků v Praze v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem v Praze 20.5.2006.




Když jsem přemýšlel o tom, který pojem by byl asi ve Starém zákoně nejbližší pojmu „služba trpícím“, došel jsem k názoru, že je to zřejmě pojem „útěcha“. Když se řekne útěcha, většinou to vyvolá útrpný úsměv, protože si ji lidé zpravidla spojují jen s představou těšínského jablíčka, tedy se snahou pomoci, která je sice dobře míněná, ale zcela neúčinná. Ve starozákonních textech, kde se služba trpícímu člověku do značné míry kryje s útěchou, která je mu poskytována, můžeme najít úplně jiné pojetí útěchy. Domnívám se, že má-li toto slovo i v oblasti křesťanské služby bližnímu dostat znovu svůj pravý smysl, svůj silný duchovní náboj, je třeba začít hledat právě tam.


Kdo potřebuje ve Starém zákoně útěchu? Jistě člověk truchlící nad ztrátou někoho blízkého: David např. vysílá své posly, aby potěšili amónského krále po smrti jeho otce (2 Sam 10,2par), těší Batšebu po úmrtí prvního dítěte (2 Sam 12,24), bratři těší Efraima po zavraždění jeho synů (1 Kron 7,22). Od útěchy se ovšem očekává i zmírnění jiného lidského trápení: neplodnosti (Elkána těší svou manželku Chanu v 1 Sam 1,8), trudnomyslnosti (David má léčit Saulovu maniodepresivní psychózu hrou na citaru, tedy muzikoterapií v 1 Sam 16,14-23), útisku (Kaz 4,1 nespecifikuje, jaký druh útisku má na mysli) a samozřejmě těžké fyzické nemoci (nejznámějším příkladem je Job). Z Job 29,24n vyplývá, že těšitel truchlivých je čestný titul, v básnické mluvě položený dokonce naroveň postavení krále mezi poddanými. Nepřítomnost těšitele je považována za znásobené neštěstí, protože člověk zůstává se svou bolestí osamocený; to je případ mnohých žalmistů (Žl 69,21 apod.) nebo zpustošeného Jeruzaléma v Pláči Jeremiášově. Nicméně bolest je někdy tak velká, že truchlící, přestože nechybějí lidé, kteří se ho snaží utěšovat, žádnou útěchu nepřijímá (Jakub po přijetí klamné zprávy o Josefově smrti v Gn 37,35, oživlá Ráchel, která v Jer 31,15 naříká nad smrtí svých dětí).


Nejběžnější formou poskytnuté útěchy je vlídné, povzbudivé slovo: tak promlouvá Josef ke svým bratřím, kteří mají strach, že se jim po otcově smrti pomstí za zlo, jehož se na něm dopustili (Gn 50,19-21) či Boaz k Rút, která dobrovolně sdílí se svou tchyní smutný osud vdovy bez zastánce a živitele (Rt 2,8-13). Při obvyklých návštěvách, jejichž účelem je poskytnutí útěchy a k nimž jsou kromě příbuzných (Gn 37,35) přizváni také sousedé a přátelé (Job 2,11), je velmi důležitým prvkem soucit. To se ukazuje zřetelně na návštěvě tří Jobových přátel: Job podle starověkých představ svým neštěstím a svou nemocí jako by už vstoupil do sféry smrti, jako by už byl jednou nohou v hrobě. Jeho přátelé proto nad ním vykonávají tentýž rituál, jaký se konal nad mrtvým, aby tak vyjádřili co nejúčinněji svou soustrast, aby se vcítili co nejintenzivněji do jeho bolesti a projevili svou solidaritu s ním. Roztržením svých šatů, sypáním popele na hlavu a mlčenlivým sezením spolu s Jobem symbolizují moc smrti, která tady zasáhla: jsou to výrazy zmaru, rozkladu, strnulé nehybnosti a mrtvého ticha, které jsou pro říši smrti charakteristické (Job 2,12n). Stojí tu ale za povšimnutí, že toto znehybnění a oněmění následuje teprve po první reakci těchto tří přátel, kterou jsou naopak nápadné vnější projevy zármutku (nejdříve „propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach“); jako by jejich soucit doznal podstatného zvnitřnění a prohloubil se. Útěcha tedy spočívá v opravdovém, hlubokém soucitu s bolestí druhého, a to i tam, kde lidská pomoc není možná a kde může člověk reagovat jen tichou spoluúčastí, protože jakákoli, sebelépe míněná slova se jeví jako planá a nemístná (Job 16,2).


Stojí nepochybně za zmínku, že návštěva těšících příbuzných a přátel se v knize Job objeví ještě jednou, a to na samém konci (Job 42,11), poté, co Hospodin změnil Jobův úděl: tehdy ho přišli „potěšit po všem tom zlu, jež na něj Hospodin uvedl, a každý mu daroval po kesítě a zlatém kroužku“. Útěcha v tomto případě značí spíše připojení se k radosti, která vystřídala velkou, dlouhotrvající bolest, a drahocenné dárky mají být pravděpodobně hmatatelným závdavkem nového, šťastného života.
Starý zákon nabádá člověka k útěše sebe sama čerpané z časných pozemských radostí: „Dopřávej si a potěš své srdce, daleko od sebe zapuď zármutek (Sir 30,23); takovou útěchu může najít např. syn truchlící nad smrtí své matky v lásce ke své ženě (Izák uvádí Rebeku do stanu své zemřelé matky Sáry v Gn 24). I chléb, nazývaný chlebem smutku, a víno, označované jako kalich útěchy, sloužily k potěše těch, kdo oplakávali zemřelého ve své rodině (Jer 16,7; Ez 24,17.22). Ze starozákonních textů ovšem zaznívá také nepřímé varování před klamnou útěchou, jakou dává zlato (Job 31,24) nebo jakou skýtají šalebné přeludy věštců (Zach 10,2): mimochodem, obojí je záležitost v dnešní době navýsost aktuální.


Jelikož při zvlášť těžkých navštíveních naráží každý lidský utěšitel na své hranice, odkazuje Starý zákon často na Boha jako jediného Utěšitele hodného toho jména: Elkána např. těší svou neplodnou ženu Chanu marně; teprve Hospodinův zásah na její vroucí prosbu mění její bolest v radost. Nejsugestivněji se toto konstatování zdůrazní samozřejmě tím, že se vloží do úst Bohu samotnému: „Já, já jsem váš utěšitel“ (Iz 51,12). Třebaže absence útěchy je součástí spravedlivého Božího soudu (Iz 51,19), její poskytnutí prohlašuje Bůh sám za konečný cíl svého jednání s hříšníky (Iz 12,1: „V onen den řekneš: Vzdávám ti chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě“). On neotálí, nýbrž přichází se svou útěchou včas k těm, kdo se k němu obracejí s vroucí prosbou (Žl 94,19: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením“). Jeho útěcha není planým chlácholením, tak jako bývá útěcha lidská, nýbrž účinným příslibem reálného obratu v žalostném osudu trpícího (u Jer 31,16n říká Hospodin plačící Ráchel, která zosobňuje zdecimovaný národ: „Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území“).


Pro charakterizování Boží útěchy užívá Starý zákon zejména dvou výstižných obrazů starostlivé a něžné péče: pastýře o vlastní ovce (Žl 23,1-4) a matky o novorozené dítě (Iz 66,11-13). Obě tyto metafory v uvedených textech spojují v sobě představu dostatku potravy na dobrých pastvinách a u vod (Žl 23,2) či z mateřských prsů (Iz 66,11n) a také klidu a bezpečí, jaké skýtá ochrana patřičně vyzbrojeného pastýře (Žl 23,4) resp. teplo měkkého mateřského náručí (Iz 66,12n).


Zprostředkovatelem Boží útěchy je především Boží slovo: Žl 119,50.52 a obzvlášť pak 1 Mak 12,9 předpokládají, že toto slovo už je k dispozici v písemné formě jako posvátné knihy. Útěcha, kterou dává takto zaznamenaná a stále znovu čtená i meditovaná Boží řeč, spočívá pro žalmistu i pro Makabejské v neochvějné opoře a jistotě uprostřed protivenství, jaké zažívají od nepřátel.


Živými zprostředkovateli Boží útěchy jsou samozřejmě ve svém čase proroci; ukázkovým textem je nádherné programové poselství tajemného mluvčího v Iz 61,1-3: bez nadsázky se dá říci, že tu jde o starozákonní „velepíseň útěchy“ (převzatou později samotným Ježíšem na počátku jeho veřejné činnosti – Lk 4,18n), která si proto zaslouží aspoň stručný detailnější pohled.


Za přímý důsledek pomazání, které obdržel od Hospodina, označuje prorok skutečnost, že nad jeho působením je inspirující přítomnost Božího ducha; toto pomazání současně zahrnuje i poslání, které prorok charakterizuje celkem šesti infinitivy – „zvěstovat“, „obvázat“, „oznámit“, „hlásat“, „potěšit“ a „dát“.


Adresáty těchto aktivit jsou lidé v tísnivé situaci, lidé zdeptaní, kterým se má dostat pozitivního řešení jejich nouze, tj. radosti a svobody, plynoucí z Hospodinovy přízně. Aby prorok svůj program lidem maximálně přiblížil, volí pro vystižení hlubokého smutku či naopak velké radosti hmotné symboly, které tyto duševní stavy charakterizují, takže se tu objevují vedle sebe tři dvojice protikladů: „věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti“ (v. 3).


Závěr této pasáže pak jakoby stvrzuje spolehlivost toho, co bylo řečeno: výsledkem proměny lidí zničených soužením budou lidé představující přímo symbol jak mohutné síly a vitality, tak i spravedlnosti, která směřuje k Boží oslavě.


Ti, kdo jsou potěšeni – to je neklamné poznávací znamení budoucího Božího lidu, ohlašované znovu a znovu exilními i poexilními proroky: „Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a jásot“ (Jer 31,13).


Definujeme-li útěchu docela jednoduše jako „překonání bolesti radostí“, narážíme tím zároveň na dvě základní emocionální polohy, mezi nimiž lidský život neustále jakoby osciluje. Všichni lidé prožijí alespoň někdy okamžik radosti, ale nikdo také není ve svém životě zcela ušetřen bolesti. Zatímco radost bývá spíše vzácná, u někoho je dokonce zcela výjimečným prvkem života, utrpení provází mnohé lidi doslova od kolébky až po hrob. Přesto podle názoru italského psychologa Salvatora Natoliho „se radost se zdá být původnější než utrpení. Není totiž myslitelná brzda tam, kde by chyběla hnací síla, ani ztráta bez vlastnění či obecně negace bez kladu. Je tedy pravděpodobné, že bolest je v životě více přítomná než radost, určitě je ale vzhledem k ní čímsi druhotným.“ Tento poznatek se dokonale shoduje s biblickým poselstvím, podle něhož byl člověk stvořen pro radost a jež v zásadě umožňuje smířit radost s bolestí.


Žalmy a sapienciální knihy často opakují, že život je neustálým střídáním utrpení a radosti, přičemž obojí má svůj vymezený čas, jak v průběhu lidského života: „Je čas plakat i čas smát se“ (Kaz 3,4), tak i v ustavičném koloběhu dní a nocí: „Večer se uhostí pláč a ráno všechno plesá“ (Žl 30,6).


Bolest je často cenou, která se platí za radost. Protivenství je čas, který má svou hodnotu, oceněnou ovšem zpravidla až s odstupem. Když se židovští zajatci vracejí z Babylona zpět do vlasti, žalmista interpretuje tuto historii teologicky a vypovídá o nabyté zkušenosti: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy“ (Žl 126,5n). Ten, kdo vychází k setbě, je smutný, protože ještě neví, jaký bude mít jeho námaha výsledek. Pláč je setba. Slzy, které padají do země, procházejí vlastně podobným procesem jako semena, která padají do úrodné půdy. Člověk má věřit ve skrytou sílu, obsaženou v jeho soužení, tak jako rolník doufá v klíčivost semen, která rozsévá po poli. Radost přijde teprve v okamžiku sklizně.


Nejtypičtějším a také nejpřiléhavějším obrazem, kterým vystihuje polaritu radosti a bolesti Nový zákon je obraz rodičky. Najdeme ho tam dvakrát, jednou explicite (Jan 16,21) a jednou implicite (Řím 8,22).


V Janově evangeliu zaznívá z úst Kristových a je zasazen do řeči na rozloučenou při poslední večeři. Ježíš těší své učedníky ujištěním, že zármutek, který jim způsobí jeho odchod, se brzy změní v radost vyvolanou jeho opětným příchodem, kterou jim už nikdo nevezme (Jan 20,20.22). Do středu tohoto ujištění je vloženo přirovnání k ženě, která, „když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že přišel na svět člověk“.


V listě Římanům zapadá pasáž o tvorstvu, vydaném marnosti, ale s nadějí a vytrvalostí očekávajícím osvobození, do kontextu Pavlovy úvahy o podrobení Zákonu, který vede ke smrti, a o vykoupení v Kristu, kterým je dán věčný život. Tentokrát je celé stvoření nepřímo přirovnáváno k matce, se sténáním pracující k porodu. Ze všeobecného soužení nejsme vyňati ani „my, kteří již máme Ducha jako příslib Božích darů“, ale naděje dodává našemu očekávání trpělivosti (v. 25).


Oba tyto novozákonní texty se shodují na dočasném, pomíjivém charakteru bolesti: porod, jakkoli může být pro ženu náročný, představuje pouze přechodný proces, jehož výsledkem je nově narozené dítě. Naproti tomu radost se tady prezentuje jako definitivní stav, který nejenže bude na rozdíl od bolesti trvalý, ale zároveň svou povahou daleko přesáhne oblast pozemské existence, do níž tak rušivě zasahuje utrpení: je to radost, která s sebou nese osvobození ode všech pout a vstup do slávy Boha, jehož jsme dětmi.




Témata: Služba

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...