Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C Církevní dokumentyRosarium Virginis Mariae - apoštolský list Jana Pavla II. o modlitbě růžence Úvod

Úvod

APOŠTOLSKÝ LIST
ROSARIUM VIRGINIS MARIAE
PAPEŽE JANA PAVLA II.
BISKUPŮM, KNĚŽÍM
A VĚŘÍCÍM
O MODLITBĚ SVATÉHO RŮŽENCE


1. Růženec Panny Marie, který se vlivem inspirace Ducha svatého postupně vyvinul ve druhém tisíciletí, je oblíbenou modlitbou mnoha světců, která je doporučována učitelským úřadem. Ve své jednoduchosti a hloubce zůstává také v tomto právě započatém třetím tisíciletí modlitbou s velkým významem, jejímž posláním je přinášet plody svatosti. Výborně se hodí k duchovní cestě křesťanství, jež ani po dvou tisících letech neztratilo nic ze svěžesti svých počátků a jež je Božím Duchem povzbuzováno, aby „vplulo na širé moře“ (duc in altum!) a neustále hlásalo, ba „hlasitě volalo“ do světa, že Kristus je Pán a Spasitel, „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), „cíl lidských dějin a bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace“.1

Modlitba růžence, svou povahou mariánská, je nicméně modlitbou plynoucí ze srdce orientovaného ke Kristu. Svými střídmými prostředky vyjadřuje hloubku celého křesťanského poselství a je téměř jejich shrnutím.2 Zaznívá zde Mariina modlitba, její ustavičné Magnificat za dílo spasitelného vtělení, jež mělo počátek v jejím panenském lůně. Křesťanský lid se tak vydává do školy Mariiny, v níž je přiveden ke kontemplaci krásy Kristovy tváře a zakoušení hlubin jeho lásky. Skrze růženec věřící čerpají hojnost milostí přijímaných takřka z rukou samotné Vykupitelovy matky.





Římští biskupové a růženec

2. Mnozí moji předchůdci této modlitbě připisovali velký význam. Zvláštní zásluhy má v tomto ohledu Lev XIII., který prvního září roku 1883 vydal encykliku Supremi apostolatus officio.3 Tímto významným prohlášením provedl mnohé další zásahy do této modlitby a označil ji za účinný duchovní nástroj proti zlu ve společnosti. Mezi posledními papeži, kteří se během koncilů v podpoře modlitby růžence vyznamenali, bych rád připomenul blahoslaveného Jana XXIII.4 a zvláště pak Pavla VI., který v apoštolské exhortaci Marialis cultus v souladu s inspirací II. vatikánského koncilu zdůraznil evangelijní charakter růžence a jeho kristologickou orientaci.

Ani já sám jsem při různých příležitostech neopomíjel povzbuzovat k časté recitaci růžence. Od mých mladých let měla tato modlitba v mém duchovním životě vždycky důležité místo. Tuto skutečnost mi s velkou silou připomněla moje poslední cesta do Polska a zvláště pak návštěva poutního místa Kalwaria. Modlitba růžence mě provázela ve chvílích radosti i v okamžicích zkoušek. Svěřil jsem do ní mnohé starosti a našel jsem vždy útěchu. Před čtyřiadvaceti lety, 29. října 1978, sotva po dvou týdnech od mého zvolení Petrovým nástupcem, jsem se vyjádřil takto: „Růženec je moje oblíbená modlitba. Je vskutku nádherná! Nádherná ve své jednoduchosti i hloubce. (...) Dá se říci, že růženec je v určitém smyslu komentářem-modlitbou k poslední kapitole konstituce Lumen gentium, pojednávající o podivuhodné přítomnosti Matky Boží v tajemství Krista a církve. Na pozadí slov Zdrávas, Maria se před naším duchovním zrakem skutečně promítají hlavní příběhy ze života Ježíše Krista. Příběhy sestávají z radostných, bolestných i slavných tajemství a přivádějí nás k živému společenství s Ježíšem takřka prostřednictvím srdce Matky. V růžencových desátcích může naše srdce obsáhnout i všechny skutečnosti, které jsou složkami života jednotlivce, rodiny, národa, církve a celého lidstva. Pojímá osobní příběhy i události týkající se bližních a zvláštním způsobem objímá ty, kdo jsou našemu srdci nejblíže. Prostá modlitba růžence tedy tepe v rytmu lidského života“.5

Těmito slovy, milovaní bratři a sestry, jsem do každodenního rytmu růžence vložil první rok svého pontifikátu. Dnes, na počátku pětadvacátého roku služby na místě Petrova nástupce, toužím učinit totéž. Kolik milostí jsem skrze modlitbu růžence v těchto letech od svaté Panny obdržel! Magnificat anima mea Dominum! Toužím pozvednout své díky k Pánu slovy jeho nejsvětější Matky, pod jejíž ochranu jsem svoji papežskou službu svěřil: Totus tuus!





Říjen 2002 - říjen 2003: Růžencový rok

3. Na základě reflexe nabídnuté v apoštolském listě Novo millennio ineunte, kde jsem Boží lid vyzval, abychom po slavení jubilejního roku „znovu začali u Krista“,6 jsem pocítil potřebu rozvinout úvahu o modlitbě růžence, která je jakýmsi mariánským završením onoho apoštolského listu, a povzbudit ke společné kontemplaci Kristovy tváře podle příkladu jeho nejsvětější Matky. Recitace růžence totiž není nic jiného než kontemplace Kristovy tváře spolu s Marií. Abych tuto svou výzvu ještě více zdůraznil, přeji si, aby tato modlitba byla u příležitosti blížícího se stodvacátého výročí zmiňované encykliky Lva XIII. v průběhu roku zvláštním způsobem předkládána a zhodnocována v různých křesťanských společenstvích. Rok počínající letošním říjnem a končící říjnem roku 2003 tedy prohlašuji Růžencovým rokem.

Toto pastorační doporučení svěřuji iniciativám jednotlivých církevních společenství. Nemíním tím klást překážky pastoračním plánům místních církví, ale spíše je integrovat a upevnit. Věřím, že se tento návrh setká se štědrým a pohotovým přijetím. Dojde-li ke znovuobjevení růžence v jeho plném významu, začne nás tato modlitba přivádět k samotnému srdci křesťanského života a náležitým způsobem poskytne bohaté duchovní a pedagogické možnosti pro osobní kontemplaci, formaci Božího lidu i novou evangelizaci. Totéž bych chtěl zdůraznit také v radostné připomínce jiného výročí: 40 let od zahájení II. vatikánského koncilu (11. října 1962) - „velké milosti“ připravené Božím Duchem církvi v naší době.7





Námitky proti růženci

4. Vhodnost této iniciativy vyvstává z různých úvah. První se týká nutnosti postavit se určité krizi této modlitby, jejímž rizikem je v současném historickém a teologickém kontextu nespravedlivé snížení jejího významu a z toho plynoucí nedostatečné doporučování novým generacím. Někteří se domnívají, že centrální postavení liturgie, jež bylo správně zdůrazněno II. vatikánským koncilem, s sebou v důsledku nutně nese snížení důležitosti růžence. Ve skutečnosti se však tato modlitba, jak upřesnil Pavel VI., liturgii nejen neprotiví, ale dokonce ji podporuje, neboť ji uvádí, dává jí doznít a podporuje její plné vnitřní prožívání i hojnost plodů liturgie v každodenním životě.

Snad jsou i tací, kteří se obávají, že růženec je pro svůj bytostně mariánský charakter málo ekumenickou modlitbou. Tato modlitba se však nachází v nejčistším horizontu úcty k Boží Matce, kterou koncil vykreslil jako úctu nasměrovanou ke kristologickému středu křesťanské víry tak, že „když je ctěna Matka, je náležitě poznáván, milován a oslavován i Syn“.8 Pokud je tedy růženec správně chápán, stává se podporou a nikoli překážkou ekumenismu!





Cesta kontemplace

5. Nejdůležitějším motivem pro důrazné doporučování růžence je skutečnost, že tato modlitba je nesmírně cenným prostředkem podpory věřících v úsilí o kontemplaci křesťanského tajemství, kterou jsem doporučil v apoštolském listě Novo millennio ineunte jako opravdovou a správnou „pedagogiku svatosti“: „Ta vyžaduje, aby křesťanství vynikalo v prvé řadě uměním modlitby“.9 Zatímco v současné kultuře plné protikladů vyrůstají nové potřeby spirituality vyvolávané i vlivy jiných náboženství, existuje více než kdy jindy naléhavá nutnost, aby se naše křesťanská společenství stala „autentickými ‘školami’ modlitby“.10

Růženec náleží k tomu nejlepšímu a nejosvědčenějšímu, co tradice křesťanské kontemplace nabízí. Tato modlitba se vyvinula na Západě, je typicky meditativní modlitbou a určitým způsobem odpovídá „modlitbě srdce“ či „modlitbě Ježíšově“, jež se zrodila na půdě křesťanského Východu.





Modlitba za mír a rodinu

6. Je tu navíc několik dějinných okolností, které činí znovuoživení růžence ještě naléhavějším. První z nich je nutnost vyprošovat si od Boha dar pokoje. Růženec byl mými předchůdci i mnou vícekrát doporučen jako modlitba za mír. Na počátku tohoto tisíciletí, jež začalo hrůznými scénami atentátu z 11. září 2001 a které denně v tolika částech světa zaznamenává nová krveprolití a násilí, znamená znovuobjevení růžence ponoření se do kontemplace tajemství Toho, jenž „je naším pokojem“ a „obě dvě části spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila“ (Ef 2,14). Není tedy možné modlit se růženec, aniž bychom se cítili být zapojeni do spravedlivého úsilí ve službě míru a aniž bychom neupírali zvláštní pozornost k Ježíšově zemi, jež je dosud těžce zkoušena a která je křesťanským srdcím tolik drahá.

Obdobně se naléhavá potřeba modlitby objevuje v další kritické sféře naší doby, v oblasti rodiny, základní buňky společnosti, čím dál více ohrožované štěpícími silami na úrovni ideologické i praktické. Ty dávají podnět k obavám o budoucnost této základní a neodmyslitelné instituce včetně osudů celé společnosti. Jako účinná pomoc k zamezení ničivého působení této hluboké krize se v rámci širší pastorační péče o rodiny nabízí opětovné zavedení modlitby růžence v křesťanských rodinách.





„Hle, tvá matka!“ (Jan 19,27)

7. Četná znamení dokládají, jak velmi si svatá Panna přeje i v dnešních dnech a právě prostřednictvím této modlitby poskytovat mateřskou péči, do níž umírající Vykupitel v osobě milovaného učedníka svěřil všechny děti církve: „Ženo, hle, tvůj syn!“ (Jan 19,26). V devatenáctém a dvacátém století jsou známy nejrůznější okolnosti, za kterých Kristova Matka určitým způsobem dala pocítit vlastní přítomnost a zaznít svému hlasu, kterým Boží lid k této kontemplativní modlitbě povzbuzovala. Chtěl bych připomenout zvláště zjevení v Lurdech a Fatimě pro jejich pronikavé působení v životech křesťanů a uznání církevními autoritami.11 Tato poutní místa se stala cílem nesčetných poutníků hledajících úlevu a naději.





Ve šlépějích svědků

8. Je takřka nemožné vyjmenovat nekonečný zástup světců, kteří v modlitbě růžence nalezli skutečnou cestu ke svatosti. Stačí připomenout svatého Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu, autora drahocenného díla o růženci,12 a nám v čase bližšího otce Pia, jehož jsem nedávno mohl s radostí svatořečit. Zvláštním charismatem opravdového apoštola růžence byl pak obdařen blahoslavený Bartolo Longo. Jeho cesta ke svatosti je založena na vnuknutí, jež zaslechl v hloubi svého srdce: „Kdo rozšiřuje modlitbu růžence, je spasen!“13 Na základě tohoto zážitku se cítil být povolán vystavět v Pompejích chrám zasvěcený Panně Marii Růžencové. Stavba vyrostla na ruinách starobylého města, které bylo v roce 79, brzy po svém prvním setkání s křesťanskou zvěstí, pohřbeno výbuchem Vesuvu, aby po mnoha staletích z popela opět povstalo a svědčilo o světle i stínech antické civilizace.

Blahoslavený Bartolo Longo celým svým dílem a zvláště prostřednictvím „patnácti sobot“ rozvinul kristologického a kontemplativního ducha růžence. Zvláštní povzbuzení a oporu ve svém snažení nalezl u Lva XIII., přezdívaného „růžencový papež“.


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...