Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty E Eschatologie, konec světa, věci posledníDelší texty Smrt – a potom? Proč? Život po smrti. Konec světa. (KGI)

Smrt – a potom? Proč? Život po smrti. Konec světa. (KGI)

Smrt – a potom?


Pomazání nemocného
Proč musí člověk zemřít?
Smrt jako poslední skutek
Bůh – budoucnost člověka
Nebe – peklo – očistec
Konec světa

Bůh
jakožto vítěz je nebem
jakožto poražený je peklem
jakožto zkoušející je soudem
jakožto očišťující je ohněm
(L. Boros)

Zpráva poledního rozhlasového zpravodajství byla stručná: Zřícení Boeingu 727, přes 120 mrtvých. Příčina neštěstí není objasněna. To, co se zde stalo, nebylo plánováno. Cestující byli katastrofou zaskočeni. „Smrt se přikradla jako zloděj.“
Tam, kde žijí lidé, je vždy na blízku možnost, že ztratí život. Nemá příliš smysl, abychom před tím zavírali oči. Transplantace srdce, přívod čerstvých buněk, operace metodou hlubokého ochlazení atd. pomáhají prodlužovat život, smrt se tím ale neodstraní.

Pomazání nemocného
Někdo řekl, že umírání začíná narozením. Chtěl tím vyjádřit, že k životu od počátku patří ohrožení smrtí. Především bolest, nemoc a tíha stárnutí jsou předstupně smrti. V nemoci je člověk vytržen ze svého obvyklého pracovního rytmu, stává se závislým na pomoci jiných. Tak zažívá bezmoc a omezenost, které vrcholí ve smrti.
Bible na mnoha místech zpravuje o tom, že Ježíš věnoval pozornost a poskytoval pomoc právě nemocným. Jemu ovšem nešlo přednostně o tělesné uzdravení, nýbrž o duševní posílení a povzbuzení. Mladé křesťanské obce se zjevně cítily zavázány jednat jako on; neboť již v Listě Jakubově nacházíme návod: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (5,14–15)
Jsme toho přesvědčení, že Kristus provází nejdůležitější úseky našeho života svátostí, ve které slibuje svou pomoc a blízkost (srov. dopis č. 14). Důležitými a zvlášť tíživými životními úseky jsou období nemoci, stárnutí a umírání. Jako pokračování služby Ježíše a apoštolů nemocným proto katolická církev uděluje svátost pomazání nemocného, aby povzbudila nemocného odpuštěním hříchů a důvěrou v uzdravení.
Dříve se hovořilo o „svátosti umírání“ nebo „posledním pomazání“. Tato svátost se totiž chápala jako příprava na smrt a její udělování se proto přesouvalo většinou až do doby akutního ohrožení smrtí. Přirozeně i dnes se v nebezpečí smrti pomazání nemocného uděluje. Ale vidíme jej opět více v jeho původním významu: jakožto životní pomoc v čase delší nemoci a stárnutí.

Co je smrt?
Protože nemůžeme smrt odstranit, je potlačována, tabuizována, nemocnému je především zamlčována. Často jsou smrtí označení lidé posíláni – i když to není medicínsky nutné – do nemocnice a tam jsou ponecháváni o samotě na pokojích určených k umírání. Umírání se stalo soukromou věcí. V tom se ukazuje celá ta bezradnost vzhledem ke smrti. Teprve v nejnovější době odkazují jednotlivci na to, že právě umírající potřebují kontakt a společenství. Požadují humánnější doprovod umírajících.
Co se vlastně děje, když člověk umírá? Před touto otázkou musíme všichni přiznat své rozpaky. Poslední krok učiní ovšem každý sám pro sebe. Selhání dýchání, zástava srdce, konec činnosti mozku – to je nález, který dovoluje vystavit úmrtní list. Tím ale zdaleka není vypovězeno vše o smrti.

Proč musí člověk zemřít?
Máme sklon říkat: protože se tělo opotřebovalo a vyčerpalo. Vznikáme, rozkvétáme, dosahujeme vrcholu, po kterém pak s přibývajícím věkem následuje úbytek vitality. Umírání je tedy něco zcela přirozeného. Je to správné. Ale nenutí nás to k zamyšlení nad tím, že např. duševně-duchovní vývoj člověka nemusí být postižený procesem opotřebování v takové míře? Existují tělesně nemocní a staří lidé, kteří zůstali vnitřně velice mladí, čilí a neopotřebovaní. Smrt není jen chemicko-fyzikální proces; člověk umírá jinak než rostlina nebo zvíře.
V Písmu svatém je smrt častěji dávána do souvislosti s hříchem, který od počátku narušuje lidský život. „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt...“ (Ř 5,12). Ve víře vidíme Boha jako dárce života. Z tohoto pohledu je možné dívat se na každé narušení vztahu s Bohem jako na úbytek života, a tedy jako na element přinášející smrt. To nemá znamenat, že bez hříchu by člověk nezemřel. Ale snad by potom nebral smrt jako katastrofu, jako nesmyslnou zkázu. Smrt by potom nebyla pociťována jako konec, nýbrž jako přeměna, dokončení a vrchol.
V Božím plánu světa je smrt skutečně vetřelcem, nepřítelem člověka (1 K 15,26). Smrt neměla být a nebude také stále zůstávat. Náš odpor vůči ní je proto zcela v právu. Smrt nanejvýš odporuje naší touze po životě.

Smrt – brána k životu
Mnozí vidí ve smrti zeď, na které neodvolatelně ztroskotá život. Budoucnost po smrti? Zde nechtějí umlknout pochybnosti a protesty. Někteří vyslovují podezření, že naděje na vyrovnání na onom světě je podvod, aby byli prostí lidé utěšeni a odvráceni od nepravostí tohoto světa. Zkrátka: Se smrtí všechno končí.

Dříve než budete číst dále, zamyslete se:
– Jestliže smrtí všechno končí, nemá to důsledky také pro náš život? Nemusí zde člověk vsadit vše na jednu kartu, aby si ten čas v každém případě vychutnal? A není pak člověk bezohledný?
– Jestliže existuje život po smrti, můžeme pak vůbec smysluplně vykládat pozemský život, aniž bychom současně brali v úvahu tuto dimenzi? Má smysl detail, nebo celek?

Na začátku našeho kurzu jsme ukázali, že něco z nás přesahuje totální zničení. Mnoho lidí má proto touhu žít dále ve svých dílech nebo svých dětech. Egyptští faraónové stavěli pyramidy, aby učinili památku na sebe nezapomenutelnou. Jiní zase pracují na velkém díle nebo „píší dějiny“, aby nezanikli v paměti lidstva. To všechno je ale přece jen stín, protože v tom nežije člověk sám, nýbrž jen jeho ozvěna.
Každopádně není smrt žádným splněním toho, co lidé od života čekají. Řešení spočívá v životě, v životě po smrti, ve spáse.
Co ale říká víra o budoucnosti člověka? Kristus slibuje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky!“ (J 11,25; srov. L 23,43). Ačkoliv i Pavel ví, jak těžce smrt zasahuje do života a brutálně zpřetrhává naděje, plány a lidské svazky, přece pro něj umírání neznamená bolestné rozloučení, nýbrž návrat: „Toužím odejít a být s Kristem.“ (F 1,23; 2 K 5,8) Pro věřícího člověka není smrt nesmyslná, není to neodvolatelný konec, nýbrž nový začátek. Jako se Kristus ze smrti vrátil, tak budeme i my žít dále s ním (srov. 1 Te 4,13–18).

Smrt jako poslední skutek
Malý chlapec je ve svůj první školní den zachycen autem a cestou do nemocnice podléhá svým zraněním.
Tento mladý lidský život byl ukončen – to je přece náš dojem – dříve, než rozkvetl a dozrál.
Toto násilné ukončení života, který ještě nemohl být naplněn, má v sobě něco otřesného. Ukazuje se, že smrt nepotkává člověka bezpodmínečně v tom okamžiku, kdy někdo vnitřně ukončil život.
Je to ale při smrti dospělého člověka jiné? Copak jsme udělali s našimi otázkami a pochybnostmi? Jsou opravdu vyřízené? Často nemá ani dospělý právo posuzovat svůj život. Někdy musí být člověku sebráno všechno, na čem je závislý, všechny masky musí padnout a všechny role musí skončit, aby viděl, na čem nakonec záleží.
Stále znova vycházejí knihy se zprávami klinicky mrtvých o tom, co zažili ve smrti a po ní. Z toho někdy vyplývá, že umírání je jiné, než jak je zažívají okolostojící. Není to zřejmě jen vyhasnutí, nýbrž umírající vnímá mnohem více z toho, co probíhá kolem něj, než jak se zdá z vnějšku.
Dále mnozí podávají zprávu, že v okamžiku „přechodu na druhou stranu“ měli před očima svůj dřívější život v intenzivním celkovém přehledu. A to zcela zřetelně. – Tyto zkušenosti nic „nedokazují“, ale podivuhodně se shodují s úvahami a přesvědčeními, které zastávali někteří teologové v novější době:
Smrt je součástí našeho života. Umírání snad ovšem není jen věcí okamžiku, nýbrž je to proces. A každý, kdo tento proces prodělá, má před všemi žijícím výhodu jedinečné zkušenosti umírání. Nemohla by to být ta rozhodující životní zkušenost? Smrt by pak přinesla to, co je ještě třeba rozvinout ke zralosti: Tu se každé dítě stane dospělým a ten dospělý setřese to nehotové, čím je ještě zatížen. I slabomyslný a psychicky narušený člověk, který po celý svůj život zůstal duševně zaostalý, ba dokonce nenarozené dítě – všichni by pak měli možnost v umírání dovést svou lidskost k rozhodnutí a ke zralosti.
Pak by byla smrt nejen soumrakem – jak to z vnějšku vypadá – nýbrž posledním skutkem člověka. Teprve když se člověk podívá přes hranice a uvidí celek života – rozpozná smysl svého osudu a Boha jakožto střed světa.
Také ten, kdo nikdy neměl vztah k Bohu, protože vyrostl ve slumech nebo protože mu byl Bůh popsán jako pohádka nebo jako tyran, má pak možnost přinejmenším ve smrti osobně Boha potkat. Proč by proto člověk neměl mít možnost v takovém okamžiku ještě jednou revidovat také svůj poměr k Bohu?
Přesto by bylo lehkomyslné, kdybychom se po celý život nestarali o Boha v naději, že na to přece bude ještě čas ve smrti. Kdo ví, jestli pak sebereme sílu, abychom náhle popřeli vlastní minulost a orientovali se proti všem životním zvyklostem. Co bychom chtěli být v budoucnosti, musíme začít v současnosti.
Toto poslední rozhodnutí člověka by pak bylo buď potvrzením jeho vlastního dřívějšího chování, nebo by bylo korekturou, snad odvoláním celého dosavadního života. A toto rozhodnutí je pak konečné a neodvolatelné, neboť nová hlediska už nepřistupují. Všechna nevědomost, všechna nerozhodnost přestane se smrtí. Za ní je jen definitivnost. „Jak strom padne, tak zůstane ležet.“ V podobenství bohatého muže a chudého Lazara (L 16,19–31) Bible říká, že smrt zpečeťuje osud
člověka navždy. Učení o cestování duší nemá v Písmu svatém nikde oporu.

Co si myslíte o hypotéze novějších teologů, že každý člověk má v okamžiku smrti ještě jednou možnost rozhodnout se pro Boha, nebo proti Bohu? Je víra v další život po smrti proti rozumu? Může mít skutečnost, že existuje život po smrti, význam pro život člověka? Jaký? Je podle vás v každém případě správné, aby se umírajícímu zamlčela vážnost jeho situace?

Je člověk souzen?
Jak si představujete „soud“, který podle křesťanského přesvědčení čeká každého člověka při jeho smrti? (2 K 5,10) Představujete si třeba soudcovskou stolici, před kterou se zemřelý objeví, aby nad ním Bůh vynesl rozsudek? Nebo vidíte otevřenou knihu, ve které jsou zaznamenány všechny údaje o našem životě? – Všechno to nám názorně ukazuje, že člověk musí skládat účty za své chování. Jinak řečeno: Křivda nemá poslední slovo! Existuje instance, která hájí právo.
Písmo svaté především zdůrazňuje, že Bůh chce člověka opravdu zachránit a nemá žádný zájem na zavrhujícím rozsudku (J 3,16 a násl.; 1 Tm 2,4). Zda člověk dosáhne svého životního cíle, to záleží na něm samotném.
V okamžiku smrti přichází člověk k rozsáhlému sebepoznání bez sebeklamu. Najevo vychází každá jednotlivost a také celek života, který je spředen ze všech jednotlivých rozhodnutí. V tomto celkovém přehledu člověk vidí, co udělal správně a co špatně. Tak je tento soud někdy především vlastním soudem. V něm se ale zároveň uskutečňuje soud Boží, pokud člověk jasněji rozpozná také Boha a jeho požadavky.
Poselství soudu je tak poselstvím o rovnosti všech lidí vzhledem ke spravedlivosti Boha. A je poselstvím, které vnáší do života vážnost a dramatičnost, a tím ho mění.
Bible ostatně vysvětluje, že k soudu nepřicházíme teprve po smrti, nýbrž už v životě (srov. Mt 12,33–37; L 6,37 a další). Prakticky je tedy rozsudek, který člověk sám vynáší svým každodenním chováním, potvrzen na onom světě. Boží soud je jen podpisem pod svědomité rozhodnutí člověka.

Existuje očistec?
Životní dílo každého „…vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1 K 3,13 a další)
Lidové označení „očistec“ je mylné, protože představa o mučivých plamenech je zavádějící. Teologie toto slovo nezná, nýbrž hovoří o „purgatoriu“, což znamená tolik jako „tříbení“; o ohni zde není zmínka. Pavel hovoří o očištění „jako ohněm“, chce tedy, aby jeho líčení bylo chápáno jako podobenství.
Mnozí vědí, jak je obtížné vzdát se kouření nebo jiných návyků; a i když jsme se toho zbavili, stále k tomu máme sklon. Psychoterapeutové hovoří o „nezvládnuté minulosti“. Patří k tvrdým skutečnostem našeho bytí, že trpíme následky našeho konání.
To platí také pro náš vztah k Bohu. Zaměříme se na něj, pokoušíme se žít z víry, ale toto zásadní rozhodnutí ještě nepohltí celého člověka. Sice nespácháme žádnou vraždu a žádnou loupež, ale malou lež nebo zraňující slovo nebereme tak vážně. Víra a láska zaostává pokaždé za tím, co bychom mohli být.
Tato nehotovost musí dát člověku hodně práce, jakmile umře a setkává se s pronikavým „pohledem Boha“. Jako v zrcadle rozpoznává své slabosti a své nedostatky – a zažívá to jako bolestnou očistu. Sice se zásadně rozhodl pro Boha, je ale ještě nutné odnést všechnu suť života. S láskou zasahuje Bůh do přediva dobra a zla, aby třídil; aby všechno sobectví přeměnil v lásku. Tento proces je bolestný, spalující jako oheň. Ale tak se člověk stává tím, co z něj chtěl udělat Bůh, s konečnou platností nachází sebe samého. Jen tak se také stává způsobilým pro společenství s Bohem, který na něj čeká. Každý jednotlivec tak při smrti prodělává svůj osobní očistný proces. Tento proces bychom moderním slovem mohli označit jako „rozšíření vědomí“.
Očistec tedy není žádné místo, nýbrž proces. Začíná, jakmile se člověk konečně setká s Bohem, ale není na to ještě zcela připravený (Zj 21,27). Zda tento proces trvá delší nebo kratší dobu, nevíme – mluvit o čase nebo délce zde tak jako tak už nemá smysl. Měli bychom si očistný proces představovat spíše jako intenzivní než časově rozsáhlý. Bible každopádně hovoří o odpuštění v tomto a na teprve budoucím světě.
Nyní snad chápete, proč se katolíci modlí za zemřelé a za jejich „klid duše“. To se děje především o Dušičkách (2. listopadu). Je za tím myšlenka společenství všech věřících (srov. dopis č. 10), kteří jsou mezi sebou propojeni a ručí jeden za druhého (srov. 1 K 12,12 a další). Proto konání a modlitba jednoho prospívá všem ostatním – v tomto případě zemřelým. To, že je něco takového možné, tušil již Juda Makabejský, který byl přesvědčen, že můžeme zemřelým pomoci modlitbou a obětí (1 Mak 12,42–46). Proto bylo od počátků křesťanství zvykem modlit se za zemřelé, jak ukazují mnohé náhrobní nápisy v katakombách. Tertulián (kolem r. 160–220) podává zprávu, že ve výroční den smrti se na zemřelé vzpomínalo i při mši svaté. Proto je až do dnešního dne mše svatá za zemřelého (takzvané rekviem) vrcholem vzpomínání na mrtvého, významnějším než doprovod k hrobu. Myšlenky víry ve zmrtvýchvstání přitom dominují nad smutkem, který je se smrtí člověka spojen.

Obec křesťanským pohřbem doprovází svého zemřelého člena s myšlenkou na zmrtvýchvstání. Proto je také pochopitelné, že obec respektuje rozhodnutí člověka, který by se chtěl vystoupením z církve od tohoto společenství vědomě distancovat, i po jeho smrti, a mrtvému se nevnucuje.
Jestliže někdo z tohoto nebo jiných důvodů pokládal odepření pohřbu za neodůvodněné, došlo asi k pochopitelným mrzutostem. Rádi a ochotně o tom s vámi budeme přemýšlet v dopisech. Neboť jen důkladným osobním projednáním – a nikoli všeobecnými odpověďmi – je možné podobné bolestné zkušenosti zkoumat.

Bůh – budoucnost člověka
Nyní se budete ptát: Kde potom žijí naši zemřelí, jak žijí? Řekněme si to hned: o tom sotva něco víme. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9) Písmo svaté jen říká, že žít budeme (1 K 15,12 a další), že nás k sobě Bůh zavolá a že u něho budeme žít (2 K 5,8). Nebe je jedna ze šifer Bible pro Boha samotného. On je nebe, on je naše budoucnost.
Všechno, co Bible vypovídá o otázce života s Bohem, jsou jen opisy. Hovoří o „věčném životě“, „neustávajícím blahu“, „míru bez trápení“, o „světle“ a „klidu“; nebo užívá obrazy jako „stolování s Bohem“, „obydlí Boha“, „věčná svatební hostina“ atd. Všechno pokusy vyslovit nevyslovitelné.
Vzpomeňte si ještě jednou na náš první dopis. Tam je člověk popisován jako otevřená bytost, jejíž přání naplněného života ji stále žene nad sebe samu. Křesťanské vysvětlení této skutečnosti zní: Tato naděje není žádnou iluzí. Pro lidi existuje netušené obohacení a naplnění, skutečný a konečný cíl. Ten je ale dosažen, až když jsou naplněna všechna očekávání, když pomine všechno nedostačující, zakrnělé, když se dobereme konečného smyslu našeho života. K tomu dochází tehdy, když se člověk a Bůh setkají, vzájemně se dotknou. To je to „nebe“. Kde člověk bezprostředně „uzří Boha“ (Mt 5,8), dobere se také nadobro sebe samého, protože naplno zažije, co to znamená být člověkem.
V každém životě jsou okamžiky vnitřního štěstí: zážitky harmonie a bezpečí, svobody a poznání, jistoty a síly, klidu a hluboké radosti, lásky a pocitu, že jsem milován, atd.... To může být předzvěstí toho, co znamená „být v nebi“. Temné stránky života se rozjasňují a tušíme něco o tajemství, ke kterému kráčíme.
Teď si jistě povšimnete, že otázka „kde je nebe“ vlastně nemá smysl. Nebe je stav, žádné místo, je novým dokonalým druhem života. Neexistuje nějaký vymezený prostor mimo náš svět nebo za mraky nebo v galaktickém systému, který bychom mohli nazvat nebe; nebe je dokonalý, spasený svět.
Když Bible používá prostorové představy, že Bůh je „nahoře“ a „v nebi“, tak tím nevyjadřuje jen jinakost a vznešenost Boha. Tento způsob řeči odpovídá lidské zkušenosti: Dobro „přichází shora“ (světlo, teplo, slunce). Když se nám uleví, postavíme se. Zármutek nás stlačí dolů, jsme ohnuti vinou. Ze studu bychom se rádi propadli do země. Není pochopitelné hledat Boha „nahoře“?
Někdy můžeme slyšet námitku, že křesťané očekávají ráj na onom světě, protože kapitulují před obtížemi našeho konkrétního světa. U toho či onoho věřícího to snad může být pravda. Takové jednání by vskutku nebylo křesťanské. Pavel spíše říká: „Každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu.“ (1 K 3,8) Jinými slovy to znamená: Náš osud se rozhoduje již nyní tím, co činíme den za dnem. Náš život není pro nebe bezvýznamný. Všechno dobré je naopak „uloženo“ a vstupuje do tohoto nebe; nebo lépe: je to již jeho počátek.
Neboť to vše není jen hudbou budoucnosti. Toto „nebe“ již začalo. Bible často zdůrazňuje, že v Kristu již vidíme Boha (J 12,45) a že prostřednictvím něho jsme již byli vzkříšeni k novému životu a přeneseni do nebe (Ef 2,4–7). To rozhodující se tedy již stalo. Nebe, život s Bohem začal, jen tuto skutečnost ještě nemůžeme pochopit a vychutnat. Musíme ještě dozrát a osvědčit se; a do naší smrti zůstává vše ještě otevřené, ještě můžeme ztroskotat.

„Zatraceni na celou věčnost“
Školáci byli tázáni, jak si představují peklo: „Je to velká černá hladomorna, temná a plná páry. Lidé jsou tam ukrutně mučeni a štváni. Všude oheň.“ – Tedy druh kosmického koncentračního tábora. – Jiní oproti tomu mysleli, že duše kdesi straší a nikdy nenalezne klid.
Žijeme ve společnosti založené na individuálním výkonu. Počítá se pouze úspěch. Musíme dosáhnout stanoveného cíle. Již jste ale také někdy pocítili strach, že selžete. Jak často lidé pociťují, že si sami mohou za svůj zpackaný život. Teď musí nést bolestné následky.
Mnohem horší je ale konečné ztroskotání, úplné minutí našeho společného životního cíle a s tím spojená osamocenost a zoufalství. A to je peklo. Kristus vícekrát jmenuje dvě formy života po smrti: jednu radosti a naplnění a jednu prázdnoty a beznaděje (srov. Mt 5,29; 13,41 a další; 25,35 a další; Ř 2,6 a další).
Člověk však do této chmurné bezvýchodnosti není uvrhován, může se do ní dostat jen sám. To se stane tehdy, jestliže se v krátkozrakém egoismu zcela uzavře do sebe samého, jestliže se pokouší podle vlastní fazóny a na vlastní pěst dojít „spasení“. Nežádá víc než sebe samého a zůstává potom skutečně po celou věčnost sám se sebou – a to pro něj znamená peklo.
Abychom žili naplno, potřebujeme podněty zvenku, nakládat s věcmi, stýkat se s jinými lidmi. Kdo to všechno zanedbává nebo dokonce zneužívá, staví si svůj život špatně.
Člověk ale není zaměřen jen na své okolí, nýbrž především na Boha. Rozpor s tímto zaměřením tedy prožívá jako prázdnotu, znechucení, zoufalství, jako nehotovost a rozervanost. Pavel proto míní, že takový člověk je již více mrtvý než živý (Ř 6,19). Když zemře, pak je mrtev doslova dvakrát, a Písmo svaté proto také nazývá tento stav po smrti „druhou smrtí“ (Zj 20,14). Když život zcela ztroskotal, také říkáme, že „to už není život“. „Oheň“, který hoří v pekle, není nic jiného než děs z tohoto naprostého nedostatku smyslu, z prázdnoty a samoty.
To může být zcela spojeno s tělesnou bolestí, neboť tělo a duše patří dohromady. Navíc: Kde člověk nezachází s věcmi světa správným způsobem, musí se odřít na překážkách, které sám staví.
Jestliže člověk důsledně zůstává u tohoto jednání i ve smrti, sám se vylučuje ze „spaseného světa“. Peklo tedy v zásadě není nic jiného než důsledek odmítnutí Boha. Toto odmítnutí bude definitivní a platné. Bible líčí tuto „dalekost Boha“ také jako útěk z otcova domu (L 15,11–32) nebo jako zpátečnictví. Irenaeus (církevní Otec) říká: „Kdo se vyhýbá světlu, bude bydlet v temnotě.“ Také zde se ukazuje, že člověka netrestá Bůh, nýbrž že člověk se odsuzuje sám.
Existují-li lidé, kteří tímto způsobem zcela minou cíl svého života, a kolik jich je, o tom Bible nepřináší žádnou „statistiku“. Každopádně není žádný člověk stvořen pro peklo. Ale možnost, že člověk mine sebe samého, existuje u každého. – Peklo také není v rozporu s láskou Boží, je ovšem právě jejím odmítnutím. Láska se nemůže násilně vnucovat. Stává se bezmocnou, když je odmítána. To nejlepší se stává trápením, když si člověk uvědomí, že se o to sám připravil.

Co vás napadne, když slyšíte nebe, očistec, peklo, poslední soud?
– Odkud máte tyto představy?
– Shodují se s Biblí?
– Podrobte tyto představy kritickému posouzení.
Které z našich způsobů představ a myšlení nesmíme přenášet na život po smrti?

Pohled do budoucnosti
Dosud jsme přemýšleli jen o osudu jednotlivého člověka. Člověk však na scéně života nestojí vůbec sám, je částí tohoto světa. Jeho osud je propleten s osudem celého lidstva a zasazen do vývoje celého vesmíru. Kam se ale tento vývoj žene? Jaký bude jeho konec?

Návrat Krista
„Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (L 21,26 a další)
Písmo svaté říká, že „na konci času“ se vrátí Kristus. S tímto návratem je spojeno vzkříšení mrtvých, soud všech lidí a konec světa.
Vždy existovali lidé – dnes je nacházíme v některých sektách –, kteří očekávali, že konec světa nastane zítra nebo pozítří. Ježíš sám ale zdůrazňuje, že nikdo nezná přesný okamžik (Mk 13,32). Také apoštolové tlumí taková očekávání a varují před každým datovatelným stanovením (1 Te 5,1; 2 Te 2,1 a další).

Vzkříšení mrtvých (1 Te 4,15–17)
„Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní.“ (1 K 15,42–44)
Tělo a duch patří dohromady a teprve dohromady tvoří celého člověka – osobu. Ano, ani vztah k okolnímu světu není možné od člověka oddělovat. I tělu a okolnímu světu pak ale musí být dána možnost, aby také vstoupili do onoho života, jestliže v něm člověk má dále žít opravdu jako člověk.
Nesmrtelnost tedy není možné přislíbit duši oddělené od těla, nýbrž celému člověku, osobě (1 K 15,1–58; Ř 8,11; Fp 3,21). Kde tedy Bible hovoří o vzkříšení mrtvých, jedná se vždy o úplné obnovení člověka.
Přirozeně nemusí mít vzkříšené tělo stejné materiální součásti jako naše současné tělo. Je ovšem známo, že stavební látky našeho těla se během let stejně úplně vymění, a přesto je to stále týž člověk. Můžeme klidně zastávat pojetí, že stačí, když naše „já“ bude znovu opět sjednoceno s materií, aby to byl stejný člověk. To ale není možné chápat tak, že bychom dostali ideální tělo, které není možné porazit v soutěžích krásy. Jde spíše o zcela novou formu života. Když se říká, že bude vykoupeno i tělo, myslí se tím, že bude existovat mimo vší pomíjivost. Už nepodléhá obvyklým podmínkám hmoty, není závislé na prostoru a čase, na rozpínavosti a tíze. Totéž mají znamenat také zprávy o vzkříšení Krista (L 24; J 20). Kristus se při zmrtvýchvstání nevrátil do pozemsky-biologického života, nýbrž vstoupil do nového, „zjasněného“ způsobu života.

„Představme si někdy, že by dítě v matčině těle mohlo myslet. Řeklo by si: Všechno je tu docela pěkné. Je teplo, jsem chráněn, krmen – vlastně mi nic nechybí. Přese všechno mám pocit, že to ještě není všechno. Něco velkého musí ještě přijít. Když se tak dívám na svou ruku: Mohu s ní hýbat, také strčit prst do pusy. Ale to nemůže být všechno. Ruce tu musí být ještě na něco. A nohy a chodidla – dobře, můžu s nimi hýbat, ale mám pocit, že musí být možné dělat s nimi ještě něco jiného. Nemohu si představit, co to je. Ale musí ještě přijít něco velkého, kde se to všechno naplní, kde všechno, co jsem, začne úplně jiný život a nabude svého smyslu... Představme si nyní, že někdo dítěti zvenku říká: Máš úplně pravdu. Nezůstaneš stále v matčině těle. Vstoupíš do nového světa. Tam budeš moci sahat a chodit a vidět a slyšet a budeš potkávat jiné lidi, budeš milován a budeš milovat. Pak budeš vlastně teprve tím, k čemu jsi byl stvořen.“ (Srov. Klemens Tilmann, Úvod do meditace). Přeneste toto podobenství na váš současný život, na očekávání, která od tohoto života máte, a na to, co křesťanská víra říká o přicházejícím životě.

Když ale vzkříšení mrtvých proběhne až na konci času, jak je potom možné přemýšlet o dalším životě bezprostředně po smrti? Nevíme to a také církev o tom nic neříká s konečnou platností. Přesto o tom teologové přemýšleli. Jedni se domnívají, že v tomto mezidobí žije duše oddělená od těla, přičemž duše ještě nemůže dojít k dokonalému štěstí, protože trpí tímto nedostatkem; jiní si myslí, že vzkříšení sice proběhne bezprostředně po smrti, že člověk takříkajíc zemře do vzkříšeného těla, že to všechno je ale dokončeno teprve o soudném dnu, kdy je osud jednotlivce vtělen do osudu celého lidstva. Dá se vůbec naše chápání času přenést do onoho světa? Jen z našeho pohledu se dá logicky rozlišovat vzkříšení bezprostředně po smrti a zmrtvýchvstání mrtvých v soudný den. My mezi tím vidíme časový rozdíl. Věčnost ale není žádnou nekonečnou časovou osou, nýbrž úplnou současností, „nečasové trvání“. Nezná tedy žádné dříve nebo později.

„Poslední soud“
Výše jsme mluvili o soudu, který probíhá ve smrti jednoho každého člověka. Ještě více ale Písmo svaté zdůrazňuje všeobecný soud nad celým lidstvem, který proběhne na konci času (např. J 5,27–29). Jak se to slučuje? Není v tom žádný protiklad. Smrtí již začal soud, který se na konci času stane soudem světa. Zatímco zde jde o jednotlivce a posouzení jeho dobrého a zlého smýšlení, tam vychází najevo osud všech lidí. Každý uvidí každého tak, jaký opravdu je, a ne takového, za jakého se rád vydává. Na světlo vyjdou také následky našeho jednání na průběh dějin lidstva.
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů... Tehdy řekne král těm po pravici: ,Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa...‘ Potom se obrátí k těm na levici... a odpoví jim: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘“ (Mt 25,31–46)
Nemůžeme vůbec přehlížet napomenutí, které je zde také obsaženo: Kostky našeho života ještě nejsou vrženy. Ještě je čas! Záleží ale na tom, abychom se pustili tou správnou cestou – a také se říká, podle čeho bude člověk „souzen“: V zásadě podle svého chování k bližním, a tím ke Kristu!

Nové nebe a nová země
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo... Ten, který seděl na trůnu, řekl: ‚Hle, všecko tvořím nové.‘“ (Zj 21,1–5)
Tyto násilné vize obracejí náš pohled ke světu v konečném bodě jeho vývoje. Přitom se ukazuje, že Bůh je vlastním středem vesmíru, smyslem všech lidských událostí, konečným cílem celého tvorstva.
Ježíš proto mluví o „znovuzrození“, tj. o novém vytvoření celého tvorstva (Mt 18,28). Pavel říká, že celý vesmír naříká pod prokletím hříchu a křičí po spáse (Ř 8,18–25). Petr zvěstuje se zánikem našeho obvyklého světa současně obnovení vesmíru (2 Pt 3,13).
Konec světa je v představě mnoha lidí spojen s ohromnou katastrofou. Zdá se, že Bible tyto představy naznačuje. Nechce tím ale dělat žádný popis budoucnosti, nýbrž názorně vyjádřit: Nové není možné srovnávat se starým. Jak vypadá „konec světa“, to nechává Bible dokonale otevřené; zda jako atomová smrt, nebo jako „přirozená smrt“ (předem vypočitatelné vyhasnutí Slunce, smrt zimou, zhroucení celé sluneční soustavy).

Text k fotografii:
Dokonáno jest... Pro někoho zní tato věta jako nadechnutí. Konečně a díky Bohu je všechno pryč. Pro někoho je život zátěží, slzavým údolím. Avšak pro věřícího křesťana zní tento výrok pozitivně: Jsou to slova Ježíšova před jeho smrtí na kříži. Ježíš neřekl tuto větu rezignovaně. „Dokonáno jest“ bylo zjištění člověka, který dokončil své dílo, i když to bylo těžké, i když to stálo život. Dokonáno jest je pozitivní závěrečná bilance.
V západním světě věří v poslední době stále více lidí – i křesťanů – na převtělení. Člověk nežije pouze jednou. Každý již žil. Každý bude znovu žít, dokud ve zdánlivě nekonečném koloběhu konečně nezdokonalí sám sebe tak, aby mohl navěky splynout s Božím duchem. Učení o reinkarnaci stojí v rozporu s křesťanským učením o spáse. Více o tom v informačním listě KGI (v případě zájmu si jej vyžádejte).






***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)



Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...