Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty R Reinkarnace - převtělování a křesťanská víraDelší texty Úvahy o reinkarnaci (Georges Cottier)

Úvahy o reinkarnaci (Georges Cottier)

(S laskavým svolením převzato z Teologických textů 3/2001, email: ttexty@volny.cz)



Dvojí intuice

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět těmito úvahami, zní takto: Z jakých důvodů jsou nauky o reinkarnaci přitažlivé pro množství našich součastníků? Tuto přitažlivost pociťují dokonce i "praktikující" křesťané, třebaže jde o komplex idejí přímo protikladných křesťanské víře. Je příznačné, že se tato nově oživlá přízeň vyskytuje v sekularizovaných společenostech1 a že se právě v této souvislosti projevuje zranitelnost křesťanů.

K vysvětlení této skutečnosti lze uvést několik důvodů. Obecně se dá říci, že v posledních desetiletích nemělo téma posledních věcí člověka a věčného života náležité místo v kázáních. V teologiích osvobození byla křesťanská ctnost naděje vedena důrazem na pozemské cíle a její první předmět ustoupil do pozadí. To jsou určité nedostatky. Ale proč tak vytvořené prázdno přišla zaplnit právě víra v reinkarnaci?

Řekne se, že nauky kroužící kolem reinkarnace jsou staré, s širokým kulturním zázemím - připomeňme staré Řecko a Indii. Ale křesťanská víra místo, aby v tom našla oporu, narazila na tyto představy jako na závažnou překážku. Stačí připomenout zdrženlivé přijetí Pavla při rozhovoru na areopágu v Athénách (Sk 17,16-34).2 Když apoštol mluví o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání, je považován za šiřitele cizích božstev, který chce uvést do panteonu nové božstvo. Po zprávě o tomto rozhovoru končí Lukáš: "Když uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni si z toho dělali smích a druzí řekli: ´Poslechneme si tě o tom zase jindy.´" V té době převládal ve filosofii stoicismus a pikureismus. Ale ani platónská tradice nebyla zcela vymazána. Kromě toho myšlenka reinkarnace náležela do celku toho, v co věřila antika. Kdyby byl Pavel mluvil o nesmrtelnosti, nebyl by narazil na námitky, protože myšlenka reinkarnace tomu neodporuje.

Podle mého názoru je třeba brát ideu reinkarnace vážně. Její současná úspěšnost není přechodná ideologická móda. Ona bere na vědomí úzkost naší doby. Je tomu tak proto, že nezávisle na představách a teoretických systémech tato idea odpovídá několika základním intencím, jež musíme umět shromáždit. První impulzy se silně vynořují dříve, než se dočkají odpovídajícího vyjádření v pojmech, ba i skrze ty pojmy, jež je zrazují. Už síla toho tušení, jež se objevuje s pudovou jistotou, vysvětluje možnost rozdílu.

Pokud jde o reinkarnační nauky, tato intuice se týká duchovosti duše. Před jakýmkoli důkazem se člověku vnucuje jistota, že má v sobě jednu část, která uniká cyklu zrození a zániku, což je zákon platný pro bytosti tohoto světa, který znamená zmaření jedince.

Když intuice hledá vyjádření v pojmech, vyvstane lidské mysli bezprostředně jako odpověď dualismus. Nehodlám zde o něm diskutovat, tím méně ho obhajovat. Jen prostě konstatuji, že on vytvořil jednu důležitou etapu postupného sebepoznávání člověka.

Platón je význačný svědek tohoto přístupu. Nevstupuji zde o exegeze komplexní platónské nauky o duši. Dotknu se pouze několika bodů, jež se týkají našeho tématu, zvláště ve Faidónovi. Kontext je zde dramatický a existenciální. Žáci jsou ohromeni pokojností Sókrata před nastávající smrtí. Filosof se před ní neděsí, protože ona je vysvobozením z vězení těla. Sókratés také poskytuje důkazy nesmrtelnosti duše. V okamžiku smrti vstupuje duše do poznání pravých skutečností, jež jsou předmětem jeho přání a jimž se ona podobá. Zde na zemi je tělo překážkou čistoty kontemplace. Proto filosof díky svým ctnostem usiluje o to, aby měl co možno nejméně co dělat se svým tělem. Ale osud všech duší není stejný. Některé, vedené smyslovými touhami, jsou těžké a pozemské. Když se zaplétají do věcí tohoto světa, zabraňují si prakticky mít účast na skutečnostech duchovního řádu. Zde zasahuje metempsychóza. Tyto duše budou muset pykat za své jednání vyhnanstvím do různých živočišných těl.

Těchto několik připomínek nás vede k několika poznámkám.

Platónské myšlení obsahuje tvrzení o nesmrtelnosti duše, ale je to nesmrtelnost ab ante, jak vysvítá z důkazu vzpomínání. Duše náležejí do univerza skutečností ve vlastním smyslu. Jsou to sice skutečnosti poznatelné, ale to nezahrnuje tvrzení o Bohu osobním a absolutně transcendentním vzhledem k duším.

Za naukou o nestejném osudu duší se nepochybně rýsuje druhá intuice obsažená v naukách o reinkarnaci, totiž pojem odplaty. Ten však ještě není plně rozvinut jako takový, protože kdo mluví o odplatě, mluví o mravní odpovědnosti. Zde však ještě není jasné, zdali osud duše závisí pouze na odpovědnosti jedince, nebo zdali ten osud neodpovídá také složení té duše, protože rovnováha mezi nous (rozumem) a vášněmi se různí od jednoho člověka k druhému. Pak by ta nerovnost byla ontologického rázu. Zbývá tedy možnost, že spojení duše s tělem je otroctví a má povahu trestu. K tomu lze připojit tezi, že hmota je princip zla. Vtělení duše je pád. Tělo je hrob.

Myšlenku pádu je třeba chápat v kontextu s emanacionismem. To, co postupně vyvěrá z prvního principu, vzdaluje se mu. Ale doktrína o reinkarnaci obsahuje zároveň opačný pohyb: prostřednictvím svých postupných inkarnací se duše, vyhnaná do těla, snaží cestou očistné askeze spojit se opět s principem, z něhož vzešla. Tyto nauky jsou tedy poznamenány dvojznačností: pád, ano, ale také cesta k osvobození.
Připojme ještě, že filosofický plán cesty, na níž se duše očišťuje od vášní spojených s tělem, aby dospěla k pravému poznání a tím se vymanila z reinkarnací, je řádu poznání.

Tyto prvky zdůrazňuje novoplatonismus. Nabízejí víc než jeden návazný bod s velkými tradicemi Indie. Osvobození je osvobození od iluze a nevědění. Je dobře zdůraznit zde také nauku o karmě: toto slovo označuje mechanismus odplaty za činy, jemuž je podroben celek činů jednotlivce. Karma určuje postupné znovuzrození. Mně se to jeví tak, že vzdor svému naturalismu obsahuje toto pojetí tušení závažnosti odpovědnosti za naše činy.3





Písmo



Pokusil jsem se ozřejmit dvě významné intuice, jež jsou jakoby zabaleny v tradičních naukách o reinkarnaci. Je třeba se zeptat, zdali právě ony, zejména ta první, nejsou skryty v současném zájmu o tyto nauky. Nejprve však musíme říci několik slov o biblickém a křesťanském poselství.

Objevila se snaha stavět proti sobě nesmrtelnost duše a zmrtvýchvstání. Tento protiklad je falešný.4 Předpokládá, že zjevená nauka a teorie o nesmrtelnosti představují dva nesmiřitelné kulturní systémy. Skrývá se za tím názor, že kultury představují homogenní celky do sebe uzavřené a vzájemně se vylučující. Jde tu o jeden pohled na ducha. I když odhlédneme od skutečnosti, že existují univerzální hodnoty a pravdy, je skutečností, že kultura není monolitický celek. Je to živá konstelace, v níž nechybí ani rozdíly, ani kontrasty. Od jedné kultury k druhé se projevují jevy výměn, výpůjček a osmózy. Tak Kniha moudrosti hlásá nesmrtelnost duše: Připojme k tomu, že bohatství jedné dílčí kultury se měří její otevřeností vůči obecnému kulturnímu dědictví, jehož je aktualizací tím nejlepším ze sebe. Pokud jde o řeckou kulturu, je simplifikujícím zneužitím bez objektivního základu, když se redukuje, pokud jde o problém, jímž se zabýváme, na myšlenky spojené s platónským dualismem. Aristotelova nauka o duši, abychom uvedli jeden příklad, je v přímém protikladu k tomuto dualismu.

Nakonec a především uveďme, že je omyl považovat Bibli za jeden filosofický systém. Bible obsahuje Boží zjevení, jehož dva rysy je třeba zde zdůraznit.

Poselství spásy obsažené v Písmu je vázáno na dějiny spásy Bohem vyvoleného národa. Proto se Zjevení rozvíjí v těchto dějinách. Děje se to postupně, v návaznosti na určité události. Toto dějinné hledisko má klíčový význam. Díky tomu chápeme skutečnost, že Bible je také svědectvím o těch kosmologických, ba i antropologických, jež odrážejí běžná pojetí tohoto národa převzatá v té době z okolních kultur. Představují kulturní danost, do níž je přijato Zjevení. Vůči této danosti působí Zjevení kriticky, postupně ji očišťuje a opravuje.

Platónova idea nesmrtelnosti je pochopitelná v teoretickém kontextu, jemuž chybí idea stvoření a kde se proto duši přisuzuje božská povaha. V této dvojznačnosti bych chtěl vidět důvod, proč Písmo v Knize moudrosti jen váhavě poskytuje místo ideji nesmrtelnosti, která vstupuje do kontextu už dost odolnému proti jakémukoli neporozumění.

Je možné uvést, i když jen způsobem nezbytně poněkud schematickým, několik velkých zjevených pravd, jež nám už ve Starém zákoně nabízejí opěrné body pro křesťanský názor na reinkarnaci.

První pravda se zřejmě týká Boha samého. Když Bůh zjevuje své jméno "Já jsem", zjevuje se jako osobní subjekt. Současně s tím zjevuje i svou transcendenci (srov. Ex 3,13-14). Tím jsou vyloučena pojetí Boha neosobního, monistické tendence.

Další základní pravda je zjevení stvoření. Tím je vyloučena dvojznačnost zatěžující řeckou ideu nesmrtelnosti. Podle ní duše preexistuje odevždy a tím patří už svou povahou do božského světa. Člověk je stvořen: jeho bytí nemá původ v něm samém, nýbrž bylo přijato jako naprostý dar.

"Bůh viděl, že to bylo dobré." Stvoření je dobré, proto tělo, stejně jako celý viditelný vesmír, je dobré. Tím je vyloučena koncepce tíhnoucí ke ztotožnění hmoty a zla. Takové nazírání není také vzdáleno naukám o reinkarnaci. Spojení duše s tělem se z tohoto pohledu jeví být trestem nebo neštěstím. Takové pojetí těla je neslučitelné se zjevením stvoření. Písmo nám nakonec poskytuje i naprosto rozhodující antropologickou zásadu: stvoření člověka k obrazu a podobě Boha. Tím je vyslovena jeho transcendence vůči viditelnému světu; vůči němu má člověk ostatně i pověření vládnout mu jako věrný správce. "Jako muže a ženu je stvořil." Z toho se odvozuje uznání rovnosti muže a ženy a také - což se přímo týká našeho tématu - vidění člověka v jeho integrálnosti, že totiž tělo je ustavující část člověka. "Obraz a podoba" pak obsahuje tvrzení o duchovním rozměru člověka. Na to navazuje pravé biblické pojetí nesmrtelnosti.

Otázku reinkarnace osvětlují, jak se domnívám, ještě dvě biblická témata.

Bůh "Já jsem", jenž se zjevuje jako subjekt, se obrací k lidem jako k subjektům. Zde se setkáváme s tématy vyvolení a povolání lidu, ale i velkých postav izraelských dějin. Připomeňme jen příběhy Abraháma, Mojžíše, Davida a proroků. Idea povolání obsahuje nedvojznačné potvrzení osoby. Povolání se obrací na jednotlivý subjekt, oslovený jménem, jehož určení je jedinečné. Idea dějin má zde jeden ze svých kořenů. Tím je vyloučena myšlenka, že tělo je něco jako vyměnitelný šat, podrobený pouze fyzickému zákonu změny a porušení. Dějiny jsou vždy dějiny konkrétního subjektu.

To nás přivádí k druhému ze základních témat, o nichž jsme se zmínili. Povolání a vyvolení jsou dosvědčena a potvrzena smlouvou o spojenectví, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Lid, a skrze něj i osoby (tento aspekt se rozvíjí postupně), musí odpovídat na své povolání věrností smlouvě. Do rámce této Smlouvy patří i mravní zákon. Bůh je vždy věrný. Člověk často upadá do nevěrnosti. Díky Smlouvě se projevuje vědomí hříchu jako neposlušnosti vůči Bohu a jeho kořen, totiž vědomí, že člověk je odpovědný Bohu. Svobodné a mravně odpovědné vůči Bohu - druhá velká pravda, za kterou vděčíme Zjevení a zkušenosti, která je provází v dějinách vyvoleného národa. Tím je vyloučená řada pojmů často spojených s myšlenkou reinkarnace, pokud jde o zlo a odpovědnost. Hlavně tam, kde se takové věření předpokládají v podobě mýtů, bývá sklon směšovat rozměr mravní a rozměr jednoho druhu osudu závislého na ontologických strukturách veškerenstva.

Poukázal jsem na několik témat, jež tvoří základ náboženských přesvědčení Izraele. Těmto přesvědčením se nedostalo rozvinutí v pravém slova smyslu filosofického, zato byly prožívány, meditovány, konfrontovány s historickými zkušenostmi vyvoleného národa i jednotlivců. Rovněž poskytly rámec a opěrné body pozdějšímu zjevení o vzkříšení mrtvých a nesmrtelnosti.

Toto dědictví bude převzato a prohloubeno křesťanskou vírou. Ve velikonočním tajemství vtěleného Slova dosáhne plného završení. Tento bod by bylo možné rozvinout, ale já se zde spokojím s odkazem na antropologická hlediska nabídnutá Druhým vatikánským koncilem. Postačí citovat 22. článek Konstituce Gaudium et spes, jenž má zcela ústřední místo v současném učení magisteria: "Je skutečností tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. (…) Kristus nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky, plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání. (…) Protože lidská přirozenost, kterou přijala, neabsorbována, v něm nebyla zničena, tím samým byla i v nás vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem sám spojil s každým člověkem on sám Boží Syn." To se ověřuje vynikajícím způsobem v jeho velikonočním tajemství, které vrhá světlo na všechny velké otázky antropologie.





Stanoviska magisteria. Několik bodů k orientaci



Vraťme se ke zdrženlivému přijetí Pavla athénskými filosofy. Ti byli zvědaví na každou novou myšlenku. Podle prvního zdání by je byla musela chytit na čas myšlenka zmrtvýchvstání. Proč ji odmítli? Pravděpodobný důvod jejich odmítnutí tkví v tom, že když chápali spojení s tělem pro duši jako pád, zajetí případně trest, bylo by vzkříšení v jejich očích opakem osvobození a dobré zprávy, spíše ohlášením návratu do otroctví.

Toto odmítnutí mělo tuhý život. Svědčí o tom některé zákroky magisteria. Ty nám také dovolují pochopit obtíž s inkulturací křesťanství. Ono totiž nemůže přijmout přínost některé kultury, aniž ji podrobí radikálnímu očištění. V tomto procesu někdy naráží na silný odpor, protože každá kultura je z části zatížena hříchem a omylem, z nichž musí být uzdravena: gratia sanans.

Tak například Konstantinopolská synoda z roku 543 vyslovuje řadu anathémat proti několika tezím vyňatým z Origenových Principů, jež šířili jeruzalémští mniši (DS 403-411). První odsouzená teze hlásala preexistenci lidských duší, které, když byly unavené božskou kontemplací a jejich láska vychladla, byly poslány do těla z trestu. To naznačuje název duše, zatímco jméno, jež jim patřilo v jejich stavu preexistence, bylo "duchové" nebo "síly". Je pravda, že podle Origena byly tyto "síly" stvořeny, ale tento velký teolog a jeho žáci zůstávali ještě pod vlivem platónského pojetí těla jako žaláře.

Do problematiky povahy lidské duše a jednoty lidského kompozita zasáhlo magisterium několikrát. Tak 4. konstantinopolský koncil roku 870 tvrdí v 11. kánonu, že člověk má jen jednu duši rozumou (DS 657). Viennský koncil 1312 učil, že tato duše je forma těla (DS 902) a obsahuje antropologickou tezi o podstatné jednotě člověka. Pátý lateránský koncil naváže na učení viennského koncilu, když odsoudí averroistické teze o smrtelnosti lidské duše nebo o jedinosti duše společné všem jedincům (DS 1440). Je pochopitelné, proč magisterium traducianistické ideje tvrdící, že duše jsouc duchovní je přenášena rodiči (tak Anastasius II. 498, DS 360-361). Pius XII. pak připomene postoj církve vůči evolučním teoriím: animes enim a Deo immediate creari catholica fides nos retinere jubet (enc. Humani generis, 1950, DS 3896).

Není obtížné vidět, jak zpřesnění daná jako odpověď na omyly šířené v době těchto různých zásahů vesměs směřují do dvojího tvrzení: jednak o duchovnosti duše a její nesmrtelnosti, jednak o podstatné jednotě lidského rodu. Tyto naukové věty mají přímou souvislosti s teoriemi o reinkarnaci.

Pro otázky, které nás zajímají, má zásadní význam učení novějšího magisteria od Druhého vatikánského koncilu. Jeho osu tvoří pojmy lidské osoby a důstojnost osoby. To platí o antropologii konstituce Gaudium et spes, o dokumentech a zákrocích ve prospěch náboženské svobody a svobodě svědomí, o obraně práva na život a zcela obecně o všem, co se týká lidských práv a s nimi spojených povinností. Jádrem sociální nauky je pojem osoby; z něho vyplývá kritika totalit i subjektivistického individualismu a liberalismu.

Zvláště se sluší zdůraznit učení o manželství, o praktikování sexuality a o rodině v dotažení encykliky Humanae vitae a instrukci Donum vitae o problémech vyvstalých v bioetice. Také myšlenka odpovědného rodičovství má smysl jen z hlediska uznání důstojnosti osoby u manželů. Pokud jde o bioetiku, církev připomíná, že osoba je schopna poznat ve strukturách sexuality záměr Stvořitele, který k daru života přidružuje osobu manželů. Zásah třetího činitele v podobě náhradních technik je myslitelný jen za předpokladu, že akt vlastní osobám manželů a zcela zaměřený na jejich zdokonalení a na osobu dítěte vyvolávaného do života, by mohl být legitimně zapojen na jeho personalistickou podstatu, aby se mohl považovat za technický objekt.





Současná situace



Tato poslední poznámka mě vede zpět ke zkoumání otázky položené na začátku.

Není samosebou, že moderní vědecký přístup k tělu byl podporován návratem k dualismu. Narážím zde na Descartovu nauku o dvou podstatách. Nechci se teď zastavit u této nauky a u otázek, jež vyvolává. Přidržím se skutečnosti jejího vlivu na kulturu.

Z hlediska tohoto dualismu se tělo jeví jako stroj a je možné zabývat se jím jako strojem, aniž se bere v úvahu duše. Tělo, stejně jako jiné stroje, podléhá obecným zákonům mechaniky. Proto není na místě tázat se po přirozených finalitách prostých smyslu, jež by v sobě neslo. Sama příroda jako celek se považuje za velký mechanismus, který, když už je stvořen, funguje autonomně.

Nevím, zdali dnes ještě existuje mnoho Descartových přívrženců. Ale z důvodu heuristického principu je kartezianismus značně rozšířen. Takže v praxi se zdá mnohým z našich současníků, že s tělem se může legitimně zacházet jako s jedním z objektů. Osoba, soustředěná v duši, udržuje následkem toho se svým tělem vztah zvnějšku.

Poznamenejme, že problematika vlastního těla rozvinutá filosofy, kteří se odvolávají na Maine de Birana, svědčí o úsilí směřujícím k obnovení ztracené jednoty lidského subjektu. Velkým problémem pro dualismus je totiž vysvětlit, proč dvě substance - duch a tělo - navzájem sobě cizí, jsou spolu spojeny. Antika odpovídala v logice emanacionismu ideou pádu a někdy i trestu. Všechna askeze vyučovaná na školách moudrosti, jež byly školami filosofie, spočívala v oddalování se postupně od styku s tělem ovládáním smyslů, představivosti a vášní a dialektickými cvičeními, aby unikli cyklu rození nebo postupných znovuzrození a nakonec vstoupili do toho, co Plotin nazývá Vlastí. Indie, kde byly vypracovány nejpokročilejší disciplíny somatické, psychické a logické, nabízí příklady analogické tomu hledání osvobození.

Dá se usoudit, že naopak ústřední otázkou nauk, které tvrdí podstatnou jednotu těla a duše, bude ukázat, jak duše může být současně formou těla i sama subsistovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že karteziánský dualismus poskytuje důvody pro odmítnutí reinkarnačních teorií. To však vůbec není jisté. Descartova teze o těle - stroji je dublována druhou tezí, jež zohledňuje praktickou finalitu přisouzenou filosofii: učinit nás pány a vlastníky přírody. To má za následek, že se v dualismu podtrhuje vnější povaha vztahu člověka k jeho tělu. Jinými slovy a vyjádřeno negativně, ztratil se smysl pro celistvost osoby, jehož je tělo integrující částí. Také bylo slyšet, že v některých současných teoriích reinkarnace, v nichž už se nezdůraňuje opozice mezi tělem a duchem, je tělo považováno za nástroj. Stejně tak se jeví, že v naší technické civilizaci jsou někteří fascinováni vysoce zdokonalenými technikami sebekontroly a meditace, které byly vypracovány v rámci velkých východních náboženství. Reinkarnační nauky tak vystupují jako podpora z pozadí a jako ústup praxe, která udržuje pozornost přednostně svou technickou povahou. Zkušenost tím sledovaná se jeví být výsledkem "introvertní" techniky, která vyvažuje "extravertní" techniky vyvinuté na Západě. Poznamenejme k tomu, že se v tom setkáváme s radikální opozicí, která provázela křesťanství od začátku: seberealizce je dílo subjektu, který se sám uskutečňuje, a ne plod dobrovolného daru milosti.

Ostatně tvrzení o dobývání a ovládání světa jako zacílení myšlení vyvolalo pozornost na tělo. Naše civilizace je poznačena opravdovým kultem těla.

Ve skutečnosti je tomu tak, že moderní dualismus přeje ideji reinakrance proto, že se cítí být v kontextu sekularizace.
Člověk žijící v sekularizované civilizaci žije tak, že abstrahuje od Boha. Platí-li moje analýza, pak věření v reinkarnaci znamená revoltu proti smrti v sekularizovaném světě, kde se existence rozvíjí v existenciální situaci nepřítomnosti Boha. Praktický materialismus, epikureismus těch, kteří pohřbili jistoty, a hedonismus nemohou zrušit pocit marnosti věcí, jejich nakonec klamnou povahu, ani zbrzdit vzpouru duchovní duše proti vyhlídce zániku po existenci trvající směšně krátce. Těm, kteří ztratili smysl pro osobní vztah s Bohem a etickou odpovědnost vůči němu i naději na účast v jeho šťastné budoucnosti, nabízí věření v reinkarnaci náhražku: pokračování věčnosti v imanenci času a tohoto světa.

Je tedy třeba zdůraznit rozdíl proti starým pojetím reinkarnace. Zdá se mi, že ideje pádu a trestu zajímají v dnešních představách velké místo. Nicméně je možné, že se v nich nachází jakýsi vzdálený ohlas. Kdo se zpětně podívá na rozvoj své existence, je zajat neurčitým pocitem nezdaru, ztracených příležitostí, zaviněných nesplnění a výčitek. Z toho se rodí touha pokusit se znovu získat příležitost o méně špatný způsob života.





Několik závěrečných poznámek



Nakonec se mi to jeví tak, že úspěch reinkarnačních nauk má hodnotu indikátoru. Svědčí o tom, že homo religiosus hledá náhradu za svá zklamání v sekularizované civilizaci. Uchylování se k ideji reinkarnace patří k celku pojevů této divoké náboženskosti, jež vzniká jako reakce proti sekularizaci. Svým způsobem ukazuje, že sekularizace je násilí páchané na lidské přirozenosti.

Tento příklon k reinkarnaci může být i příznakem závrati vůči hlubinám lidské svobody: jak může svoboda, která rozvíjí aktivitu v tak krátkém časovém úseku a uprostřed tolika podmíněností, rozhodovat o věčnosti?

Církev musí vzít tuto výzvu vážně, protože v sázce tu je víc než důstojnost každé jednotlivé lidské osoby a její povolání k účasti na božském životě. Tento božský život začíná už zde, pod křídly víry: "Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až se On ukáže, budeme mu podobní, protože ho budeme vidět tak, jak je." (1 Jan 3,2). Takže činy vykonané v čase mají váhu věčnosti. Tělo jakožto integrující část osobnosti má účast na tomto určení. Chrám Ducha Svatého (srov. 1 Kor 6,19) je také povoláno k posvěcení. Dualismus naproti tomu vede bezprostředně k modlářství a nedostatku úcty k tělu.

Ideje reinkarnace nakonec nacházejí příznivou půdu v individualismu; uzavírají jedince do jeho zvláštního osudu, přinejmenším proto, že ho nevyzývají, aby se rozpustil v neosobní totalitě. Ale v jednom i druhém případě je zneuznána schopnost a žádoucnost společenství pro každou osobu.

Et vitam venturi saeculi: teologální zkušenost podporuje církev v očekávání slavného návratu Pána, který nás zapojí do svého vzkříšení. To za sebou přitáhne celé stvoření, které zatím ještě sténá v porodních bolestech (srov. Řím 8,19-22).

Marana tha: v teologální naději, prožívané podle svého církevního rozměru, je obsažena odpověď na zkázonosné pokušení reinkarnačních nauk.

Neměl jsem v úmyslu předložit úplné panoráma reinkarnačních učení, jež se dnes jeví jako mlhovina s nejistými obrysy. Setkáváme s v nich - vedle vypracovanějších teorií inspirovaných velkými východními náboženstvími - s tvrzeními, jimž není právě vlastní celistvá soudržnost.

Buď jak buď; šířící se věření v reinkarnaci v sekularizovaných západních společenostech s křesťanskou tradicí představuje výzvu. Poukazem na Platóna a novoplatonismus jsem chtěl ukázat, že tuto výzvu je třeba brát vážně.





Poznámky: 1. Srov. v předchozím čísle (duben-červen 1997): "Sécularisation et religiosité sauvage". - 2. Srov. v tomto čísle "Nouveau Aréopages" s. 5. - 3. K nauce o karmě viz Olivier Lacombe, L´élan spirituel de l´hindouisme, Paris, O.E.I.L., 1986, 29-33. - 4. Srov. S.Th. Bonino, D.p., "Résurrection de la chair ou immortalité de l´ame?" v Nova et Vetera 1995/4,5-15.
Nova et vetera 1997/3, 15-26. Přeložil Oto Mádr.


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...